Pozvání na oběd v rodinném kruhu není ve Vietnamu obvyklé.

Pozvání na oběd v rodinném kruhu není ve Vietnamu obvyklé. Zdroj: Jan Hořínek

Há Giang je pravý vietnamský zapadákov
Příroda je zde však krásná
Son a jeho přátelé patřili k místní smetánce. Pracují v místní papírně a jako praví byznysmeni neustále telefonovali.
Son a jeho přátelé patřili k místní smetánce. Pracují v místní papírně a jako praví byznysmeni neustále telefonovali.
Há Giang
5
Fotogalerie

Na návštěvě ve Vietnamu: Setkání v tajemném Há Giangu

Há Giang je hlavní město odlehlé provincie, blízko čínských hranic. Duch vietnamského komunismu se tady zhmotňuje více než kde jinde. Všude plno Ho Či Minů, srpů, kladiv a budov ve stylu socialistického realismu. Tohle město potěší srdce všech začínajících marxistů. Přesto jsme tu zažili jedno z významných vietnamských setkání.

„Dva roky jsem nemluvil anglicky,“ sypal ze sebe na vietnamské poměry brilantní angličtinou muž v padnoucím obleku. Seděl v luxusním autě. Alespoň mi to tak připadalo, v autech se nevyznám. Je možné, že šlo o lacinou imitaci věhlasné značky, zakoupenou na nějaké z místních tržnic. „Zvu vás na oběd, jistě vám to nevadí, dva roky, to je doba, taková příležitost...“ pokračuje. Son, tak se tuším jmenoval, nevypadal jako typický Vietnamec, spíše jako Číňan. I když vlastně nevím, jak se Číňané od Vietnamců liší.

Zatímco v jižním Vietnamu se lze na angličtinu docela dobře spolehnout, směrem na sever její využití klesá, až zcela mizí, až na pár center turistického průmyslu. Sonova angličtina bez stop asijského přízvuku jako by přišla z jiného, euroamerického světa. Bylo to o to podivnější, že jsme ho potkali v Há Giangu, což je pravý vietnamský zapadákov. V průvodci píší, že sem turisté nejezdí, protože je to odlehlý kout a návštěvníky čekají administrativní potíže. To, že bude Há Giang vysoce zajímavý, nám potvrdili i domorodci svými udivenými výrazy, poté co jsme jim řekli, kam míříme. Ano, Há Giang bude stát za to. Už to, že nás místní boháč odváží luxusním vozem na oběd v rodinném kruhu, není ve Vietnamu obvyklé.

Sedíme na podlaze a Son nám představuje rodinu a přátele. „Žena, tchán a tohle je strýc. Je ředitelem papírny,“ ukazuje Son na obtloustlého muže v tureckém sedu. Son dodává, že on v papírně pracuje taky, je ředitel úseku či co. Zda šlo o papírnu toaletní, balicí, dopisní nebo úplně jinou, jsme se nedověděli. I Sonovi přátele patří k místní smetánce. Během jídla hojně popíjejí kukuřično-rýžovou pálenku.

„Jen výjimečně, protože jste tady. Ale během večeře hodně. Přijďte na večeři,“ odpovídá Son na otázku, jestli ke každému jídlu pijí alkohol. Ještě chvilku sedíme u čaje. Pak místní míří zpět do práce, my zase porozhlédnout se po okolí Há Giangu.

Dusná idyla

Všude kolem vykukují zubaté strmé kopce, občas vápencový útes. A mezi kopce jsou zasazeny vesnice národnostní menšiny Tai. Většinou je tvoří veliké domy ze dřeva a slámy. I nové budovy se stavějí staletími ověřenými postupy. Okolo domů jsou důmyslné rozvody vody, uprostřed vesnice je škola. Lidé jsou nesmělí a neradi se fotí. Škoda, chodí v tradičních černočervených šatech. Vesnic národnostních menšin je vůbec kolem Há Giangu spousta. Z pohledu Evropana jsou malebnější než jiné vesnice ve Vietnamu. Stačí vyjít kousek za město, nebo se nechat vyvézt pár kilometrů autobusem.

Počasí kazí idylu. Žádné horko, ale dusno. Navíc potkáme policistu na motorce, který chce vidět pasy. Těžko mu vysvětlit, že jsou v hotelu. Čínské hranice jsou pouhých dvacet kilometrů, takže hrozí narušení hraničního pásma. Zná jen anglické slovo „pasport“. Jinak ale vietnamská policie turisty moc neobtěžuje.

Večeře se koná u jednoho ze Sonových přátel. Muži se na večeři pořádně navoněli a oblékli, do sak a černých kalhot. Jejich mladé přítelkyně zůstaly v teplákovkách. Jí se po vietnamsku. Uždibujete různé pokrmy, pěkně pomalu. Rýže, zelenina, různé druhy masa a závitků. Jídel je mnoho, každý si dává trochu z každého druhu. Přestávky na čaj střídají přestávky na kukuřičnou pálenku. Ty jsou delší a častější. „Tady nechodíme do hospod nebo barů jako v Hanoji. Radši pijeme doma,“ vysvětluje Son a odkrývá záhadu prázdných hágiangských náleven.

Nakonec náš hostitel donesl, neznámo odkud, kytaru. Vystřihl čistě a s citem pár klasických kousků. A začalo se s vietnamskými písničkami. Po zkušenostech s příšerným rádiovým vietnamským popem je to balzám. Vietnamské lidovky jsou o něčem jiném a ani se tolik neliší od těch našich.

Přidávám na oplátku pár českých a byznysmeni z tajemného Há Giangu jsou spokojeni. Kulturní rozdíly jsou menší, než by se mohlo zdát.