nahoru
Lidé a země | Zima v Salcbursku

Fenomén jménem Kuba: Světlo, které nezhaslo

Petr Tůma22. ledna 2018 • 18:30
Fenomén jménem Kuba: Světlo, které nezhaslo
foto: Petr Tůma

Hudba, tanec a erotika - tři prvky, které útočí přímo na city. Na tomto spolehlivém vzorci je postaven světoznámý havanský kabaret Tropicana. Za téměř osm desítek let existence neztratil nic ze své atraktivnosti. Zůstává věrný sloganu „Ráj pod hvězdami“.

Kabaret Tropicana symbolizuje všechno, co obyvatelé ostrova svobody milují. Tropicana je hudba, tanec i oblečené kubánské ženy. Hruškovité tvary jejich kyprých těl, s malými ňadry a o to většími boky, jdou zcela proti trendům světových dámských magazínů, kde z titulních stran shlížejí rachitické modelky. Ale přesně takhle to mají ostrované rádi. Krásu počítají na centimetry, svobodu pro změnu na láhve třtinového rumu. Teprve ty přinášejí nakažlivou uvolněnost i zapomnění na těžkosti každodenního života. A přesto jsou dnes jedinými Kubánci v Tropicaně číšníci, barmani, uvaděči a členové tanečně-hudebního souboru. Ostatní obyvatelé ostrova sem mají vstup zakázán.

Některé části Havany jsou v rámci apagones - výpadků proudu - ponořeny do tmy. Samotná Tropicana ale září jako přístavní maják. Tak trošku připomíná pochodeň sochy Svobody v Nueva Yorku, jak zde říkají. Až z pobřežní promenády Malecon uvidíte laserové paprsky, jak krájejí oblohu. Mají za úkol upoutat pozornost turistů. Obyvatelé hlavního města je už léta ignorují, jim přece určeny nejsou.

São Paulo očima gringa: Pulzující velkoměsto plné vůní a kontrastů

Vlastní klub leží v rezidenčním distriktu Marianao, plném honosných koloniálních vil. Vchod do nitra tropické zahrady ozařují modravé neony. Než vás pohltí magicky šeptající džungle, přejdete nádvoří, v jehož středu pobublává fontána s bělostnou sochou baleríny. Stojí na špičkách s rukama v rozevlátém gestu, hlavu nakloněnou ke straně. Stala se symbolem tohoto místa, dostala se na ubrousky, míchátka rumových koktejlů, potisky triček i doprostřed ruletových stolů.

Ty sice zmizely hned po nástupu Fidela Castra k moci, ale jinak se zde za poslední půl století nic nezměnilo. Na hlubší přemítání není čas, přehluší ho divoká živá muzika, která vítá všechny příchozí a navozuje karnevalové veselí. Radujte se! Noc bude divoká a nezkrotná jako mulatky na pódiu, v jejichž žilách koluje africká krev!

Nejlepší pod hvězdami

Brána Tropicany, jednoho z největších lákadel Havany, se poprvé otevřela na Silvestra roku 1931. Tehdy kabaret nesl jméno de Beau Sité. S nápadem na představení pod hvězdami čili la Boite de nuit přišel druh majitelky pozemku, senátor amerického státu Montana Henry Walsh. V Rooseveltově vládě měl na starosti nudný resort zemědělství, a snad proto v něm dřímaly umělecké ambice. Pozval italského impresária Victora Correu, aby sestavil choreografii vystoupení, a angažoval ředitele Siega Orta a skladatele Alfreda Brita. Kabaret od počátku spolupracoval s hudební scénou v Las Vegas. Vstupné stálo pět dolarů, v ceně byla i večeře. Vystoupení byla kvalitní, nikoli však překvapivá.

Otisk českého fotbalu v Jižní Americe: Seznamte se s argentinským Karlem Poborským

Pak se dostali do čela Tropicany kubánští umělci Eliso Grenet a Ernesto Lecuona, kteří propojili ostrovní rytmy se světoznámými jmény. A to zabralo. Španělský orchestr Los Chavales dirigenta Xaviera Cugateho nedoprovázel nikoho jiného než slavnou Josephinu Bakerovou. V Tropicaně hostovala i Carmen Miranda - měla tu poslední představení, po kterém v zákulisí zemřela. Párkrát si tady zazpívala také Edith Piaf. Vystupoval zde i miláček Ameriky Nat „King“ Cole, francouzský šansoniér Maurice Chevalier, Paulo Milanes či herec Marlon Brando. Jen kabaret pod hvězdami se mohl chlubit takovými „superstars“.

