Vzdala jsem se překrásných jamajských pláží a pohodlí hotelových resortů a nasedla jsem do přeplněného minibusu, směřujícího ze západního pobřeží na východ, do hlavního města. Jamajčané mi svorně tvrdili, že Kingston je jiný než ostatní města, protože „má duši“. Turisté, kteří se z tohoto města vrátili, mě naopak odrazovali slovy: „Kingston je příšerný!“ Tak jsem se rozhodla, že se na vlastní oči přesvědčím, kdo má vlastně pravdu.
Po vyčerpávajících čtyřech hodinách cesty přecpaný autobus konečně zastavuje na autobusovém nádraží v Kingstonu. Ach bože! Jak jen popsat ten neskutečný obraz, který se naskytl mým očím? Hemžící se mraveniště lidí, obrovská pestrobarevná masa překypující energií, špína a hluk, vřava, křik, hulákající klaksony aut a na každém rohu kozy ledabyle se vrtající v odpadcích...
Zkrátka, Kingston je na první pohled koktejlem všeho možného a určitě nezachutná každému, kdo sem zavítá poprvé. Není kdovíjak pohostinný, proto zní přímo neuvěřitelně, že začátkem 70. let patřil k turisticky zajímavým místům a přístav byl plný výletních lodí. Bohužel, politické turbulence a ekonomická nestabilita v 80. letech turistický ruch dokonale zničily a s bělochy se zde dnes setkáte jen zřídka.
Všimni si mě!
S téměř milionem obyvatel, třetinou celkové jamajské populace, je Kingston největší anglicky mluvící metropolí jižně od Miami. Jeho kosmopolitní část, charismatický Downtown, se rozprostírá na břehu moře hned v sousedství sedmého největšího přístavu světa. Blíží se čas oběda, na silnicích se tvoří dopravní zácpy, kterých pohotově využívají kameloti se štosy deníků The Gleaner v podpaží. Ulice jsou přelidněné, většinu obyvatelstva tvoří potomci Afričanů a přistěhovalci z Číny a Indie... Hotový babylon. Zde však není třeba řešit rasovou otázku – jednoduše, všichni jsou Jamajčané a jsou na to patřičně hrdí.
Kingstoňané jsou však jiní než zbytek Jamajčanů. Tváří se velmi odměřeně a nesou se s takovou dávkou aristokratické noblesy, až v jejich blízkosti člověk nabývá pocitu méněcennosti. Kdepak otroctví či poníženost černého národa! Zdá se mi, jako by tu každý měl na čele neviditelný nápis: „Všimni si mě!“ Rastafariáni s obrovskými turbany na hlavách, obchodníci ve značkových oblecích, stařičké černošky, které prodávají slaměné košíky, děti ve staromódních školních uniformách... Ať se podívám kamkoli, každý se mi zdá něčím výjimečný.
Ale nejen lidé, i samotný Downtown je zvláštní. Je historickou baštou kultury a zároveň finančním a obchodním centrem ostrova. Parlament, banky, prestižní školy, muzea, galerie, kostely, park národních hrdinů – to vše najdete právě tady. A samozřejmě množství čínských obchůdků s levným zbožím i obrovské tržiště, které místní posměšně nazývají „Náměstí ohnutých“. Prodavači mají totiž zboží rozložené na igelitech na zemi a každý, kdo chce něco koupit, se musí pro vyhlédnutou věc shýbnout. Je pravda, že zde nenajdete žádné kýčovité suvenýry, jaké se běžně prodávají v turistických resortech. Žádná předražená trička s nápisem Jamajka, žádné sošky Boba Marleyho či rastafariánské čepice s našitými umělými dredy. Jen věci každodenní potřeby za výhodné ceny. Potraviny, textil, obuv...
Určitě však oceníte fakt, že zdejší obchodníci vás nebudou otravovat, jak to mívají v oblibě prodavači, zvyklí na turisty a jejich dolary. Nikdo vás zde nepronásleduje s tím, abyste si koupili sevenýry, vyměnili peníze, vzali taxík, ochutnali ganju (marihuanu) či vyzkoušeli nějakou z množství nabízených služeb. Navíc, Downtown má schopnost překvapit něčím, co člověk vůbec neočekává. Ani ve snu by mě nenapadlo, že největší indickou enklávu mimo Indii najdu právě zde! Ve čtvrti Bombaj vzduch páchne kari kořením a lidé se nápadně podobají Sandokanovi. Žije tu na 37 tisíc Indů!
