Tmaví Veddové jsou příbuznými Austrálců a některých málo známých indických etnik (Bhílů).

Tmaví Veddové jsou příbuznými Austrálců a některých málo známých indických etnik (Bhílů). Zdroj: Zdeněk Micka

Za původními obyvateli Šrí Lanky aneb Proč se Veddové nesmějí
Originálním vynálezem Veddů je luk na ptáky se dvěma tětivami, mezi kterými je výplet. Touto zbraní se nestřílí šípy, ale kameny.
Antropologové nevědí, kdy přesně Veddové na ostrov přišli, ale potvrzují, že jsou jeho původními obyvateli. Obyvatelé Šrí Lanky jim říkají Vannijala-aetto (Lesní lidé).
Veddů je přibližně patnáct set, ale pouze asi tři sta jich stále žije opravdu tradičním způsobem.
Tmaví Veddové jsou příbuznými Austrálců a některých málo známých indických etnik (Bhílů).
5
Fotogalerie

Za původními obyvateli Šrí Lanky aneb Proč se Veddové nesmějí

Průvodce nás s jistotou vede po sotva znatelné stezce džunglí rezervace Madura Oja. Náhle se před námi jako duch objevuje domorodec s malým lukem. Stojíme tváří v tvář jednomu z posledních necivilizovaných Veddů. Už jen malá komunita těchto původních obyvatel Šrí Lanky žije tady hluboko uprostřed ostrova tradičním způsobem.

Zdá se, že ze setkání mají radost obě strany. Černovousý lovec nám podle veddského obyčeje podává obě ruce na znamení přátelství a pak ochotně předvádí svou výstroj. Nejvíce obdivujeme jeho luk se dvěma tětivami. Tato podivná zbraň je originálním vynálezem Veddů. Lukem se nestřílí šípy, ale kameny. Musí se to ovšem umět. Přestože nám ochotný domorodec střelbu několikrát názorně předvádí, nedaří se nám ho příliš napodobit.

Pokračujeme v cestě a průvodce nám vypráví o životě Veddů. Tito lidé jsou prý málomluvní a plaší. Když chtěli dříve obchodovat, položili své zboží na okraj džungle a naznačili, co by si přáli, takže se s kupcem nikdy vzájemně neviděli. Dodnes jsou dobří lovci. Ale živí se převážně lesními plody a medem včel dambara, který jim ve stravě nahrazuje cukr.

Lesní lidé bez budoucnosti

Přicházíme na lesní mýtinu, kde stojí dvě jednoduché chýše s hliněnou podlahou a slaměnou střechou. Ženy se před námi schovávají uvnitř. Vyčerpáni vedrem klesáme na zem a dva domorodí mladíci nám přinášejí naseknutý kokosový ořech na osvěžení. Za chvíli se vrací z lesa několik mužů. Žádný úlovek však nenesou. „Zvířat je v džungli málo,“ překládá nám průvodce jejich slova. Ostatní domorodci přitakávají. Rok od roku je to prý horší. Nad budoucností Veddů visí velký otazník. Ještě nikdy nebyl jejich osud tak nejistý jako dnes. Džungle už je neuživí, a oni přitom jinde a jinak žít nedovedou.

Antropologové nevědí, kdy přesně Veddové na ostrov přišli, ale potvrzují, že jsou jeho původními obyvateli. Obyvatelé Šrí Lanky jim říkají Vannijala-aetto (Lesní lidé). Občas se účelově tvrdí, že už vůbec neexistují, protože se během staletí smísili s ostatním obyvatelstvem a přijali i jeho kulturu. Většina Veddů se dnes například hlásí k buddhismu či hinduismu, podle toho, ve které části ostrova žijí. Ve skutečnosti však podstatu těchto náboženství vůbec neznají a stále praktikují své pohanské kulty, jež spočívají především v uctívání duší zemřelých.

