Za původními obyvateli USA: Tajemná města zmizelých národů | Reflex.cz
nahoru

Za původními obyvateli USA: Tajemná města zmizelých národů

Andrea Bláhová, Soňa Oravcová26. února 2018 • 17:30
Za původními obyvateli USA: Tajemná města zmizelých národů
foto: Profimedia.cz

Oblast Four Corners byla odpradávna křižovatkou indiánských národů a své stopy tu zanechalo několik prastarých kultur: Anasaziové, Sinaguové, Cohoninové a Hohokamové. Změny přírodních podmínek a zvýšená tektonická aktivita je přinutily opustit předcházející sídla.

Dnes na těchto místech nacházíme impozantní ruiny, jež nám nabízejí možnost nahlédnout až dva tisíce let zpět do života předků dnešních kmenů Hopiů, Zuniů nebo Utů.

Chaco – Krásné sídlo

Dlouhá a prašná je cesta ke Krásnému sídlu, dalo by se říct. Ano, komplex opuštěných obydlí zvaný Chaco, tedy Národní historický park kultury Chaco, je zastrčen hluboko v poušti a vede k němu jen uježděná stezka v prachu a písku. Stojí ale za to podniknout několikahodinovou výpravu, stranou od hlavních silnic a vystoupit v rozpálené pustině z auta pokrytého vrstvou prachu.

Komplex staveb pueblanských předků je nejrozsáhlejší předkolumbovské město v Severní Americe – v celém mělkém kaňonu bylo napočítáno více než tři tisíce obydlí a osad. Dnes jsou všechny již opuštěné a i říčka, která kde kdysi protékala, je zcela vyschlá. Naším cílem je ze všech těchto pozůstatků dávného osídlení takzvané Pueblo Bonito, tedy Krásné sídlo. Jde o půlkruhovou stavbu tvaru téměř dokonalého písmene D, položenou na úpatí kolmé skály. S její stavbou se započalo roku 850 n. l. Nakonec vzniklo soběstačné město s budovami o třech až čtyřech patrech a s množstvím obřadních prostor zvaných kiva.

Indiáni kmenů Inga a Kamëntsá: Tajemní strážci kolumbijského údolí a mostů mezi světy

Pohybovat se tu můžeme jen s průvodcem. Tady je to bělošský ranger, jeden ze zaměstnanců parku. Postupně s ním procházíme všechny prostory, prolézáme malé místnůstky i velká nádvoří. Vrchní patra některých staveb se už nezachovala, ale i tak stavby napovídají mnohé o monumentálnosti někdejšího komplexu. Nakonec nás průvodce zavádí ke třem velkým kivám na hlavním nádvoří. Vysvětluje nám, že se tu dříve scházeli muži, zapalovali vonné ohně a radili se o událostech kmene. Kivy jsou vždy zanořeny do země, protože prý sestoupením do nich se lidé přibližovali Matce Zemi.

Mesa Verde - Pod Zeleným stolem

Doširoka se rozkládá zalesněná kuesta a člověk by tady stavby staré tisíc let opravdu nehledal. Do ploché krajiny se zařezávají úzké kaňony se strmými stěnami a mezi nimi zůstávají jen nevelké pruhy země. Právě tady v roce 1888 zbloudilo pár kusů dobytka, po jehož stopách se vydali dva kovbojové. Jejich toulání stísněnými kaňony odstartovalo dlouhé řady návštěv archeologů i laiků, kteří chtěli vidět tajemství, které tahle na první pohled nenápadná krajina skrývá. Místo zatoulaných krav totiž kovbojové našli ruiny velkolepých kamenných měst, neuvěřitelně rozlehlé a zachovalé. Říká se jim stejně jako kuestě, pod kterou se krčí, tedy Mesa Verde, neboli Zelený stůl.

První obyvatelé, Anasaziové, se usadili na vrcholu hory kolem roku 600 n. l. Říká se jim „basketmakers“ pro jejich umění tvořit důmyslné košíky. Žili ve vyhloubených jámách krytých střechou z proutí a až kolem roku 750 začali stavět obydlí se stěnami. Od této doby se označují jako Pueblané, kteří se postupně usazovali v útesech ve stěnách stolové hory – možná kvůli obraně před nepřáteli či z náboženských důvodů, to dodnes není jasné. V průběhu 11. století stěhování z povrchu Mesa Verde do útesů vrcholilo a právě tehdy vznikala neuvěřitelná skalní města, za kterými dodnes putují dlouhá procesí návštěvníků.

