Ušít kroj je umění, nosit ho vyžaduje grácii a zkušenost – ani vyprat ho ale není snadné. Celý kroj se musí rozpárat, zvlášť vyčistit a znovu sestavit.

Ušít kroj je umění, nosit ho vyžaduje grácii a zkušenost – ani vyprat ho ale není snadné. Celý kroj se musí rozpárat, zvlášť vyčistit a znovu sestavit. Zdroj: Richard Grégr

Ušít kroj je umění, nosit ho vyžaduje grácii a zkušenost – ani vyprat ho ale není snadné. Celý kroj se musí rozpárat, zvlášť vyčistit a znovu sestavit.
Ušít kroj je umění, nosit ho vyžaduje grácii a zkušenost – ani vyprat ho ale není snadné. Celý kroj se musí rozpárat, zvlášť vyčistit a znovu sestavit.
Na hlavě mají Vracovjanky červený a velký turecký šátek. Uvázat ho není snadné, žena sama to nezvládne a potřebuje pomoc zkušené odbornice.
Na hlavě mají Vracovjanky červený a velký turecký šátek. Uvázat ho není snadné, žena sama to nezvládne a potřebuje pomoc zkušené odbornice.
Na hlavě mají Vracovjanky červený a velký turecký šátek. Uvázat ho není snadné, žena sama to nezvládne a potřebuje pomoc zkušené odbornice.
10
Fotogalerie

V šatně Vracovjanek aneb Na Kyjovsko za krásou tradičních lidových krojů

Když potěžkáte pět naškrobených suknic, které oblékají ženy ve slováckém Vracově, napadne vás, kde se inspirovali autoři posilovacích atletických vest. Umění je ovšem dávný lidový oděv ušít, nosit a také udržovat. Naštěstí jsou mezi námi ještě pořád lidé, kteří vědí, jak na to.

Mezi lidovými kroji na Kyjovsku je ten vracovský prý naprosto ojedinělý. Vracovjanky si ovšem kvůli němu musejí leccos vytrpět. Je poledne a pomalu se blíží začátek hodového průvodu. Nejvyšší čas začít se oblékat. A tak vstupme do jedné z místností, kde se právě začíná strojit. Nemít kroj, jste společensky vyřízení. „Kroj a kolo tady má každý,“ řekl nám starosta Ladislav Šmýd.

Vypadá to tady jako divadelní šatna. Na dlouhé tyči je připravena většina toho, co si vracovská žena na sebe navlékne. Zbytek leží narovnán na posteli. Na tělo přijde rubaška s volány. To aby nebylo vidět podvazky. Přes hlavu pět suknic. Nejsou ledasjaké. Jsou plátěné či z bílého šifonu a zadní část je pořádně naškrobená. Udělat to každý neumí. Když je na sebe vezmete, jsou to dvě až tři kila. Teprve pak přijde svrchní sukně – pruhovaná kanafaska a bělostná zástěra či fěrtoch s drobnými červenými růžičkami.

Horní oděv tvoří zejména obrovské vyduté rukávce, které se vespod pod paží uvazují. Pokud se vám během dne zašpiní, tak to nepřepírejte, nýbrž zakřídujte, jinak porušíte naškrobení. Pak už přijde svrchní zelená kordulka, která se zapíná na šest knoflíků. Zbytek tvoří hnědé či černé punčocháče a vysoké šněrovací boty.

Vše je přesně dáno. Počáteční podmínky jsou pro všechny stejné. Záleží pak už jenom na ženě, jak v tom umí chodit.

Mužský kroj: pohodlnější a levnější

Čtyřiasedmdesátiletá Marie Šestáková je odborník na slovo vzatý. Dodnes kroje šije a také připravuje. „Po vyprání se suknice namočí do pšeničného či kukuřičného škrobu, nechá uležet a pak se kulmou vysuší, takže vzniknou potřebné faldy. Když si Vracovjanka svých pět či dokonce šest suknic oblékne, měly by být všechny vidět...“ Každopádně si už takhle vystrojená volně nesedne. Leda na stoličku anebo na židli jako námořník – opěradlem k hrudi, aby sukně vzadu volně splývaly. Na hlavu ještě patří červený a velký turecký šátek. Uvázat ho není snadné a málokterá žena to zvládne sama. Pokud nemáte nikoho, kdo by to udělal, lze zajít do kulturního domu, kde to zvládnou odbornice.

Když se potom ženy vracejí na kole domů, aby se přestrojily do krojů, vypadají v šátku a současném oblečení jako slet tajemných bytostí odkudsi z vesmíru.

Mužské plátěné vyšívané košili s naškrobenými rukávci by povalování také neprospělo, ale nedopadla by tak tragicky jako suknice žen. I nošení bude snazší. Na korduli je pětadvacet knoflíků, přišívají se tam ovšem na pásku a k zapínání neslouží. To si leda uvážete šňůrku frajersky kolem krku. Paní Šestáková potvrdí, že vyšívání ozdob na pánské korduli je jedna z nejtvrdších prací, jaké zná.

Zbývají žluté koženice, vysoké kožené boty a klobouk. Pozorovatele napadne – a co v zimě? „Tak si vezmete ještě jednu košili,“ dodá paní Šestáková. Pro zimomřivé kroj příliš není...

Umění dávných generací

Takový oděv ovšem jen tak nehodíte do pračky. „Nejdříve se musí odpárat všechny výšivky na mužské, ale i ženské haleně. Také rukávce se rozpářou, že z toho zbude pruh plátna,“ vysvětluje Jana Pospíšková z Hluku. Praní krojů je její specializace. Ráda ovšem šije i pánské košile či bílé kalhoty třaslavice, rukávce i fěrtůšky.

„Ten pruh látky se musí vyvařit, podškrobit a ještě mokrý vyžehlit. Tím se vysuší a je umění, aby to bylo správně tvrdé. Když nebudou naškrobené tak akorát, nepodaří se je ohnout pravidelně,“ dodává. Po vyprání je pak nutné kroj znovu sestavit. Našít výšivky, vytvarovat rukávce. Každá část potřebuje jinou zručnost. Některé ženy se třeba specializují jenom na úpravu šátku.

Zejména je ovšem nutné chodit v kroji opatrně. A také vzpřímeně. Nemůžete se hrbit. Prostě jako když máte kolem pasu obruč. Rukama můžete zamávat, však jsou ty rukávce podložené tvrdším papírem, ale s prudšími pohyby je lépe to nepřehánět.

„Není to žádná láce,“ řekl nám jeden z verbířů na hodech ve Vracově. „Mužský kroj s botami přijde tak na patnáct tisíc, ženský na dvojnásobek. Je to vše ruční práce. Moje babička to ještě uměla...“