Jíst, meditovat, milovat — to je název známého hollywoodského filmu o hledání pokoje a rovnováhy duše. Pojďte se po vzoru Julie Roberts vydat na východ. Jídlo tu nebude to nejpodstatnější, ale duši tady určitě můžete zklidnit. A můžete také pomáhat.
Je svátek světel, jímž si místní připomínají sestoupení Buddhy na zemi. Všichni ve tmě rozsvěcují svíčky před svými dřevěnými domečky, aby Buddhovi posvítili na cestu. Nacházíme se právě v meditačním centru Thabarwa v Myanmě, které také pomáhá všem potřebným. Děti si hrají s petardami, na stromech visí světla jako na našich vánočních stromečcích. Místní posedávají venku. V několika budovách žijí dobrovolníci a mniši a mnišky.
Na osmdesáti hektarech v rangúnské čtvrti Than Lyin nejdřív vznikla malá vesnice. Vytvořili ji následovníci buddhistického učitele Sayadaw U Ottamasara. „Na začátku chodil městem a sbíral jídlo. Když viděl lidi, kteří potřebovali pomoc, pozval je sem – aby meditovali a zůstali zadarmo,“ vysvětluje italská mniška Kchema v bordó hábitu. Dodnes přilákal na své učení a nabídku jistoty střechy nad hlavou a jídla kolem tří tisíc lidí. Může sem přijít kdokoliv. Pokud se tak rozhodnete, můžete pomáhat nebo se jen seznamovat s meditací a během toho hledat v nelehkých podmínkách sebe samého.
Meditace vám pomůže zbavit se stresu a úzkosti! Co můžete zkusit? >>>
Mimo komfortní zónu
Na rohu dvou ulic promývají dobrovolníci z centra rýži, jež bude zítra k snídani. O kousek dál leží staří lidé za plastovými nebo látkovými závěsy. Nemá o ně kdo pečovat. Před nízkou budovou stojí zaparkovaný vozík. Je k dispozici pro procházku s lidmi s tělesným postižením. Dvě holčičky si naproti hrají s imaginárními bublinami, chytají je ve vzduchu. U místní čajovny sledují mniši televizi, dokud nevypadne elektřina. Nic neobvyklého, všichni jsou tu na to zvyklí.
Na poměrně malé ploše se okamžitě seznámíte s podmínkami chudých obyvatel velké části země, jež vás nenechají chladnými. Můžete si být jisti tím, že se dostanete z komfortní zóny ve všech směrech, setkání se skutečnou chudobou nevyjímaje.
Thabarwa není klasické místo, kam byste přišli na desetidenní meditační pobyt. Nabízejí zde sice i takové pobyty, v chatičce mimo centrum. Pokud se ale zapojíte do každodenních aktivit, bude to pro vás určitě obohacení. Obyvateli vesnice jsou totiž staří, nemocní, závislí. „Přicházejí sem i lidé, s nimiž si různé instituce nevědí poradit, třeba osoby s mentálním postižením,“ říká Italka. Práce je tu nad hlavu.
Jak meditovat a proč: Jednoduchý návod pro každého >>>
Klášter jako útočiště
Jedno ráno vcházíme do místnosti, kde žijí již několik let čtyři muži. V Barmě je dobrým zvykem se před vstupem do domu zout. Zde to nedoporučují ani místní. Podlaha je celá zabahněná. Muži v pokročilém věku po ní kráčejí málokdy, dva z nich se nemohou hýbat.
Dobrovolnice jednoho umývají a převlékají. Chlapík v klobouku má na své posteli dva sešity, kdysi prý hodně psal, dnes však již dobře nevidí. O matraci na dřevěnou postel jen sní. Vlastní dvoje kalhoty, dvě trička. Podobně jako v mnoha jiných asijských zemích vyznávajících buddhismus i v Myanmě končí lidé, již nikoho nemají, v klášterech. Ty mnohdy suplují nefungující sociální systém.
Almužna jen bosým
V centru žije kolem osmi set mnichů a mnišek. Denně sbírají v ulicích největšího města země Rangúnu jídlo pro tři tisíce lidí. Je sedm hodin ráno. Již jsme snědli suchou rýži s cizrnou a vypili instantní kávu. Pět velkých otevřených náklaďáků čeká na zájemce, kteří chtějí nejbližší dvě hodiny strávit chozením po ulicích s vědry nebo taškami a vybírat jídlo na oběd pro všechny v komunitě.
Z naší skupiny nemluví nikdo anglicky. Jeden z mnichů umí pár slovíček. Zouváme si žabky. „Mniši kráčejí bosky, na znak skromnosti a taky, aby byli přítomnější v okamžiku, ve spojení se zemí,“ vysvětluje Kchema. Bosé nohy jsou znakem, že mnich přijímá almužny. Pokud má boty, lidé mu nic nenabídnou.
