nahoru

Létající postrach pytláků. To jsou rangeři z JAR s českými paramotory

Miroslav Náplava a Michael Tutoky23. března 2018 • 17:30
Létající postrach pytláků. To jsou rangeři z JAR s českými paramotory
foto: Srdcaři.cz a Eugene Cussons

Říkáme si Srdcaři a máme heslo Světem po hlavě, bezhlavě, ale vždycky srdcem. Na expedici do jižní Afriky jsme vyrazili dvanáctitunovým offroadovým obytným náklaďákem MAN a v průběhu tří let jsme natočili stovky hodin materiálu. Zachytili jsme skvělé příběhy, za kterými stály roky přátelství a zkušeností, jiné přinesla náhoda. Jeden z nich je o boji jihoafrických rangerů s pytláky – a nese i výraznou českou stopu.

Stalo se to na přerovském letišti. Pavel Březina byl jedním z respondentů našeho pozitivního seriálu o inspirativních lidech Srdcaři.cz, který vyrábíme pro internetovou televizi Stream. Slovo dalo slovo a za necelý měsíc jsme se potkali na letišti v Johannesburgu. Čekalo nás jedinečné dobrodružství: monitorování pytláků pomocí motorových paraglidů. Projekt byl teprve v zárodku a my se dostali k jeho testování. „Je to velká naděje pro ochranu nejohroženějších druhů, především nosorožců,“ vyprávěl nám ještě v Přerově Březina, „ale až poznáte Eugena, pochopíte, že to může skutečně fungovat.“

Paramotorem proti pytlákům

U brány rezervace Manyeleti, která navazuje na Krugerův národní park, nás přivítal sympatický třicátník Eugene Cussons a Briane Vermaak v pouštní uniformě, bodrý padesátník, který v sobě nezapřel bývalého vojáka a policistu. Eugene je ambasadorem Institutu Jane Goodallové a uplynulých šest let věnoval budování největší jihoafrické záchranné šimpanzí stanice Chimp Eden nedaleko Nelspruitu. S opicemi pracoval každý den a byl alfa samcem tlupy, což ho málem stálo život. Šimpanzi nejsou žádná neviňátka, utrhnou člověku ruku raz dva. Brzy jsme pochopili, proč se Eugene stal hostem i věhlasných talk show v USA.

Po stopách slavné lvice Elsy: Výprava do míst, kde žila a zemřela známá spisovatelka…

S Pavlem Březinou si padli kolem krku jako staří známí. Pavlova společnost je světovým hráčem v produkci paramotorů. Laicky řečeno, jedná se o krosnu s motorem, nádrží a vrtulí. Když si ji hodíte na záda, roztáhnete padák a přidáte plyn, vzlétnete k nebesům třeba z fotbalového hřiště.

„Jak mě napadlo zapojit do boje s pytláky paramotory?“ usmál se Eugene. „Šel jsem jednou po své farmě a nad hlavou mi proletěl chlap s padákem. Byl tak nízko, že jsem viděl, jak se usmívá. Napadlo mě, že tahle úžasná manévrovatelnost a schopnost pouhým okem rozpoznat člověka pod sebou může být skvělou metlou na pytláky. Sedl jsem k internetu a pustil se do hledání výrobců paramotorů.“ Našel kontakt na Pavla, sešli se a plácli si. Eugene pak založil společnost Nirvana Africa a pustil se do zhmotňování své vize.

Válka o zvířata

„S pytláky tady vedeme doslova válku,“ vysvětlil nám Brian. „Za poslední rok zemřelo 700 pytláků. Mají čínské samopaly. Neumějí sice moc střílet, ale pořád je to sakra nebezpečná zbraň. Zrovna minulý týden dostali jednoho rangera. Před rokem ozbrojená skupina asi čtyřiceti pytláků napadla rangerskou stanici. Všechny v budově svázali a chtěli je popravit. Naštěstí někdo stihl zavolat o pomoc a zachránili je.“

Nevinné bestie aneb Výprava za psem hyenovitým do africké Botswany
Václav Šilha a Olga Šilhová 13. prosince 2017 • 13:32

