nahoru

Ekologická katastrofa: Vysychající Aralské jezero se pomalu proměnuje v nelítostnou poušť Aralkum

Ivo Dokoupil12. dubna 2018 • 18:00
Ekologická katastrofa: Vysychající Aralské jezero se pomalu proměnuje v nelítostnou poušť Aralkum
foto: Ivo Dokoupil

Pod vysokým jeřábem se zalomeným krkem, který kdysi v kazašském přístavu Aralsk vykládal z lodí tuny ryb, se namísto vod moře již několik let rozlévají písky pouště pokryté bílými nánosy soli. V přímé blízkosti ohromných a krutých středoasijských pouští Karakum a Kyzylkum začala ze dna vysychajícího Aralského jezera vznikat stejně nelítostná poušť Aralkum.

Aralkum svým působením ohrožuje podnebí, životní prostředí a biosféru nejen v regionu Střední Asie, ale na celém světě. Popření prastaré zásady zavlažování, uzákoněné i v proslulém babylonském zákoníku Chammurapiho, která praví, že soused žijící výše po toku řeky musí respektovat zájmy souseda žijícího níže, vedlo k vytvoření písečného vulkánu s plochou 33 000 km2. Do atmosféry se tak ročně dostane na 100 milionů tun slaného prachu.

Stádo krav putuje po mořském dně a pátrá po trsech trávy. Do dálky se rozprostírá písek a sem tam je na obzoru vidět uvízlý vrak lodě. „Velký Aral už nikdo nezachrání,“ tvrdí Sergej Sokoljov, geograf z kazašské Akademie věd, když procházíme ulicemi dvacetipětitisícového Aralska (Aral), kdysi rušného přístavu, který je dnes proměněn v město přízraků. Většina obyvatel je bez práce, při životě je drží jen několik dolarů sociální podpory a drobné zemědělství.

K dnešním břehům moře je to z kazašské strany kolem 60 kilometrů. A tam, kde kdysi vzkvétal podmořský život, zajišťující obživu rybářům, je dnes jen písek a chudé pouštní rostlinstvo. Tak dnes vypadá ekologická katastrofa, kterou mají na svědomí sovětští plánovači lepších časů. Existuje z ní nějaké východisko, anebo si budou muset žáci základních škol ve svých atlasech přebarvit modrou na žlutou a na místě tohoto čtvrtého největšího jezera světa napsat „poušť Aralkum“?

Oslavy mezi „mosty větru a deště“ aneb Na návštěvě ve zvláštní vesnici čínských Tungů

„Zaliješ-li málo, dostaneš málo úrody, ale uchováš půdu. Zaliješ-li příliš, taktéž dostaneš málo úrody, ale zničíš půdu, protože zbytek vody je jedem způsobujícím druhotné zasolení,“ praví prastará moudrost středoasijských oáz, kterou Chruščovovi inženýři ignorovali a zanechali tak mladým republikám aralské oblasti katastrofické dědictví. Aralský region (aral znamená kazašsky „ostrov“, Aralské jezero dostalo svůj název podle mnoha ostrovů) představuje území s celkovou rozlohou 700 000 km2, které je součástí Uzbekistánu, Tádžikistánu, Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Turkmenistánu, severního Afghánistánu a severovýchodního Íránu.

Zavlažovací systémy na řekách Amudarja a Syrdarja, které jsou hlavními zdroji vody pro Aral, zde existovaly již před 3000 lety. Ale teprve Chruščovova megalomanie přivedla celou oblast na pokraj vodohospodářské tragédie, která je výsledkem záměrné činnosti člověka.

Za vše může bavlna

Hlavní příčinou vysychání čtvrtého největšího světového jezera o rozloze 66 458 km2 byly snahy sovětských plánovačů o zvýšení produkce exportní bavlny, která byla zdrojem vzácných deviz. Ačkoli do roku 1960 vody Amudarji a Syrdarji zavlažovaly již na 50 000 km2 především bavlníkových plantáží, úbytek vody v moři nebyl patrný. Zlom nastal teprve poté, kdy se za Chruščova přistoupilo k rozsáhlému zavodňování vyloženě aridních (pouštních) půd. Zatímco zavlažovaná plocha v letech 1960-1980 stoupla jen o 20 %, odběr vody z řek se zvýšil na dvojnásobek. To již mělo za následek katastrofální úbytek vody přitékající z ledovců Ťan-šanu a Pamíru a následně i nastartování procesu zániku Aralu.

