nahoru
Lidé a země | Zima v Salcbursku

Nedobrovolný pobyt mezi Indií a Bangladéšem aneb Vězněm v území nikoho

Jaroslav Jindra9. února 2018 • 07:20
Cesta vlakem z indické Kalkaty
Cesta vlakem z indické Kalkaty
• foto: 
Jaroslav Jindra

Na cestách člověka leccos překvapí - někdy příjemně a někdy si říkáte, proč jste proboha nezůstali doma. Tak třeba tak otřískaný cestovatel, jako je Jaroslav Jindra, málem zůstal kvůli byrokratickým průtahům navždy uvězněn mezi Indií a Bangladéšem. Už to vypadalo, že stráví zbytek života na několika prašných metrech čtverečních, obklopen lhostejnými úředníky a ponořen v trvalou rezignaci. Tenhle příběh má ale naštěstí dobrý konec...

Ta cesta vlakem byla šílená. Už když jsem do něj v Kalkatě nastupoval, byl nacpaný k prasknutí a hrozny lidí visely z otvorů po dveřích. Tady zabere jen bezohlednost a ostré lokty, a tak jsem se cpal vpřed, šlapaje po desítkách nohou, zatímco jiné nohy šlapaly po mně. Uvnitř vagonu se vzduch dal krájet a lopatky stropních ventilátorů čekaly, až se souprava rozjede. Připomínalo to scénu z americké věznice s Robertem Redfordem v hlavní roli, ocelové peklo. Oprýskané stěny, trubky a háky na stropě, mříže, stovky těl namačkaných jedno na druhém, pach potu a nedýchatelné horko. Konečně se vlak pohnul a do vagonů vnikla trocha vzduchu.

S přibývajícími zastávkami přibývá cestujících, i když si od první chvíle říkám, že dovnitř se nemůže procpat už ani myš. Myš možná ne, ale pár Indů vždycky. Několik si jich v tom dusnu a tlačenici zapálilo cigárko a začalo hrát karty. Vagonem plavali sem a tam prodavači vařených vajec, rýže, čapátí a miniaturních banánů. Dav se na výhybkách vlnil jako rozbouřená řeka a všichni vypadali spokojeně. Spokojeně diskutovali o tom, co kdo v Kalkatě výhodně koupil nebo prodal. Pár zastávek před konečnou dav prořídl a do poslední stanice dojela jen hrstka pasažérů utopená v odpadcích.

Indičtí bábové. Svatí muži, mezi kterými se skrývá mnoho podvodníků

Motorovou rikšou jsem těch pár kilometrů na hraniční přechod s Bangladéšem stihl několik minut před zavíračkou. Indická celnice a imigrační úřad ve spěchu vybavily potřebné formality a přeškrtly vízum. Zavřeli za mnou širokou bránu a chystali se domů za svými baculatými polovičkami a rozvernými dětmi. Utahaný jako nemluvně jsem se těšil do postele na bangladéšské straně. Indie už jsem měl za poslední dny upřímně plné zuby. Zbývá jen nalézt kancelář imigračního úřadu, vycenit párkrát zuby v úsměvu a cesta dál bude volná.

Sem nesmíte...

Konečně, malý domek s jedinou místností a nakřivo zarámovanou premiérkou na stěně byl skrytý mezi stovkou zaparkovaných kamionů. V něm důstojník a dva civilové zavalení hromadami lejster. S pozdravem „Mír s tebou“ a unaveným úsměvem jsem jim podal pas otevřený na stránce s vízem, ať to mají kluci snazší. Muž v uniformě vytáhl z hromady prázdný formulář a začal z pasu opisovat data. Zapadlá venkovská stanice si nemohla dovolit luxus psacího stroje, a tak seržant vše zapisoval kostrbatým dětským písmem. Jak v duchu vyslovoval každé jednotlivé písmenko, rty se mu neslyšně pohybovaly v opakovaném diktátu. Měl jsem chuť převzít propisku a napsat text sám. Seržant dál nevzrušeně psal své slohové cvičení a já jen obracel oči v sloup.

Vykoupení v plamenech: Pohřební rituály hinduistů vás donutí zamyslet se nad životem

Když konečně dopsal, podal formulář s pasem mužům v civilu. Ti dlouho listovali sem a tam, tam a sem, a tvářili se, jako by stvořili svět. „Pane, dál nemůžete, musíte se vrátit zpět do Indie.“ - „Proboha proč?“ - „Prostě tak, vraťte se zpět do Indie.“ - „Vždyť mám vízum a navíc Indové už zavřeli hranici.“ - „Vaše vízum je neplatné.“ - „Při vší úctě, jak to neplatné, vždyť jsem ho dostal před pár týdny v Káthmándú.“ - „Datum je v pořádku, ale jde o vízum opravňující vás ke vstupu na území Bangladéše pouze letecky...“

Cesta vlakem z indické Kalkaty

Co je to za pitomost? Za ty roky, co se toulám po světě, jsem vyřizoval snad stovky víz. Odkdy se specifikuje, jakým způsobem do země vstoupím? Vždyť to z hlediska bezpečnosti státu, kontroly pohybu nebo z jakéhokoli jiného důvodu nehraje roli a navíc jsem do žádosti v Káthmándú jasně uvedl jméno plánovaného přechodu! K tomu mi ten prohnaný konzul účtoval padesátku místo patnácti dolarů uvedených na vízu. A já pitomec si ještě spokojeně mnul ruce, že konečně vypadnu z města, a nevšiml jsem si poznámky v textu „by air“. „Vždyť jde o formalitu, stačí jen zatelefonovat vašemu nadřízenému.“ - „Je nám líto, ale musíte se vrátit do Indie,“ zakončil diskusi starší z civilů. Vyprovodil mne za svou hraniční bránu a s plechovým klapnutím ji zavřel. Tak, a jsem v koncích! Za zády bangladéšská brána, před nosem indická. Nezbylo než začít tlouct na tu před sebou.

