Buddhistické kláštery, zlato i kosti dinosaurů. To vše můžete najít v poušti Gobi | Reflex.cz
nahoru

Buddhistické kláštery, zlato i kosti dinosaurů. To vše můžete najít v poušti Gobi

Ivan Větvička29. března 2018 • 07:10
Buddhistické kláštery, zlato i kosti dinosaurů. To vše můžete najít v poušti Gobi
foto: Ivan Větvička

Gobi má pověst vyprahlé pustiny. Přesto tu kypí mnohotvárný život. Nechali jsme se pohltit tímto světem a potkali vzácná divoká zvířata, zlatokopy, zapomenuté buddhistické kláštery nebo třeba pastevce, kteří si v jurtě daleko od civilizace pouštějí filmy na DVD.

Na cestu do pouště Gobi jsme se vydali z Ulánbátaru (Ulaanbaatar). Vynikajícím průvodcem se nám trochu později stal pošťák Mšnchsüch, bakalář ekonomie a kdysi také vzorný pionýr, který by za nic na světě nechtěl rozhněvat mocné duchy. Nejdříve jsme se museli dostat do Sajnšandu, města v jihovýchodním Mongolsku u hranic s Čínou. Vede sem odbočka Transsibiřské magistrály, která pokračuje až do Pekingu. Jízdenka na vlak se v Mongolsku nazývá „útržek práva cestovat“ a přeplněná nádražní hala dávala tušit, že se o toto své právo budeme muset poprat. Mongolistka Veronika Zikmundová ve strkanici před pokladnou uplatnila výbornou znalost jazyka a já si vzal na starost neverbální komunikaci s davem, ve které byly nejmocnějším argumentem lokty. Konečně máme v rukou vytoužené jízdenky a čeká nás noc a den příjemné cesty vlakem.

V Sajnšandu jsme si najali poštovní dostavník - tmavě modrý gazík, který slouží k dopravě zásilek do těžko přístupných částí kraje. Ono totiž doručit psaní kočovníkovi není jen tak. Na obálku napíšete město a směrovací číslo pošty a dál stačí jen křestní jméno a místo, kde adresát obvykle pase svá stáda. Listonoš - řidič se už na aktuální polohu jurty doptá. Mongolové si na příjmení nepotrpí. Vláda se je mnoho let snažila přimět k nahlášení nějakého příjmení po dobrém, ale 15 % obyvatel necítilo potřebu tak učinit. Nyní jim hrozí pokuta, a tak si do občanky většinou nechali napsat Čingischán. Náš pošťák - šofér se jmenoval Mšnchsüch, česky: věčná sekera. Bylo mu asi pětatřicet, na svět hleděl jiskřícíma očima, rád se smál a spokojené bříško mu utěšeně rostlo. Gazík vedl jistou rukou, ať už jsme jeli po prašné cestě nebo volnou krajinou. Pouští mezi Sajnšandem a čínskou hranicí nás spolehlivě vezl asi 800 kilometrů.

Slunce už zapadlo, snášel se soumrak. Ujížděli jsme kamenitou plání ke skalnatým kopcům na obzoru. Přiblížili jsme se k prvním hřbetům a náhle se před námi objevily několikametrové bizarní útvary, hnědavé obloukovité objekty, které jako by utekly z představ Salvatora Dalího a zhmotnily se tady, uprostřed pustiny. Byly to rozvaliny buddhistického kláštera Hoňčin hijd. Vystoupili jsme a procházeli mezi zbytky chrámů z nepálených cihel. Mšnchsüch byl celý nesvůj a najednou spustil: „Tady žil můj dědeček. Měl se stát mnichem. Jednoho dne ale přišli rudí a klášter vypálili. Dědeček měl štěstí, byl ještě dítě, nezabili ho.“