Výstup naslepo: S nevidomým kamarádem na vrchol hory Elbrus
Marek Kožušník 27. února 2018 • 10:55

Výstup naslepo: S nevidomým kamarádem na vrchol hory Elbrus

Důsledkem byl pokles hladiny moře o 16 metrů, zmenšení jeho plochy na polovinu a objemu vody na čtvrtinu. Následky jsou katastrofické a co do rozsahu se podobají jadernému konfliktu. Došlo ke změnám podnebí a vyhynula kdysi nesmírně bohatá fauna včetně 24 druhů průmyslově zpracovávaných ryb, čímž přišly o možnost obživy desítky tisíc lidí. Prastaré zásoby spodní slané vody začaly vystupovat na povrch a zasolovat kdysi úrodnou půdu. V oblasti se navíc hromadí jedovaté drenážní vody nasycené hnojivy a insekticidy.

Již v roce 1987 zapříčinila klesající hladina vody rozdělení moře na severní a jižní část, z nichž každá je sporadicky napájena jedním z veletoků. V roce 1995 pak moře ustoupilo od břehů o 100-150 km! Katastrofa Aralu způsobila zhroucení ekosystému oblasti a následně ohrozila i lidskou existenci v něm. Nebezpečí následků aralské krize je v tom, že se uskutečňují v důsledku antropogenních faktorů ve velice krátkém časovém úseku, což znemožňuje adaptaci systému.

Změny v solné rovnováze ztrojnásobily salinitu povrchové vody a proměnily moře a okolí v biologickou poušť. V minulosti unikátní uzavřenost aralského bazénu umožňovala rozvoj tak bohatého různorodého života, který bylo možno srovnávat s Afrikou. Kdysi kvetoucí ekosystém dnes hyne. Zánik života v moři způsobil krach rybolovného a zpracovatelského průmyslu. Na 60 000 lidí, jejichž práce byla pevně spojena s mořem, zůstalo bez prostředků k životu. Ve znečištěných jezerech a v narušených deltách Amudarji a Syrdarji bylo v 1996 roce vyloveno jen 547 tun ryb, z toho 100 tun kambaly (ještě v 70. letech přitom dosahoval výlov na 40 000 tun ryb ročně). Ve tkáních ryb bylo nalezeno velké množství pesticidů a stejně tak rýže, pšenice, proso a další plodiny pěstované v oblasti obsahovaly vysokou hladinu karcinogenů.

Tonle Sap: Dřevěné chýše na vlnách jezera, které jsou zapsány na seznamu UNESCO

Negativně ovlivňuje proces vysychání Aralu i změnu klimatických podmínek okolí jezera. Dříve Aral hrál roli regulátoru, který oteploval chladné větry přicházející v zimě ze Sibiře a v létě zmírňoval nesnesitelná vedra. Nyní se léto v oblasti stalo sušším a kratším a zimy se prodloužily a jsou chladnější. Vegetační období se zkrátilo a v pobřežních oblastech Aralu se srážky zmenšily desetkrát. Vlhkost vzduchu se také snížila, teplota vzduchu se v létě zvýšila a v zimě snížila o 2-3 °C. Produktivita pastevectví v důsledku těchto změn klesla na polovinu.

Solná sopka

V bazénu Aralu tedy dochází k procesu dvojího vysoušení. Jeden je způsoben vysycháním Aralu a druhý procesem umělého znehodnocování zavlažovaných polí. Výsledkem je vznik ohromného plošného soleniště vytvořeného mořskými usazeninami a pozůstatky minerálních usazenin, vymytých ze zavlažovaných plantáží. Bývalé mořské dno o rozloze 33 000 km2 funguje jako antropogenní vulkán, který do atmosféry vyvrhuje více než 100 milionů tun solí a drobného prachu ročně.

