nahoru

Bílá hůlka mi otevírá dveře do světa, říká cestovalka Zuzana Habáňová

Zuzana Šprinclová18. února 2018 • 06:00
Bílá hůlka mi otevírá dveře do světa, říká cestovalka Zuzana Habáňová
foto: Zuzana Šprinclová

Ještě před deseti lety neznala dovolenou mimo Evropu a bez cestovky. Pak přišel zvrat: vinou cukrovky téměř oslepla. Přesto se vydala do světa a začala objevovat i málo známá a exotická místa: třeba Írán, Kurdistán, Indonésii nebo Barmu.

Jak vaše dobrodružné putování po světě začalo?

Když jsem přišla o jedno oko a následně jsem po operaci druhého zjistila, že vidím jen z 10 procent, uzavřela jsem se doma a svůj handicap dlouho před okolím tajila. Chtěla jsem, aby si mě všichni pamatovali, jak jsem jezdila autem, chodila na zábavy. A jednou, to byl rok 2010, mi zavolal kamarád, jestli s ním nechci jet do Thajska. A já řekla ano. Do té doby jsem nikdy mimo Evropu neletěla, navíc na vlastní pěst s batohem na zádech. Hrozně jsem toužila po dobrodružství. Kamarád pochopil můj problém s očima až na letišti, ale nevadilo mu to. V letadle mi řekl, že poletím z Bangkoku zpátky sama, protože pokračuje do Malajsie. Říkala jsem si: Aha, dobrodružství už je tady. A líbilo se mi to.

Bez bílé hůlky a pomoci ostatních se neobejdete. Co vlastně vidíte?

Když je dobré světlo, tak svým způsobem vidím – pouze na pravé oko, rozmazaně, bez periferního vidění. Nevidím třeba schody, překážky na cestě, nerozeznávám obličeje, detaily, bariéry, mám problém s měkkými barvami a nevidím vůbec nic po setmění. To je při cestování problém, protože si musím dávat pozor, abych byla včas v hotelu. Oči mi často nahrazuje hmat a taky kamarádi, které beru s sebou. Většinou nikdy předtím necestovali sami, o exotických zemích jen slyšeli, já je provedu a oni mi za to dělají oči, když je potřeba. Se zkušenými cestovateli nejezdím, jsem mnohem pomalejší, zdržovala bych a hlavně se mi líbí, jak jsou lidé, kteří svět s batohem na zádech poznají poprvé, nadšení. Někdy ale jezdím i sama.

Cestovatelka Irena Páleníčková: Snažím se od cesty předem nic neočekávat. Až se to…

Nedokážu si představit, jak se pohybujete a orientujete třeba v přeplněné Indii.

Když jsem na cestách sama a potřebuji třeba přejít silnici, tak jdu s davem nebo někoho požádám o pomoc. Musím být dobře připravená, všechno sledovat, abych do někoho nenarazila, někam nespadla, nezakopla o schod, v restauraci, kde je šero, si nesedla někomu na klín. Nemám moc ráda města, je tam horko, spousta lidí a překážek. Raději cestuji v přírodě. Vždycky se ale najde někdo, kdo mi pomůže, a díky tomu také poznávám místní lidi. Třeba v Dillí v Indii se mi stalo, že majitel zavřel obchod, kam jsem přišla, a vyrazil se mnou na prohlídku města.

Bílá hůlka vám otevírá dveře místních lidí?

Ano, a to jsem ji dřív ani nechtěla nosit. Dlouho jsem ji odmítala, protože jsem se za ni velmi styděla. Jenže jsem bez ní měla dost nejistou chůzi, působila jsem jako opilá, motala se a narážela do lidí a věcí. A tak jsem si ji jednou vzala a s úžasem zjistila, že se lidi ke mně chovají hezky. Chvíli mi to ještě trvalo, ale dnes bez ní neudělám ani krok.

A jak na vás lidé reagují? Třeba zrovna v tak exotických destinacích, jako je Indonésie, Írán nebo Kurdistán?

Jsou hrozně udivení, od spolucestujících vím, že na mě koukají s otevřenou pusou. Jsou zvídaví, chodí se mě ptát, co se mi stalo. Vždycky se naučím v jejich řeči, že špatně vidím, kolikrát jdeme někam i přednostně, pomůžou nám, což je příjemné.