Každodenní horor
V čem vlastně tkví špatná reputace Kingstonu, která děsí nejen cizince, ale i místní? Za poslední roky výrazně vzrostla kriminalita. Důvodem je i nový zákon – věznice jsou totiž plné, a tak policisté dostali povolení během zásahů zločince střílet. Krveprolévání se tak znásobuje. Bilance byla na sklonku roku 2008 žalostně ohromující – 1442 vražd v zemi a z toho 60 procent zde v Kingstonu! Obvykle jde o spory mezi gangy. Navzdory své špatné pověsti Kingston není pro turisty o nic nebezpečnější, než je Montego Bay, Negril, Ocho Rios, New York či Chicago – pokud se však člověk vyhne ghettům. V problémových čtvrtích, jakými jsou Trench Town, Tivoli Gardens, Jones Town a Tinson Pen, jsou „bílé tváře“ nežádoucími hosty a jen sebevrah podstoupí riziko navštívit tyto chudé čtvrti na periferii města.
Ghetta vyrostla na okraji Kingstonu rychle a nekontrolovaně. Dennodenně sem přicházejí stovky těch, kteří utíkají před chudobou venkova, aby našli štěstí v hlavním městě. Bohužel, při akutním nedostatku pracovních příležitostí to nemají vůbec jednoduché a jejich iluze většinou končí v jednopokojových chatrčích, postavených ze dřeva a plechu, kde lidé žijí mezi horami odpadků. Garáže jsou předělané na obchody s potravinami, cigaretami, kopírovací službou, drogerií, opravnou kol i hodinový „hotel“ pro bosé páry. Ulicemi se bez cíle potloukají bezdomovci, feťáci a prostitutky a tváří se mírumilovně, alespoň do doby, než jim vydrží zásoby. Heslo přežití zní: Buď ránu dáš, anebo dostaneš!
Služebnictvo jako prestiž
Zní to možná neuvěřitelně, ale Kingston má i druhou tvář – nádhernou, až člověku srdce zaplesá! Je jí oblast zvaná Uptown anebo také Nový Kingston. Byla vybudována po roce 1907, kdy mohutné zemětřesení téměř zničilo Downtown. Klidné ulice, všude překvapující čistota, žádný hluk ani smog. Zde sídlí ti, kteří jsou už „za vodou“. Mají peníze i vkus. Bohatí Kingstoňané si pod vrchy Modrých hor vybudovali své nedobytné království. Vily tak obrovské a tak úžasné, až mi spadla čelist, se ukrývají za vysokými zdmi, chráněné ostnatým drátem, bezpečnostním kamerovým systémem a smečkami zuřivých psů. Není žádným tajemstvím, že většina obyvatel tohoto velkoměstského ráje zbohatla pašováním drog.
Henry Knight, starší pán, kterého potkávám při venčení psa, mi však vzápětí sundavá růžové brýle: „Možná se to nezdá, ale i my tu máme kriminalitu. Zloději jsou mazaní a většinou se do domů dostanou po střeše. Kdy? Nejčastěji za bílého dne, kdy jsou děti ve škole, jejich rodiče v práci a v domech je pouze služebnictvo.“ Slyším dobře? Služebnictvo?! „Jistě! Ti chlapci, které vidíš před domy pobíhat po trávníku se sekačkou, to nejsou majitelé domů, ale zahradníci.“
Vychutnávám si nejlepší zmrzlinu, jakou na ostrově můžete dostat, a sedím na romantickém nádvoří Devon House. Tato obrovská bílá vila je dominantou města stejně jako Eiffelovka v Paříži či Kreml v Moskvě. V roce 1881 si dům postavil první černošský milionář v Karibiku, velkoobchodník George Stiebel, který zbohatl na rýžování zlata ve Venezuele. Tady prostě žijí ti, kteří to někam dotáhli. Jako například Bob Marley, jehož dům stojí v Uptownu na Hope Road 56. Když žil v Downtownu a živil se odpadky, byl „pan Nikdo“, ale jakmile chytil úspěch za pačesy, přestěhoval se sem. Dnes je z jeho domu muzeum a různí zvědavci, ve snaze poznat Marleyho život, se sem hrnou v davech ze všech koutů ostrova. Až zde jsem porozuměla Marleyho buřičskému umění, v kterém se mísil neklid s hledáním štěstí, naděje se zoufalstvím, smích s bledou tváří smrti. Jeho věčné vzbouření, které se nedožilo míru...
V posteli Toma Cruise
Chtěli byste ležet v posteli Toma Cruise? Neuvěříte, ale v Kingstonu je možné snad všechno! Samozřejmě, Tom Cruise s vámi v té posteli nebude, ale pokud máte dolary navíc, můžete si polenošit v tomtéž bungalovu, kde tráví svou dovolenou nejen Tom Cruise, ale i modelka Naomi Campbell či další osobnosti hollywoodské elity. Stačí se vydat do Modrých hor nad Kingstonem. Šarmu této divočiny podlehne snad každý. Až pod samým nebem se rozprostírá usedlost Strawberry Hills – Jahodový vršek, nejdražší komplex luxusních bungalovů. I když už je dlouhou dobu majetkem Chrise Blackwella, producenta Boba Marleyho a dalších pěveckých hvězd, založila ho anglická královská rodina.