Nevinné bestie aneb Výprava za psem hyenovitým do africké Botswany

Pytláci po setmění vlezou dírou v plotě do rezervace a stopují nosorožce. Když ho najdou, zastřelí ho, uříznou mu roh a snaží se zdrhnout. Občas jim to projde a roh se dostane přes překupníky k asijským boháčům, kteří se snaží napravit si sexuální neschopnost práškem z rohoviny. Obviňování Afričanů z vybíjení zvěře je v tomto kontextu čisté pokrytectví. Pytlák si přijde na 80 000 dolarů, to je pro ně obrovská částka, a přitom úplný zlomek z astronomických výdělků konečných prodejců. „Občas pytláka zabije lev, rozdupe buvol nebo se ho podaří chytit strážcům,“ dokončil výklad Brian. „Dřív měli pytláci navrch, proto je taky nosorožců dneska tak málo. Ale paraglidy to mohou změnit!“

Logiku to má. Helikoptéra je moc velká, těžkopádná, hned tak kulce neuhne, letadlo zase nemůže stát na místě a do setmění musí být na letišti. S paraglidem se dá odstartovat i přistát na malé ploše. Manévrovatelnost v malých výškách i poměrně nízkých rychlostech je pro pytláky postrachem. Mají zbraně, takže je namístě používat neprůstřelné vesty. Eugene ji používá vždy. Navíc přes vysílačky můžete z bezpečné vzdálenosti navádět pozemní jednotky rangerů k ukrytým nebo prchajícím pytlákům.

Eugene má u pasu stříbrnou pětačtyřicítku. Těžkej glock s ergonomickou rukojetí, stříbrnou hlavní a s laserovým zaměřovačem. „Zbraně nosíme hlavně kvůli prevenci, pro psychologický účinek. Místní lidi, co v kempu pracují, si všímají a vyprávějí o tom doma. Od té doby, co jsme tady, násilných vniknutí do parku výrazně ubylo.“

Fotoreportáž z africké Tanzanie: Týden odpočinku na Kilimandžáru
Petr Jan Juračka 15. prosince 2017 • 15:08

Fotoreportáž z africké Tanzanie: Týden odpočinku na Kilimandžáru

„Mezi pytláky se to už rozneslo. Eugenovi dávají přezdívky Rambo, Superman nebo Iron man,“ culí se Brian. Eugene se do projektu Raptor zakousl stiskem pitbula. Jedná nejenom se správou parků v Jižní Africe, ale i okolních zemích. „Bude to snazší, až budu mít konkrétní výsledky. Nových technologií a postupů se někdo bojí. Já věřím a dokážu to,“ pronesl odhodlaně Eugene. Chlap na svém místě. Byla namístě otázka, kdo to všechno zatím platí?

„V Jihoafrické republice jsou dva typy lidí. Ti, co chtějí zvířata zabíjet, a ti, co je chtějí chránit. A my jsme ti druzí. Prakticky jsme se narodili v buši a nechceme o ni přijít. Já jsem tady dobrovolně a na vlastní náklady,“ netajil Brian. „Musíme pomoct dobrým věcem,“ dodal. Téhle podobě vlastenectví rozumím.

Trénink

Vstávali jsme se svítáním, abychom zažili první testovací den. Eugene s Pavlem už rozbalovali padáky, my s Brianem budeme pozemní podpora na vysílačkách. Před vzletem se Eugene obrátil s úsměvem na Pavla. „Když potkáme pytláky, leť rychle nahoru. Od sto metrů výšky už tě nemají šanci trefit.“

Na vandru v Keni: Do národní rezervace Samburu a jezerní oblasti Naivasha a Nakuru

Za pár vteřin Pavel už předváděl, co s padákem dokáže. Mistr Evropy a jeden z průkopníků paraglidingu u nás toho umí hodně. „Ueeej,“ řve do ječáku a vůně roztočenýho dvoutaktu, téměř se ve vzduchu zastavuje, otočí se na pětníku kolem osy, vybírá skoro kolmý úhel k zemi a mizí za hranicí kempu, aby se za chvíli vrátil z druhé strany. Brian jen kroutí hlavou. Za chvíli kolem sebe oba letci krouží jako zamilované hrdličky, spojeni radostí z letu, z pocitu svobody. Ale konec romantiky, hurá na pytláky. Sedáme do auta.

