Podivná tradice Hererů: Za svobodou v uniformách katů | Reflex.cz
nahoru

Podivná tradice Hererů: Za svobodou v uniformách katů

TOMÁŠ LINDNER25. ledna 2018 • 05:50
Podivná tradice Hererů: Za svobodou v uniformách katů
foto: Profimedia.cz

Oběti první genocidy dvacátého století kdysi převzaly módu svých katů - německou vojenskou uniformu a ženský kroj z časů císaře Viléma. Sto let po skončení koloniální války namibijští Hererové po Německu žádají také odškodnění.

Vedle ojetého náklaďáku jihoafrické armády stojí Augustinus Mbongaura, starý muž oděný do khaki uniformy. Na hrudi mu září vojenský řád: německý říšský kříž. Na červené klopě si žlutou nití našil nápis „Generalfeldmarschal“, značící jeho hodnost v kulturním spolku Hererů, „červeném praporu“. Jsme v Okakaraře, městečku na okraji namibijské pouště Omaheke.

Augustinus Mbongaura má dnes velký den. Na soukromé oslavě sdružení bude povýšen na náčelníka. Spolu se svým mladším přítelem teď nastupuje do vozu, který je odveze na nedalekou hostinu. Kamarád si oblékl zelenou uniformu, kolem krku si ovinul červeno-zelenou šálu portugalské fotbalové reprezentace a z klopy září nápis jeho hodnosti: „Unteroffizier“.

Na vandru v Keni: Do národní rezervace Samburu a jezerní oblasti Naivasha a Nakuru

Podobně originální variace na téma „německá koloniální uniforma“ zdobí všech třicet starších černochů na korbě auta. Přitom vojáci-běloši v takových uniformách před sto lety vyhladili skoro celý národ Hererů.

Smrt ve vznešeném tichu

Německý koloniální sen trval jen krátce. Skončil ve vyjednávací síni pařížského zámku Versailles po prohrané první světové válce, kde Německo ztratilo i tehdejší Jihozápadní Afriku, dnešní Namibii. Třicet let však Němcům stačilo k tomu, aby kolonii vtiskli svou tvář, kterou dodnes udržuje bohatá pětadvacetitisícová menšina. Host v bufetu Swakopmunder Fleischerei, v ulici donedávna pojmenované po císaři Vilémovi, si při pojídání řízku s bramborovým salátem připadá skoro jako doma.

Koncem 19. století kolonialisté lstivými smlouvami s místními náčelníky rozšiřovali své území. O pastviny přicházeli i Hererové, tehdy nejpočetnější namibijský kmen. Když je navíc dobytčí mor připravil o stáda, stávali se z nich rolníci na německých farmách, kde vystaveni násilí pracovali od rána do večera za mzdu, která jim sotva stačila k přežití.

Roku 1904 Hererové povstali. Pod vedením náčelníka Samuela Maherera zabili sto dvacet tři farmářů, ovšem reakce koloniálního vojska byla nemilosrdná. „Všichni Hererové musejí opustit zemi. Každý Herero na německém území, se zbraní či bez ní, s dobytkem či bez něj, bude zastřelen,“ tak zněl příkaz generála Lothara von Trothy, který velel německé armádě. Mezi lety 1904 a 1907 se podle jeho povelů odehrála první genocida dvacátého století. Padlo jí za oběť odhadem šedesát pět z osmdesáti tisíc Hererů. Někteří byli rovnou zastřeleni, jiní vyhnáni do pouště vstříc jisté smrti žízní a hladem.

Fotoreportáž z africké Tanzanie: Týden odpočinku na Kilimandžáru
Petr Jan Juračka 15. prosince 2017 • 15:08

Fotoreportáž z africké Tanzanie: Týden odpočinku na Kilimandžáru

Jeden důstojník s básnickými sklony si do svého deníčku zapsal: „Chroptění umírajících a rozzuřený křik šílenství se ztrácí ve vznešeném tichu nekonečna.“ Ve zprávě berlínského generálního štábu se po dvou letech bojů píše: „Poušť Omaheke bez zásob vody měla dokončit, co začaly německé zbraně, zničení lidu Hererů.“

Další nešťastníci zahynuli v takzvaných koncentračních táborech, kde museli uvězněni v řetězech v otrockých podmínkách pracovat pro císařskou říši. Přeživších patnáct tisíc Hererů muselo znovu pozvednout zlomený národ. Pomohli si vytvořením nové identity, jejíž podoba však Evropana udivuje a vyvádí z míry dodnes.

Nové tradice

Hererové převzali symboly nepřítele, který je takřka vyhladil. Evropan tomu těžko rozumí, Hererové zase nechápou náš údiv. „Po sto letech se už přece nedá mluvit o tom, že jsou to německé uniformy. Teď už je to čistě hererská tradice. Hererové byli úplně na dně, naprosto kulturně vykořeněni. Nemohli se ve svých tradicích vrátit do dob před genocidou a uniformy jim pomohly postavit se zase na nohy,“ říká Kae Matundu-Tjiparuru, pracující jako komentátor deníku New Era.