Ulaan Baatar aneb Rudý hrdina: Hlavní město Mongolska má překvapivě co nabídnout

Mšnchsüch chvíli mlčky procházel troskami, než řekl: „Chci dědečkovi obětovat,“ a vytáhl pytlík s kadidlem, odsypal na plochý kámen u jednoho ze zbořených chrámů a chtěl kadidlo zapálit. Nehořelo. Museli jsme rozdělat oheň, jenže v okolí nebyl ani kousek suché trávy, natož dřevo. Našli jsme ale velbloudí trus, velké neforemné bobky. Byly příliš čerstvé. Dlouho jsme chodili rozvalinami a osahávali to, nač bych si u nás vzal vidle, než jsme našli dostatečně proschlý koblížek, zapálili ho a posypali kadidlem. K nebi začal stoupat proužek vonného dýmu. Mšnchsüchovi se viditelně ulevilo a pobízel nás, abychom rychle nastoupili do auta a odjeli. Byl nerad, že jsme do kláštera přijeli až po západu slunce, nad místem už přebírali kontrolu zlí démoni, a když se začalo stmívat, nebyla síla, která by ho v rozvalinách udržela.

Rychle jsme odjeli a zastavili se na noc až tři kilometry od kláštera, ačkoli jsem ho žádal, abychom spali co nejblíže, chtěl jsem trosky brzy ráno fotografovat. Kdo by do Mšnchsücha prchajícího před zlými duchy řekl, že byl kdysi vzorný pionýr a nadšený fotoamatér. Dokonce ho v roce 1986 vybrali, aby Mongolsko reprezentoval na prestižním pionýrském táboře Artěk na Krymu. Bylo vidět, že ani 70 let komunismu víru Mongolů v duchy nezlomilo.

Prachová bouře

Následující den jsme dorazili ke zbytkům kláštera Ölgij hijd. I tento klášter ve 30. letech smetla rudá revoluce. Tehdy se ztratil Drahokamový Buddha, socha známá po celé vnitřní Asii. Zbytek pokladu zachránil jeden mnich, kterému se podařilo cennosti ukrýt v jeskyni kdesi v horách za klášterem. Mnich pogrom přežil, a když v 60. letech útlak režimu poněkud povolil, poklad vykopal. Nyní probíhá pomalá rekonstrukce kláštera, ovšem její přínos je z hlediska ochrany památek sporný. Několik nadšenců bourá zbytky chrámů, které odolaly „rudým“ i zubu času. Vytloukají pálené cihly, které na stěnách tvořily geometrické ornamenty, a stavějí z nich jednoduchá krychlovitá obydlí. Obnovili i jeden chrám. Jeho střechu nesou krovy z vodovodních trubek… Interiér ale zdobí hodnotné dřevotisky, některé by mohly pocházet z poloviny 19. století.

Pestře monotónní střed Mongolska: Nekonečné stepi jsou oázou klidu, ve kterých je…

Nejvíce na mě zapůsobil obraz bohyně Táry. Obcházíme klášter a stoupáme po skalnatém úbočí hory, která se tyčí nad klášterem. Kluk, který nás provází, náhle ukazuje k obzoru: ,,Podívej, zvedá se písek.“ Opravdu, nad dunami v dálce k nebi stoupají pruhy písku, vlní se jako hadi a přibývá jich. Asi po hodině se zvedá žlutavý oblak, který postupně zahaluje obzor. ,,Sem to nikdy nepřijde, hora klášter chrání,“ uklidňuje mě kluk. Pospíchám na vrchol, abych stihl vyfotografovat okolní krajinu, než zmizí v prachu. Veronika se s malým průvodcem vrací do kláštera, na vrchol hory ženy nesmějí.

Naskýtá se odsud přízračný výhled. Za sebou mám pohoří se změtí skalnatých štítů, v hloubce pode mnou se rozkládá klášter, který odsud připomíná spíš rozvaliny dávného města. Jižně od něj se prostírá nedozírná rovina, v dálce lze tušit písečné duny a další skaliska. Větrná smršť už postupuje přes pláň. Záclona prachu zhnědla. Valí se přímo na klášter. Prachová lázeň, to bude něco pro fotoaparáty. Hora nás může ochránit jedině nějakým kouzlem. Raději než na zázrak sázím na igelitový pytlík a útěk. Strkám optiku do několika sáčků. Sílící vítr mi trhá věci z ruky. Co nejrychleji sestupuji, vítr se mě snaží srazit ze skal. Běžím po suťových rozsypech ke klášteru. Z druhé strany se žene smršť. Před valící se hnědavou clonou divoce tančí větrné víry, rvou sluncem spečenou půdu a mění ji ve zmítající se sloupy prachu. Jeden vír už hvízdá v rozvalinách. Na poslední chvíli vbíhám do rozbořeného chrámu. Vír zakvílel asi dvacet metrů ode mě, rozházel dříví na otop a zase zmizel ve skalách. Po několika vteřinách přichází hlavní nápor prachové bouře. Nestihl jsem to. Svět už mizí v béžové mlze!

