Cesta do kašmírského Mulbekhu aneb V kraji kolem velkého buddhy | Reflex.cz
nahoru

Cesta do kašmírského Mulbekhu aneb V kraji kolem velkého buddhy

Magdaléna Vaculčiaková20. února 2018 • 07:00
Cesta do kašmírského Mulbekhu aneb V kraji kolem velkého buddhy
foto: shutterstock

Většina turistů zde jenom na pár minut vystoupí z auta, aby se vyfotili se staletí starou sochou Buddhy. Mulbekh v kopcích kolem hlavní ladácké magistrály však ukrývá mnohem víc. Stojí za to se tu pár dní zdržet a zažít autentický život zdejších buddhistů – ať již ve škole, nebo v klášteře.

Mulbekh prý leží na jakési pomyslné hranici buddhistické a muslimské části Ladáku. Cestou z Léhu do Kargilu postupně ubývá buddhistických stúp a přibývá minaretů, ačkoli v těchto končinách pouze maličkých, téměř nenápadných, jelikož obyvatele lze v horských vesničkách počítat na desítky, někdy stovky. Do autobusu také přistupuje víc a víc zahalených žen. Mluví urdsky, ne hindí ani ladácky.

Polorozpadlý autobus se řítí klikatou magistrálou tak rychle, jak mu to odvaha řidiče a hustota provozu dovoluje. Vystupujeme u slavné sochy budoucího Buddhy Maitréji. Za autobusem se zapráší, zvednu hlavu a vidím nad sebou Buddhu vytesaného do kamene. Právě kvůli němu je Mulbekh mezi turisty známý.

Prosby k Maitréjovi

Zastavují zde autobusy plné Ladáčanů. Stařenky a stařečci v tradičním oblečení vystoupí s dřevěnými korálky v rukou, které si v nich posouvají při odříkání manter, zatočí modlitebním válcem u cesty a rozešlou tak do světa stovky manter uložených uvnitř válce, ať šíří dobro.

Na buddhistické oslavě v tibetském městě Kchang-tingu aneb Všechno nejlepší, Šákjamuni!

Pak si u vstupu do malého chrámu zují boty, bosky vejdou dovnitř a vzdají respekt učiteli. Spojí obě ruce, přiloží si je k čelu, rtům a k srdci. Následuje kleknutí a dotknutí se země čelem. Většina opakuje pozdrav třikrát. Nakonec se členové výletu vrátí zpátky do autobusu a pokračují v cestě.

U Maitréji zastavují i místní, nikoli jen turisti. Žádají o požehnání na cesty. Podle odborníků se vznik sochy datuje do osmého století a chrámek kolem ní byl vytvořen v roce 1975. Chybí zde pořádné parkoviště, a tak se auta i motorky tlačí přímo v zatáčce. Místní mladík využil příležitost a na té samé zatáčce si otevřel ubytovnu s restaurací. Kromě této je zde ještě jedna jídelna. Nabídka je stejná: pár indických jídel a několik ladáckých. Nesmí chybět čaj s mlékem.

Stanzin chce vydělat na pořádný hotel a rozběhnout ve vesnici turismus. Musí to však stihnout do třicítky. „Pak mě rodiče ožení. Pravděpodobně s někým z vesnice. Holek je zde dost, ale já se teď soustředím na byznys,“ říká 23letý mladík, který vystudoval v Dillí. „Vrátit se zpátky do Mulbekhu bylo nejtěžší rozhodnutí,“ říká.

Za meditací do kláštera Däpung aneb Cesta do nebe po tibetsku
Petr Hruška 12. října 2017 • 14:50

Za meditací do kláštera Däpung aneb Cesta do nebe po tibetsku

Je jedním z mála, kteří se vracejí do této části Indie, jež je především v průběhu zimních měsíců velice nehostinná. „Chci přinést něco pozitivního své komunitě. Na to však musím nejdřív sám získat vědomosti,“ říká přesvědčeně.

Cesty za vzděláním

Jako většina dětí, i Stanzin odešel z Mulbekhu na školu, když byl ještě malý, kolem deseti let. V komunitě nebyla dobrá škola, rodiče tak posílali děti do větších měst – do Léhu, Kargilu, nebo dokonce do jiných států. Mladí studenti se vraceli za rodiči jednou za rok, na prázdniny.