Sladký domov blues. To je desetimilionová metropole Chicago
Jiří Kuliš 3. května 2017 • 11:53

Sladký domov blues. To je desetimilionová metropole Chicago

Už z protější strany kaňonu pozoruji Cliff Palace, tedy Palác v útesu, který je prý nejrozsáhlejší stavbou tohoto druhu. Je více než sto metrů dlouhý a přes třicet metrů široký. Původně měl přes dvě stě obytných místností pro více než dvě stě lidí. Když si ale chci prohlédnout další místní specialitu, Dům s balkonem, musím absolvovat náročnou prohlídku s doprovodem rangera. Spočívá ve zdolávání několika dlouhých žebříků vysoko nad kaňonem a také prolézáme úzkou skalní chodbou – nic pro lidi posedlé různými fobiemi.

Ale výsledek stojí za to: Balcony House je nádherný a doslova mi bere dech. Je vidět, že sloužil nejspíš k obraně. Asi od roku 1300 začaly totiž na obyvatele útesových měst doléhat těžkosti: nepřátelské kmeny, vyčerpaná půda i nedostatek vody. Zbývala jediná možnost záchrany: opustit obydlí a hledat nová místa bohatší na vodu. Lidé z Mesy Verde opustili svá kamenná města a už nikdy se nevrátili zpět. Část těchto obyvatel se prý postupně přesunula a asimilovala s kulturou Hopiů.

Acoma – Město v nebi

Z ploché pouštní krajiny, pokryté jen nízkým trnitým porostem, se náhle zdvihá do výšky sto metrů plochá skála s téměř kolmými stěnami. Na jejím hřbetě se rozkládá vesnice Acoma, jedno z nejdéle obývaných sídel ve Státech. První obyvatelé sem přišli už kolem roku 1100 n. l. Tahle vesnice je z celého komplexu Acoma nejhezčí a kvůli jejímu umístění na stolové hoře a fantastickému výhledu se jí říká Sky City – Nebeské město.

Klikatou Stezkou zlata: Pěšky po půl tisíciletí staré incké cestě v bolívijských Andách

Nemůžu se dočkat, až se z jejího vršku rozhlédnu a uvidím okolní pustou a nekonečnou zem optikou indiánů. Nejdřív ale musíme počkat dole pod horou v infocentru, až si pro nás přijde indiánský průvodce. Je nás tu jen pár, kdo čeká na prohlídku Nebeského města: my čtyři Evropané (Češi a Slováci) a starší americký manželský pár. Už tady si ověřujeme, že rezervace je opravdu hájemstvím původních obyvatel a musíme se tu chovat s velkou úctou. Vyšli jsme si kousek po silnici, abychom si zkrátili čekání, a zásah na sebe nenechal dlouho čekat. Kolem projede džíp, zastaví a muž s indiánskými rysy nám důrazně vysvětluje: „Tady jste v rezervaci, musíte se vrátit k infocentru. Nesmíte tu chodit jen tak.“

Vracíme se tedy na parkoviště a tam už na nás čeká průvodkyně – menší indiánská dáma, vzbuzující respekt. Vítá nás v rezervaci a pak už nasedáme do autobusku a stoupáme klikatou silničkou na stolovou horu. Paní nám cestou vypráví o historii osídlení tohoto místa a objasňuje některé prvky ze života původních obyvatel. Zdůrazňuje například silné postavení a velkou roli žen ve společnosti. Indiánská společnost je na rozdíl od té naší matriarchální, příslušnost k rodině se tedy dědí po matce, a nikoli po otci. Muži jsou sice náčelníci a vůdci kmene, svým ženám však pozorně naslouchají, jak průvodkyně s vítězoslavným úsměvem dodává. Zdá se tedy, že kulturní rozdíly mezi národy zase až tak velké nebudou...

Westernová romantika po jihoamericku: Poznejte kovboje moderní doby

Za chvíli už nás minibus vyklopí na náměstíčku uprostřed osady. Žhne slunce a fouká vítr, všude kolem pod horou se v dálce rozkládá krajina bez jediné budovy, skály či stromu. Jen tady nahoře ve výšce, na malé ploše dané hřbetem stolovky, žije už tisíc let malá víska. Většina domů jsou jednoduché stavby z blátěných vepřovic, s plochou střechou a několika žebříky, po nichž se leze do vyšších pater. Vesnice je dost pustá, moc lidí se tu necourá. Ani není divu, vzhledem k vedru. Průvodkyně vytahuje lahvičku s vodou a vybízí nás k prohlídce „města“. Nejdřív nás vede ke kostelu.