Efekt zamoření se zesiluje tím, že Aral je umístěn na trase mohutného proudění vzduchu ze západu na východ. To má za následek vyzvednutí aerosolů do vysokých vrstev atmosféry a jejich rychlé rozšíření v atmosféře Země. Pesticidy používané u Aralu lze najít až v krvi antarktických tučňáků a charakteristický aralský prach usedá na ledovcích Grónska, v lesích Norska a na polích Běloruska tisíce kilometrů vzdálených od Střední Asie. Druhým, neméně nebezpečným následkem vysychání Aralu je rostoucí degradace vysokohorských ledovců Himálaje, Pamíru, Ťan-šanu a Altaje, z nichž některé zásobují Amudarju a Syrdarju blahodárnou vodou. Na povrch ledovců dopadá slaný prach z Aralu a tím se zvětšuje intenzita jejich tání. Je to nebezpečný proces pro celou aridní oblast, protože v centrální Asii jsou horské ledovce jedinou trvalou zásobárnou vody a základním místem kondenzace atmosférické vlhkosti.

Nepálští mahúti: Jak se cvičí a rozmnožují stále vzácnější sloni indičtí?

„Aral je dnes rozdělen na severní kazašské Malé a jižní uzbecké Velké moře. Kazachstán se alespoň snaží izolovat svou část Aralu, aby hladina vody stoupla a lidé mohli opět začít rybařit,“ vysvětluje Sokoljov, který se již léta zabývá monitorováním kvality a stavu vody v regionu. „První hráz byla postavena v roce 1997, úroveň hladiny se zvedla o čtyři a půl metru, ale na to, aby byla voda až v Aralsku, bychom potřebovali ji zvednout až o osm metrů. Navíc se hráz protrhla díky špatnému projektu - to víte, Kazachstán,“ vysvětluje Sokoljov. Stavby se poté ujala Světová banka a ta spolufinancuje stavbu třináctikilometrové přehradní hráze Kok-Aral, která udrží v Malém moři dvacet devět kubických kilometrů vody a pouze přebytečnou vodu zdymadlo vypustí do rozsáhlých vysychajících mokřin Velkého moře. „Je to pro Kazachy jediná možnost, jak zachránit region, kde dnes žije na 175 000 lidí,“ dodává Sokoljov.

Povídáme si během toho, co náš UAZ s hrdým nápisem UNDP a s emblémem OSN poskakuje po písečných dunách a snaží se najít cestu k vesnici Kosžar, která leží na břehu jezera Kamyšlybas. Na chvíli zastavujeme u hrobu jakéhosi místního léčitele, a aniž bychom vystoupili z auta, přejedeme si dlaněmi po tvářích na znamení úcty k jeho památce. Nedaleko nás vzlétá k obloze orlan bělochvost, ohromný dravec, který se stal symbolem svobodného Kazachstánu. Pak sjíždíme k vesnici a zastavujeme před domem starosty.

Rybáři na poušti

„V jezeře zatím ryby jsou a většina obyvatel naší vesnice se živí rybolovem,“ vykládá nám u rituálního popíjení čaje na koberci v přijímacím pokoji manželka starosty Sveta Bimaševa. Zatímco se občerstvujeme, srovnala její dcera naše boty do řady a zametla již tak vzorně čistou udusanou hlínu předsíně. „Máme ale problémy s pitnou vodou, protože salinita jezera a spodních vod neúměrně stoupla. Pijeme vodu ze Syrdarji, vozíme ji z devět kilometrů vzdáleného potrubí,“ ukazuje nám již na dvorku čtyřtunový betonový zásobník, ze kterého Sergej odebírá vzorky vody pro podrobnou analýzu.

Cesta do kašmírského Mulbekhu aneb V kraji kolem velkého buddhy
Magdaléna Vaculčiaková 25. ledna 2018 • 11:40

Cesta do kašmírského Mulbekhu aneb V kraji kolem velkého buddhy

Problémy s pitnou vodou patří k nejhorším následkům ekologické katastrofy, která způsobila zasolení tradičních zdrojů, a její akutní nedostatek postihl prakticky všechny obyvatele aralského regionu. Na jednoho obyvatele vesnice tady připadá pouze 15 litrů vody denně. V krizových oblastech nedostávají lidé vodu i několik dnů, voda se vozí ze vzdálené Aktjubinské oblasti nebo se lidem rozváží ze Syrdarji.

