Jizerskohorské bučiny

Jizerskohorské bučiny Zdroj: Martin Janoška

Jizerskohorské bučiny
Jizerskohorské bučiny
Jizerskohorské bučiny
Jizerskohorské bučiny
5
Fotogalerie

Přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny: Osvěžte se trekem v nádherné krajině plné lesů, skal a roklí

Jen malá část návštěvníků Jizerských hor tuší, že vedle cyklistických dálnic a lyžařských magistrál se tu vinou také úzké kamenité stezky, které se proplétají mezi rozervanými skalisky, divokými roklemi a největším komplexem bukových lesů v České vysočině.

Severní strana Jizerských hor má výrazně odlišné utváření než strana jižní. Tvoří ji příkré a vysoké zlomové svahy, které strmě spadají do nízko položené pahorkatiny Frýdlantského výběžku. Tyto svahy jsou na mnoha místech rozbrázděny roklemi horských bystřin, které přes četné kaskády, peřeje a vodopády spěchají z náhorních plošin na úpatí hor. Silná eroze zde vytvořila pitoreskní skaliska, seskupená do mohutných, nesnadno přístupných komplexů.

Neschůdnost terénu způsobila, že v minulosti byly právě severní svahy Jizerských hor ušetřeny před rozsáhlou těžbou dřeva a místní porosty si na rozdíl od zbytku Jizerských hor uchovaly do značné míry své původní druhové složení. Převládají zde stále buky, které na rozdíl od druhotně vysázených a ekologicky nestabilních smrkových monokultur nepadly za oběť imisím, kůrovcům ani větrným kalamitám.

Na severních svazích Jizerek bylo již v 60. letech minulého století vyhlášeno sedm chráněných území. Roku 1999 se tyto ostrůvky sloučily do jedné národní přírodní rezervace s názvem Jizerskohorské bučiny, která zahrnuje prakticky celý severní svah Jizerských hor. Jizerskohorské bučiny mají rozlohu 9,5 km2 a obklopuje je ochranné pásmo 17,5 km2. Jde o plošně největší přírodě blízký les s převahou buku v Čechách a zároveň o jednu z největších přírodních rezervací u nás.

Ohromující buková monokultura

Jizerskohorské bučiny jsou lesy jedinečné svou zachovalostí, rozlohou, rozmanitostí rostlinných a živočišných druhů. Mají ohromnou dynamiku, vitalitu a přírodní potenciál. Nejsou ovšem původním pralesem v pravém slova smyslu. Jde „pouze“ o les tzv. přírodě blízký, který se sice do jisté míry podobá původním lesům před příchodem člověka, avšak za dobu trvání lidské exploatace přesto doznal podstatných změn.

Přičiněním člověka v podstatě úplně vymizel kdysi hojný tis červený. V důsledku řady dalších vlivů se také zmenšily na minimum dříve hojné populace jedle bělokoré, jilmu horského, třešně ptačí a lípy velkolisté. Například jedle tvořila v dobách před nástupem člověka třetinu veškeré plochy! Nyní se vyskytuje pouze v desítkách dospělých jedinců. Podobná situace je rovněž u jiných výše uvedených druhů dřevin.

Proč dnes převažují hlavně bučiny, je dáno zdejšími ideálními půdními a klimatickými podmínkami, které buku mimořádně svědčí. Ústup ostatních dřevin v důsledku těžby nebo i jiných negativních vlivů buk v podstatě přivítal a díky své vitalitě velmi ochotně zaujal uvolněný prostor. Jizerskohorské bučiny tedy obsahují přirozený, samovolně vzniklý les, jehož jedinci jsou plně adaptováni na lokální horské podmínky.

Zdálo by se, že vše je ideální a jak má být, ovšem skutečnost je přece jenom trošku problematičtější. Les sice vznikl v podstatě samovolně, ale na úkor jiných původních dřevin, které zmizely vinou činnosti člověka. A zde se nachází jádro možných problémů. Stovky hektarů Jizerskohorských bučin zaujímají stejnorodé a „jednopatrové“ bukové porosty na konci fyzického věku, které vznikly zhruba ve stejnou dobu. Jsou staré až dvě stě padesát let a chybí jim mladší podrost zajišťující plynulou obnovu.

Je to tedy něco jako buková monokultura. Přirozenému zmlazování brání především dlouhodobý a trvalý tlak spárkaté zvěře, jejíž předimenzované stavy dokážou mladé semenáčky úspěšně likvidovat. Zvláště citelné je to u vzácnějších vtroušených dřevin, které bez oplocení – a tedy dalšího zásahu člověka – v podstatě nemají šanci přežít.

Pouze jádrová území rezervace jsou proto ponechána samovolnému přirozenému vývoji. V ostatních částech chráněného území lesníci spolu s ochranáři do vývoje lesa zasahují a zaměřují se na podporu původní druhové i prostorové skladby.

Žulová skaliska a vodopády

K ozdobám Jizerskohorských bučin patří žulová skaliska vymodelovaná přírodními silami do roztodivných tvarů. Vyskytují se roztroušené v lesích v podobě menších či větších srubů, časté jsou také nakupeniny balvanů. Na mnoha místech – zvláště nad roklemi potoků – vystupují ohromné skalní srázy přístupné pouze horolezcům. Některé skalní útesy jsou zpřístupněné i pro běžné turisty a jejich návštěva patří k vrcholným zážitkům při putování rezervací.

