nahoru

Miroslav Zikmund, muž, který se nenechal Moskvou vyhladovět, slaví 99 let

Miroslav Náplava14. února 2018 • 16:12
Miroslav Zikmund, muž, který se nenechal Moskvou vyhladovět, slaví 99 let
foto: Jindřich Böhm

Dnes slaví neuvěřitelné 99. narozeniny legenda českého cestovatelství, pan Miroslav Zikmund. Srdečně mu gratulujeme a u této příležitosti vám přinášíme rozhovor, který s ním před čtyřmi lety vedl dokumentarista a spisovatel Mirek Náplava.

V době největší slávy na jejich přednášku přišlo neuvěřitelných 11 000 lidí. Filmy v kinech byly stále vyprodané, knížky vycházely ve statisícových vydáních. Až do chvíle, kdy komunistická tzv. reformní vláda kariéru Hanzelky a Zikmunda ukončila. Knihy připravené k vydání už nikdy nevyšly, další filmy se neodvysílaly. Aparátčíci poslechli pokyn z Moskvy: Nádo pregaladať. Je třeba nechat je vyhladovět. „Nastalo dvacetileté období zákazu. Nebylo to snadné,“ vzpomíná Miroslav Zikmund. Aby se v nastalém „vzduchoprázdnu“ nezbláznil, začal cestovat do minulosti, za kořeny svého rodu.

Igor Chaun: Babiš je prostě Bureš. Děkuji vám, voliči a spoluobčané!

Našel jste během vašich genealogických pátrání v rodokmenu prapředka s cestovatelskými choutkami?

Tehdy se necestovalo, maximálně z jedné vesnice do druhé za nevěstou. Až můj dědeček Josef Zikmund, který byl řezník a hospodský ve Volduchách, což je pěkná vesnice nedaleko Rokycan, své cestovatelské touhy realizoval tím, že se do kopce u Vysokého Mýta, na silnici z Bavor do Prahy, vydával s koňským spřežením pomáhat formanům táhnout vozy naložené alpskou solí. Jednou, když se opět vydal na přípřež, nepřijel večer domů, jak bylo obvyklé. Vrátil se až za týden. Místo dvou koní měl jenom jednoho, druhého propil v Praze. Když to vezmeme z té pozitivní stránky, tak se dědeček pro svou touhu poznat svět, matičku měst Prahu, stal mým nechtěným vzorem. Do Afriky jsme s Jurkou vyrazili s pětasedmdesáti koňmi pod kapotou a nepropili jsme tam ani jednoho.

Vás do světa hnala touha psát cestopisy a točit dokumenty?

Vůbec ne! Do Afriky jsme neodjížděli jako cestovatelé ani jako spisovatelé, a filmaři už vůbec ne. Naše zkušenosti s kamerou byly takřka nulové, spíš jsme si hráli. Byli jsme především obchodními zástupci Tatry Kopřivnice, s úkolem sjednávat kontrakty a předvádět model Tatra 87, ale i dalších českých výrobků a firem. Ostatně, náš původní plán byl objet celou zeměkouli za tři roky. Nakonec jsme během první cesty za tři a půl roku projeli pouze Afriku a Latinskou Ameriku.

Súdán: Drsná i pohostinná země objektivem českého cestovatele
František Štaud 12. října 2016 • 16:59

Súdán: Drsná i pohostinná země objektivem českého cestovatele

Říkáte, že jste nebyli spisovatelé, ale obchodníci. Přitom jste v pětadvaceti letech napsal svůj první cestopis! Celých sto třicet stran strojopisu.

A víte, že ho Jirka Hanzelka nikdy nečetl? Ne že by nechtěl, já jsem mu ho snad nikdy ani neukázal. Ale nechtěl jsem ho nějak tajit, prostě jsme se k tomuto rukopisu kvůli spoustě další společné práce nikdy nedostali. Napsal jsem ho na podzim roku 1944, pak jsme už žili ve víru příprav na Afriku. Tak ležel až donedávna v archivu.