Podobný osud měl i Norbú, který se tento model rozhodl změnit. Nynější ředitel místní školy Spring Dales Public School se po studiích také vrátil do své komunity, a to proto, aby už další děti nemusely odcházet od rodičů. „Když děti zůstávají ve vesnici, rodiče nestojí vzdělání tolik peněz,“ vysvětluje Norbú. „Mladý člověk, který se odsud přestěhuje do Dillí, to má náročné. Vše je pro něj jiné – klima, kultura,“ říká. Když děti studují v jiných regionech, hrozí také, že ztratí svou kulturu. „Neumí pořádně mluvit ladácky, zapomínají své tradice,“ jmenuje Norbú důvody, pro které se rozhodl znovu postavit na nohy školu, jež v Mulbekhu fungovala od roku 1992.

Oživené mysterium: Rituální tance „čham“ jsou vznešenou podívanou plnou krásy, barev,…

Spring Dales Public School stojí na kopci nad vesnicí. V posledních letech se rozrostla z pár malých budov na velký kampus. Hlavní budovu s třídami finančně podpořil sám dalajlama. Tu vedlejší, která bude sloužit jako hostel pro dojíždějící studenty, podporují i Češi prostřednictvím české organizace Brontosauři v Himálajích.

Ve škole

Je čas zkoušek. Ačkoli psaní testů začne až v deset, děti se sdružují kolem školy už od osmi. Někteří poctivě studují, jíní se stydlivě procházejí kolem kanceláře ředitele. Stolní tenis stojí nedotčen, na ten přijde čas až po písemce. Zato houpačky jsou obsazeny všechny. Bezstarostné děti ve školních uniformách pobíhají kolem nás se širokým úsměvem na rtech.

Pak zazvoní a učitelé svolávají děti do společné místnosti. Malby na stěnách zobrazují významné monumenty Ladáku, jinak zde není nic než koberec na sezení. Všechny boty zůstaly před třídou, uloženy v barevných poličkách. Děti si posedají na zem podle zkušebního zasedacího pořádku tak, aby nemohly jedno od druhého opisovat. Před sebou mají pouze papír a tužku. Než dostanou zadání, proběhne ranní odříkání manter a krátká meditace.

Lidé Ladáku: Nastrojení a usměvaví obyvatelé nejvyššího pohoří světa

Holčička s hidžábem na hlavě má zavřené oči, ale je potichu. Škola je otevřená pro všechny bez rozdílu víry, většina studentů je však z buddhistických rodin. Také filozofie, kterou děti ve škole učí, má blízko k buddhismu. „Naším hlavním cílem je lidský rozvoj. Chceme, aby naši studenti uměli použít své schopnosti na pomoc sobě i jiným, aby měli vědomosti a aby byli dobrosrdeční. To je inspirace od dalajlamy,“ vysvětluje Norbú.

Kromě těchto hodnot však ve škole vědí, že moderní svět se vyvíjí. Ačkoli děti mohou v začátcích studovat ve své rodné vesnici nebo regionu, časem přece jen budou muset odejít za studiem kamsi daleko, a potřebují proto třeba dovednosti pro práci s počítačem. Místnost s technikou ve škole mají taky, internet však funguje spíš náhodně. Jsme v horách, a to ne úplně nízkých. Mulbekh leží v 3300 metrech nad mořem. Také kvůli nadmořské výšce není jednoduché se ve škole celoročně vzdělávat. V zimních měsících, které přicházejí do těchto končin v říjnu, musí mít děti prázdniny.

Výstavba nových školních budov klade důraz na takovou infrastrukturu, která zabezpečí, že se v budovách udrží i v zimě vyšší teploty. „Původní budovy jsou z cementu, nedá se v nich v zimě vydržet. Nové budovy jsou ze dřeva a bláta, navíc využívají pasivní solární energii,“ říká Norbú. V minulém roce měly budovy vevnitř více než 15 stupňů, zatímco venku bylo 15 pod nulou.

Život v zimě

Kruté zimy nemálo ovlivňují život Ladáčanů. Ve dvouposchoďových domech, kde se obyčejně topí jenom v kuchyni během vaření, se Ladáčané na zimu stěhují do přízemí. To záměrně stavějí s menšími okny. Přízemí je také určeno pro zvířata, která udržují teplo a zahřejí v zimě i jejich majitele.

Zaprášený klenot jménem Mandaláj. Druhé největší město Myanmaru je středem buddhismu v …

Ačkoli místní tvrdí, že hlavní silnice je udržovaná a je možné po ní jezdit, Ladák je v zimě přístupný pouze leteckou dopravou, což znamená, že se sem nedováží tolik zboží jako v létě. Ladáčané se tak musejí před zimou pořádně zásobit – především pšenicí, ječmenem, bramborami, mrkví… Z domů moc nevycházejí, tedy pokud se zrovna nekoná některý svátek, o něž v zimě není nouze. Ladáčané vědí, že období chladu je prostorem pro spiritualitu, nahlédnutí do sebe a na sdílení času s rodinami.