Přesto už není Tropicana tím, co bývala. Ačkoli má dnes na ostrově několik stejnojmenných poboček, je určena výhradně těm, kteří mají po kapsách papírky nazývané „devisas“. Vstup stojí minimálně padesát eur. Turisté si připlatí ještě za povolení k fotografování, za amatérské video, o koktejlech nemluvě.

Kabaret na křídlech

Stoly, ke kterým se vejde až čtrnáct set lidí, se paprskovitě rozbíhají do dálky od polokruhového jeviště. Nad nimi se sklánějí tropické stromy. Návštěvníci se zaujetím sledují potemnělé jeviště. A to už zní fanfáry mnohačlenného orchestru a show začíná. Na pódiu se nejprve objeví primabalerína, která připomíná sochu u vchodu do areálu. Potichu tančí piruety, doslova létá vzduchem. Pak zazní hudba naplno a na neviditelných hrazdách se začnou snášet z tmavého nebe černé tanečnice v kožešinách z bílé lišky. Do toho ze stran naběhnou dlouhonohé mulatky ozdobené jen barevnými pery. Živý obraz jako z jiného světa. A snad aby dostal rozjezd dvouhodinového představení ještě větší grády, objeví se mezi stoly další krásky, tentokráte se skleněnými lustry na hlavách. Jsou z broušeného křišťálu, váží až padesát kilogramů a spojují je elektrické dráty. Na jediný povel se všechny náhle rozsvítí.

Na karibské tancovačce aneb Do Hondurasu za bojovnými i veselými Garifuny
Anna Schlindenbuch 6. prosince 2017 • 12:12

Na karibské tancovačce aneb Do Hondurasu za bojovnými i veselými Garifuny

Na tento okamžik čekaly kdysi i tisíce lidí, kteří směřovali do Havany pravidelnou leteckou linkou Cubana Tropicana z Miami. Nepočítaně rumových koktejlů a pět živých muzikantů dodávalo letu neopakovatelnou atmosféru a tančilo se už na palubě. Vždyť tam bylo přimontováno i malé pianino, které mělo místo osmdesáti osmi kláves jen šestašedesát, aby se do trupu vešlo.

Zítra nebo nikdy

Tropicana je muzikálové kouzlo, o kterém se zdají mužům na celém světě tajné sny. Večer co večer v něm vystupuje dvě stě spoře oděných děv, jejichž pohyby doslova jiskří erotikou. Jsou všude, kam se podíváte.

Z neustálého rozhlížení vás až začne bolet za krkem. Podivnou bolest pocítíte i v okamžiku, kdy začnou tancovat salsu se svými mužskými protějšky. Dotýkají se jich tak těsně, že jakoby splývají v jedinou bytost. Pohyb hýžděmi upjatější jedince pohorší, ale prý je to zcela regulérní figura, slangově nazývaná „dělání jogurtu“, ať už to znamená cokoli. A právě v tom nejlepším se taneční páry oddělí a polonahé Kubánky se rozeběhnou do publika, aby vyzvaly na parket turisty.

Kráska tak trochu do větru aneb Za tajemstvím korouhve jménem La Giraldilla
František Bureš 16. listopadu 2017 • 14:27

Kráska tak trochu do větru aneb Za tajemstvím korouhve jménem La Giraldilla

Zítra se španělsky řekne maňana, ale může to stejně dobře být i pozítří, popozítří nebo nikdy...


Věčná krása

Do poloviny minulého století byla Kuba de facto americkou kolonií a vládl jí Fulgencio Batista. Obávaný diktátor nakonec utekl před bojovnými revolucionáři, aby ho později následovaly na dva miliony ostrovanů. S sebou si mohli vzít do „dobrovolného“ exilu jen dva kufry. Castrova vláda mezitím zakročila proti všudypřítomné prostituci a hazardu a začala vyvlastňovat jeden soukromý majetek za druhým. Uzavřela i dveře prostopášných kabaretů, jako byly Sans Souci, Montmartre ve Vedadu, Salón Rojo v Hotelu Capri či El Turquino v bývalém hotelu Hilton, dnes známém jako Habana Libre. Ale příkaz zhasnout broušené lustry, se kterými defilovaly tanečnice na pódiu Tropicany, kupodivu nikdy nepřišel. Jako by i revolucionáři pochopili, že krása žen je věčná.

Výprava do národního parku Los Glaciares aneb Přímou cestou k srdci Patagonie
Bokori: Zloději duší, kteří prý dokáží proměnit člověka v zombie
Anita Balejíková 12. prosince 2017 • 13:35

Bokori: Zloději duší, kteří prý dokáží proměnit člověka v zombie

Petr Tůma




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země