Po letech jste byl první, komu jsem ho půjčil. Napsal jsem ho na základě desetidenní výpravy do rakouských Korutan, kterou jsem podnikl v srpnu čtyřiačtyřicátého. Nad rukopisem jsem strávil dvacet dní. Psal jsem, kde se dalo, o přestávkách v práci, v knihovně, kavárně, na lavičce v parku.

Těsnopisem!

Šlo mi to tak podstatně rychleji. Až pak ho na stroji přepsala jedna paní, na to jsem opravdu čas neměl, protože jsem ho mínil věnovat rodičům na Vánoce pod stromeček. Což se podařilo.

Název Svítání na obzoru skrývá jinotaj?

Původně se mi líbilo Svítání na západě, ani nevím, proč jsem se rozhodl jinak. Podvědomě jsem cítil, že válka musí brzo skončit. To „svítání“ znamenalo lepší, poválečné časy. Nedokázal jsem na ně už čekat doma. Podařilo se mi vybavit si falešnou propustku z Protektorátu, odhalení znamenalo přinejmenším koncentrák. Na všech frontách zuřila válka, umírali lidé, ale já měl nezvladatelnou touhu vyrazit do světa, tak jsem to riziko podstoupil. S bratrem mé spolužačky z gymnázia, Jardou Svobodou, jsme zdolali třítisícový vrchol Ankogelu, toulali se kolem nádherných jezer, a v Klagenfurtu jsem dokonce jednu noc strávil v policejní cele. Dobrovolně!

Andrej Babiš byl tajným spolupracovníkem StB vědomě, říká slovenský badatel Sivoš

To zní dost neuvěřitelně…

Nemohl jsem najít jediné místo k přenocování, všechny hotely byly plné. Až mi jeden klagenfurtský strážník poradil zaklepat přímo na policejní stanici, že mi tam třeba poradí. Služba nevěřila svým uším, měli mě za blázna. Nakonec otevřeli celu s tvrdým kavalcem, zamkli za mnou, zhasli a já se až pak trochu rozklepal, zda mě ráno vůbec propustí. Dobře to dopadlo. Vyspal jsem se zadarmo a vrátil jsem se domů.

Vy jste zažili dobu rozpadajících se kolonií. Lze vůbec ještě narazit na něco neobjeveného?

Ano, i když pel dobrodružství je poněkud otřelý, protože míst na zeměkouli, která ještě nebyla objevena, je stále méně. Ale jsou. Budu konkrétní: jsou to například oblasti někdejšího Sovětského svazu, v Rusku. Paranoidní režim je skrýval za oponou tajnůstkářství. My jsme oblastí Sibiře jenom profrčeli, abychom se co nejrychleji dostali domů. Tam je, podle mého názoru, určitě budoucnost a příležitost pro dnešní generaci cestovatelů. Pak je tu ještě fascinující svět pod vodní hladinou.

Lovci a sběrači bez svého území. To je africký kmen Akie, který je na pokraji vymření

Na druhou cestu jste vyjeli jako dvě dvoučlenné chlapské posádky. Původní plán byl ale jiný…

Po návratu z první cesty jsme se oženili, narodily se nám děti. Na druhou cestu jsme proto chtěli odjet jako rodiny, s manželkami a potomky. Byl to bláznivý nápad, vždyť jsme nakonec strávili na cestě pět a půl roku. Nejvíce se to podepsalo na dětech. Když jsem nedávno pročítal dopisy, jak na mě syn Sáva vzpomínal a co mi prostřednictvím dopisů babičky a dědečka vzkazoval, přepadla mě taková lítost a pocit provinění za to, že jsme kdy s Jirkou cestovali. Měli jsme zůstat doma a hotovo.

Vážně byste zůstal doma?

Stejně bychom jeli. To víte, že ano. Ta touha byla tak silná, že jsme se jí nedokázali zbavit, setřást ji. Beru to dneska po těch letech jako účetnictví: má dáti, dal. Přineslo to klady a taky zápory. A to je život.

Přitom stačilo málo a druhá cesta by se vůbec neuskutečnila, že?