V malém klášteře, kde žije pouze sedm mnišek a jeden mnich, je čas na spiritualitu pořád. Pokud tedy nejsou nejmladší členky kláštera zrovna v místní škole na kopci.

V klášteře

Chtěli jsme radu tibetského lékaře, kterým je místní mnich žijící v mulbeckém klášteře. Sám vyrábí tibetskou medicínu z nejrůznějších bylinek. Po vyšetření řekl, že bychom měli zůstat v Mulbekhu o pár dní déle, prý může léčit také odříkáním manter. Zve nás přenocovat několik nocí, za dobrovolný příspěvek.

Češi na cestách: Magický S'-čchuan, největší Buddha a nejpálivější chutě Číny

Domeček, nad nímž je buddhistický chrámek, se probouzí ještě před východem slunce. Paní, jež se stará o obyvatele kláštera, již před šestou zametá dvůr a připravuje snídaně. Když v našem pokoji zaznamená pohyb, přinese nám ranní zázvorový čaj. Pomalu se probouzejí i malé školačky a představený kláštera. Bez snídaně si sedá na své meditační místo, z kterého přes okno vidí na dění na dvoře, a začíná odříkávat mantry. Recituje je po celý den, v tureckém sedu s rovnou páteří a obdivuhodným zanícením. Když nerecituje, zpívá. Školačky se k němu přidávají na ranní modlitbu a pak po návratu ze školy. Ostatní členky komunity také meditují během celého dne.

Život zde plyne zdánlivě pomalu. Člověk ze západní kultury má zpočátku pocit, že nic nedělá, ale když se zaposlouchá do zvuků manter nebo medituje, pije čaj a prochází se údolími v okolí vesnice, velice lehce si zvykne na pomalejší tempo.

Klášter Shaolin: Je stále ikonickým domovem pravého kung-fu nebo jen atrakcí pro turisty?

V klášteře se o nás starají jako v pětihvězdičkovém hotelu. Sušenky k čaji, horká voda do koupele, a dokonce romantická večeře. Stůl rozložen přímo u okna, za nímž všichni obyvatelé kláštera zpívají mantry a hrají na tradiční bubny. Na talíře nám naložili knedlíky v páře s uvařeným špenátem, prý tradiční ladácké jídlo. Pod hvězdnou oblohou a mezi vrcholky vysokánských kopců jíme zabalení ve svetrech, za zvuků hrajících a recitujících mnišek a mnicha…


Očima autorky

Jak probíhá vyšetření u tibetského lékaře? Uchopí pacienta za ruku a zaposlouchá se do jeho pulzu. Položí doplňující otázky: jaký vedete život, co jíte, jestli dobře spíte… Lékaře tibetské medicíny – amči – najdete po celé Indii. V zemi je několik škol tibetské medicíny. Po vyšetření vám předepíšou bylinky. Obyčejně je dostanete v podobě kuliček nebo prášku. Co obsahují, je tajemstvím. Desítky, nebo i stovky bylin, minerálů a dalších přírodních darů, často míchaných za odříkávání manter. Říká se i to, že nejvzácnější léky obsahují pozůstatky velkých lamů.


Kam ještě?

Pozorovat život Ladáčanů i Tibeťanů můžete taky na dalších místech:

  • Lámájuru láká svou jedinečnou krajinou, kterou kvůli podobnosti přezdívají měsíční. Za vidění stojí také místní klášter, ztratit se můžete v jeho staré části, mezi polorozpadlými domy. Ubytování naleznete u některé z místních rodin, jež vám také ráda navaří dobroty místní kuchyně.
  • Alči – tady najdete jeden z nejstarších klášterů v Ladáku a hodně homestayů.
  • Čoglamsar na okraji města Léh. Stojí za jednodenní výlet s návštěvou místní tibetské školy SOS Children’s Village.
  • údolí Zanskar se v zimních měsících organizují treky po zamrzlé řece s přespáním u místních. Pokud se na nějaký vydáte, počítejte s bojovými podmínkami a nezapomeňte se pořádně vybavit.

Autem do Tádžikistánu: Expedice k jezeru Kulikalon do samého srdce Fanských hor
Unikátní přírodní rezervace, kterou kdysi obývali bandité. Vítejte v čínském Bambusovém…

Magdaléna Vaculčiaková




Starší články Lidé a Země