Nevinné bestie aneb Výprava za psem hyenovitým do africké Botswany
Václav Šilha a Olga Šilhová 13. prosince 2017 • 13:32

Nevinné bestie aneb Výprava za psem hyenovitým do africké Botswany

V uniformě muži chodí při svátečních příležitostech. Jaký je tedy každodenní oděv starší generace? Obnošené sako, v ruce hůlka a na hlavě plstěný klobouk s perem (čím delší, tím lepší). Móda německých vesničanů první poloviny 20. století. Ještě zajímavější šaty však nosí jejich manželky. Obvykle tělnatější Hererky totiž milují střihy z císařského Německa. Nechávají si šít několikavrstvé široké sukně z pestrobarevné látky. Na tradiční kulturu odkazuje pokrývka hlavy - čepec se dvěma kravskými rohy, připomínka odvěkého kultu. Bohatší ženy vykračují ve velkolepě zbarvených objemných šatech, chudší dámy si často z různobarevných hadrů sešijí skromnější model.

„Uniformu používáme od roky 1923, kdy se do Namibie vrátilo tělo Samuela Maherera, který zemřel v exilu v sousední Botswaně. Německá uniforma byla první, kterou jsme spatřili, a proto se ji snažíme napodobit. Ženský kroj byl původně módou, ze které se postupem času stala tradice,“ vysvětluje náčelník John Tjikuua. Spolek „červeného praporu“ („Red Band“ nebo „Otjiserandu“) je dnes již pouze kulturním, nikoli politickým sdružením. Po roce 1923 však Otjiserandu bývalo tajnou, vojensky organizovanou strukturou, která například chránila perzekvované členy či financovala tradiční pohřby a slavnosti. Červený prapor Hererům ulehčoval život pod rasistickou jihoafrickou koloniální správou.

Náčelník Tjikuua na venkovní hostině sedí u stolku se třemi přáteli. Všichni mají na očích sluneční brýle s obrovskými skly a v ruce drží vyřezávanou hůlku. Návštěvník si připadá jako na srazu vysloužilých afrických diktátorů. Opodál podle příkazů „důstojníka“ mašíruje dvanáct mladších „vojáků“ v zelených uniformách. „Dopředu, zastavit, čelem vzad, břicho zatlačit, pochod!“ přikazuje důstojník.

Reportáž ze Rwandy: Africká země plná pokroku, ale i bídy
Pavla Gomba 7. prosince 2017 • 11:00

Reportáž ze Rwandy: Africká země plná pokroku, ale i bídy

Dnes při cvičení chybí staré zbraně i obvyklý doprovod - dechovka. Na mnoha místech Afriky je tradicí tančit za zvuků bubnů, Hererové místo toho pochodují ve stylu evropských vojsk. Smích však v žádném případě není namístě. Móda jejich katů - uniforma a tradiční ženský kroj - totiž Hererům opravdu pomohla stát se opět hrdým národem. Nové sebevědomí se projevuje i požadavky na odškodnění od německé vlády.

Návrat stínů minulosti

Chris Hangari pracuje na aukcích v přímořském turistickém letovisku ve Swakopmundu a za známými do Okakarary se vrací jen několikrát do roka. „Až naše generace se o válce s Němci učí i ve škole. Režim apartheidu o ní dříve mlčel a ani v rodinách se o genocidě už nemluvilo,“ vypráví šestadvacetiletý mladík, který si přivydělává jako muzikant v reggae kapele. „Díky příběhům našich předků uvnitř pořád cítíme bolest, proto si myslím, že odškodnění je na místě i po sto letech.“ Až v devadesátých letech začala starší generace svým potomkům opět vyprávět historky, které v mládí slýchali od svých rodičů a prarodičů. Jinak by i mezi Herery nad pamětí zvítězilo zapomnění...

Tlustou čáru za minulostí by však nejraději udělali namibijští Němci. „Všechno bylo nafouknuté, je to prostě historie, minulost,“ vrací se Karin Falková z Otjiwaranga k debatám, které vrcholily před třemi lety během stoletého výročí rozhodující bitvy koloniální války. „Hererové jen vycítili šanci, jak přijít snadno k penězům, jsou totiž zvyklí pořád něco dostávat,“ dodává žena ve středních letech, která v hererském městečku provozuje penzion. „Mezi zdejšími Němci se názory hodně různí. Nikdo ale nejde tak daleko jako Němci v Evropě.“ Před několika lety se totiž vytěsněné stíny minulosti vrátily do vědomí našich západních sousedů.

