Po Vikinzích zdělili Norové lásku k moři. Na otázku, udržují-li toto dědictví živé, je odpověď jednoznačná — ano. Možná že i my máme mezi svými vzdálenými předky potomka Erika Rudovousého, a tak jsme se na severu Norska drželi pobřeží jako rackové rybářské lodě vracející se z lovu.
První informace o pobřežním životě Norů jsme získali v přístavu Rørvik jižně od Nordlandu v muzeu Norveg z roku 2004, jehož budova evokuje rozvinuté plachty. Expozice vypráví story počínající před deseti tisíci lety, kdy začaly u pobřeží odtávat ledovce a za rybami sem přišli lidé. Propletené vlnící se malé místnosti muzea halí šeré namodralé světlo jako při ponoru do temných vod fjordů a motto muzea sem dobře zapadá: „Naši předci našli základy pro svou existenci v moři a v moři je i naše budoucnost.“
Galerie v krajině
Starého malíře Addeho Zetterquista jsme ale potkali ve vnitrozemí u Storjordu, kde je od roku 2013 vedle budovy Nordland Nasjonalparksenter galerie nesoucí jeho jméno. Zaujal nás tím, že v letech 1968 až 1970 na typické malé norské plachetnici pečlivě okopíroval podstatnou část norského pobřeží. Skončil u Fauske, na jehož zeměpisné šířce už padesát let bydlí se svou ženou v divočině ve srubech ležících dva kilometry od silnice.
Na jihu Nordlandu, kde Adde své mořské hipísácké putování ukončil, my svou pomalou pobřežní severní cestu začali. A právě Adde nás upozornil na nordlandskou specialitu — umělecké objekty v krajině. Nápad z 90. let minulého století vychází z myšlenky porovnat a nechat na sebe působit to, co vytvořila v krajině příroda, s tím, co do ní umístí člověk. Galerie o 40 000 km2 beze stěn a střechy čítá čtyřiatřicet objektů. V paměti mi utkvěla přes deset metrů vysoká žulová socha ženy v Mo i Raně vyhlížející lodě vracející se do přístavu. Stojí po kolena ve vodě a na nábřeží vedle je žulový menhir, památník na jednu z obětí teroristického útoku 2011.
Kam se ale vydat jinak? Pro který úsek z více než 80 000 kilometrů norského pobřeží (včetně ostrovů) se rozhodnout? Nakonec si delší zastávku mezi všemi ostrovními konkurenty vybojoval ostrov Hamarøy pod Lofoty díky romantickému majáku a avantgardní budově muzea Hamsunsenteret z roku 2009 a souostroví Vesterály severně od Lofot. Tam nás pozval Muž z moře, další socha z projektu Skulpturlandskap od místního autora K. Olsena.
Obecní sbírka
Galerii Hamsungalleriet ve vesničce Tranøy na Hamarøy dnes spravuje právník v důchodu a jeho elegantní manželka-fyzioterapeutka. Umělecká díla vystavují i mimo galerii na přilehlém žulovém pobřeží — ofotografovaná a speciální technikou přenesená na podklady vzdorující počasí, přišroubované do skal. V obchodě, kde je dnes galerie nesoucí jeho jméno, Knut Hamsun, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1920, kdysi pracoval (a na Hamarøy prožil část dětství).
Jak to chodí na letišti: Přijeďte s velkým předstihem a připravte se na několik kontrol >>>
Když v galerii vystavoval H. Bodogaard a jednu ze svých soch umístil nedaleko přístavu, místní si ji zamilovali a zrodil se až neuvěřitelný nápad — obyvatelé Tranøy každoročně pořádají sbírku na zakoupení jednoho sochařského díla a tak postupně v krajině tvoří svůj Tranøy skulpturpark.
Maják Tranøy je naopak velice tradiční a přes moře k němu vede 250 metrů dlouhá lávka. V budovách strážců majáku je hotel a restaurace, nad jejímž talířem krevet se každý gurmán určitě zaraduje.
Mořská dálnice
Z turistického hlediska jsou Vesterály ve stínu slavných Lofot. Jejich význam pro Norsko je ale stejně velký. Zrodil se na nich například lodní fenomén severu, pobřežní expres Hurtigruten. O pravidelnou linku podél severního Norska usilovala vláda několik let, ale každý se obtížných vod bál. Jediný kapitán Richard With ze Stokmarknes na ostrově Hadseløya zažádal o licenci a 2. července 1893 vypravil loď Vesteralen na první plavbu z Trondheimu do Hammerfestu (v zimě jen do Tromsø). Kromě cestujících a zboží byl na palubách až do roku 1983 i plovoucí poštovní úřad.