...a sem také ne

Trvalo věčnost, než vykoukl vojáček a za ním několik civilistů. Vysvětlil jsem mu svůj problém a on odběhl pro imigračního úředníka. „Je mi líto, pane, ale do Indie nemůžete vstoupit.“ Krucinál proč, vždyť jsem z ní před půl hodinou odešel? „Nemáte vstupní vízum.“ - „Poslyšte, mějte rozum, do Bangladéše nemohu vstoupit, protože vízum je specifikováno ,by air‘, do Indie se nemohu vrátit, protože jsem z ní před pár minutami odešel a přeškrtli jste mi vízum.

Indické městečko Puškar: Jediná svatyně boha Brahmy a oáza klidu, kam si jezdí turisté …

To si tady na těch pár metrech země nikoho mezi dvěma bránami mám postavit chatrč z kartonu a žít v ní až do smrti? Uvědomujete si poprask a ostudu pro obě země, které publicita takovéto situace vyvolá? Nějakým způsobem budu muset oznámit situaci ministerstvu zahraničních věcí, to vydá nótu vašemu ministerstvu, to časem zareaguje a za pár dnů či týdnů mne někdo přijede vysvobodit. Bude to stát peníze, úsilí a čas mnoha lidí, kteří mají na starost důležitější věci, jako třeba hrát golf.“ - „Je mi líto, ale do Indie vstoupit nemůžete.“ Mučila mne touha zatnout pěsti a na kaši rozbít tu jemnou, uhlazenou tvář. Jen klid, tohle nemůžou myslet vážně, tady někde musí být skrytá kamera a za chvíli na mě někdo vybafne s aprílem.

Vysvobození

Učinil jsem ještě několik komunikačních pokusů pěstmi na obě brány. Za nimi na mne hledělo několik párů očí, padal soumrak a já si připadal jako ten nejopuštěnější z opuštěných. Bez spacáku, jídla a vody, sám v zemi nikoho, s potkany vylézajícími ze tmy. Já snad těch pár metrů čtverečních vyhlásím za své území a začnu vybírat mýto, ať mám z čeho žít. Čumily dávno omrzelo pozorovat mě sklíčeného uprostřed prachu a odešli vypít si svůj šálek čaje. Pokud přelezu plot, nic tím nevyřeším, nejvýš mi nějaký snaživec napere plný zásobník do zadku. Do zítřka stejně nebude příležitost, jak dát o sobě vědět někomu, kdo by mne z té nezáviděníhodné situace dokázal dostat. Tak se vám aspoň postarám o publicitu!

Muzeum pod širým nebem se stovkami kamenných staveb. To je oblast Hampi v jižní Indii

Rozevřel jsem stativ a připevnil na něj zrcadlovku s externím bleskem. Na kus kartonu jsem anglicky napsal „Nikdo mne nechce“ a jal se fotit samospouští. To na obou stranách opět přilákalo pozornost několika zvědavců. „Co to tam děláte, pane?“ ozval se civil z indické strany. Tohohle chlápka jsem tu předtím neviděl - fajn, alespoň si pokecám s někým novým a uteče mi čas. Taky ho můžu poprosit o vodu. „Mám jistý technický problém, pane, se kterým si úředníci na obou stranách hranice nechtějí vědět rady.“ Popsal jsem znovu podrobně, jak jsem se do situace dostal a jaká vidím řešení, načež se muž usmál, vytáhl odznak a průkaz důstojníka rozvědky a přikázal vojáčkovi otevřít bránu.

Cesta vlakem z indické Kalkaty

Odvedl mne pár set metrů do kasáren, kde uspořádal hody jako o indickém posvícení. Vojáčci nosili jeden chod za druhým, běhali pro ledovou kolu a pivo a hluboko do noci jsme rozebírali nesmrtelnost brouka. Vyspal jsem se dorůžova v pohodlné posteli a ráno jsem byl požádán o pas. Hostitel vsedl na vyleštěnou motorku, seřval imigrační úřad a vrátil se s několika razítky a poznámkou v pase Zrušení zrušení čehosi, vysvětlující, že včerejší výstup z Indie je z technických důvodů zrušen a vízum nadále platí. Dostal jsem výslužku na cestu, důstojník mne na motorce odvezl k autobusu a dostrkal až na sedadlo. Přestože jsem se vzpíral, koupil mi ze svého jízdenku do Kalkaty a řidiči přikázal, ať mne vyloží na letišti. A já těm Indům tak křivdil!

Znovu jsem se přesvědčil, že řešení průšvihů záleží jen na lidech, ať jsou jakéhokoli postavení, národnosti či barvy pleti. Indický Intelligent Service, hoden svého jména, použil inteligenci a poskytl prvotřídní servis. Kdybych neměl kliku na funkcionáře s mozkem, možná sedím v prachu do soudného dne. Myslím, že mám slunce definitivně nad ráhnem a můžu to zapít něčím silnějším, než je kola. Odpoledne jsem chytil letadlo na těch pár kilometrů z Kalkaty do Bangladéše, abych vyplnil úděl, který na má bedra v Káthmándú vložil bangladéšský konzul. Z palubního reproduktoru se ozvala modlitba: Alláh je velký...

Řeka Ganga: Posvátný veletok očišťuje duši i tělo milionů hinduistů
Lidé Ladáku: Nastrojení a usměvaví obyvatelé nejvyššího pohoří světa

Jaroslav Jindra




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země