Výlet do minulosti

Prachová bouře přešla asi za dvě hodiny. Loučíme se s klášterem a vydáváme se přes pláň, která se mírně svažuje do ploché bezodtoké prolákliny. Je to učebnicové slanisko pokryté hnědým rozpukaným blátem a výkvěty solí. Rostou tu halofytní (slanomilné) rostliny s dužnatými stonky, saxauly - keříky s jehlicovitými listy vysoké do jednoho metru, vzácně vytvořily pokroucený kmínek vysoký 2-3 metry. Tam, kde nebylo bláto příliš zasolené, se zelenala svěží tráva. Dva roky tu nepršelo, toto je jediný ostrov čerstvé vegetace v dalekém okolí. Pastevci sem nahnali dobytek, stáhli se sem i nezkrocení obyvatelé planin: divocí osli kulani a sajgy - sudokopytníci, kteří bývají řazeni mezi antilopy. Kulan má béžovou srst a siluetou připomíná koně, liší se však nápadně velkou hranatou hlavou. Kdysi obývali celou střední Asii, dnes jich přežívá nejvíc v Mongolsku, i když i tady jich ubývá. Sajgy byly ve 20. století téměř vyhubeny, podařilo se je však zachránit. Oproti antilopám mají masivnější lebku a veliký, dolů protažený nos. Jejich světle béžová srst výborně splývá s okolím.

Oživené mysterium: Rituální tance „čham“ jsou vznešenou podívanou plnou krásy, barev,…

Pozorujeme stádečko sedmi kulanů, kteří se pasou se stádem domácích krav, drží se u nich i sajgy, jsou jich desítky. Tady se to prý stává často. Mám pocit, jako by nás gazík zavezl tisíce let do minulosti, kdy lidé začali domestikovat divoká zvířata. „Mohou si lidé ochočit kulana?“ ptám se Mšnchsücha. Jeho pohled zněžněl, mířil někam skrz nás: „Ne, když kulan ztratí svobodu, brzy zemře. Ale mnoho napajedel v Gobi našli kulani. Cítí vodu i pod zemí a dokážou vyhrabat díru hlubší než metr.“ Pastevci v Gobi vytlačují kulany od jejich napajedel a divokých oslů ubývá. Přesto pozítří narážíme na projev solidarity dvou bytostí, které se snaží v poušti přežít. U studny se plouží kulan s obvázaným břichem. Možná ho potrhal vlk. Kdosi mu pomohl, přestože věděl, že se tento volnost milující tvor nikdy nepřipojí k jeho stádům. Nebo snad přece? Kdo ví.

Mongolsko je jedním z posledních míst na světě, kde se mohou sblížit kočovníci s divokými kopytníky. Na zbytku planety už není ani pro jedny místo. Civilizovaná společnost vytlačila divoké živočichy větší než člověk do rezervací a kočovníky do skanzenů. Tedy pokud je nositelé pokroku nestačili vybít dřív, než jim přiklepli kus neobdělávatelné půdy. Mšnchsüch pokračuje ve vyprávění: „To malou sajgu jde načas zapojit do stáda dobytka. Jak poroste, bude chodit pořád dál a dál, až se jednou přidá ke svým.“ Mezitím se kulani i sajgy před námi dávají na útěk. Sajgy se semkly a valí se mezi saxauly jak béžová řeka, hlavy nízko skloněné k zemi. Zaznívá k nám tlumené hřmění stovek kopyt. Stádo nad sebe zvedá oblak dusivého prachu.

