Na hlavě sombrero a v ústech doutník. To jsou kubánští „los vaqueros“

Na hlavě sombrero a v ústech doutník. To jsou kubánští „los vaqueros“ Zdroj: Anita Balejíková

Orlando Hérnandéz Jiménez, u něhož bydlím, mne odváží ke svým známým na ranč v La Ceibě.
Vaqueros nemají lehkou práci už jen proto, že kubánský dobytek je hodně divoký, a tak musejí pohyb volně se pasoucího stáda bez ustání bedlivě kontrolovat z koňského sedla.
Kubánští vaqueros celý život brázdí prašné cesty a zelenkavé louky, kde po lidech není ani stopy a kde člověk může lehce zabloudit a motat se dokola bez konce. Je však vede jakýsi bezpečný instinkt – instinkt kočovníků, divochů a zálesáků.
Žena na koni nejezdí, jejich úkolem je starat se o domácnost. Především vychovávají děti, perou a vaří - právě tahle činnost jim zabere nejvíc času.
Zpoceným koním se občas zachce se ochladit v jezírku. Ladně vkročí do vody a po chvíli začnou plavat.
10
Fotogalerie

Na hlavě sombrero a v ústech doutník. To jsou kubánští „los vaqueros“

„Copak jsi nikdy neslyšela o čupakabře?“ podivila se třicátnice Iui Mendézová, když mi za parného kubánského dopoledne začala vyprávět o záhadném stvoření. Pokud trávíte dovolenou na Varaderu, nedozvíte se o něm nic – ani od svého průvodce, ba ani od samotných domorodců.

Je krásné kubánské květnové ráno. Orlando Hérnandéz Jiménez, u něhož bydlím, mne odváží ke svým známým na ranč v La Ceibě. Orlandův ruský gazík je stará kraksna s otrhaným potahem, nefunkčními okny a vynechávajícím motorem, ale on, voják z povolání, je hrdý, že má aspoň nějaké auto – mnozí Kubánci nemají žádné. Za městem Camagüey (čti kamaguej), z něhož se turisté obvykle vydávají na pláž Santa Lucía, přejíždíme na úzkou kamenitou cestu skrze údolí.

Farmářské sruby jsou tu od sebe vzdálené i několik kilometrů a jednotlivé haciendy dělí ploty a brány, což v praxi znamená, že cestou musíte před každou zastavit, vystoupit z vozu nebo auta, otevřít ji, nasednout, popojet dál, znovu zastavit, sesednout, vrátit se zavřít bránu, opět nasednout a odvézt se k další. Na pozemcích se pase nikým nehlídaný státní dobytek, a pokud byste brány nechali otevřené, mohl by se rozběhnout a vy byste na to šeredně doplatili.

Kravky jsou vyhublé na kost – mají za sebou pět měsíců období sucha, kdy slunce spálí všechny pastviny, a protože systém sušení sena na Kubě dodnes neexistuje, dobytek musí držet půst. Jediným dopravním prostředkem v tomto údolíčku je kůň a lidé ho využívají během celého života. Jezdí na něm, zapřahají ho do vozů... Pochopitelně že všichni Kubánci jezdí na koni stejně dobře, jako tancují – náš gazík dokonce předjel asi osmdesátiletého staříka na neosedlaném koni! Zkrátka, vesničané jsou zde tvrdí a nezničitelní jako země, jež nám utíká pod nohama.

Život je tu lepší

Jsme u cíle. V osadě La Ceiba otvíráme poslední bránu. Zařinčely řetězy, zaskřípěla železná brána a už jsme se ocitli v novém domově – na vesnické usedlosti Orlandova přítele Ricarda. Po dvoře se motá stádo prasat, krůt a slepic, uprostřed se krčí dřevěný domek s dlouhou verandou, u níž pastevci přivazují koně. Jakási žena přikrmuje z láhve osiřelé telátko.

„Na vesnici je stále co dělat,“ vysvětluje mi. „Vstáváme v šest ráno a nezastavíme se po celý den. Ale život je tu lepší než ve městě. Klidnější!“ zdůrazňuje. Všichni mne tu přivítali, jako bychom se znali už od nepaměti.
Ricardo se svou manželkou Iui mne pohostili praženými banány, pomerančovou šťávou a čerstvým sýrem. Přes otevřené dveře sleduji Iuinu dvouletou dcerku Libre, jež se motá u ohrady s prasaty a krmí je mangem. Všechna prasata jsou černá. „Tato rasa na rozdíl od tradičních prasat není tak náročná na stravu a rychleji přibírá,“ dovídám se od Ricardovy manželky. Nevidím tu však žádné stáje ani maštale, koně a dobytek vesničané chovají v ohradách pod širým nebem.

