nahoru

Za původními obyvateli USA: Kamkoli kráčím, vidím krásu

Andrea Bláhová28. února 2018 • 20:22
Za původními obyvateli USA: Kamkoli kráčím, vidím krásu
foto: Profimedia.cz

Krása je přede mnou, krása je za mnou, krása je pode mnou, krása je všude kolem mě... (Navažská báseň). Nepříliš vlídná, ale zato neuvěřitelně nádherná je krajina amerického jihozápadu. Výraz „dech beroucí“ není v tomhle případě nadsázka nebo metafora – když se člověk postaví na okraj Velkého kaňonu, podívá se na rozpraskané dno pustých propastí Canyonlandu nebo se jen rozhlédne po pouštích táhnoucích se od obzoru k obzoru, stáhne se mu hrdlo a tak nějak se nedostává dechu. Tady je krajina neuchopitelná a nezdolatelná.

Horko, nedostatek vody a obrovské vzdálenosti, to vše člověku brání, aby se krajiny zmocnil, přetvořil ji podle svého a podřídil si ji. Tato země si podřídí jeho a donutí ho připadat si malý, bezmocný – ale také zvláštním způsobem šťastný. Lidé, kteří tu žili stovky let, tohle dobře věděli a neměli potřebu si krajinu podmanit. Věděli, že jim vládne.

Majestátní Grand Canyon

Tenhle maxikaňon neobývali indiáni ve velkém měřítku, ale přesto do něj vybudovali mnoho cest. Po nich a několika dalších se dnes můžeme do kaňonu dostat – buď po vlastních nohou, nebo třeba na mule. Mimochodem, platí pravidlo, že mula má přednost, takže pokud potkáte toto netečné zvíře na úzké cestě přilepené ke srázu ve výšce několika set metrů, musíte ho pustit ke stěně a sami balancovat nad propastí...

Idyla na ostří mačety aneb Když si vás panamský indián splete s „Rudým Číňanem“

Jinak cesta dolů začíná velmi optimisticky. Na místech sestupu visí cedule s nápisy „Jezte!“, „Jezte více než obvykle!“, „Jezte slané a tučné pokrmy!“, doplněné fotografiemi a ilustracemi nakrojených salámů, klobás a slaných pražených buráků. Má to životodárnou logiku – ve velkém horku hrozí ztráta tekutin a sodíku, který vodu dále zadržuje v těle. K zachování života tak nestačí jen pít, je nutné si dopřát řádnou dávku soli a tuku.

Kde se vám tohle poštěstí?

Když se tedy zásobíte vodou a jídlem a vyzbrojíte se aktuální informací o teplotě na dně kaňonu (většinou se pohybuje kolem čtyřiceti stupňů, čemuž nahoře, na začátku cesty, samozřejmě nevěříte), můžete se vydat dolů. K dispozici je několik cest na obou stranách kaňonu.

Výprava do národního parku Los Glaciares aneb Přímou cestou k srdci Patagonie

Sestoupit dolů a zase vylézt nahoru za jediný den je možné, ale je to náročný sportovní výkon, komplikovaný navíc tím, že první polovinu túry klesáte a pak, už unavení a navíc v plném poledním slunci, musíte stoupat. Každý den tak musí záchranný vrtulník dopravit nahoru v průměru sedm lidí, kteří na cestě zkolabují.

Decentní Antelope Canyon

Po návštěvě Grand Canyonu čekám další obrovskou díru v zemi, ale čeká mě jen další překvapení. Mladá indiánka v džínách od nás v dřevěné boudičce vybere vstupné do Spodního kaňonu (je prý hezčí než Horní) a vede nás písčitou plochou krajinou ke vstupu. Pořád si říkám – kde proboha je, vždyť už bychom ho přece museli vidět? Pak se před námi objeví úzká průrva v zemi. Rozpětí má tak na šířku boků a snažím se ji přeskočit, abych do ní nespadla. K mému údivu ale indiánka zastaví a ukáže do škvíry: „Jsme na místě, tady je Antelope Canyon. Můžete jít dolů.“ Nevěřím vlastním očím ani uším. Tohle je kaňon? Vypadá to jako obyčejná puklina ve skále. Tam mám vlézt? Vždyť uvíznu!

Pozor, grizzly! Poznejte strasti a slasti fotografů v medvědím království

Klaustrofobie se rozjíždí na plné obrátky a jen nerada strkám nohy do škvíry. Sestupuji po kovovém žebříku do úzkého prostoru hlubokého asi patnáct metrů. Po nejistém šplhání stojím konečně na dně, vklíněna mezi oranžovočervenorůžové stěny úžasných tvarů. Vypadají jako vykroužené na nějakém zvláštním hrnčířském kruhu, i s charakteristickou kresbou uzounkých linek. Shora prosvítá slunce a prolamované stěny jsou někde vystaveny světlu, jinde jsou ve stínu. Září a vytvářejí fantastickou podívanou.