Veddů je přibližně patnáct set, ale pouze asi tři sta jich stále žije opravdu tradičním způsobem. Příslušníci tohoto mizejícího národa už téměř zapomněli svůj jednoduchý jazyk elu a dorozumívají se pro ostatní obyvatele ostrova jen těžko srozumitelnou směsí starosinhálštiny i tamilštiny. Mají tmavou pleť, malé postavy a rozpláclý nos. Jejich nejbližšími příbuznými jsou Austrálci, někdy nesprávně nazývaní Aboriginové.

Konec starých časů

Dávní vládci Šrí Lanky Veddy ignorovali, neboť tito primitivní obyvatelé džungle jim nepřekáželi ani je neohrožovali. Ani portugalští misionáři či britští kolonisté nijak nezasáhli do jejich života. Štědrá příroda poskytovala Veddům dostatek potravy a oni neměli důvod upravovat své návyky a učit se nové věci. To se jim stalo osudným, neboť svět okolo se rychle měnil a pro lovce a sběrače v něm postupně ubývalo místa. Od začátku 20. století byli zatlačováni pilnými sinhálskými zemědělci stále hlouběji do džungle.

Skutečným zlomem v životě Veddů byl rok 1983. Řeka Mahávélí, která teče skrze jejich tradiční lovecká území, byla na několika místech přehrazena a vznikl rozsáhlý zavlažovací systém. Kolem něj se ve stovkách nových vesnic usadili zemědělci z celé země, jimž vláda zdarma nabídla půdu. Zbytek džungle byl přeměněn na rezervaci Madura Oja. Veddové už tu nadále nesměli lovit. Vládní program předpokládal, že se přestěhují na farmy a začnou obdělávat půdu.

Pod příslibem lepších životních podmínek opustilo skutečně asi sto třicet rodin džungli, ale brzy poznaly, že to byl omyl. Část se jich roku 1990 zase vrátila, když jim byla přiznána určitá část parku. Stalo se tak k velké nelibosti ochránců přírody, kteří se obávali, že tu budou navzdory zákazu dále lovit. Situace se však vyvíjela zcela jinak. Džungle spravovaná málo placenými strážci se rychle změnila v ráj pytláků. Ne luky a šípy Veddů, ale výkonné pušky vojáků a policistů z okolních vesnic si vybraly krutou daň. Dokonce i málokdy viděný levhart tu byl téměř vyhuben a slony zachránilo asi pouze to, že v této části světa nemají téměř nikdy kly.

„Lesní lidé“ mohli této zkáze jen přihlížet. Roku 1998 nakonec úřady povolily některým Veddům opět v rezervaci lovit a rozhodly se je zároveň i více zapojit do ochrany přírody. Povolení však bylo vydáno velmi málo a o rok později zastřelili správci parku jednoho domorodce kvůli údajnému pytláctví. Veddové, kteří považují rezervaci Madura Oja za své dědičné území, se s vládou přou dodnes o svá práva. Snad proto je park cizincům zatím oficiálně nepřístupný.

Tradice na prodej

Jedním z mála míst, kde se mohou turisté s Veddy setkat, je vesnice Dambana. Leží na okraji parku Madura Oja a je snadno dostupná po silnici z asi patnáct kilometrů vzdálené Mahijangany. Cizinců se sem vydává zatím poměrně málo. Zato pro obyvatele Šrí Lanky je to docela populární destinace. Do Dambany jezdí dokonce i celé školní výpravy a Veddové dětem z měst předvádějí, jak lze přežít v drsné džungli.

V Dambaně navštěvujeme chýši, ve které sídlí současný veddský náčelník Uruwarige Tisahamy. Stěny příbytku zdobí důležité smlouvy s vládou a několik vzácných fotografií slavných předků. Ve vedlejším přístřešku je několik zajímavých loveckých trofejí.

Na rozdíl od osad uvnitř parku žije Dambana převážně z turismu. Domorodci nás zdraví svým typickým „hode-may“ a nabízejí své služby. Průvodce překládá, za kolik rupií nám jsou ochotni předvést rozdělání ohně křesadlem, kolik by stál zpěv starých písní či obřadní tanec kiri-koraha, který má zaručit dobrý lov. Trochu jsme z tohoto tržního přístupu v rozpacích.

