Tajemný kanál Maturacá: Expedice do bílých míst na mapě Jižní Ameriky | Reflex.cz
nahoru

Tajemný kanál Maturacá: Expedice do bílých míst na mapě Jižní Ameriky

Kamila Šimková-Broulová7. února 2018 • 07:20
Tajemný kanál Maturacá: Expedice do bílých míst na mapě Jižní Ameriky
foto: Vladimír Šimek

Po staletí se lidé domnívali, že tajemný kanál Maturacá spojuje říční systémy Orinoka a Amazonky. Bylo ovšem těžké tuto hypotézu dokázat, neboť řeka protéká nepřístupným terénem neprostupné džungle, který dodnes patří k posledním neprobádaným místům naší planety. Česká expedice Maturacá 2007 místo, kde se oba mohutné toky dotýkají, objevila.

U jejího zrodu stáli Jan Dungel, brněnský malíř, ilustrátor a přírodovědec, a Vladimír Šimek, člen výprav za prameny Amazonky v letech 1999 a 2000. Ani jeden se moc dlouho před organizováním výpravy do nejjižnější části Venezuely nerozmýšlel. Jan Dungel navštívil Venezuelu i jiná místa v Jižní Americe v uplynulých patnácti letech už mnohokrát a patří k těm šťastlivcům, jimž se povolání stalo životní láskou. Může se tak stejně jako další účastníci expedice Maturacá pyšnit, že byl na místech, kam dosud zavítalo jen tolik lidí, že by na jejich počet stačily prsty jedné ruky, anebo na ně noha člověka dosud nevstoupila vůbec. Nyní se měl dostat až do tohoto ztraceného místa na naší zeměkouli. Oba nadšenci se tedy v doprovodu neméně otrlé cestovatelky, zkušené fotografky džungle a Honzovy manželky Radky vydali na cestu do neznámých míst zeměkoule.

Člun náš domov

Jinak než po vodě se v převážné části povodí Orinoka stejně jako Amazonky nikam nedostanete. Silnice tudy nevedou a není ani důvod je v tomto terénu porostlém neprostupným pralesem budovat. Mohutné toky totiž poskytují mnohem snazší a především levnější způsob dopravy.

Za přírodními krásami venezuelské divočiny: Zahrada na hoře
MARTIN MYKISKA 23. srpna 2017 • 17:27

Za přírodními krásami venezuelské divočiny: Zahrada na hoře

Bez pečlivé přípravy a hlavně spolehlivých kontaktů nelze cokoli ve Venezuele plánovat. V tomto ohledu byla role Jana Dungela zcela zásadní. Během výprav v uplynulých patnácti letech totiž získal spolehlivé přátele, kteří mu i letos pomohli cestu zorganizovat. V Puerto Ayacucho, hlavním městě jihovenezuelského státu Amazonas, se tak cestovatelé podle plánu setkali s Elvisem, indiánem z kmene Baniva, jedním ze dvou domorodých průvodců. V přístavu Samariapo, nejdůležitějším na horním Orinoku, pak opustili suchou zem, aby se pro ně stala domovem paluba jen pár metrů dlouhého člunu.

Duchové si cestu nepřejí

Ve vesnici El Ninal na soutoku Casiquiare a Pasimoni, posledním lidském sídle, které na cestě potkali, přibyl do posádky ještě indián Alejandro, jak se později ukázalo, nejdůležitější člen výpravy. Už před časem se totiž do této oblasti vydal, a dokonce prý proplul Maturacou, tedy druhým neprobádaným kanálem, až do Rio Negra. Takových lidí však mezi místními mnoho nenajdete. Indiáni totiž neradi opouštějí hranice svých území, a to platí tady na Orinoku stejně jako na Amazonce.

Zdejší domorodci však mají o důvod víc se tomuto území vyhýbat. Žije tu totiž Mawari, jakási pololidská bytost, v niž všichni bezmezně věří a obávají se jí. Přesvědčit kohokoli, aby se vydal dál na jih proti proudu Río Baria, přítoku zmíněné Pasimoni, byl úkol téměř nemožný. Ostatně, ještě krátce před odletem z Evropy, když už byla expedice s rozpočtem v řádu statisíců připravena, poslali indiáni zprávu, že nikam nepojedou, protože „duchové lesa si to nepřejí“. Navzdory moderní civilizaci, která se i do těchto odlehlých vesnic tlačí zuby nehty, je zřejmé, že indiáni sice nosí kšiltovky a trička s nápisy, uvnitř ale zůstávají spjati se svými tradicemi více, než bychom očekávali. Nezbývalo tedy, než je přeplatit. Byla to jediná možnost, aby se expedice vůbec uskutečnila. Ne že by jim peníze byly přednější, ale příležitost vydělat si za tři týdny na celoroční živobytí onen strach z Mawariho a „strážců“ lesa alespoň na čas potlačila.

