nahoru

Bubeník na cestách aneb Jak jsem se „protloukl” až na karneval v Riu de Janeiru

Jakub Škrha23. března 2018 • 07:20
Bubeník na cestách aneb Jak jsem se „protloukl” až na karneval v Riu de Janeiru
foto: Jakub Škrha

Když jsem se znovu po několika letech vydal do Ria de Janeira, nechtěl jsem tentokrát být jen turistou. Chtěl jsem si vyzkoušet něco, co se povedlo jen málo cizincům přede mnou, a splnit si tak svůj velký sen – zabubnovat si na karnevalu v Riu, na největším svátku samby na světě. 

Měl jsem za sebou několikaletou kariéru perkusisty doma v Čechách a pár kontaktů na brazilské muzikanty, které jsem znal ze svých předchozích cest. Po dlouhém pátrání jsem dostal tip na jednu vedoucí ze školy samby Viradouro v Niteroi, ve městě odděleném od Ria de Janeira 5 kilometrů širokou zátokou Gaunabra. Věděl jsem, že Viradouro sice nepatří k těm největším nebo nejznámějším, ale že má dlouholetou tradici a dobré jméno.

Když se řekne škola samby, nepředstavujte si žádnou lidušku. Jsou to spíš místní komunity, kde se schází muzikanti a tanečníci z celého sousedství a pilně, v podstatě celý rok, nacvičují na karneval.

„S náma nehraješ, gringo”

Do karnevalu zbývaly necelé tři měsíce, takže přípravy už byly v plném proudu. Byla to trochu drzost a risk, jít naslepo na zkoušku, ale nic jiného mi nezbývalo. Ten den se odehrávala zkouška přímo na ulici. Napřed se zdálo, že se nic nebude dít, ale během chvíle byla ulice uzavřená, objevily se stánky s jídlem a hlavně dva kamiony plně naložené aparaturou a nástroji.

Jiná tvář války ve Vietnamu: Úchvatné snímky Saigonu před pádem do rukou komunistů

Technici začali rozdávat nástroje a já konečně mezi několika sty lidmi našel Thalitu, vedoucí jedné bubenické sekce, na kterou jsem měl kontakt. Ta měla ale na starosti jinou část kapely a odkázala mě rovnou na svého bratra Thiaga, dalšího z vedoucích. Každá škola samby má v průměru 200 bubeníků, kteří tvoří tzv. baterii, složenou z hráčů na různé typy bubnů. A Thiago vedl tu část, do které jsem chtěl patřit i já. Thiago mi hned ukázal, kde si mám vzít nástroj, a poslal mě hrát. Po chvíli si mě ale zavolal jiný vedoucí. Bere mi nástroj z ruky a oznamuje mi, že tady rozhodně nebude hrát někdo, kdo není součástí baterie, a už vůbec ne žádnej bílej gringo z Evropy. To už se kolem nás tvoří hlouček lidí. Přichází Vitinho, syn meštreho Pauliniho, nejvyššího šéfa celé baterie, který má na povel všech 200 bubeníků. Vitinho se na mě výsměšně podívá: „Tak nám něco zahraj, ne?” Vyschne mi v krku, toto je ten okamžik, který rozhodne, jestli můžu zůstat, anebo se mám otočit a vrátit domů. Celá ulice pozoruje, co gringo zahraje a předvede. Když dohraju, skupinka vedoucích se mezi sebou dohaduje rychlou portugalštinou, co se mnou. Svůj part jsem zahrál obstojně, i když jsem se zapotil asi jako nikdy předtím. Na ničem konkrétním se nedohodnou, ale aspoň pro dnešek můžu na zkoušce zůstat.

Celá baterie začne hrát karnevalovou sambu, sound-system se přebuzeně rozezní, aby alespoň trochu přehlušil nezastavitelnou rytmickou vlnu, a lidé začnou sborově zpívat a tančit. Je to tu, nefalšovaná, bezprostřední a energická síla lidí z ulic Ria de Janeira.

Tajemný kanál Maturacá: Expedice do bílých míst na mapě Jižní Ameriky
Kamila Šimková-Broulová 24. ledna 2018 • 11:22

Tajemný kanál Maturacá: Expedice do bílých míst na mapě Jižní Ameriky

Patřím mezi vás?

Po zkoušce se jdu přeptat, jestli můžu přijít i příště. Stojím dlouhou frontu, abych se zeptal přímo meštreho. Každý se s ním chce pozdravit, na něčem se domluvit, já jsem až poslední. Když ho oslovím, překvapeně se na mě podívá. V rychlosti mu říkám svůj příběh, že jsem perkusista a přijel jsem se do Ria de Janeira přiučit jejich rytmům a kultuře. Začne mi vysvětlovat, že je těžké rozhodnout, jestli někdo, kdo nevyrostl v Brazílii a se sambou, může hrát na tak prestižní události, jako je hlavní karnevalový průvodu v Riu, který sledují lidé po celé zemi. Nedá mi jednoznačnou odpověď, jestli se k nim můžu připojit. Jen mi řekne, že mám přijít na příští zkoušku a že se uvidí.