„Obhlídneme hranici parku,“ vysvětluje Brian, „takhle nejlíp poznáme, jestli někdo pronikl dovnitř. Stopy v písku v noci nezakryješ.“ Jedeme několik kilometrů rovně, paraglidy nad námi šťastně tančí. Vidíme buvoly, slony, ale pokračujeme dál. Po 20 kilometrech potkáváme patrolu strážců s omlácenýma puškama na zádech. Brian s nimi drmolí. Ovládá sedm jazyků včetně místního zulu. „Nic neviděli,“ překládá. Ve vysílačkách se ozývá pravidelně hlášení. Všude klid. Cestu zpět nám kousek před kempem zkříží jen stádo pakoňů. Hřmot kopyt nám drnčí v kostech, pár minut je jenom fascinovaně pozorujeme, než zmizí v křoví a nezůstává po nich nic, jen rozvířený prach a stopy v písku.

Jdeme na pytláky!

„Pytláci, máme je!“ ozvalo se jednoho dne z vysílačky těsně před setměním. Paraglidy letěly podél linie plotu parku a všimly si zaparkovaného auta. Když je řidič spatřil, zpanikařil a začal ujíždět. V autě byl jen on, v plotě díra, bylo jasné, že pytláci zůstali v parku. Eugene zburcoval rangery a s Pavlem až do setmění hlídkovali nad oblastí. „Jsou jim na stopě, do rána budou hlídat na pozicích. Zítra je dostaneme!“ řval nadšeně po příletu Eugene. Na zítřek jsme si dali pořádného panáka džinu.

Voda, která dýchá jed a zabíjí. To je jezero Nyos na severozápadě Kamerunu

„Vstáváme!“ kouknul jsem se na hodinky, bylo půl páté ráno. Eugene znova zkontroloval baterky do vysílaček a doplnil náboje do zásobníku zbraně. Za dvacet minut jsme seděli v autě s nažhavenými kamerami, paraglidy nad hlavou. Adrenalin z akce mě dokonale probral. „Letíme směr severovýchod, poslední stopa spatřena deset kilometrů tím směrem.“ Jedeme zprvu po dlouhé rovné cestě, pak kličkujeme rezervací podle pokynů pilotů. Tu Brian něco rychle zabrebentil do vysílačky, zaleskly se mu oči a šlápl na plyn: „Hlídka před námi hlásí nález!“

Dva stopaři stojí pyšně u lidských stop a ukazují směr, kam pytláci nejspíš prchají. Do dvou minut kolem sebe máme četu rangerů. Naivně se těšíme, že nás nechají jít s nimi, ale nekompromisně nás vyhánějí pryč: „Možná se bude střílet, jde o vaši bezpečnost. Odvoláme i chlapy na padácích.“

Pytláky nakonec opravdu zatkli a radost v kempu po návratu byla všeprostupující. Eugenův vizionářský nápad měl konkrétní výsledek. Pevný argument pro jednání s úřady. S Pavlem se hned pustili do řešení technických úprav motorů pro lety nad savanou a v těchto dnech už z Přerova do Afriky putují motory s hrdým označením Ranger 250. Po testech byl na řadě letecký výcvik nejenom dobrovolníků, ale i rangerů. Ten jsme natáčeli o rok později v největší sloní rezervaci v Mosambiku. Projekt žije dál a rangeři v oblacích jsou postrachem jihoafrických pytláků.

Reportáž ze Rwandy: Africká země plná pokroku, ale i bídy
Pavla Gomba 7. prosince 2017 • 11:00

Reportáž ze Rwandy: Africká země plná pokroku, ale i bídy

Podivná tradice Hererů: Za svobodou v uniformách katů
TOMÁŠ LINDNER 19. ledna 2018 • 12:14

Podivná tradice Hererů: Za svobodou v uniformách katů

Miroslav Náplava a Michael Tutoky




Starší články Lidé a Země