Za přírodními krásami venezuelské divočiny: Andělův vodopád
MARTIN MYKISKA 23. srpna 2017 • 17:50

Za přírodními krásami venezuelské divočiny: Andělův vodopád

S jejich pověrčivostí se Jan Dungel setkával v minulosti už mnohokrát a vždy tvrdili, že se nebojí jen proto, že je hloupý. Vždyť Mawari přece každý večer obchází kolem a mluví na ně zvířecími hlasy. „Copak ho neslyšíš?“ ptali se udiveně. Pokaždé bylo Honzovým velkým úkolem je utěšovat a přesvědčovat, že jim žádné nebezpečí nehrozí. Občas se mu to i podařilo, a tak mu začali říkat „Juan sin miedo“ čili Honza Nebojsa, aniž tušili, že mnohdy měl v divočině ještě větší strach než oni.

Mačetou k cíli

Jelikož řeka dál proti proudu stále více meandrovala a zužovala své koryto, musela se celá posádka vměstnat do ještě menší lodi vypůjčené od indiánů z El Ninal. Vezlo se v ní pět členů i se vší výbavou, což kromě osobních věcí, hamak, moskytiéry, jídla, vody, filmařské techniky a Honzova malířského náčiní (včetně odborných atlasů a encyklopedií pro přesné určování zvířecích druhů) představovalo několik barelů benzinu, pušku a především životně důležitou motorovou pilu a mačety. Spadlé stromy a kmeny často metrového průměru, mohutné větve pralesních velikánů, spleť lián, trnů a všelijakého křoví - to byla od této chvíle každodenní realita. Jestliže s motorovým člunem uháněli po Orinoku rychlostí až čtyřicet kilometrů v hodině, nyní se často za celý den posunuli jen o pár stovek metrů. Sotva se prořezali jednou překážkou či přes ni protlačili loď stojíce ve vodě po kolena, po pás, někdy až po krk, objevila se na obzoru další. A tak to šlo pořád dokola, prakticky na celém úseku řeky Baria.

Za přírodními krásami venezuelské divočiny: Sami s Orinokem
MARTIN MYKISKA 24. srpna 2017 • 11:04

Za přírodními krásami venezuelské divočiny: Sami s Orinokem

Nebyly to však jediné útrapy na cestě k cíli, ty další začaly vždy před soumrakem. Nejprve bylo potřeba najít místo k přenocování. V bažinatém terénu bičovaném neustálými lijáky to často trvalo několik hodin. Když se konečně podařilo nalézt vhodný kousek pevné půdy, museli si všichni mačetou své místo k zavěšení hamaky vyčistit od veškeré vegetace až na hlínu. Je to jediná ochrana před jedovatými hady. Pokud byl k večeři hrabavý pták hoko, místními nazývaný pava, kterého zpravidla na první ránu z pušky skolil Alejandro, museli ostatní čekat, dokud si Honza jeho podobu nezachytil do svého skicáku. Teprve pak mohli domorodci začít s přípravou masa. Nutno ovšem podotknout, že k zastřelení zvířete svoluje Honza na svých výpravách výhradně jen tehdy, mají-li sloužit jako zdroj potravy. Ještě než si stačili na noc vše připravit a najíst se, stávali se terčem útoků hmyzu, mravenců a obzvlášť dotěrných lesních včel. A třebaže nálety havěti byly mnohdy nesnesitelné, na fňukání nebyl čas.

Šťastná třináctka

Alejandro zvládal svou úlohu na výbornou. Nejenže obratně pracoval s motorovou pilou a dokázal se s ní prořezat úseky, jež už ostatní považovali za neprůchodné, ale uměl se i dokonale orientovat v naprosto nepřehledném terénu. Spletitá síť snad stovkami ramen řeky Baria vytvářela labyrint, v němž by našinec navzdory nejmodernějšímu GPS zcela jistě zabloudil. Indiáni ale mají jakýsi šestý smysl, s nímž se dokážou pohybovat v zaplaveném lese stejně dobře jako my na dopravních křižovatkách velkoměst. Přesto součástí příprav expedice v Čechách bylo i pečlivé prostudování satelitních snímků celé oblasti. Protože přesná mapa této části Venezuely neexistuje, nahradily ji snímky ve fóliích. Měli tak k dispozici přesné souřadnice území, v němž se pohybovali a jehož hranice nesměli překročit.