Stokilometrový trek divokou přírodou aneb Mongolským Altajem až k Pěti svatým

Kulani se klátivě rozběhli na dlouhých nohách, frajersky pohazují vysoko zdviženou hlavou, po očku nás sledují a ležérně si udržují únikovou vzdálenost. Zkoušíme se k nim přiblížit. Gazík skáče mezi výmoly, občas se praštíme o strop - to se pak na nás Mšnchsüch významně podívá a v očích mu radostně jiskří. Auto vybičoval k rychlosti 50 kilometrů za hodinu. Je ve svém živlu, Mongolové se zkrátka rodí jako jezdci. Přesto jen zvolna stahujeme náskok kulanů. Už si chystám fotografické náčiní, když tu kulani zrychlili a zabočili od cesty. V terénu nemáme šanci je dohonit. Divokým oslům se tu zjevně daří, na čtverečním kilometru se pasou v průměru tři až čtyři kulani, osaměle nebo ve skupinkách nejvýše po čtyřech.

DVD v poušti

Jeli jsme dál a v bezbřehé pláni nám dělala společnost jen velbloudí stáda. Přespali jsme u jedné z Mšnchsüchových tet. Vyhnala manžela, protože pil, a nyní kočuje plání jen se svými dětmi. Všichni se musejí ohánět, aby přežili, ale nedaří se jim špatně. Jejich stáda jsou početná, v jurtě mají televizi a DVD přehrávač, energii dodá malá větrná elektrárna. Teta právě řešila problém: na návštěvu přijeli sousedé, vážili dlouhou cestu na koních a přivezli filmy na DVD, na které se chtěli společně podívat. Jenže do jurty se dostala koza a okousala izolaci z kabelu od přehrávače. Projekce byla ohrožena. Mšnchsüch dráty obalil izolepou a bylo po starostech.

Odpoledne se před námi uprostřed rovné planiny objevily hromady kamení, u kterých stojí jurta a náklaďáky. Kolem se hemží lidé, tatam je mongolská rozvláčnost - zlatokopové. Několik chlapů palicemi roztlouká rudu. Je to těžká práce, zlato je rozptýleno ve tvrdé křemenné žíle. Z našeho příjezdu nejsou nadšení. Přestali pracovat, obstoupili nás a prohlížejí si nás pichlavýma očima. Jsou hubení, šlachovití a jejich osmahlé, větrem ošlehané obličeje mají tvrdé rysy. Mšnchsüchovi s Veronikou chvíli trvalo, než prolomili ledy. Můžeme se tu porozhlédnout. Zlatokopové stručně popisují dobývání kovu: „Rudu vozíme z hory, kde je žíla a důl. Tady máme vodu z vrtu, dřív tu bylo družstevní napajedlo.“

Cestovatel a misionář Odorik z Pordenone: „Já, bratr Oldřich, Čech, z Furlánska“

Přivezené kameny rozbijí a namelou na jemný prášek v motorovém mlýnu, který pak přerýžují na splavu. Aby se takový postup vyplatil, musí ruda obsahovat alespoň desítky gramů zlata na tunu. Prohlížím si hromady s rostoucím zájmem. Úřady o této těžbě zřejmě netuší. Chlapi se nakonec nechali i fotografovat, chtěl jsem je zachytit při práci, ale zapózovali po mongolsku - postavili se do pozoru. Vtom ale z jurty vyšly tělnaté paní a na zlatokopy štěkly: „Žádné focení, nic jim neříkejte!“ „A vy pojďte na čaj,“ dodaly k nám. „Mohl bych si alespoň vyfotografovat nějaký kousek zlata?“ nechci se nechat odbýt. „Nic tu nemáme, neukážeme,“ plní zlatokopové vůli manželek.

Zdvořilostní konverzace mě vůbec nezajímala. Venku leží zlato. Jen obrátit ten správný kámen… Rychle jsem vypil čaj. Nechtěl jsem čekat, až vystydne, a popálil si jazyk. Vycouval jsem z jurty a začal se hrabat v kamení. Chlapi mě ostražitě sledovali, ale neříkali nic. Měl jsem jen pár minut, než ostatní dopijí, ale usmálo se na mě štěstí. Z jednoho kousku rudy se zablýsklo. Položil jsem kámen zpátky a dál hledal, vyzvedl jsem si ho později. Nálezem jsem sice nezbohatl, ve vzorku je rozptýlen sotva gram vzácného kovu, ale na mé radosti to nic nemění - našel jsem v poušti zlato. „Tahle rodina je lakomá, nechová se dobře. Zlato lidi kazí,“ konstatoval Mšnchsüch, když nás opět pohltila pustina.