Na režimu jsme si ji museli vybojovat. Do Afriky a Jižní Ameriky jsme vyrazili jako dva soukromníci, komerční inženýři a obchodní zástupci. Což po únoru 1948 nebylo možné. Schovali jsme se po dlouhých tahanicích nakonec pod hlavičku Československé akademie věd. Odjezd se z různých příčin stále odkládal, dostali jsme se na pořad jednání vlády. Existují o tom stohy korespondence, stačí se vydat do Archivu H+Z ve zlínském Muzeu jihovýchodní Moravy. Pomohla nám publicita, a především obrovský zájem veřejnosti, která se ptala, co se děje a kdy že konečně vyrazíme. Ten tlak byrokratickou zátku nakonec odpálil.

Česká archeoložka v jižním Alžírsku: Kdo kreslil v poušti muže s dlouhými penisy?

V archivu H+Z jsem objevil hodně odvážný plán, který jste po zkušenostech z Japonska předložili Ústřednímu výboru strany…

Navrhli jsme vyhlásit Československo za neutrální zemi. Dodnes se divím, že nás za tu drzost hned nezavřeli. O co šlo: poté, co bylo po druhé světové válce Japonsko demilitarizováno, se ekonomicky neuvěřitelně vzmohlo. Prostředky ušetřené za zbrojení a armádu by pomohly k prosperitě i nám. Navíc jsme usuzovali, že i naše geografická poloha, rozhraní mezi kapitalistickým Západem a SSSR, by pomohla snížit napětí. Tenhle plán neměl šanci na úspěch, Sověti by to nikdy nedopustili.

Některým lidem je trnem v oku váš dobrovolný vstup do komunistické strany.

Nevstoupili jsme do ní proto, abychom mohli do Asie odjet, to v žádném případě. Přihlášku jsme podali až v Tokiu, na našem velvyslanectví v Japonsku. Namlouvali jsme si, že vstupem do partaje budeme moci ovlivňovat – i díky našim zkušenostem posbíraným po světě – dění pozitivním směrem. My jsme se s Jirkou Hanzelkou tehdy domnívali, že lze komunismus reformovat. Dostávali jsme cestou povzbuzující zprávy o tom, jak doma tají ledy, dochází k obrodě v čele s ekonomem Otou Šikem. Byli jsme naivní, ten systém nešlo reformovat. Šlo o boj s větrnými mlýny. Po bratrské okupaci nám to soudruzi spočítali. Od rozdělané práce nás uvrhli na dvacet let do neexistence.

Jsou Češi rovnostáři, kteří nemají rádi bohaté? Výsledky rozsáhlého výzkumu vás možná …

Po revoluci o cestách a osudech H+Z vznikla řada dokumentů. Když vám Petr Horký vyložil úmysl natočit celovečerní dokument především o vás, jako sondu do vašeho osobního života, váhal jste?

S Petrem jsme se poznali před mnoha lety a během let jsme společně prožili úspěšnou tvůrčí spolupráci, takže jsem na to kývl. Vzal jsem to tak vážně, že jsem mu nabídl, aby pracoval i s mými osobními deníky, do kterých dosud nikdo nenahlédl.

Nevadilo vám, že si bude moci přečíst třeba o vašich nešťastných láskách?

Ryze soukromé poznámky jsem si vždycky zapisoval těsnopisem a ten už dneska umí málokdo. Pokud na to bude jednou někdo zvědav, tak se bude muset vypravit do stejných dálav, jako je dejme tomu švabach. Ale co chtěl Petr vědět, to jsem mu osobně přečetl. I na kameru.

Sedí vám název dokumentu?

Když za mnou Petr přišel s názvem Století Miroslava Zikmunda, zpočátku jsem udiveně kroutil hlavou. Vždyť je mi teprve pětadevadesát, říkal jsem si. Ale měl pravdu v tom, že jsem jeden z mála lidí u nás, který byl počat ještě za Habsburků a narodil se do čtvrtého měsíce nové republiky. Tak jsem souhlasil.

Národní park Hlu-hlu-we: Málo známé safari, které nadchne všechny milovníky fauny

Těšíte se na premiéru?