Aristokrati zkrátka potřebovali reprezentativní místo, kam by si mohli zvát sobě rovné. Aby zužitkovali zdejší úrodnou půdu, začali tu pěstovat kávu, maliny a jahody. Celý kopec prý voněl jahodami a na základě toho vznikl i název usedlosti, kde je dnes hotel a restaurace. Když odpočívám na lehátku u bazénu, v obklíčení mystických soch indiánů Arawaků, a pod sebou mám celý Kingston v záři zapadajícího slunce, náhle si uvědomuji, jak šťastní musejí být lidé, kteří zde tráví svou dovolenou. Co na tom, že tu noc stojí 700 dolarů...
Pečený kaktus
Podle turistických příruček u Kingstonu nejsou žádné pláže, ale já jsem se nenechala odradit. Cesty tuláků a hotelových hostů se většinou nekřižují, a tak jsem o pomoc požádala Jamajčana znalého zdejších poměrů. Spolu s ním jsme profrčeli rušným centrem města a silnici vystřídala hrbolatá, prašná cesta, lemovaná majestátními opunciemi. Tyto kaktusy vypadají jako obrovské ruce trčící k nebi. Některým chybějí „prsty“ – padly totiž za oběť nejchudším Jamajčanům, kteří je uřízli, upekli a snědli. Masitá dužnina opuncií prý chutná jako vepřové. Po půlhodině cesty autem jsme se ocitli na bohem zapomenuté pláži Hellshire na samém konci Kingstonu. Mým očím se zjevil malebný přírodní amfiteátr, jako vystřižený z katalogu cestovek – na sněhobílou pláž, posetou mušlemi, se valily vlny Karibiku, ve vánku se pohupovaly palmy a v blankytném oparu se ztrácely vrcholky Modrých hor.
Naobědvali jsme se v rybářském hostinci na břehu moře. Dřevěné kůly, přes ně přehozené plachty, pod nimi dřevěné lavice a stoly, v koutě pec, hmoždíř a umolousaný kuchař. Jediné, co v tomto hostinci pro místní rybáře můžete slyšet, je přežvykování, mlaskání a cinkot kostí dopadajících na zem – ale líbí se mi tady daleko více než ve všech nóbl restauracích! Kuchař, vysmátý bosý domorodec, nám naservíroval místní langustu a k ní zdejší specialitu „festival“ – sladké, podlouhlé koblihy, které jsou vynálezem rybáře z Hellshire. Lidé si je oblíbili a dnes je už prodávají ve všech jamajských supermarketech. Nikde však nechutnají tak, jako tady v Hellshire, kde je k pohostinným srdcím lidí stejně blízko jako k teplu průzračného moře.
Jak na něj zapomenout...?
I kdybych se dožila třeba sta let, nikdy nezapomenu na Kingston, na toto jedinečné místo. Na jeho nenapodobitelnou atmosféru. Ať už se probouzím nebo usínám, stále mě v nose lechtá podmanivá vůně jeho horského vánku a v duchu pořád vidím sluncem rozpálené ulice plné lidí... Tak jako moře žene na břeh Lime Cay pěnu a jak se bubliny třpytí barvami duhy, tak září Kingston jako hvězda před mým zrakem. Cizinci většinou o exotických městech hovoří frázovitě jako o městech kontrastů. Tento otřepaný přívlastek se ale ke Kingstonu nehodí. Spíše bych řekla, že je to město extrémů – parna jsou zde parnější, pikantní jídla pikantnější a úžasná příroda úžasnější než kdekoli jinde. Není problém zamilovat se do Kingstonu – skutečný problém je na něj zapomenout.
Nejlepší káva na světě
S více než 500 druhy rostlin jsou Blue Mountains snem každého botanika. Tchynin jazyk, monstery, šplhavé filodendrony a orchideje sem přivezli angličtí osadníci ze Střední Ameriky, eukalyptus z Austrálie, bambus, konvalinky a zázvor z Dálného východu, královskou palmu z Kuby, rododendrony až z Himálaje. Nejlepším „dovozem“ jsou ale kávovníky z Etiopie. Maličké, bílé kvítky kvetou během celého roku a sběr kávy nikdy nekončí – dělníci jen přecházejí z plantáže na plantáž. Okolo pasu si sběrači uvážou velké kapsy, oběma rukama trhají plody a pouštějí je do pytle. I nezkušený sběrač dokáže za den natrhat 10 kg kávových plodů. Zrnka se potom loupou a suší. Káva z Blue Mountains je odborníky považována za nejkvalitnější na světě, protože je mnohem sladší a chutnější než jiné druhy. Poptávka vysoce převyšuje nabídku, a tak se až 90 procent mimořádně drahé kávy exportuje do Japonska.