Pravěká krajina

Nadešlo naše poslední ráno v poušti. Probudili jsme se kousek od částečně zrekonstruovaného kláštera Chamryn hijd a zašli se podívat na právě probíhající bohoslužbu. I když se dnes klášter skládá jen z drobnějších staveb, vypadá velmi impozantně. V polovině 19. století tu působil Ravdžá, významný láma, který proslul jako vynikající básník. Do Chamryn hijdu ho přeložili za trest, protože ač mnich, vedl bohatý milostný život. Hlavu mu tím ale nenapravili, Ravdžá zde přeložil do mongolštiny Kámasútru a rukopis sám bohatě ilustroval. Kniha je dnes uložena v muzeu v Sajnšandu.

Cesta do kašmírského Mulbekhu aneb V kraji kolem velkého buddhy
Magdaléna Vaculčiaková 25. ledna 2018 • 11:40

Cesta do kašmírského Mulbekhu aneb V kraji kolem velkého buddhy

Severně od Chamryn hijdu jsme se ponořili do kopců, jejichž pastelové barvy přecházely od světle béžové přes okrovou, červenou po hnědou a černou. Mšnchsüch zastavil u suché rokle a ukázal k jejímu ústí. Ležely tam tři špalky zkamenělého dřeva. Malebná scéna vypadala jako Burianův obraz pravěké krajiny. Mělo to však háček - prokřemenělá dřeva sem evidentně někdo před nedávnem přivezl. O několik kilometrů dál stavíme u dinosauřích vajec. Jsou dvě a leží v čerstvě vyhloubeném důlku na svahu kopce. Mám té kašpařiny dost: „Slíbil jsi nám dinosauří lokalitu a místo toho nás vláčíš z jedné pasti na turisty do druhé.“ „Však tam dojedeme,“ uklidňuje Mšnchsüch. Trvá to ještě několik hodin, než se před námi otevře údolí, kde na svazích leží až metrové kosti. Jsou velmi zvětralé, některé se při doteku rozsypávají na drobné úlomky. „Pojďte sem!“ volá Mšnchsüch. Stojí u malého kopečku, na jehož hřbetu se rýsuje páteř. Že by celá kostra?

Potěmkinovi dinosauři

Geologové, kteří pracovali v Gobi, občas našli místa, kde z měkkých usazenin vyvětrávaly dinosauří kostry. Velké kosti sediment zpevnily, a tak kostra vystupovala nad okolí jako několikametrová vyvýšenina. Jenže to není tento případ. Mezi obratli páteře nacházím i prstní články a zlámané dlouhé kosti. Beze slova ten nesmysl hrnu na stranu. Nechci, aby to strašilo na fotografii obří stehenní kosti, která leží o pár decimetrů dál a zdá se, že s ní během posledních milionů let nikdo nehýbal. „To tu vyskládal ředitel muzea v Sajnšandu. Nechce, aby turisté poškodili vzácné lokality, které fakticky nikdo nechrání,“ řekl konečně Mšnchsüch. „Je to vnuk toho mnicha, který zachránil poklad kláštera Ölgij hijd před rudými,“ dodal.

Mám podezření, že obohacení krajiny o zajímavé paleontologické nálezy má také méně idealistickou příčinu. Do Chamryn hijdu přijíždí dost cizinců, kteří se nechtějí vydávat hlouběji do pouště. Tak tu pro ně na několika desítkách čtverečních kilometrů rozptýlili několik atrakcí, ke kterým je za úplatu bezpečně dovezou. „Mongolové se ve třetím tisíciletí neztratí. Ostatně naaranžovali to tu docela pěkně,“ říkám si a skládám kosti na původní místo.

Nedobrovolný pobyt mezi Indií a Bangladéšem aneb Vězněm v území nikoho

Nepálští mahúti: Jak se cvičí a rozmnožují stále vzácnější sloni indičtí?

Ivan Větvička




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země