Drsní lidé v drsné zemi aneb Hostem u chorásánských Kurdů | Reflex.cz
nahoru

Drsní lidé v drsné zemi aneb Hostem u chorásánských Kurdů

Jiří Sladký11. ledna 2018 • 08:10
Drsní lidé v drsné zemi aneb Hostem u chorásánských Kurdů
foto: Jiří Sladký

Kajhán mě osloví v teheránském autobuse. Je Kurd. Jeho angličtina zní na celé vozidlo, že se každou chvilku mimoděk ohlédnu, jestli náhodou někdo nerozumí. „Co vy na Západě máte pořád s Tibetem, vzpomenete si taky někdy na nás Kurdy? Pamatuj, ještě o nás uslyšíš!“ A měl pravdu - vzpomínám na jeho slova, když při cestě za malou kurdskou enklávou míříme do provincie Chorásán, na severovýchod Íránu.

V širším povědomí patří Kurdové na pomezí Turecka, Íránu, Iráku a Sýrie. V Chorásánu by je hledal jen málokdo. Íránský severovýchod je úkrokem do podivného bezčasí, zvlášť krušného pro toho, kdo ho nečeká. V něm najednou není místo pro nic z toho, na co si člověk v zemi zvykne. Tomu, kdo si zamiloval perskou zdvořilost, diskuse o poezii a o Bohu, se turkmenské kraje musejí zdát povážlivě jiné.

Nanicovaté se vším všudy a i lidé vypadají neteční, obhroublí a nechápaví. Stopařům nestaví. Stačí ale odbočit kousek východním směrem a dostaneme se mezi jiné etnikum - mezi chorásánské Kurdy. Je to změna k lepšímu. Náhle jako bychom se obrátili proti proudu času. Starosvětská pohostinnost a dobrotivost tu nápadně převládá a často dokáže i z letmé návštěvy vykouzlit příhodu na celý život.

U kurdského radního

Něco podobného prožijeme na sever od Šírvánu, když se staneme neplánovanými hosty v domě kurdského radního. Kurdy a jejich zapomenutý svět hledáme v roztodivných horách, jejichž hřebeny se jakoby sklápějí. Íránský Kopetdag, zvláštní a jedinečné vrásné pohoří, nemá nouzi o překvapení. Kurdská jízda v červených kabátcích a v lesku tasených šavlí se vyřítí zpoza rokle. Za kterého jsme to šáha? Ten čas je pryč, dnes tu natáčejí filmaři. Ale to hlavní má teprve přijít.

Chorásán znamená východ slunce. Proudy slunce proniknou otvory v hliněné střeše, na koberec, kde muži snímají svůj šál (tak tu říkají turbanu) a ženy ukazují, jak vážou šátky kolem hlavy, aby jim na čele zůstaly dva uzly. Ale to byly ten den poslední paprsky. Kopetdag poznáme jako hory dešťů, mlh a krupobití. A také nejistoty. Hranice je na dohled a vojáci nervózní. Snad si nemyslí, že jsme přešli pohraniční hory? Tříhodinový výslech, nevyzpytatelný velitel nám odebírá pasy. Donekonečna zkoumá, co máme za lubem, a přikazuje, kam můžeme a kam ne. Zvlášť zapovězeny jsou hory.

Objevte krásy starobylého Íránu. Země s velkým kulturním bohatstvím se otevírá turistům

Stáváme se napůl zajatci. Není divu, Ašchabad je odtud pouhých třicet kilometrů a pomyslnou hraniční linii v těch roklích nikdo neuhlídá. Přijíždíme, právě když vítr a studené kapky bičují vyprázdněné uličky plné bláta. Vesničané si už zvykli na nohy ztěžklé nalepeným jílem. S nepříjemným závažím na nohou a na duši jdeme za svým hostitelem - zkrotlí jako pejsci.

Tři dny bez pasu vydržíme. Mohutné šišky, podlouhlé placky celozrnného, hutného chleba pojíme v domě kurdského radního. Zajetí mění se ve vybranou péči. Pan Abbás, náš domácí, se o nás stará jako o vlastní syny a zasvěcuje nás do tajů své mateřštiny. Fársí (persky) a kermandží (kurdsky) - tu stejně, tu podobně - „jak Bůh nadělil“. Pokaždé se zasměje nad tou prostotou: na co ukáže, pojmenuje dvojjazyčně a my posloucháme se zatajeným dechem. Řeč se libozvučné perštině místy vůbec nepodobá: slepice se řekne mrišk (morgh), divočák chemzir (chúk), oheň or (áteš), slunce ru (choršíd). Nejzajímavější je ovšem výraz pro mlhu: persky máh, ale kurdsky duman, což nápadně připomene ruský tumáň (ne náhodou, vždyť donedávna se za kopci mluvilo rusky). Šábchoš je tu dobrý večer.

