Jak daleko musí zajít Erdoğan, abychom přestali přehlížet jeho zločiny?
Turecko zabralo 5000 čtverečních kilometrů syrského území. Z domovů vyhnali Turci a jejich spojenci 137 000 lidí, zejména Kurdů. Jejich domy, farmy a pole nyní dostávají Arabové z východní Ghúty, vyhnaní odsud Bašárem Asadem po dobytí této sunnitské enklávy. V Sýrii se roztáčí spirála etnických přesunů. Naznačuje další budoucí dělení Sýrie.
„Řekli nám, že naše farma a náš sad nám už nepatří. Už nejsou naše. Pokud bychom se chtěli vrátit, tak nás zabijí,“ popisuje situaci doma v severosyrském Afrínu Muhammad Neroda. On sám žije v Česku jako uprchlík, ale jeho rodina doma, v Sýrii, právě čelí obrovskému bezpráví. Turecko masívně porušuje lidská práva doma i v Sýrii a je odpovědné za válečné zločiny v této občanskou válkou těžce zkoušené zemi. Dlouhou dobu spolupracovalo s Islámským státem a pomáhalo mu přežít. Přesto s ním EU a NATO dál jednají jako s váženým partnerem.
Z Afrínu nyní Turci vyhnali 137 000 lidí, zabavili jejich farmy a hospodářství či obchody. Turecko je do syrské války zapleteno od jejího počátku, a to zejména podporou sunnitských islamistických skupin bojujících proti armádě Bašára Asada. A právě ve spolupráci s nimi vyhlásil Erdoğan v lednu vojenskou operaci „Olivová ratolest“ a dobyl Afrín, kontrolovaný od počátku války kurdskými milicemi.
Turecko, mající po USA druhou největší armáda v NATO, nasadilo v Afrínu i svoje letectvo a afrínské vesnice a města bez milosti vybombardovalo. Turecké pumy zabily stovky civilistů. „Jeden ze synů na mě ještě volal, ale ruce a nohy měl urvané výbuchem. Dcera byla mrtvá na místě, další syn také. Co jsme komu udělali, proč to svět dovolil?“ plakala v afrínské nemocnici paní Jammo, které ze čtyř dětí zůstalo jen jedno.
Dnes žije paní Jammo i Nerodova rodina mimo Afrín. Jsou uprchlíky ve vlastní zemi, přežívají ve školách, rozestavěných budovách, ve stanech.
Zpět domů 137 000 lidí z Afrínu nesmí. Jejich majetky už dostávají Arabové z Ghúty. Tu kontrolovaly islamistické skupiny podporované právě Tureckem, Katarem a Saúdskou Arábií.
Po dohodě jim Asad umožnil odchod z Ghúty. S islamisty odešli na sever i další civilisté. Celkem z Ghúty odešlo 12 000 bojovníků s rodinami a několik tisíc civilistů. Právě oni nyní dostávají domy a farmy po vyhnaných Kurdech. „Celé čtvrti jsou prázdné a tisíce domů nejsou chráněny před rabováním a nezákonnými zábory majetku,“ tvrdí Sára Kiyyaliová, syrská ředitelka organizace Human Rights Watch.
V Afrínu už Turecko zavedlo vlastní samosprávu, zakázalo kurdštinu, ve školách se učí podle tureckých osnov, islamizuje se. Všude visí portréty Erdoğana, který se snaží posílit svou moc v Turecku i Sýrii. Podle OSN jsou v Turecku masívně porušována lidská práva. Z politických důvodů je tam vězněno a mučeno 162 000 lidí, vězněno je 300 novinářů. Vojenskou invazi do Afrínu NATO i EU přešly tichým souhlasem. Proč ale mlčí i k masívnímu porušování lidských práv, jehož se Turecko dopouští doma i v Sýrii? Jak daleko musí Erdoğan zajít? To, že Evropu drží v kleštích kvůli migraci, znamená, že jsou jeho zločiny méně závažné? Je to politik odpovědný za soustavné porušování lidských práv a válečné zločiny. Kdy nám to dojde?