Nejodvážněji umístěná je skalní vyhlídka na útesu Ořešník, ozdobená zdaleka viditelným dřevěným křížem. Tento žulový útes se vypíná přímo nad známým poutním místem Hejnice a na jeho malou vrcholovou plošinku vedou zábradlím zajištěné schody vytesané do skály. Poněkud méně vzdušné jsou zabezpečené výstupy na Frýdlantské cimbuří nebo skály Paličníku, poměrně jednoduchý přístup je na skalní vyhlídky Hajní kostel a Krásná Maří.

Se vznikem žulových skalisek souvisí i vývoj roklí, které prořezávají severní svahy Jizerských hor. Potoky, sycené vodami bažin z náhorních plání, tudy divoce, a za velké vody i bouřlivě, stékají na úpatí hor. Tyto rokle jsou mnohde zcela neschůdné a můžete do nich nahlédnout jen z bezpečné vzdálenosti starých lesních cest a silnic. Dno roklí vyplňují balvany a erozí rozbité skalní podloží, potoky vytvářejí četné kaskády a vodopády. Nejznámější a turisticky zpřístupněné jsou vodopády na Černém a Sloupském potoku (Štolpišský vodopád), mnohé další se skrývají před zraky návštěvníků v neprůchodném terénu.

Putování Jizerskohorskými bučinami turistu nezklame nikdy, přesto jsou v nich dvě krátká období, která jsou ze všech nejkrásnější – druhá polovina května, kdy začíná rašit listí, a první polovina října, kdy listí zežloutne a hýří stovkami zlatohnědých odstínů…


Kraj křížů a pomníků

Drsnost a zvláštní pochmurnou poetičnost krajiny v severní části Jizerských hor dokládají desítky křížů a pomníčků, připomínající tragické události minulosti. Snad nikde jinde jich nenajdete víc! Kříž zvaný Maiwaldova smrt na mostě pod vodopádem Velkého Štolpichu zvěstuje, že zde roku 1930 přejely plně naložené sáně dřevorubce. Mützelův obrázek pod Ptačími kupami připomíná, že hajného, který pronásledoval pytláka, někdo neznámý střelil zezadu do krku a těžce ho zranil, s doživotními následky. Kamenný pomníček Zabitý mládenec se nachází v místě, kde roku 1825 někdo přepadl, okradl a zabil sedmnáctiletého učně. Langeho kříž a Bäumelův kříž jsou památkou na sebevrahy…


Technické památky v bučinách Jizerských hor

Svérázné technické památky v chráněném území Jizerskohorské bučiny představují lesní silnice a cesty. Nejznámější je Štolpišská silnice z roku 1891 vedoucí z Ferdinandova divokou roklí Velkého Štolpichu až na náhorní planinu Jizerských hor. V době svého vzniku patřila k chloubám cestního stavitelství a honosila se hrdým přídomkem „alpská silnice“. Jezdila po ní osobní auta i malé autobusy, avšak roku 1958 ji značně poškodila povodeň a už nikdy nebyla uvedena do původního stavu. Němou připomínkou dávné slávy je úctyhodná opěrná zeď při jedné ze zatáček u Štolpišského vodopádu. Budování některých dalších cest souviselo s věhlasem poutního místa v Hejnicích. I dnes se můžete projít po tzv. Staré poutní cestě z Oldřichovského sedla do Raspenavských luk anebo po Nové poutní cestě vybudované v 18. století z Liberce do Hejnic přes údolí Malého Štolpichu. Na mnoha místech spatříte staré kříže nebo skalní výklenky, kdysi ozdobené svatými obrázky a soškami. Neschůdnost terénu severních svahů Jizerek je zachránila před masivní těžbou dřeva. Zachovaly se tak na nich původní druhy rostlin.


Naučná stezka Oldřichovské háje a skály

Národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny je propletena hustou sítí turistických značek v okolí Hejnic, Bílého Potoka a Raspenavy a protíná ji také trasa naučné stezky nad Oldřichovem v Hájích na opačné, jižní straně hor. Stezka s přiléhavým názvem Oldřichovické háje a skály vznikla roku 1986, do současné podoby však byla přetvořena až roku 2003. Je 10 km dlouhá, má 15 zastávek a lze ji absolvovat buď celou anebo zkráceně, jelikož její trasa vytváří osmičku. Začátek putování po naučné stezce volí většina návštěvníků u silnice v Oldřichovském sedle, kde lze zaparkovat u stylového motorestu Hausmanka (dříve hájovna). Krásným místem na trase naučné stezky je nakupenina balvanů zvaná Skalní hrad (600 m). Stával tu prý strážní hrádek, později zde přebývali loupežníci přepadávající pocestné směřující k Frýdlantu. Z vrcholu skály se otevírá pěkný výhled na Frýdlantský zámek a přilehlou část Jizerských hor. Od rozcestí Hřebenový buk s kovovým křížem se stoupá na vrchol Oldřichovského Špičáku (724 m), který nelze vynechat. Při výstupu ve skalních průrvách totiž napomáhají železná stupadla a kovové žebříky s úchytnými řetězy. Byť se tyhle technické pomůcky nedají srovnat s obdobou třeba ve Vysokých Tatrách, stojí za absolvování, neboť na českých horách se s nimi setkáváme jen zřídka.