Netěším. Jednak bych se toho nemusel vzhledem ke svému věku dožít, a také, když se na něco moc těším, tak to nemusí vyjít. Takže se netěším, ale o to víc jsem zvědav, jaké to bude. A vím, že to bude dobré.


Jiří Hanzelka

(24. 12. 1920, Štramberk – 15. 2. 2003, Praha)

Miroslav Zikmund

(14. 2. 1919, Plzeň)

Příběh nejslavnější české cestovatelské dvojice se datuje od roku 1938, kdy se dva čerství maturanti seznámili na schodech před Vysokou obchodní školou v Praze. Zrodilo se celoživotní přátelství. Během okupace, kdy byly vysoké školy uzavřeny, studovali jazyky, překreslovali nedostupné mapy a pracovali na tajném plánu „5“ (pět kontinentů). Po dostudování v roce 1946 předložili ředitelství automobilky Tatra, ministerstvům a úřadům dokonale zpracovaný plán cesty kolem světa.

Na první etapu, do Afriky a Ameriky, nevyrazili nejmodernějším automobilem československé výroby jako dobrodruzi, ale coby obchodní zástupci Tatry. Z Prahy odstartovali 22. dubna 1947. Tři a půl roku sjednávali kontrakty, vytvořili 702 rozhlasových a 293 novinových reportáží, natočili 3 celovečerní filmy. Po návratu se pustili do zpracování přivezených materiálů a příprav druhé etapy, na kterou vyrazili 22. dubna 1959. Hvězdná kariéra cestovatelů, spisovatelů, fotografů a filmařů skončila pro jejich nesouhlas s okupací Československa sovětskými vojsky v roce 1968.

Z druhé cesty stačili v českém jazyce oficiálně vydat pouhé tři cestopisy. Jejich knihy byly staženy z veřejných knihoven, H+Z nesměli dostat práci, publikovat a veřejně vystupovat. Až po listopadu 1989 se Miroslav Zikmund dvakrát vydal do Austrálie, v roce 1996 na Sibiř a o čtyři roky později na Šrí Lanku a Maledivy. Svůj obsáhlý archiv věnovali v roce 1995 městu Zlínu. V roce 1993 získali za své celoživotní dílo Cenu E. E. Kische, v roce 1999 převzali z rukou prezidenta Václava Havla Medaili Za zásluhy II. stupně.


Já a legenda

Miroslav Náplava, cestovatel, dokumentarista a spisovatel

Poprvé jsme se s Miroslavem Zikmundem viděli v jeho vile Na Nivách na podzim roku 1996. S Petrem Horkým jsme připravili plán oslav 50. výročí startu na první cestu nejslavnější české cestovatelské dvojice Hanzelka–Zikmund. Jeho součástí byl televizní přenos a večer ve zlínském divadle. Pan Zikmund si podrobně prošel scénář a vymínil si pár dní na poradu s Jiřím Hanzelkou.

Při loučení ale naznačil: „Mládenci, připomínáte mi nás dva s Jirkou, když jsme klepali na dveře ministerstev a vedení Tatry. Tehdy nám kterýsi úředník dokonce řekl, kde bereme tu drzost, chtít jet do Afriky, když jsme tam ještě nebyli. Takže otázku, kde berete odvahu pořádat takovou akci, když jste podobnou ještě nikdy neuskutečnili, vám klást nebudu.“ Po dvou dnech nám cestovatelé dali zelenou.

Tehdy se zrodilo – dnes už 22leté – přátelství a spolupráce. Společně jsme cestovali, napsali knihu Sloni žijí do sta let, jako editor jsem se podílel na vydání dvousvazkového výboru z jejich díla Legenda H+Z – fenomén českého cestopisu. Petr Horký dokončil v roce 2014 celovečerní dokument s názvem Století Miroslava Zikmunda a v  těchto dnech je na pultech obchodů navíc naše společná kniha se stejným názvem: Století Miroslava Zikmunda.

Z Marrákéše až na vrchol Džebel Tubkal aneb Krátká setkání ve Vysokém Atlasu

Je UBER taxi? Jak funguje, proč proti němu protestují taxikáři a proč ho chtějí zakázat

Miroslav Náplava




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země