Jdeme kaňonkem dál, dno je široké pár desítek centimetrů, někde jsou stěny od sebe vzdálené na rozpětí mých paží. Místy je cesta dost nepříjemná, protože zatáčí jakoby pod skálu, ale pohled na barevné prosvícené stěny mi všechno vynahradí. Pokračujeme tak několik desítek metrů až do místa, kde průrva končí, a vracíme se zpátky.

Matriarchát po mexicku. Vítejte ve státě Oaxaca na jihu Mexika, kde ženy vládnou tvrdou…

Indiánská průvodkyně nám ještě nenápadně sdělí, že cesta kaňonem je bezpečná – pokud ovšem nezaprší. V roce 1997 pršelo asi dvacet kilometrů odsud a suchá země nestačila vodu vsáknout. Dešťová voda se prohnala krajinou a vtrhla i sem. Na prohlídce kaňonu bylo zrovna dvanáct turistů a jedenáct z nich nemělo v úzkém kaňonu šanci na záchranu...

Bryce Canyon – boží pískovna

Podle starého indiánského mýtu tady kojoti zakleli lidi, kteří se jim posmívali. Vznikl tak přírodní amfiteátr, kde jsou ve skalách zvěčněny lidské bytosti stojící v řadě, sedící nebo opírající se jedna o druhou. Mně připadal „Bryce“ spíš jako boží zásobárna písku pro celý svět. Racionální skutečnost je samozřejmě mnohem méně barvitá – fantaskní útvary, vyhlodané sloupy s úzkou základnou a širokým „čepcem“ zvané hoodoos, vznikly nestejnoměrným stupněm eroze různě tvrdých materiálů. Barvy pak dodaly železo (žlutá a červená barva) a hořčík (růžová a fialová barva), které se smíchaly s karbonem vápníku. Erozi napomáhají chladné zimy, vítr a deště.

Na treku Vancouverem: Za krásami největšího ostrova západního pobřeží Severní Ameriky
Vojtěch Čeřovský a Anežka Hrabánková 6. října 2017 • 10:59

Na treku Vancouverem: Za krásami největšího ostrova západního pobřeží Severní Ameriky

Některé hoodoos mají až šedesát metrů a shlukují se do oblastí s poetickými názvy jako třeba Královnina zahrada. Celý amfiteátr kamenných sloupů se táhne ve tvaru podkovy v délce třiceti kilometrů a je pojmenován po vůdci mormonů Ebenezeru Bryceovi, který tu pobýval koncem 19. století.

Canyon de Chelly: zahrádka s Bílým domem

Nejdřív tu pobývali pueblanští předkové – košíkáři –, pak tu občas farmařili Hopiové a ty vyhnali Navahové. Svá políčka tu obhospodařují dodnes, i když také jejich pobyt byl narušen: nejdříve vpády španělských a amerických vojsk, nakonec osadníky toužícími po volné půdě. Po dlouhých dobách vyhnanství a drastickém věznění ve Fort Summer se Navahové do kaňonu vrátili a od 19. století tu znovu hospodaří kolem dvaceti rodin. Kaňon má pro ně obrovský symbolický a duchovní význam, možná právě pro několik set let prolévání navažské krve...

Výstup na Aconcaguu a cesta k vodopádům Iguazú: Argentinská lekce pokory

Nehlubokým kaňonem (stěny mají kolem tří set metrů) protéká říčka a na zdejší poměry je nezvykle zelený a úrodný. Možná i to bylo příčinou jeho obliby, o které svědčí mnohé stopy osídlení. Mimo jiné tu stojí Bílý dům – stavba pueblanských předků. Kromě něj a dalších ruin, památných míst, jako je Jeskyně masakru a Soukeníkova hrobka, tu uvidíte políčka Navahů, jejich hogany a ovocné sady, stádečka ovcí, koz a koní.

Canyonland – krásné peklo

Rozlohou největší utažský park – Canyonland – je gigantické území zbrázděné stovkami kaňonů, puklin, proláklin, propastí, soutěsek a zlomů, kombinovaných s podivnými monolity, oblouky, mosty, špičkami a jeskyněmi. Celá tahle hříčka přírody je zahalena čtyřicetistupňovým vedrem, které neruší žádná bujná zeleň nebo, nedej bože, zdroje vody.

Bůh, který si rád zakouří. To je Maximón, zvaný také San Simon či Ri Laj Mam

Moc lidí sem prý nejezdí, což jsme pochopili po několika hodinách jízdy mrtvou krajinou v nehybném žhavém vzduchu. Ale nevzdali jsme to a dobře jsme udělali. Vychutnali jsme si vyhlídky do takřka měsíční krajiny, nebo spíš krajiny z Marsu, která je pro člověka zcela nevyužitelná. Minimum vody a obrovská kamenná poušť lidem opravdu nesvědčí – kromě toho, že se tu těží uran a v posledních letech sem jezdí milovníci adrenalinových sportů.

Dvě řeky – Colorado a Green River, které se tu sbíhají hluboko v poušti, oblast člení na tři části: Needles (Jehly), zemi rudých špičatých skal, pak Maze (Bludiště), labyrint strmých kaňonů a soutěsek, a nakonec takzvaný Ostrov na nebi. Nejkratší cesta z jedné oblasti do druhé měří sto mil...