Na první pohled vypadají muži kolem nás jako bezelstní domorodci. Polonahé postavy, rozcuchané dlouhé vlasy a vousy, přes rameno sekerku, která je tu jakýmsi symbolem mužnosti, a v ruce luky. Nechystají se však na lov, ale celkem apaticky čekají, jestli si je za poplatek vyfotíme či ne. Nijak nenaléhají, zdá se, že je jim vlastně vše jedno. Čas si krátí žvýkáním betelových listů, a jak nám prozradil průvodce, potají holdují i kokosové pálence. Nejsou už dětmi přírody, ale chudáky na okraji společnosti, kterým nezbylo nic jiného, než aby prodávali sami sebe k pobavení druhých. A nejhorší na tom je, že stejná budoucnost čeká brzy asi i všechny ostatní Veddy, neboť se prý uvažuje o otevření rezervace Madura Oja turistům.

Mnoho cestopisů tvrdí, že se Veddové neumějí smát. Určitě to není pravda, ale skutečně jsme na tváři nikoho z nich úsměv neviděli. Vzhledem k tomu, v jaké situaci jsou, se však není zase tak moc čemu divit.


Rezervace Madura Oja

Rezervace Madura Oja je s rozlohou 58 850 ha jednou z největších na Šrí Lance. Rozprostírá se ve východní části ostrova poblíž stejnojmenného městečka. Rezervace je pestrou směsí rozsáhlých skalních hřbetů, říčních ekosystémů a plání zarostlých džunglí, která má zde sušší charakter než v ostatních částech ostrova. Jde o velmi cenné útočiště slonů a endemického ptactva. Z ostatních zvířat se tu sporadicky vyskytuje nebezpečný medvěd pyskatý, buvol indický, levhart, makak bandar (druh opice), jelen sambar a divoké prase. Veddské osady leží převážně v jihozápadní části parku. Rezervace je pro veřejnost zatím uzavřena, ale z Dambany lze za pomoci místních průvodců ilegálně proniknout do jejích okrajových částí.

Veddský panteon

Náboženství Veddů je směsí animistických představ a kultu předků. Své duchy nazývají jaky a kromě nich uctívají ještě božstva zvaná dévíjá, což jsou v podstatě jejich zbožnění předci a kmenoví hrdinové. Rozšířená je víra v démona Gará, který sesílá na lidi nemoci. Dalšími zlými silami jsou démoni Húniam a Mahásohon. Nejmocnějším je však Galedevijá, k jehož uctění se tančí za úplňku. Veddové mají také posvátnou úctu k velkým kamenům a starým stromům. Dodnes k nim přinášejí malé potravinové oběti a květy. Obřady Veddů jsou vždy spojeny s obětí a často doprovázeny tanci, které napodobují žádaný účinek. Obětují hlavně rýži a betelové listy, jež jsou prý duchům a démonům nejpříjemnější. Největší obětí je obřadné vaření rýže v mléce, které je spojeno s několikadenní slavností. Za příznivé znamení se prý pokládá, když některý z účastníků obřadu upadne v křečovitý záchvat - je posednut duchem.

Šrí Lanka

Sami Veddové odvozují svůj původ od legendárního krále Vidžaji. Ten prý přijel na Šrí Lanku z Indie a oženil se s místní princeznou Kuvéní, aby ovládl ostrov. Časem však ženu vyhnal i s dětmi mezi její lid a vzal si jinou princeznu z Indie. Odvržená Kuvéní byla prohlášena poddanými za zrádkyni a zabita. Synovi s dcerou se však podařilo uprchnout do džungle a později spolu měli vlastní děti - předky dnešních Veddů. Příběh je nesporně odrazem historických událostí a odehrát se mohl přibližně v 6. stol. př. n. l., kdy začali na ostrov přicházet Sinhálci z Indie a zatlačovat původní obyvatelstvo do vnitrozemí.

Není bez zajímavosti, že jednu z prvních zpráv o Veddech přinesl do Evropy cestovatel Giovanni di Marignolli, pozdější kaplan Otce vlasti, Karla IV. Podle jeho teorie jde o potomky starozákonního Kaina.