Kazaši vždy byli neuvěřitelně pohostinní, a tak nemůžeme odmítnout pozvání místní kanceláře, kterou si zde otevřela OSN v rámci programu na pomoc Aralu. Kromě Sergeje Sokoljova je naším hostitelem i mladý fyzik Samuel Tancré, který do oblasti přijel jako dobrovolník OSN. „Tuto práci jsem si našel po internetu. Vyplnil jsem dotazník a byl jsem přijat. Naše almatinská centrála mi doporučí odborníka a výsledkem mého osmnáctiměsíčního pobytu bude zpráva pro OSN,“ vysvětluje Francouz, který ještě nepřivykl místnímu zvyku popíjení vodky.

„Tím odborníkem budu zřejmě já,“ usmívá se Sergej. „Ale zatímco můj plat zůstane na úrovni 150 USD, plat dobrovolníka se pohybuje kolem 1500 USD.“ Možná proto zatím nejsou výsledky pomoci OSN vidět. Je to byrokratická instituce a jako taková trpí často nehybností. „Vždycky přijede nějaký inostráněc, je tady rok a půl a odveze si odtud peníze na nové auto,“ rozhořčoval se hlídač přístavu v Aralsku Norlan, když jsem se ho ptal na sídlo pobočky OSN. „A naši lidé jsou pořád bez práce a nemají co jíst,“ dodal.

Drsní lidé v drsné zemi aneb Hostem u chorásánských Kurdů
Jiří Sladký 8. ledna 2018 • 14:10

Drsní lidé v drsné zemi aneb Hostem u chorásánských Kurdů

Se zcela jiným přístupem přišla pomoci dánská organizace Living Sea. Několikrát ročně pod její záštitou přijíždějí do oblasti obyčejní dánští rybáři, aby své aralské kolegy naučili lovit a zpracovávat kambalu, což je druh platýse. Tato ryba v Aralu nežila, přivezli ji sem z Černého moře poté, kdy salinita vody stoupla natolik, že většina z původních druhů ryb v roce 1985 vyhynula. Kambale se relativně daří, v roce 1996 jí už bylo vyloveno na 100 tun, v současné době jsou ale problémy s únikem ryb do Velkého Aralu, kde ryby v přesolené vodě hynou. Dánští rybáři učí Kazachy nejen lovit, ale i čistit, zpracovávat a balit ryby podle požadavků evropských zákazníků, což je v této izolované oblasti neméně důležité.

Jen malý kousek za nemocnicí a ruským hřbitovem v Aralsku již začíná nelítostná poušť. Potkávám na ní stařičkého Kazacha s pytlem a srpem, který zde, kde rostou jen pichlavé pouštní rostliny, působí poněkud absurdně. Kazach se však v poušti vyzná a jeho oči dokážou zahlédnout trávu i tam, kde ji Evropan vůbec nečeká. Ve vysokých holínkách pobíhá po písku, sem tam se skloní a srpem uřeže polosuchý trs trávy kartkašaš, která je jedinou hubenou potravou pro jeho krávu. Bez jeho pečlivého sběru by kráva zahynula. A protože mu dává mléko, pro něj jediný zdroj bílkovin, tak by bez ní zahynul hlady i on. Přežívá tak jako tisíce dalších.

Jak se chytá slavná arménská pochoutka? To vám ukáží lovci raků od jezera Sevan

Na uzbecké straně Aralského moře je situace podobně neradostná jako v Kazachstánu. „Mám sedm dětí, jsem již dva roky zcela bez práce a pitnou vodu bereme ze zavlažovacího kanálu,“ vysvětluje otec malé holčičky a schází po hrázi dolů k hladině s hliníkovou konvicí. Jeho rodina žije nedaleko bývalého uzbeckého přístavu Mojnak, který je dnes od břehu Aralského moře vzdálen asi sto kilometrů. „Někteří lidé se té vody štítí, my ji pijeme jen převařenou. Je mírně slaná, ale jinou vodu nemáme,“ dodává smutně, nakládá konvici na vozík a odjíždí přes zasolenou pláň směrem k domovu.