Cestovatelka a novinářka Markéta Foktová: Děti na cestách nejsou překážkou

Jsou země, kde se vám s bílou hůlkou cestovalo jednodušeji?

Jak v Paříži, tak v Dillí kolem mě projde deset lidí a dva nebo tři se zeptají a pomohou mi. Rozdíl není, jen mi přijde, že na Západě je všechno moc rychlé, lidi pospíchají, jsou třeba kvůli práci zahledění do sebe, chodí po ulicích nepřítomně.

A jak to na cestách zvládáte s cukrovkou?

To není problém, jídla je všude dost a inzulin si píchám podle potřeby. Jen si musím dávat velký pozor na hypoglykemii – nízkou hladinu cukru, kdy může diabetik i ztratit vědomí, proto u sebe nosím stále cukr.

Usnadňují vám cestování moderní technologie? Třeba mapy nebo komunity, k nimž se můžete připojit?

Nevím, nejsem v kontaktu s lidmi, kteří nevidí, a nic takového nevyužívám. Moc mi pomáhá třeba dotykový mobil. Vyfotím si nápisy, jízdní řády a jiné texty, v mobilu zvětším a dokážu přečíst přes lupové brýle, vidím na něm i detaily památek, přírody a obličeje lidí, které mé oči nezachytí. Mobil má totiž skvělý kontrast a rozlišení. Památky si před cestou také prohlížím doma v počítači a pak si je lépe dovedu představit ostře.

A potkáváte na cestách lidi s podobným zrakovým handicapem?

Ne, nepotkávám.

Cestovatelka a šéfkuchařka Kamila Rundusová alias Kamu: Jídlo je moje úchylka

Podle čeho si vybíráte země, kam pojedete?

Pořád si říkám, kam bych chtěla jet, je to moje touha. Velmi dobře se mi cestuje v muslimských zemích. Lidé jsou milí a pohostinní, mám ráda jejich kulturu, architekturu. Přitahuje mě exotika, místa, kam nejezdí moc turistů. Chci totiž dokázat, že i téměř nevidomý člověk zvládne cestovat nejenom někam do Itálie s cestovkou, ale třeba i do Kosova, Indie nebo do zemí, které mají neprávem špatnou pověst. Třeba o Íránu si asi spousta lidí řekne, že jsou tam teroristé, ale pro mě to byla jedna z nejkrásnějších a nejbezpečnějších zemí, které jsem kdy navštívila, hlavně díky místním lidem.

Zuzana Habáňová na Šrí LanceZuzana Habáňová na Šrí Lance

Inspiruji se různě: sleduji dokumenty, čtu knihy, cestopisy. Často také rozhoduje, do jakých zemí mají levné letenky. Jsem v invalidním důchodu a cestuji co nejlevněji. Musela jsem se to ale naučit, což mi chvíli trvalo. Vždyť na začátku, když jsem si kupovala první letenku, jsem neměla ani aktivovanou bankovní kartu a musel mi pomoct soused.

Zapojila jste se také do tzv. couchsurfingu, tedy bezplatného přespání u kohokoli, kdo je do projektu zapojen. Jaké jsou vaše zkušenosti?

V Česku jsem si připadala osamocená a táta mi jednou přinesl o couchsurfingu článek, zaujal mě a hned jsem si zřídila účet. Do týdne byl u mě doma mladý Mexičan s kamarádem. Začala jsem to využívat, ubytovávala jsem u sebe lidi z celého světa a brala je na výlety. Tímto způsobem jsem získala mnoho přátel.

Miroslav Zikmund slaví 99. narozeniny. Chcete znát jeho recept na dlouhý život?

Vy sama jste v zahraničí u někoho takto přespávala?

Ano, třeba v Bosně a Hercegovině, Portugalsku a také s kamarádkou v Íránu, kde couchsurfing velmi dobře funguje. Projely jsme celou zemi, spaly jen v domácnostech u místních a mohly tak nahlédnout do jejich života a kultury. To mě hrozně bavilo. V hotelech je to pro mě často náročnější: musím si třeba zapamatovat, kde je záchod, že půjdu rovně a pak doprava a další den se učit v novém hotelu jinou cestu. Tady je vždycky někdo po ruce. I když bych uvítala více soukromí, když jsem třeba byla v iráckém Kurdistánu, všichni byli milí, ale čtyři lidi stáli před záchodem a čekali, až vyjdu.