Jsem v šoku, protože uprostřed liduprázdné pouště, obývané jen indiány, bych kostel ze 17. století, s obrazy a sochami, vážně nečekala. Průvodkyně nás zve dovnitř, ale před naším vstupem práh kostela pokropí vodou z lahve. Ptáme – proč to dělá? „Aby se duchové nezlobili,“ vysvětluje se stoickým klidem. Křesťanství staré duchy tak zcela nevymýtilo... Uvnitř stavby sledujeme zdobné prvky: sem tam soška v evropském duchu, zdobení indiánskými ornamenty. Jinak je kostel spíš holý, zajímavá je na něm právě ta neobvyklá směska stylových prvků.

Pokračujeme v procházce osadou a průvodkyně nám ukazuje malé oblé pícky. Mimo jiné se v nich sušila zelenina a ovoce. Sušení je ve zdejší vyprahlé krajině ideální způsob konzervace. Nejvíc mě překvapuje, že Acomané prý dříve sušili i melouny! Muž z amerického páru se zase ptá, jestli tady nemají problém s alkoholem. Dotkl se zřejmě bolavého místa, protože průvodkyně, do té doby usměvavá a ochotná, se na něj jen úkosem zadívá a stručně odpoví: „No alcohol.“ Sem tedy žádný alkohol nemá přístup. Pro jistotu...

Peruánská Tacama: Vinařská kolébka Jižní Ameriky produkuje víno prvotřídní kvality

Zpátky z osady nechceme jet autobusem a hledáme cestu dolů pěšky. Naštěstí je prý mezi skalními stěnami ploché hory dosud zachovalá stará stezka. Je úzká a strmá a máme co dělat, abychom dolů nejeli spíš po zadku. Dole na parkovišti se zatím objevilo pár dodávek, v nichž místní řemeslníci nabízejí své výrobky, hlavně šperky. Nedá mi to a koupím si prsten s velkým tyrkysem. Prsten z Nebeského města...

Betatakin - Osada v jeskyni

I velká rezervace Navahů má četná překvapení. Červené pískovcové stěny kaňonu Tsegi ukrývají obydlí, v nichž kdysi pobývaly indiánské klany. V pueblu Betatakin a Keet Seel to byly třeba klany Fire, Flute a Bighorn Sheep, tedy klan „Ohně, Flétny a Tlustorohé ovce“, v takzvaném Inscription house to byl klan Sand a Lizard, čili klany „Písku a Ještěrky“. Tato puebla a další stavby patří pod Národní park Navaho.

Asi nejvíc na mě zapůsobila osada Betatakin, což znamená Dům ve stěně útesu. Pueblané ji vybudovali v obrovské jeskyni uprostřed dvě stě metrů vysoké, kolmé stěny. Z dálky působí jako obrovský balkon, v němž jsou natěsno vystavěny skalní domy. Jeskyně byla dočasně obydlená od roku 1250 a o sedmnáct let později přicházeli indiáni, kteří začali stavět kamenné domy a usadili se tu natrvalo. Betatakin postupně rostla a odhaduje se, že v roce 1286 tu žilo přibližně sto lidí. Skalní výklenek 110 m široký, 136 m vysoký a 46 m hluboký jim však poskytoval jen ubytování. Políčka vhodná na obdělávání ležela na dně kaňonu, jímž protékala řeka. Jediným způsobem, jak se do skalních domů dostat, bylo slaňování.

Mexický návod na štěstí: Božská mana jménem tacos
Eva Kubátová 6. června 2017 • 14:29

Mexický návod na štěstí: Božská mana jménem tacos

Druhou známou osadou v kaňonu je Keet Seel. Podle nalezené keramiky se odhaduje, že první osadníci tu byli už před rokem 950 našeho letopočtu! Nežili tu ale trvale, spíše přicházeli a zase místo opouštěli. Je zajímavé, že před posledním opuštěním místnosti uzavřeli a do kamenných nádob si uchovali kukuřici. Migrace byla pro tyto lidi součástí života, a tak asi nevyloučili opětovný návrat. V roce 1300 však odešli poslední osadníci a už se nevrátili.

Kdo byli tito lidé, kteří se rozhodli usadit se v tak extrémních podmínkách? Bylo to pravděpodobně osm posledních klanů Hopiů, které se na určitý čas zastavily v těchto vesnicích. Jako důkaz se našlo několik nástěnných maleb, jež naznačují příslušnost ke kmenu Hopiů.