Byl třináctý den expedice, když se před přídí člunu konečně objevilo místo bifurkace. Tok řeky Baria se najednou rozdělil. Zatímco proti proudu hlavního toku by se výprava dostala až k jejímu prameni pod vrcholem Pico da Neblina, druhé rameno jako tzv. kanál Maturacá obtéká ze západní strany celý masiv, jenž leží na venezuelsko-brazilské hranici a přivádí vodu do povodí Rio Negra. Nejvyšší partie této stolové hory Pico da Neblina, jež v českém překladu doslova znamená „mlhovina“, se vypínají do výšky bezmála tří tisíc metrů už na brazilském území.

Za přírodními krásami venezuelské divočiny: Noční tápání pod Autanou

Ačkoli si období dešťů vychutnali všichni požehnaně, Maturacá jako by ležela v jakémsi srážkovém stínu. Ukázalo se však, že je to jen předzvěst náhlého úbytku srážek. Vody v Maturace bylo málo a v korytě vytvořily spadlé kmeny hráz, na kterou už ani Alejandrova pila nestačila. Nemohli se tak dostat po jejím toku až k nejzazšímu cíli výpravy, k vodopádům Salto Hua na brazilské straně hranice. Nevadí, nejdůležitější úkol byl splněn. Expedice našla místo bifurkace a díky neustálému záznamu cesty navigačním přístrojem Garmin GPSMAP 60CSx ho spolu s celým tokem řeky Baria podrobně a jako první na světě zdokumentovala.

Mawari se zlobil

Tak nejspíše zhodnotili drama, které se na zpáteční cestě přihodilo, indiánští průvodci. A jen to, že členové expedice posléze vrátili do řeky kameny, které si chtěli odnést domů na památku, prý Vladimírovi zachránilo život.

Mohlo by se zdát, že cesta po proudu řeky bude přes již odstraněné stromy ubíhat rychleji. Srážek však v posledních dnech ubylo, což se okamžitě projevilo na výšce hladiny řeky. Ta se snížila o dobrý metr a dál rychle klesala, a tak v jejím korytě bylo paradoxně překážek ještě více. Ukázaly se totiž navíc ty, jež byly při první cestě ukryté pod hladinou. O dramatické okamžiky a vděčné záběry tak nebyla nouze.

Jeden z nich se však Vladimírovi stal málem osudným. Chtěl natočit okamžik, kdy se Alejandrova pila zakusovala do spadlého kmene, zatímco ostatní se snažili protlačit člun přes překážky, a vylezl s kamerou na jeden z okolních stromů. Po chvíli se však ozvalo praskání a větev, na níž stál, se zlomila. Z výšky několika metrů se s nataženou rukou, ve které pevně svíral kameru, aby ji tak uchránil před nárazem či utopením, zřítil do řeky plné větví spadlého stromu.

Výstup na Aconcaguu a cesta k vodopádům Iguazú: Argentinská lekce pokory

Jedna z nich ho udeřila do boku tak silně, že mu, jak se později ukázalo, zlomila čtyři žebra a způsobila silný traumatický šok. V tuhle chvíli však nikdo netušil, co se přesně stalo. Vladimír ještě stačil vylézt z vody do lodi a uložit kameru do vodotěsného kufru, pak ale ztratil vědomí. Upadl tváří na hladinu a nejevil známky života. Naštěstí se Radce a Honzovi po chvíli podařilo přivést ho k vědomí, zatímco vystrašení indiáni utekli do lesa. Chápali to jako trest duchů za to, že se do oblasti odvážili vstoupit… Vladimírův stav vypadal velmi vážně, neustále se třásl a omdléval.

Padlo proto jasné rozhodnutí. Musí k lékaři stůj co stůj, třebaže ten nejbližší byl odtud sedm dní plavby. Když se podařilo k rychlému návratu přimět i průvodce, vydali se na v pravdě kaskadérskou cestu. Plavba byla dost náročná během dne, co však nastane, až celý les i s Barií pohltí tma? Vladimírův stav se nelepšil a Radku s Honzou začaly napadat vize nejčernější.

Pokud má vnitřní zranění, šance na přežití je minimální. Noční plavba představovala obrovské riziko. Alejandro řezal stromy jen za svitu čelové lampy, zatímco ostatní skákali do vody a pomáhali neprůjezdnými místy člun tlačit nehledíce na hlad a žízeň ani na to, že je řeka plná piraní a elektrických úhořů. Kdyby se rozbila pila nebo poškodil člun, skončili by bez pomoci všichni! Po dvou dnech se už Vladimír cítil lépe, a tak sám rozhodl, že už dále nebudou noční jízdou tolik riskovat.

Putování povodím řeky Paraná. Fascinující podívaná plná přírodních krás i…

Po sedmi dnech se konečně vrátili do civilizace. Všichni! Expedice Maturacá skončila, cíl byl splněn. Jako první mohou její účastníci světu říci, kde je přesné místo další bifurkace mezi Orinokem a Amazonkou. Dramatické okamžiky z návratu už zůstanou jen v jejich vzpomínkách.