Kráska tak trochu do větru aneb Za tajemstvím korouhve jménem La Giraldilla
František Bureš 16. listopadu 2017 • 14:27

Kráska tak trochu do větru aneb Za tajemstvím korouhve jménem La Giraldilla

My jsme se vydali do poslední jmenované části parku, kde na nás čekaly dvě úchvatné podívané: pohled skrz oblouk Mesa Arch balancující nad propastí hlubokou šest set metrů, jejíž kamenné dno je jako rozpárané obrovskou vidličkou, a Vyhlídka u mrtvého koně. K ní stoupá asfaltka končící na úzké stolové hoře, z níž je čarokrásný výhled přímo do hlubin propasti, kde dole leží meandr Colorada.

Arches – průlezky pro obry

Ani Arches nepřipomíná zrovna naši matičku Zemi, alespoň ne tak, jak ji známe z našich končin. Také tady nepotkáte moc lidí a z holé pláně se tu zvedají zlatooranžové skalní útvary všech možných tvarů. Tak třeba Windows (Okna) – kilometrová stezka nás provedla kolem skal s obrovskými otvory a výklenky. Opravdová lahůdka ale byly Arches, které daly parku jméno. Skály tu erodovaly tak zvláštním způsobem, že daly vzniknout podivným kamenným obloukům klenoucím se nad krajinou. Někdy je oblouk dokonce dvojitý (slavný Double Arch), jiný je široký 108 metrů – Landscape Arch. Z toho se dokonce před zraky turistů odloupl kus skály, a od té doby si ho návštěvníci mohou prohlížet jen zdálky.

Na karibské tancovačce aneb Do Hondurasu za bojovnými i veselými Garifuny
Anna Schlindenbuch 6. prosince 2017 • 12:12

Na karibské tancovačce aneb Do Hondurasu za bojovnými i veselými Garifuny

Oblouky jsou krásné, ale stezka kolem nich je plná kamenů, které jsme museli přelézat, a zástupů kamenných stěn, jimiž jsme se prosmýkávali jen taktak. Ne nadarmo se tahle část jmenuje Ďáblova zahrada. Nakonec jsme se vydali k symbolu parku – k Delicate Arch neboli „Křehkému oblouku“.

Po výšlapu nečekaně zatravněnou krajinou, ve které jsme vyrušili jen pár číhajících beranů, jsme vystoupali na okraj zvláštní pískovcové misky široké dobrých sto metrů, na jejíž protější straně stál zcela izolovaně oblouk ve tvaru písmene A. Zdálky se zdál docela chatrný a teprve, když jsme k němu doklopýtali po kraji miskovité propadliny, zjistili jsme, že pevně stojí nad další skalnatou průrvou.

Šaman z kolumbijských hor: Chceme v Česku prodávat čokoládu a sdílet duchovní tradice

Na zpáteční cestě jsme v krajině zahlédli dva polorozpadlé sruby, prý zbytek Wolfova ranče, který tu stál před sto lety. Vlastně to byly spíš díry v zemi překryté střechou z kulatiny, i když jeden přece jen vyčníval nad zem, měl stěny a okna a vypadal jako skutečný dům. Informační cedule nám prozradila, že první srub, primitivní díru v zemi, postavil rančer jako první a úspěšně tu přežíval se svým synem dlouhá léta. Pak ovšem přijela rančerova dcera a prohlásila, že v takové boudě bydlet nebude. Muži tak byli nuceni postavit skutečné lidské obydlí. A pak že ženy nejsou tvůrkyně kultury...


Grand Canyon - Velký kaňon

Velký kaňon je dlouhý více než čtyři sta kilometrů, hluboký přes jeden a půl kilometru a jeho šířka kolísá od šesti do třiceti kilometrů. Řeka Colorado a její přítoky ho stále prohlubují, rozšiřují a člení. Vítr a déšť přispívají k erozi a uvnitř kaňonu se tak prostírá krajina s věžemi i skalními horami prazvláštních tvarů a odpovídajících jmen: Višnuův chrám, Buddhův chrám... Kaňon má dvě protilehlé římsy, Severní a Jižní, na nichž je několik vyhlídkových bodů a také vstupy na stezky vedoucí dolů. K oblíbeným patří Bright Angel Trail na Jižní římse nebo North Kaibab Trail na Severní.


Lidé modrozelených vod

Na dně Velkého kaňonu žili v letním období indiáni Havasupaiové, v překladu Lidé modrozelených vod. V zimě se přestěhovali nahoru na plošinu. Dnes ale mají vyčleněno jen území na dně kaňonu. Název jejich kmeni daly překrásné tyrkysové vodopády na řece Colorado.

Čas na Kubu: Davy turistů proudí na „Ostrov svobody“ dříve, než jej semele globalizace

Cestovatelka Petra Ježková: Mých 10 nejlepších míst na Kubě
Petra Ježková 6. října 2017 • 11:01

Cestovatelka Petra Ježková: Mých 10 nejlepších míst na Kubě

Andrea Bláhová




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země