Proto o tři dny později mířím na Quadru do Viradouru, domácí scénu a zkušebnu v jednom. Je to velký hangár o velikosti půlky fotbalového hřiště. Pod střechou je pódium, dlouhý bar, sklad s nástroji a kostýmy, všechno je v červených a bílých barvách, barvách baterie Viradouro. Bubeníci už jsou připravení a já, blonďatý, modrooký Evropan, mezi nimi zářím jako žárovka. Meštre si mě zavolá k sobě na kobereček před celou nastoupenou baterii. Nakloní se ke mně a řekne mi, že můj rytmus není špatný, ale je potřeba na něm ještě zapracovat. Prozatím můžu chodit na zkoušky a pak se ukáže. To zní fér, ale je mi jasné, že ještě nemám vyhráno. Beru nástroj a přidávám se do kapely, dostal jsem šanci, která se jen tak gringům z Evropy nedává.

Fenomén jménem Kuba: Voňavý tabák mezi sloními hřbety
František Bureš 19. ledna 2018 • 11:04

Fenomén jménem Kuba: Voňavý tabák mezi sloními hřbety

Vánoční samba s becherovkou

Týden za týdnem chodím na zkoušky a ani jednou nevynechám. Nechci zahodit možnost, že si na karnevalu skutečně nakonec zahraju, a i když se na mě pořád spousta členů baterie dívá skrz prsty, nenechám se odradit. První zlom přichází před Vánocemi. Na poslední zkoušce přeju všem hezké svátky a vedoucí Vitinho mi přání oplácí a zve mě na uzavřenou vánoční párty jen pro členy baterie.

Párty probíhá v horkém odpoledni, griluje se maso, pije se pivo a všichni se baví. Když je večírek v plném proudu, srazí se uprostřed terasy dva stoly, okolo nich si stoupnou muzikanti s bubny, kytarou a cavacinhem, což je takový větší brácha ukulele. Začíná Roda de Samba, hraje se, zpívá a tančí. Je to trochu, jako když se u nás vytáhnou kytary u táboráku, ale mnohem… divočejší a lepší. Zkrátka je tu víc bubnů než kytar. Beru do ruky pandeiro, taková brazilská tamburína s blánou a se specifickou technikou hry. Všichni na mě překvapeně koukají, že na to umím hrát. O pár hodin později dojde pivo a já si zlepším pověst tím, že vytáhnu lahev Becherovky, kterou skoro všichni zvědavě ochutnávají. Čím dál víc lidí se se mnou dává do řeči a zjišťují, že vlastně nejsem tak divný a jiný.

Úchvatné fotky Václava Šilhy v Czech Photo Centre: uvidíte snímky domorodých kultur i…

První vystoupení

Na další zkoušce se dozvídáme, že si nás nejznámější a největší škola samby v Riu, Portela, pozvala, abychom u nich vystoupili s naší školou samby. Je to výjimečná příležitost pro celou naši školu, ale já nevím, jestli se pozvání týká i mě. Ptám se meštreho a opět dostanu neurčitou odpověď, prý si mám připravit bílé kalhoty a boty a uvidí se. A tak je to tady pořád.

Vypravují se dva autobusy naložené nástroji a kostýmy. Jsou plné lidí tak, jako běžné autobusy v ulicích Rio de Janeira, to znamená nacpané k prasknutí. Po úmorné dvouhodinové cestě přes několikamilionové Rio jsme na místě. Quadra da Portela je nádherná, všechno je modernější, větší a upravenější. Tato škola je totiž známější a bohatší než všechny ostatní. Začínáme hrát a během koncertu se na mě spoluhráči otáčejí a kontrolují, jestli to český gringo dává. Po vystoupení se na mě všichni usmívají, takže mám pocit, že jsem to zvládl.

Když se vrátíme na Quadra do Viradouro a já uklízím svůj nástroj do skladu, přijde za mnou jeden z vedoucích. Je to už starší pán, který je součástí baterie přes 30 let a má jednu z nejdůležitějších funkcí – stará se o to, aby všechny nástroje byly v perfektním stavu. Usměje se na mě: “Dneska jsi hrál, tak, že jsem si připadal jako na karnevalu. Jenom už mi není dvacet a nemůžu tancovat jako dřív.” Rozesměje se a já mám pocit, že jsem dostal tu největší pochvalu v životě.