Mnišky mohou kráčet obuté. Mniši chodí pro almužny každý den na několik dopoledních hodin, zatím co mnišky jenom dvakrát týdně a po celý den. Ale mohou kráčet se slunečníkem, co se v místních horkách nanejvýš hodí. Do rukou dostávám vědro a instrukce zní: postavit se do řady vedle mnichů. Vydáváme se ulicemi. V čele jede asi desetiletý kluk s amplionem. Ohlašuje náš příchod do další ulice, aby se místní mohli připravit na darování.
Darování pro sebe
Lidé darují jídlo, peníze nebo třeba mýdla. „Chtějí se osvobodit od strachu z dávání,“ říká Kchema. „Není to o charitě, mniši nejsou chudí. Je to pro ně – pro ty, co darují,“ vysvětluje motivaci. I ty nejchudší přinesou alespoň jablko nebo pár mincí. Hlavní mnich kráčející v čele řady se dotkne každé jedné misky s rýží, každého talíře s omáčkou nebo smaženými rybami. Pak talíř pohotově vezmou do ruky pomocníci a pro jeho obsah vyberou správné vědro. V jednom jsou polévky, v dalším rybí omáčky, v jiném jen zelenina. Mniši vždy sbírají vařené jídlo, mnišky naproti tomu jenom nevařené. Základem je rýže, tu darují téměř všichni.
Po dvou hodinách jsme zpět v centru – na oběd. Na velký talíř dostaneme trošku z toho, co se vysbíralo. Oběd musíme stihnout do poledne. Pak už se v buddhistických centrech a klášterech nejí. I díky polovině dne bez jídla, spaní v jedné místnosti s dalšími deseti lidmi nebo toho, že se musíte obejít bez tekoucí vody, se o sobě za pár dní dozvíte víc, než byste čekali.
Jak a kde meditovat v Asii
- Vipassaná se v souvislosti s meditačními pobyty skloňuje ve světě asi nejčastěji. Jde o jednu z nejstarších indických meditačních technik. Vipassaná znamená vidět věci takové, jaké jsou. A mělo by se vám to podařit díky přísnému režimu během desetidenníhomeditačníhozásedu. Ty se obyčejně organizují v centrech přístupných pouze pro účastníky pobytu. Je zde zakázáno mluvit, psát, číst. Režim, který zde vládne, se vstáváním ve čtyři hodiny ráno, posledním jídlem před polednem a neustálou meditací především v sedu, nemusí vyhovovat všem. Když s meditací pouze začínáte, možná budete potřebovat méně přísný přístup. Meditační centra, jež nabízejí praxe vipassany, naleznete po celém světě.
- Tushita je meditační centrum tibetského buddhismu, jež leží u indické Dharamsaly, sídla dalajlamy. V centru si přijdou na své začátečníci i pokročilí. Desetidenní začátečnické pobyty nejsou tak přísné jako v případě vipassany. Pokud si netroufáte meditovat po celé dny, můžete zde využít možnost vedených meditací každé ráno. K dispozici je také knihovna, centrum organizuje promítání i debaty o buddhismu.
- Buddhistické kláštery v Ladáku jsou volbou pro větší dobrodruhy a také pro ty, kteří již o meditaci něco vědí a nepotřebují zasvěcení do tohoto tématu. V zásadě můžete při putování horským Ladákem zaklepat na bránu jakéhokoliv kláštera a zeptat se, jestli mají místo k přespání. Podobně jako výše zmíněné možnosti ani zde od vás mniši nebudou poptávat konkrétní sumu, váš pobyt ohodnotíte sami darem pro klášter.
- Jeskyně, v nichž meditují třeba Indové, vidíte při putování krajinou na každém kroku. Mnohdy si však kladete otázku, jak se do nich jogíni a guruové dostávají. Pokud chcete mít tento autentický zážitek, budete se muset do Indie vypravit dřív a najít mezi místními někoho, kdo vás na meditaci v jeskyni pozve. Nebo zkuste meditační a jógová centra v Rišikeši, jenž je těmito aktivitami známý po celém světě.
Tip autorky
Po uvolnění místního autoritativního režimu se zahraničním zájemcům otevřely nejenom turistické atrakce, ale také meditační centra v zemi. Pokud si zažádáte o víza na meditaci, dostanete je až na tři měsíce. Obyčejná turistická víza jsou přitom na 28 dní.
Thabarwa má svou pobočku také v horském městečku Pyin Oo Lwin. Mezi další oblíbené kláštery patří dřevěný klášter na okraji horského městečka Hsipaw, které samo o sobě stojí za návštěvu a tichou i neorganizovanou meditaci v klášteře.