Právě když jsme seděli u oběda, vrátili se z pastvy „los vaqueros“ – Ricardovi pastevci krav se stokusovým stádem. Alién, Follito a Joel jsou ještě chlapci, ale na tvrdou dřinu jsou jejich mozolnaté pracovité ruce už dávno zvyklé. Nemají lehkou práci už jen proto, že kubánský dobytek je hodně divoký, a tak musejí pohyb volně se pasoucího stáda bez ustání bedlivě kontrolovat z koňského sedla.

Mládenci na koních zahnali krávy do ohrady a docválali k domku. Na hlavě slaměné sombrero, v ústech doutníky, v očích pohled bohémů... Praví jihoameričtí machové! Pokožku mají ztemnělou paprsky slunce, vlasy havraní a pohled ohnivý, že by se v něm roztekl i sýrový sendvič. Kubánští vaqueros celý život brázdí prašné cesty a zelenkavé louky, kde po lidech není ani stopy a kde člověk může lehce zabloudit a motat se dokola bez konce. Je však vede jakýsi bezpečný instinkt – instinkt kočovníků, divochů a zálesáků.

Život bez ženy – záruka věčného klidu

Sotva jsem si stihla složit zavazadla, už mi Ricardo zavěsil na záda bandasku s chemikálií, přičemž stejně „vyzbrojen“ byl i on a jeho pomocník Alién. Na pastvinách totiž roste marabu, plevelnatý keř s ostny rozmnožující se obrovskou rychlostí, který dobytku rozdírá kůži. Pokud se nezničí již v zárodku, později se stává nepřemožitelným. Nohama rozhrnujeme trávu, abychom nepřehlédli maličké marabu, které hned vydatně postříkáme. Je to neskutečně piplavá lopota, protože musíte prohlédnout každý kousek louky a přitom si musíte zapamatovat, co už jste zkontrolovali.

Necítím nohy, když mi po úmorných dvou hodinách Ricardo sundává z ramen postřikovač se slovy: „Hotovo!“ S úlevou si sedám do chládku. Ne však nadlouho. Už po pár minutách mne Alién vede do sousední haciendy, k Ricardovu bratrovi Enriquemu. Je to jeden z mnohých zdejších starých mládenců, žijících samotářským životem. Tvář má drsnou a ústa jakoby zamčená – tahám z něho slova jako z chlupaté deky. V určitém okamžiku se mi zdálo, jako by mu spadl kámen ze srdce ve chvíli, kdy jsme se vzdálili do útrob jeho záhrady s kokosovými palmami. Nebyl ani tak divný, spíše zvláštní. Prožít život o samotě, to vyžaduje pořádnou dávku odvahy. „Život bez ženy je pro mnohé zdejší chlapy zárukou věčného klidu!“ směje se Alién, když mi desetimetrovou bambusovou holí s mohutným kovovým hákem na konci shazuje z palmy kokosy.

Dva ořechy nám posloužily jako stolky, ostatní jsme mačetou rozťali a nasytili se jejich šťavnatým obsahem. Na sklonku dne, po vydatné večeři, kdy už trochu přestalo vedro, sedím u pastevců na verandě, kde si čas oddechu vyplňují zase prací. Z hovězí kůže vyřezávají opratě a řemence na koňské postroje. Když nálety komárů začnou být nesnesitelné, přemístíme se do domu k Ricardovi a jeho manželce, abychom sledovali v televizi další díl telenovely. Tuto tradiční kubánskou pohodu v houpacích křeslech podbarvuje tiché bučení zvířat, jež se chvílemi ozývá za dřevěnými zdmi domu stejně jako koncert cvrčků, který se rozléhá noční divočinou.

Navštívil nás mimozemšťan?

Když jsem ráno otevřela oči, slunce už bylo vysoko nad horizontem, a přestože bylo teprve sedm hodin, všichni kromě mne už pracovali. S novým dnem se znovu roztáčí každodenní kolotoč povinností, jež si vyžadují celého člověka. Zatímco Ricardo s Follitem dojí krávy, Yoel a Alién svážejí hnůj. A Iui? Ta už kromě péče o své dvě děti stihla zamést celý dům a připravit mužským snídani. Stůl se prohýbá pod džbány s čerstvě nadojeným mlékem, miskami s teplou rýží a tykvovou polévkou ajiaco. A jako dezert trůní uprostřed stolu dvoukilová cihla sýra. Muži si z něj odkrajují pořádné kusy a drobty smetou na podlahu, pro netrpělivě čekající psy.