Staré parníky zničila válka a nové se musely objednat v cizině. Když z Ancony připlul první, bylo Norsko ještě tak chudé, že muselo platit i v sušených treskách (Itálie je až dodnes jedním z jeho hlavních odběratelů).
Pobřežní expres přivedl na sever i turisty. Současná, šestidenní plavba z Bergenu do Kirkenes u ruské hranice představuje jednu z nejzajímavějších pobřežních cest Norska a o jejím významu svědčí to, že je nazývána dálnicí číslo jedna. I když úřady zdůrazňují, že se nejedná o turistickou, ale o dopravní loď, je jedenáct lodí Hurtigruten známo kromě přesného dodržování jízdního řádu i svou dokonalou hotelovou obsluhou a vynikající kuchyní.
Muzeum této mořské highway na nábřeží v Stokmarknes se nedá minout: patří k němu na souš vytažený parník Finnmarken z roku 1956, místní knihovna a hotel připomínající loď, na jehož chodbách člověk chvílemi neví, je-li už na lodi, nebo ještě v hotelu.
Cestou královny
Nyksund, přilepený na jeden ze severních výběžků Vesterál, se v druhé polovině 20. století stal tak nevýznamným, že ho všichni opustili. Ale chátrající budovy okolo romantické malinké zátoky, jež vznikla roku 1859 propojením dvou ostrůvků-skalisek, nemohly zůstat nepovšimnuty turistikou.
Ssemjon Gerlitz, majitel restaurace a ubytování Holmvik Brygge, sem zavítal poprvé roku 1997 jako náhodný turista. Vzápětí on a další konkurent rozjeli v tehdejší vesnici duchů své podnikání (v létě Ssemjon nakrmí a ubytuje ke čtyřem tisícům hostí). Zrestaurované i dva ještě neobnovené domy s vysokými štíty jako v Bergenu lemují malý přístav a výsledek je neskonale malebný.
K záchraně vesnice přispěla i sama norská královna Sonja, která několikrát prošla trek mezi Nyksundem a sousedním Stø, čímž cesta získala jméno Dronningruta — Královnina cesta —, a v roce 2012 byla dokonce vyhlášena nejlepší norskou pěší túrou. Nyksund byl zachráněn. I nás zlákal název treku a historie vesnice a vydali jsme se za nimi na severní cíp ostrova Langøya. Výhledy ze čtyřsetpadesátimetrových skalnatých hor, na které nás osmihodinový trek vyvlekl, byly opravdu nezapomenutelné — jezera, moře, ostrovy a v dálce Lofoty.
Bdělí rybáři
Zdánlivě zapadlý kousek Vesterál se nakonec ukázal jako vůbec ne zapadlý. Díky Golfskému proudu zdejší přístavy nezamrzají, z toho kdysi vznikl Nyksund a dnes žije nedaleký Myre, kde stojí jedna z největších norských rybáren svého druhu. Vůbec bychom o ní nevěděli, má mimo zimní sezonu jen třicet zaměstnanců, ale po cestě z Nyksundu jsme u silnice zahlédli dřevěnou konstrukci plnou suchých rybích hlav.
Rumunští brigádníci snášeli na lžíci bagru sušené tresčí hlavy a litevský řidič-brigádník je rovnal do svého náklaďáku s přívěsem. Za sezonu tisíce tun hlav. „Vezu je do továrny na jih, kde je slisují do balíků po třiceti kilech. Poplují do Afriky, tam z nich dělají polévku,“ vykládal Litevec mezi skládáním. Mluvil dobře anglicky. Norsky se za čtyři roky v Norsku nenaučil, nepotřebuje to, všichni mluví anglicky. Skvěle anglicky mluvil i bagrista Kai, stálý zaměstnanec rybárny: „Angličtinu potřebuji pro obchod i pro styk s brigádníky, v zimní sezoně jich máme na čtyři sta. Litva, Rumunsko, Polsko, Kanada, nejlepší je jedna žena z Haiti.“
Doporučil nám zajet si do Nyksundu na vynikající grilovanou sušenou tresku. Přikývli jsme, i když jsme už věděli, že porce této lahůdky vyjde u stolu v Holmvik Brygge na 269 norských korun, k tomu pivo za 70 a oběd pro jednoho za slušných jedenáct set našich by náš rozpočet dost významně narušil. Místo toho jsme si další den usmažili jednu z nejlepších zdejších ryb, norsky zvanou sei (Pollachius virens).
Nedalo nám to a ráno jsme do rybárny Fiskemottak zajeli, i když jsme čekali vrátnici a zákaz vstupu. „Jen jděte dál, k molu právě zajela loď s rybami, tak si je nafoťte,“ uvítal nás Kai, tentokrát řídící ještěrku. „Tam,“ ukazoval nám cestu mezi štosy bělostných kádí další norský sympaťák a jako odpověď na náš údiv nad vyleštěným, chromovaným a rybinou naprosto nezapáchajícím interiérem dodal, že v letech 2007–2012 prošlo vše kompletní modernizací.