Brazilská olympijská kocovina: Nákladné stadiony se pomalu mění v trosky

Konec váhání

Každá škola samby má před karnevalem vypsaný jeden termín pro technickou zkoušku. Ta probíhá přímo na Sambodromu, tedy v místě konání karnevalu. Je to velký stadion, dlouhý asi kilometr, který má tribuny pro několik desítek tisíc lidí. Už zkoušky samotné jsou velká událost a jsou otevřené pro veřejnost. Scházíme se pár bloků od Sambodromu, kde má naše škola vyhrazené místo pro přípravy. Je nás přes 1 000 účinkujících jenom z Viradoura. Všichni se tlačí kolem kamionu s nástroji a tričky, které nechali vyrobit speciálně pro dnešní zkoušku. Bez něj nikoho nepustí hrát, všechno musí být sladěné do nejmenšího detailu.  

V momentě, kdy přicházíme na scénu a celý Sambodrom se v jedné sekundě odkryje, žasnu. Stadion je plný lidí a všichni skandují a tleskají. Hrajeme naplno a kilometrovým korytem zní slova naší samby, diváci zpívají a tančí se stejným zápalem a energií jako my. Když projdeme až nakonec, jsem plný dojmů a emocí. Prozatím jsem se mohl účastnit všech zkoušek i vystoupení jako ostatní, ale pořád si nejsem jistý, jestli to platí i pro hlavní karneval. Po generální zkoušce jdu za meštrem. Stisknu mu ruku: „Děkuju, že jsem tu s vámi mohl celou dobu být a hrát.” „Poděkuješ mi po karnevalu,” usměje se on.

São Paulo očima gringa: Pulzující velkoměsto plné vůní a kontrastů

Konečně je to tady!

Když v den karnevalu stojíme připravení před Sambodromem, mám pocit, že už mě nic nemůže překvapit, že to znám z technické zkoušky. Teď jsou ale připravené i alegorické vozy, všichni jsou převlečení do kostýmů, všude jsou davy lidí a atmosféra je ještě svátečnější. Ve chvíli, kdy vstoupíme na Sambodrom, mě strhne vlna energie silnější než cokoliv, co jsem předtím zažil. Reflektory svítí naplno, na tribunách je několik desítek tisíc lidí a ve chvíli, kdy zazní první takt, začne celý stadion skandovat a zpívat s námi. Všichni jsme v obrovské euforii.

Přímo mezi námi se proplétají novináři s mikrofony, kamerami a foťáky. Celou tu hodinu hrajeme s obrovským zápalem, a hlavně s radostí. Když se v průvodu dostane naše baterie před tribunu poroty, přichází čas, kdy musíme zúročit všechny měsíce zkoušek a desítky hodin cvičení. Na konci se všichni plní emocí objímáme, děkujeme jeden druhému a cítíme obrovskou radost, že se náš karnevalový průvod vydařil. Spoluhráči za mnou přichází se slovy, že teď už nejsem gringo, teď už jsem to zažil a chápu, co znamená pravý karneval, odteď jsem jedním z nich. Ohlédnu se za sebe a zadívám se na symbol Sambodromu – Apoteose, obrovskou trojnohou bránu na konci celého dlouhého tunelu. Apoteose znamená “zbožštění”, něco jako „brána k bohům” a já najednou chápu proč. To, co jsem právě zažil, bylo, nejen pro mě, něco mezi nebem a zemí. Samotný průvod trvá jen něco málo přes hodinu, ale na tuhle jedinou hodinu se komunita z Viradoura připravovala celý rok. Karneval v Riu de Janeiru je nejen velká párty, ale hlavně pocta a odpovědnost, která spojuje mnoho lidí doslova v jednu obrovskou rodinu. A když jeden karneval skončí, začnou hned za pár dní přípravy na ten další. Protože tady v Brazílii nejde život po dnech, ale od karnevalu ke karnevalu.

 


 

Jakub Škrha

Jakub Škrha je cestovatel a perkusista, který propadl kouzlu Jižní Ameriky, nejvíce však Brazílii, její kultuře, rytmům a sambě. Žil v Brazílii, kde se jako jediný Čech stal součástí slavného karnevalu v Rio de Janeiro, na kterém hrál v bubenickém orchestru se školami samby Unidos do Viradouro a Academicos do Cubango. V Riu také studoval rytmy a hru na perkuse v hudebních školách u těch nejlepších učitelů. Tyto zkušenosti z Brazílie ho přivedly k založení školy samby Escola de Samba Brno (www.escola-samba-brno.cz). Zároveň vede moderní bubenickou show Ritmo Factory (www.ritmofactory.cz), která spojuje sílu rytmů s moderním zvukem elektronické a taneční hudby.

Kandomble: Náboženský rituál brazilských černých otroků, při kterém se dotýkají věčnosti
V hotelu Palacio de Sal platí zvláštní pravidlo: Zákaz olizování stěn a nábytku!

Jakub Škrha




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země