Voda na stole prezidentů

„Celá katastrofa není problémem technologickým, ale politickým, možná až ideologickým,“ vysvětluje Jusub Sabyrovič Kamalov, přední uzbecký ekolog. Stojíme na střeše paneláku, kde sídlí jeho kancelář a odkud je dobře vidět na koryto řeky Amudarji proplétající se městem Nukus. Mohutná hráz se silnicí zadržuje poslední zbytky vody a nepouští je korytem dál. Za ní se již řeka proměnila v poušť a jejím korytem se prohání jen vítr zvedající mračna slaného prachu.

„Zdroje vody mají v oblasti Aralu strategický hospodářský význam a jsou již po léta poměrně přesně rozděleny mezi jednotlivé státy. Žádný z nich se ze strachu o vlastní prosperitu nemíní vzdát svého podílu ve prospěch moře. A Aral není bohužel mocným státem, na jehož potřeby by sousedé museli brát zřetel,“ dodává Kamalov.

Nedostatek pitné vody a rostoucí výskyt zhoubných nemocí, jako rakoviny, anemie, tuberkulózy a hepatitidy, patří k nejakutnějším následkům ekologické katastrofy v oblasti celého Aralu. „Je třeba definovat hospodáře zodpovědného za stav vody a odběratele, kteří mu budou platit za jeho služby,“ přesvědčuje Jusub Kamalov, ředitel nevládního Svazu pro záchranu Aralu a Amudarji, který sídlí v uzbeckém Nukusu. „Státní vlastnictví půdy a vody vede pouze k nezodpovědnosti a katastrofám. Až devadesát procent vody se ztrácí bez užitku v písku. Vody je dostatek i pro bavlnu i pro moře, jen je třeba s ní lépe hospodařit. Kanály je nutné vybetonovat, a ne je jen přejmenovávat. Máme totiž novou řeku, víte?“ směje se Kamalov. „Turkmenský prezident přejmenoval karakumský kanál V. I. Lenina na Karakumdarju. Jakoby to byla řeka, která tam teče odpradávna!“

Poslední bašta Ujgurů. To je starobylé město Kašgar na západním okraji pouště Taklamakan

Politická vůle k radikálním změnám stavu je ale ve všech zúčastněných postsovětských polototalitních státech, jejichž státní organismus připomíná orientální monarchie, jen velice malá. Nad obavami z prohlubování ekologické katastrofy převládají obavy z ohrožení prosperity bohatých a hustě osídlených zemědělských oblastí, jejichž hospodářství je založeno právě na plýtvání vodou a ignorování problému Aralu. V Uzbekistánu velká část státních příjmů je tvořena právě příjmy z produkce bavlny. Až dva měsíce tráví proto školáci na bavlněných plantážích.

„Například kanál V. I. Lenina, který je vlastně jen 1200 km dlouhým příkopem vyhrabaným v písku, odvádí do Turkmenie celou polovinu vody z Amudarji. A koho z obyvatel, kteří žijí kolem kanálu, by zajímaly problémy vzdáleného pobřeží Aralu?“ pokládá si řečnickou otázku Kamalov. „Navíc se v těchto zeměpisných šířkách projevuje tvrdý centralismus a prosadit zájmy obyvatel žijících na geografickém okraji země je v našem státě opravdu velkým problémem,“ charakterizuje situaci v Uzbekistánu.

Míra demokracie a občanské svobody je v celém aralském regionu velice nízká a najít řešení tak složitého problému, které vyžaduje mezinárodní koordinaci a přehodnocení dosavadních přístupů ignorujících zájmy slabších a dopady na přírodu, je zřejmě v takovýchto politických poměrech zcela nemožné.

Autem do Tádžikistánu: Expedice k jezeru Kulikalon do samého srdce Fanských hor
Nedobrovolný pobyt mezi Indií a Bangladéšem aneb Vězněm v území nikoho

Ivo Dokoupil




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země