Najednou se rozpoutá debata o mrtvé koze, kterou pastýři našli ráno zabitou v ohradě. V naší zemi bych za tím odhadla útok vlka, ale na Kubě vlci nejsou. Když jsme se šli na mrtvé zvíře podívat, mělo po těle ranky, které vypadaly, jako by je způsobil tenký nůž. Ricardo se ze zvyku hladil rukou po zátylku a viditelně ztěžka hledal slova. Až konečně mávl rukou a přikázal pastevcům mrtvé zvíře spálit. Vůbec nechápu, co se děje.

Když muži odešli s dobytkem na pastvu a zůstala jsem v domě sama s Iui, jejími dětmi a tchyní, ve vhodném okamžiku, při zdlouhavém přebírání rýže, jsem se odvážila položit otázku, co za zvíře asi zabilo tu kozu. Iui mi však pohotově odpověděla protiotázkou zmíněnou už v úvodu – copak jsem nikdy neslyšela o čupakabře? No, skutečně jsem o ničem takovém nikdy neslyšela. „Čupakabry jsou postrachem všech chovatelů. Ti, kteří ji viděli, ji popisují jako metr vysoké, chlupaté zvíře na tenkých nožkách, s lysou hlavou a psím čumákem. Ale jakmile se k ní člověk přiblíží, čupakabra uletí jako netopýr!“ přísahá moje hostitelka.

Bylo mi to trochu divné a myslela jsem, že si ze mne utahuje, ale Iuina tvář zůstává vážná a působí velice důvěryhodně. Jako moderní domorodá žena nevěří na čáry, upíry ani mimozemšťany, ale představa čupakabry, lovící kdesi nablízku, jí viditelně nahání strach. Když vidí, že jí asi nevěřím, vyběhne do ložnice, kde ze skříně vytáhne zažloutlé noviny Granma z roku 1972. „Tyhle noviny jsem zdědila po otci, který byl také farmář. Tumáš a čti! Je to tu černé na bílém!“ zapíchla prst do obrázku jakési nakreslené příšery, Kubánci pojmenované prostě chupacabra – zabiják koz.

V článku se píše o znepokojených vesničanech z provincie Las Tunas, jimž cosi nebo kdosi napadal stáda a skrz drobné ranky jim vysával krev až do poslední kapky. Jistý Jesus Sánchez v článku vzpomíná, že se rozhodl si na vraha svých zvířat počíhat. Jednou v noci se mu podařilo stvoření vypátrat, když se vrátilo k jeho ohradám. Sánchez ho oslepil světlem lampy a několikrát uhodil mačetou. Pak vypověděl: „Ostrá mačeta místo toho, aby se této příšeře zařezala do těla, se od něj jen odrazila a vydala dutý zvuk. Čupakabra potom utekla.“ Když jsem se smíšenými pocity vrátila Iui noviny, jako vzácný poklad si je znovu opatrně uložila na dno skříně.

Bohatství patří státu

Východní polovina Kuby byla odjakživa jako stvořená pro chov dobytka, protože pastviny na savanách jsou tu vydatné a časté lijáky navíc podporují růst vegetace. V Ricardových ohradách, dohromady velkých skoro jako půl Havany, tak žije stádo plnokrevníků a stádo krav. Ale nedá se říci, že by to byl boháč. „Patří státu, ne nám,“ šokuje mne Ricardo. „Jako všichni ostatní farmáři, i my jsme jen zaměstnanci státního statku. Obhospodařujeme farmu, chováme zvířata a stát nám přispívá na stravu, ale svévolně zabít krávu na maso, za to je basa! Pravidelně nás kontroluje inspekce. Krávy se zabíjet nesmějí, ale zákon povoluje porážku prasat, ovcí, koz, králíků a drůbeže.“

Sem tam se na farmě zastavili náhodní pocestní na kus řeči, sklenici vody a trochu sýra. Vždy jsme je srdečně vítali, ale v případě nečekané návštěvy Ricardovy sestry s manželem dostala pohostinnost teprve grády! Ricardo nezaváhal: ve snaze vystrojit pořádnou hostinu silnýma rukama chytil první ovci, co mu vběhla do cesty, od pasu vytáhl mačetu a chladnokrevně, jediným švihem ruky, zmítajícímu se zvířeti podřezal hrdlo. Ovci potom přivázal za zadní nohy na strom hlavou dolů. Se zatajeným dechem jsem sledovala, jak z ovčího hrdla kape na zem teplá krev, lákající hladové psy. Zdvihají hlavu, otvírají tlamy a chtivě ji hltají... Vzápětí jim Ricardo hodí odříznutou ovčí hlavu, aby mu nepřekáželi při práci.