Na molu jeřáb tahá z malé bárky jednu káď s rybami za druhou. Jak se jich tam může tolik vejít? Ale na otázky není čas, práce musí frčet, další loď tu bude brzy (i když není rybí sezona). Ještěrka odveze káď k dopravníku, čekající brigádník ji po vysypání vypláchne prudkým proudem vody, ještěrka ji odveze zpět na loď a popadne novou plnou. Mezitím si jiní brigádníci nabrousili nože a začínají rybám odřezávat hlavy, kuchat je a třídit (filetuje se v jiné hale).
Mou pozornost upoutá pán odnášející si patnáct kilo ryb. „Sem mohou volně přijít nezaměstnanci?“ ptám se své sousedky. „A to si mohu i já vybrat rybu a koupit?“ – „Ano, ano.“ – „Kolik?“ Nevěřím svým uším. Čtyřicet sedm českých korun za kilo vykuchané absolutně čerstvé mořské ryby, které se led ani nedotkl! Paní se usmívá mému údivu a pokračuje: „Podívejte, tamhle je na brigádě můj syn, taky kuchá. Já mám dnes volno, ale zašla jsem pro rybu.“ Pak na ni něco zavolá chlápek z ještěrky a volno-nevolno ona najednou mizí ve své kanceláři. Vychází v bílém gumáku až na zem, váží někomu ryby a pro nás vybírá tříkilového, už vykuchaného seie.
Pak se opět hodí do civilu: „Od ledna do dubna děláme nepřetržitě. Já obvykle 18 hodin a spím dvě hodiny. Ještěrka občas jezdí i tři dny nonstop beze spánku.“ Přitom jsem v životě neviděla tolik usměvavých a upovídaných Norů pohromadě. Potkáme ještě někoho podobného?
Linda-rybářka
Potkali jsme už další den. A hned dva. Jedenasedmdesátiletý tvůrce a majitel golfového hřiště u přístavu Harstad nás nejprve protáhl celým svým panstvím — od golfu přes restauraci, koncertní sál a galerii až po africký pokoj, který si přistavěl k farmě z 18. století pro své suvenýry ze čtyřleté služby v jednotkách UN v Botswaně. Pak nám dal navštívenku svého syna s inspirujícím logem: „Dobře jíst a dobře pít znamená téměř nezemřít.“ Při překládání z norštiny se smál: „Pozor, nezapomeňte, že téměř.“
Severonorské lodní muzeum v zapadlé vesničce Gratangsbotn si její obyvatelé vydupali na úřadech a sami vybavili. V nové budově, vonící dřevem, nás čekaly nejen rybářské bárky zahalené stylovým zvukovým doprovodem racků a bafajících motorů, ale i Linda. „Máte štěstí, že jsem tady. Spíš jsem na moři. Jsem totiž jedna ze dvou rybářek severu. Bratr je rybář, tatínek, dědeček i prapradědeček byli rybáři. Mám svou loď a jezdím na ní sama. Sama tahám sítě a sama se tím uživím. Jen děti při tomhle zaměstnání nemůžu mít. Zato mám kočku.“ Prosíme o fotku. „Já už byla tolikrát fotografovaná. Jen se nedivte mým rozměrům. Na tahání sítí nemám svaly a sílu jako chlapi, musím to vyrovnat svou vahou.“ Neměla úplně pravdu, když nás na rozloučenou objala, ucítila jsem, že má na rukou nezanedbatelné svaly.
Po těchto setkáních už vůbec nevěřím tradovanému tvrzení, že Norové mají nejraději ty sousedy, kteří žijí za nejbližším kopcem.
Co dobatohu
Nespoléhejte na předpověďpočasí, i když norské www.yr.no je velmi spolehlivé. Skandinávská příroda si z předpovědí nic nedělá. Na letní návštěvu Norska nezapomeňte dokonale nepromokavéoblečení a kromě goratexových pohorek i holínky. A hlavně teplé svetry, vlněné ponožky, kulich a rukavice!
Tip autora
I největší norské město severu Tromsø leží u moře. Nevynechejte především Polarii, expozici o severu s filmem o polární záři a velkým tulením akváriem, jímž vede tunel. Moderní stavbu inspirovaly rozlámané ledové kry. V čem je paradox? Ten vyplyne z návštěvy malé sousední prosklené budovy s lodí FM Polstjerna na lov tuleňů, která jich v letech 1949–1981 „přivezla domů“ na sto tisíc!