Montezumův hrad

Hohokamové tu prý žili už před třinácti sty lety, pak odešli na sever. Teprve kolem roku 1125 přišli Sinaguové (ve španělštině „lidé bez vody“) a vystavěli domy na vyvýšených plošinách a ve strmých útesech. Právě ve výklenku rovné stěny vybudovali pětipatrovou budovy z narůžovělých vepřovic, nazývanou Montezuma Castle.

Na hlavě sombrero a v ústech doutník. To jsou kubánští „los vaqueros“

Dvacet místností vytesaných do vápencového útesu postupně odolává času a jen zachovalé pracovní nářadí, kresby a otisky rukou na stěnách a umělecké předměty dokládají historii vyspělé civilizace. Rozkvět těchto sídel kulminoval okolo roku 1300 a začátkem dalšího století Sinaguaové opouštějí svoje sídla bez jednoznačného vysvětlení.

Multiindiánské Wupatki

Wupatki Pueblo nás provede historií původního obyvatelstva Ameriky o téměř dva tisíce let zpátky. Tato kultura vznikla na křižovatce tří tradic, tří kultur. Je to místo setkání kultur Sinagua, Cohonina a Kayenta Anasazi. Každá z nich se pyšní vlastní architekturou, keramikou, používáním materiálu a typických barev. Dlouhodobá migrace lidí, jejich zboží i myšlenek namíchala nevšední kulturu Wupatki. Na tomto území se našlo více než 125 druhů keramiky, což jen dokresluje úžasnou kulturní různorodost.

Čas na Kubu: Davy turistů proudí na „Ostrov svobody“ dříve, než jej semele globalizace

Stejně dynamické a dramatické změny proběhly při formování zemského povrchu. Tato oblast patří k tektonicky aktivní zóně, jejíž součástí je i Sunset kráter, dosud činná sopka. Sopečná aktivita do značné míry ovlivňovala život zdejších obyvatel – na jednu stranu je z jejich obydlí vyháněla, na druhou stranu popílek zúrodňoval půdu a umožňoval úspěšný návrat do oblasti. Pak ale znovu oživlá vulkanická činnost postupně donutila osadníky pueblo opustit.


S vodou odcházejí i lidé

Když se říká, že voda je život, platí to pro obyvatele kaňonu Tsegi dvojnásob. Můžeme tu najít až učebnicový příklad toho, jak hloubková eroze řeky změní podmínky života lidí, což se mohlo stát důvodem jejich odstěhování. S poklesem toku řeky se totiž snížila i hladina podzemní vody, s čímž souviselo vysychání políček, jež zabezpečovala indiánům živobytí. Současné přírodní podmínky jsou přibližně stejné, jaké před sedmi sty lety donutily lidi opustit své příbytky.


Jak stavěli pueblané

Jako stavební materiál pro své domy Pueblané používali dřevo, břevna spojovali a vyplňovali hlínou. Strop budov obvykle tvořila skála. Z domů vytvářeli dlouhé řady. Dveře tu nenajdete a jen malé žebříky spojují místnosti v jednotlivých poschodích. Vlastní ohniště měly jen některé části. Vařilo se na „ulici“ nebo na dvoře. Při pohledu na toto stavitelské mistrovství se mi zdá až neuvěřitelné, jak v těchto stísněných podmínkách mohly žít stovky lidí.


Záhady a otazníky

Mezi ruinami najdete některé stavby, jež nebyly typické pro pueblanské předky jihozápadní Ameriky. Mezi takové určitě patří „ballroom“ – hřiště na míčové hry, u něhož vznikají dohady, že Wupatki pravděpodobně měli kontakt i s kulturou Yukatánu. Stejně tak „společenská místnost“ svým kruhovým tvarem připomíná kivu (podzemní posvátnou místnost), ale na rozdíl od ní neměla střechu a nebyla pod zemí. Poslední kuriozitou jsou obytné domy, v nichž dodnes bydlí rangeři, kteří vedou informační centrum.

Šaman z kolumbijských hor: Chceme v Česku prodávat čokoládu a sdílet duchovní tradice
Bokori: Zloději duší, kteří prý dokáží proměnit člověka v zombie
Anita Balejíková 12. prosince 2017 • 13:35

Bokori: Zloději duší, kteří prý dokáží proměnit člověka v zombie

Andrea Bláhová, Soňa Oravcová




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země