Vzácné dělení říčního toku

Bifurkace čili rozdělení vodního toku do dvou samostatných říčních soustav je zajímavý geografický fenomén, jakých mnoho na Zemi nenajdeme. K těm nejznámějším patří určitě rameno Orinoka Brazo Casiquiare dlouhé 370 kilometrů, jež odvádí vodu této řeky do Rio Negra, největšího levostranného přítoku Amazonky. Poprvé ho odborně popsal Alexandr von Humboldt na své slavné výpravě po americkém kontinentu roku 1800. První, kdo si však nezvyklého proudu v Casiquiare všiml, byl zřejmě španělský jezuita Manuel Román už v roce 1744 a krátce po něm členové tzv. hraniční komise. Ta měla v polovině 18. století za cíl nejen vytyčování hranice, zejména vůči portugalským koloniím, ale zároveň vyhledávání oblastí, kde rostlo divoké kakao.

Později se objevovaly zprávy, že Casiquiare nebude patrně jedinou možností, jak z Orinoka proplout do Amazonky. Z řeky Pasimoni, přítoku Casiquiare, se prý lze dostat na Cauaburi, jež se vlévá do Rio Negra, aniž by se přešlo po souši. Kanál, který spojuje oba říční systémy, má jméno Maturacá. Území, kde se měla další bifurkace nacházet, však bylo velmi nepřístupné a dodnes patří k posledním místům na zeměkouli, které je člověku takřka neznámé. Celá oblast včetně nejvyšší brazilské hory Pico da Neblina zůstala světu uzavřena až do poloviny minulého století. Teprve roku 1953 se k jejímu vrcholu vydala čtyřčlenná výprava včetně Australanky Kathy de Phelpsové. Později však, podle nového vyměřování hranic, připadla nejvyšší část hory Brazilcům, kteří ji nazvali podle mlhy, jež ji po převážnou část roku zahaluje, Pico da Neblina. Expedice však zcela jistě místo bifurkace minula a kanál Maturacá tak neobjevila stejně jako později další významný cestovatel Redmond O'Hanlon.

Velkou pozornost vzbudila ve světě teprve velkolepá vědecká expedice v osmdesátých letech minulého století. Ta se však do oblasti vydala helikoptérami, a to až poté, co výsadkáři vysekali na horní Barii heliport, aby sem posléze dopravili materiál a pro přírodovědce vybudovali tábor. Cílem výpravy bylo navíc objevování nových endemických druhů, nikoli místo další bifurkace. Členové letošní české výpravy tak zcela jistě patří k několika málo lidem na světě, kteří toto místo, již takřka znovu pohlcené džunglí, viděli na vlastní oči a navíc k němu dopluli. RNDr. Plešinger, geolog, který mnoho let pobýval ve Venezuele, pokládá výsledky výpravy za „důležitý výdobytek moderních cestovatelů“. I on patří na seznam těch, kteří na oné myšlence proplout další tzv. bifurkací mezi povodími těchto dvou veletoků měli svůj nemalý podíl. O tomto unikátním hydrografickém jevu u nás také poprvé napsal, a to už v osmdesátých letech minulého století - na stránkách časopisu Lidé a Země 4/1984.


Rumomalba

V posledních letech používá Jan Dungel při malování v pralese výhradně skicář A3, akvarelové barvy, měkkou tužku a pastelky. Přesto se často stává, že v extrémně horkých podmínkách voda na štětci vyschne dříve, než ji stačí nanést na papír. Do vody proto přidává trochu třtinového rumu, třebaže to u jeho společníků, jak s úsměvem přiznává, vzbuzuje nevoli, zvláště když se jeho zásoby tenčí. Dalším nepřítelem malování v deštném pralese je kromě vysokých teplot i vysoká vlhkost vzduchu. Barvy se tak mnohdy mění v tekoucí kaši, rozpouští se dokonce i pastelky, a tak je uchování malířského náčiní a posléze i hotových kreseb věčným bojem za jejich záchranu. Nepostradatelným pomocníkem na jeho výpravách za zvířaty je samozřejmě i dalekohled. Přesto jsou některá setkání příliš krátká, než aby stačil napoprvé zachytit jejich podobu. Jeden jediný obraz zvířete je tak výsledkem dlouhodobého pozorování. Za každým z nich se zároveň skrývá osobní příběh, zkušenost, jakou nemůže nikdy nahradit sebelepší fotografie.

Torres del Paine: Mohutná i křehká krása Patagonie
David Koubek 6. listopadu 2017 • 11:12

Torres del Paine: Mohutná i křehká krása Patagonie

Šaman z kolumbijských hor: Chceme v Česku prodávat čokoládu a sdílet duchovní tradice

Kamila Šimková-Broulová




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země