Kovbojská pýcha

Od chvíle, kdy mi přidělili vlastního koně – flekatou modrookou kobylku Benenosu – mne pastevci začínají zaučovat do tajů svého umění. Každé ráno sedáme na koně a vypouštíme krávy z ohrady. Telata se nechávají doma, protože jsou ještě divoká a jen by nám byla na obtíž. Stádo víří prach, který my, jedoucí vzadu, musíme vdechovat. Když si na pastvině na chvíli sedneme do měkké trávy, pociťuji obrovskou úlevu. Hlad zaháníme kusem sýra, který nám Iui vždy přibalí s sebou, a osvěžujeme se caňou. Mačetami chlapci odetnou pár kusů, zbaví ji listů a dužnatý stonek nakrájejí na malá kolečka. Ta potom žvýkáme a vysáváme z nich cukrovou šťávu. Caňa vesničanům nahrazuje sladkosti a nekazí se po ní zuby.

Většinu času ale trávíme v sedle. Pastevci kroužící kolem stáda se hrdě nesou ve třmenech, s rukou na svinutém lase, zavěšeném spolu s mačetou podél sedla – vždy připraveni rázně zakročit. Zpoceným, rozpáleným koním se občas zachce ochladit se v nedalekém jezírku se stojatou a trochu zapáchající vodou. Ladně vkročí do vody, dokud neztratí pevnou půdu pod nohama a začnou plavat. Sedíme na jejich hřbetech, po pás ponořeni ve vodě a užíváme si drobných radostí života. Zdejší koně poslouchají na slovo, a proto není divu, že jsou na ně pastevci tak pyšní. Dobrý kůň – to je nejcennější majetek každého vaquera. Dokonce své koníky a jejich šikovnost mohou jednou do roka předvést i na tradičních svátcích – kovbojském rodeu, se vším, co k tomu patří: krocením divokých býků, soutěžemi v obratnosti sisalovým lasem i jezdeckými závody.

Pozor na žabku!

Vesničanky však na koních nejezdí, úlohou žen je vychovávat děti, uklízet, prát, vařit... Zejména poslední činnost jim zabere polovinu dne. Rýži, jež se kupuje ve velkých pytlích a skladuje se i několik let, je potřeba před vařením „přebrat“ – tedy zbavit nečistot. Tuto časově náročnou práci vykonávají ženy denně, neboť rýže je základní potravinou stejně jako u nás chléb. Kromě ní se vaří i kořeny yuky, která je významným zdrojem škrobu. Maso se jí méně častěji, převládá drůbež, sýry a samozřejmě mléko.

U dveří vedoucích z kuchyně na dvůr visí na hřebících plechové hrnečky. Pod nimi je čtyřicetilitrový sud s čerstvým mlékem. Jednou jsem opět sundala svůj hrneček a nabrala si mléko ze sudu, abych zapila vydatný oběd. Ale tentokrát mi v krku zůstala jakási hrudka! Běžím na dvůr a snažím se ji vykašlat, abych se nezadusila. Až po úporném snažení se mi neznámou věc nakonec podaří polknout. Iui se rozesmála. „To byla žabka!“ vysvětluje mi s ledovým klidem! „Jaká žabka?“ koktám nechápavě. „Do sudu si rády občas vlezou malé žabky. Je jich tam dost.“

Ale nejen žab je tu plno. Přes den nás trápí mouchy, v noci zase komáři. Ale bez ohledu na vedra, komáry a mouchy se mi život na farmě líbí a nejraději bych tu zůstala. Oblíbila jsem si každou píď země, starý otlučený dům, zaprášený dvůr, zelené lány, urostlé jezdecké koně, pasoucí se stáda dobytka i chudé pracovité vesničany. Čas mého odchodu se ale neúprosně blíží. Věci mám už zabaleny. Čerstvě vykoupaná v řece sedím na verandě. Po dvou týdnech úmorné dřiny se paradoxně cítím jako znovuzrozená. Pobyt na farmě mi do duše vlil tolik klidu, že mi vystačí snad do konce života.


Za všechno může ŠTĚTINATEC

Legendu o čupakabře biologové připisují na vrub zvláštnímu a velice vzácnému tvoru jménem štětinatec kubánský, jenž žije výlučně na tomto ostrově. Příbuzný je ježkovi, dokonce se mu trochu podobá, ale odlišuje se dlouhýma nohama, půlmetrovým potkaním ocasem a prodlouženým pyskem, jaký má mravenečník. V současnosti mu hrozí vyhynutí, protože se rozmnožuje jen velmi zřídka a ohrožují ho i druhy, jež byly na Kubu neuváženě importovány, například mungo. Díky rozmanitosti biotopů je život na Kubě skutečně pestrý. Záhadou pro vědce zůstává skutečnost, že štětinatec – ze všech tvorů nejpodobnější popisům čupakabry – je na rozdíl od ní býložravec a neumí létat...