Norsko, Cesta svatého OlafaNorsko, Cesta svatého Olafa

Máte nějaký stěžejní cestovatelský zážitek? Třeba zemi, kam byste se ráda ještě jednou vrátila?

Ano, do jižní Indie, což byla moje první cesta, kterou jsem sama plánovala. Moc se mi tam líbilo, byla tak provoněná sluncem, místní byli věčně rozesmátí. Ráda bych do Indie příští rok vzala svého přítele. Moc na mě zapůsobilo také východní Turecko, ta syrová příroda, příjemní lidé. Projela jsem s kamarádem celý východní Kurdistán, seznámila jsem se cestou s místním kurdským průvodcem a za rok se sama za ním vydala, tři týdny jsem byla hostem v jeho rodině a podívala jsem se s ním na několik dní i do iráckého Kurdistánu. To byl pro mě neuvěřitelný zážitek, měla jsem možnost pozorovat, jak Kurdové žijí, jak bydlí v krásných prostorných domech a bytech, a také jak moc jsou třeba konzervativní.

Mrazivá norská retro expedice aneb Dva Češi ve stopách Amundsena a Nansena

Kam se chystáte teď?

Tento měsíc jedu na týden do rumunského Maramureše, příští rok bych moc chtěla s přítelem do Kolumbie, a když bude levná letenka, tak i do Gruzie. Jsou tam krásné hory, dobré víno a spousta cestovatelů píše, že jsou tam dobří lidé. Letos v říjnu se ještě s tátou vydáváme na poutní cestu Via Francigena do Říma.

To už bude vaše třetí poutní cesta. Co vás na ně přivedlo?

Nejsem věřící, ale hrozně ráda chodím. Na první svatojakubskou cestu do Santiaga de Compostela jsme se s tátou vydali v roce 2014. Viděla jsem předtím fotky a úplně mě uchvátily, byla v nich taková svoboda. Tak jsme s tátou, který nikdy sám na vlastní pěst v cizině nebyl, vyrazili. Byl tenkrát skleslý, skončil s podnikáním a cestou jsem na něm viděla, jak z něj opadá smutek, rozzářil se. Líbilo se nám to a loni jsme vyjeli do Norska na poutní Cestu svatého Olafa. To ale bylo o dost náročnější. Vlastně to bylo dost hrozné, protože o trase nebylo moc informací, a když jsme tam přijeli, cesty byly zarostlé, popadané stromy, nebylo vidět značení. Šli jsme bažinami po vyšlapaných stezkách, často jsme museli lézt po skalách a já nemám tak dobrou fyzičku a navíc mi táta musel říkat každý kámen, protože je nevidím. Navíc jsme cestou nikoho nepotkávali. Do Santiaga vás denně pozdravilo třeba sto lidí, v Norsku jsme jich za celou dobu potkali jen čtrnáct. Ušli jsme 400 km za tři týdny a nakonec o nás psali i v místních novinách.

Na kole napříč pouští i pralesem aneb 160 nocí v Austrálii
Marek Kožušník 13. února 2018 • 12:38

Na kole napříč pouští i pralesem aneb 160 nocí v Austrálii

Nechtěla jste to vzdát? To by asi každý pochopil.

A to zase ne, to bych neudělala. Sice jsem cestou nadávala, že chci jet domů, byl to stres, ale zvládli jsme to a teď s tátou míříme do Itálie, kde plánujeme ujít za tři týdny 483  kilometrů.


Zuzana Habáňová (39)

Pochází z vesnice Kokory na Přerovsku. Vystudovala VŠE v Ostravě, Ekonomickou fakultu, od roku 2005 do roku 2008 pracovala na generálním ředitelství Českých drah v Praze. Dnes žije v Čerčanech na Benešovsku. Od šesti let trpí cukrovkou, je závislá na aplikaci inzulinu. Nemoc jí zničila oční sítnici, podstoupila několik operací, od svých 30 let má tzv. praktickou slepotu, vidí pouze na pravé oko z 10 procent. V roce 2010 vyjela poprvé s batohem do Thajska a od té doby cestuje po světě. Zatím navštívila 33 zemí.

Češi na cestě: Ženská výprava v tuktucích Jižní Amerikou – úspěšně z Kolumbie na…
Nedobrovolný pobyt mezi Indií a Bangladéšem aneb Vězněm v území nikoho

Zuzana Šprinclová




Starší články Lidé a Země