Království Lesotho: Expedice do nejvýše položené nezávislé země světa

V médiích se otevřeně psalo o „první genocidě dvacátého století“, vycházely nové historické studie a pozornost vzbudila putovní výstava Německého historického muzea. Do středu veřejné diskuse se téma dostalo i díky často uváděné paralele s holocaustem. Genocidu Hererů mnozí novinoví komentátoři považovali za předchůdce zločinů druhé světové války, které svou hrůzou zastínily předchozí německé dějiny. Mlčet již nemohli ani politici. „Ve jménu našich společných otců prosím o odpuštění naší viny,“ řekla v srpnu 2004 při vzpomínkové slavnosti u namibijské hory Waterberg ministryně pro rozvojovou spolupráci Heidemarie Wieczorek-Zeulová.

Na jméno jí proto nemohou přijít všichni namibijští Němci, s nimiž jsem hovořil. „Vše, co jsem pronesla ve své řeči, bylo omluvou za zločiny spáchané během německé koloniální vlády,“ dodala a změnila tak dosavadní kurz německé vlády, která argumentovala tím, že slova lítosti napáchají více škody než užitku.

Všichni za náčelníka

Hererové, kteří na omluvu a uznání genocidy dlouho čekali, nechtějí zůstat pouze u slov. „Aby Hererové pocítili snahu o usmíření, musí následovat materiální a ekonomická náhrada,“ tvrdí hlavní náčelník Kuaima Riruako. „Němci zabili naše lidi, zničili celý náš národ. To je důvod, proč po nich chceme odškodnění.“ Německá vláda se náčelníkovi, který je zároveň opozičním poslancem v namibijském parlamentu, vyhýbá. Tvrdí, že nemá oporu u všech Hererů, což však kontrastuje s mou zkušeností. Všichni oslovení Hererové náčelníkovu politiku schvalují a tvrdí, že se kolem něj díky jeho úspěšné medializaci genocidy semkli více než dříve.

Kde začíná Afrika aneb Strastiplná cesta Keňou mezi domorodými kmeny
František Štaud 27. října 2017 • 13:03

Kde začíná Afrika aneb Strastiplná cesta Keňou mezi domorodými kmeny

V otázce reparací jsou prý skoro všichni jednotní. Němci sice rázně odmítají přímé vyjednávání s Riruakem i požadavky na odškodnění, přesto jsou si svého neslavného dědictví na jihu Afriky vědomi. „Namibie je největším příjemcem německé rozvojové pomoci na hlavu, náš parlament už dvakrát přijal rezoluci o zvláštní odpovědnosti za osud země a teď jsme připravili speciální iniciativu pro etnika nejvíce postižená kolonialismem,“ říká Ute König z ambasády ve Windhoeku. Němci však vyjednávají pouze s demokraticky zvolenou vládou, která v multietnické Namibii nehodlá podpořit reparace pro jedinou skupinu obyvatel.

Rozhodnutí císařského Německa vyhladit celý kmen Hererů se po sto letech stalo opět citlivým tématem. Dosáhlo až do bavorské metropole, do Mnichova, kde se občané Trothovy ulice brání tomu, aby jejich ulice byla přejmenována na ulici Hererů. Zátěž minulosti a emoce současných debat však neuškodily každodenním vztahům mezi namibijskými Němci a Herery. „Nebylo to nikdy tématem, o kterém by tady všichni mluvili. Vztahy mezi lidmi se nijak nezhoršily,“ tvrdí Karin Falková. A souhlasí i Chris Hangari: „Vztahy s Němci na osobní úrovni se v minulých letech zlepšují a debaty o odškodnění je nijak neovlivnily. Necítím žádné napětí.“ Ani kdyby Hererové od Němců neviděli ani euro na reparacích, podařilo se jim zvítězit nad zapomněním. A takové vítězství rozhodně není nevýznamné…


Rituální úklid hrobů

Při návštěvě hřbitova hererských náčelníků Evropana napadne rychlá a snadná interpretace - Hererové se o hřbitov předků nestarají. Pozdější rozhovory však odpadky a plevel objasnily. „Někteří lidé bez respektu jdou k hrobům s láhví piva a povídají si s předky, flašku tam pak nechají ležet jako svou oběť. Uklízet na hřbitově se ale smí, jen když se sejde více lidí a proběhne rituál, po kterém jsou předci otevřeni komunikaci. Děje se to jen jednou ročně a lidé předtím několik nocí poblíž hřbitova nocují. Člověk, který by hroby sám uklízel, by porušil tradice,“ řekl Chris Hangari a jeho slova potvrzuje i Kae Matundu-Tjiparuru.

Putování od Samburů k Turkanům: S motýlky přes žhavé Nyiru
František Štaud 30. října 2017 • 14:08

Putování od Samburů k Turkanům: S motýlky přes žhavé Nyiru

Putování od Samburů k Turkanům: Turkanové, nevlídní obyvatelé pekla
František Štaud 3. listopadu 2017 • 14:49

Putování od Samburů k Turkanům: Turkanové, nevlídní obyvatelé pekla

TOMÁŠ LINDNER




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země