Je tma a s ní konec výuky. Starý Kurd stojí na terase, která je zároveň střechou stáje plné bečícího stáda. Shovívavý a trpělivý učitel. Za šedesát osm let toho pamatuje mnoho. Léta tu býval starostou. Teď už je jen „třetím radním“. Jako zámožnější muž má dvě ženy (Farangez a Rovija jsou kurdská jména) - dalo se čekat, že se ani jedna před námi neukáže - a s nimi čtrnáct dětí. Celý milion Kurdů žije podle něj v Chorásánu. Ve skutečnosti je to sotva polovina tak velkorysého odhadu.

Žili v poušti hobiti? Tuto otázku vyvolává nález miniaturního města v íránském Šahdádu

Ves mezi topoly se zvedá nad bystřinou. Co dům, to hliněná terasa s píckou, odkud se šíří vůně čerstvých placek. Ves je plná zvědavých lidí, potomků Kurdů, přesídlených sem v 16. století ze západního okraje Persie. Jazyk si lidé přinesli z domoviny, dnes je z něj archaická mluva. Po staletích izolovaného vývoje se současné kurdštině používané na západě (dialekt kermandží) podobá ještě méně než jazyk banátských osadníků moderní češtině.

Nedobrovolní strážci hranic

Cesta z Teheránu na severovýchod je šokující ještě dnes - jaká asi musela být v perském středověku? Neblahý směr, snad ještě horší než ten východní, který končí v afghánských a pákistánských pouštích a mezi balúčskými loupežníky. Všude kolem náhle nic než nehostinná, vyprahlá step. Tudy, mezi mořem a prvními horami, se odedávna tlačily nomádské národy, tudy proudila vojska dobyvatelů.

Do takových poměrů vrhl chod dějin Kurdy, neboť právě oni se měli stát nedobrovolnou záštitou proti ničivým vpádům kočovných Turkmenů a Uzbeků. Ti v té době pravidelně plenili přilehlé kraje na východě a severovýchodě Persie a činili tak ještě několik staletí.

V zemi krále Kašpara: Vítejte v nejvýchodnější íránské provincii Sístán

Až do roku 1884, kdy turkmenský chanát obsadili Rusové, „strach z Turkmenů mařil veškeren obchod a ochromoval i orbu“, sdělují stránky sto let staré učebnice zeměpisu a pokračují: „Na cestě z Teheránu do Mašhadu jsou stále ještě čtyři oddíly cesty, po kterých jdou pocestní třesouce se strachem.“ Posádka v kurdské vsi nevyrostla čirou náhodou nebo jen kvůli hranicím. Patří k íránským zvykům umísťovat vojsko tam, kde by mohl hrozit neklid - doprostřed nevyzpytatelných etnik. Velcí perští panovníci stavěli na vojenskou hranici celé kmeny, jako by to byly šachové figurky.

V letech 1522-1523, v době rozkvětu středověké Persie, safíjovský šáh Ismáil nechal deportovat čtyři tisíce kurdských rodin na severovýchod země - na ochranu proti vpádům nájezdníků ve vylidněných krajích. Roztříštil tak síly odbojných Kurdů a na nevlídné výspě říše z nich ustavil jakousi domobranu. Na dnešní hranici s Turkmenistánem zůstali Kurdové dodnes. Podobně jako perští šáhové přemisťovali etnika z vojenských důvodů i Osmané, například hranici s Persií obsadili osmanští sultáni Turkmeny, které vystěhovali z Anatólie, aby plnili úlohu pohraničního vojska.

Kurdská populace (persky Kordi) se postupně rozšířila z bezprostřední hranice a dnes zasahuje od pohoří Kopetdag až do přilehlé kotliny na západ od Mašhadu. Spolu s afšárskými Turky, Turkmeny a perskou menšinou tvoří pestrou národnostní směsici tohoto cípu Íránu. Většina vesnic v této části Chorásánu je výhradně nebo převážně kurdská.

Netradiční česká expedice plná dobrodružství: Okruh Střední Asií Škodou 100 z roku 1969

Nepsanou metropolí kurdského východu je dnes velkoměsto Božnúrd. Izolovaná enkláva tzv. chorásánských nebo kučánských (podle jednoho z kurdských měst) Kurdů ani po čtyřech staletích nepodlehla asimilaci. Zůstala kompaktní a za tu dobu se rozrostla na čtyři sta tisíc příslušníků. Z nich pouze zlomek dosud žije relativně nezávislým životem nomádů nebo polonomádů.

Potulní pastevci

Nehostinné svahy Kopetdagu maskují odstíny khaki (z perského slova chákí označujícího zemitou barvu). Takové je podhůří. Samotné hřebeny proťaté hlubokými roklemi jsou jiné: temné skvrny jalovců rozeseté na šedém vápenci. Pod horou Golile (persky Golul) ten den uhodil jarní nečas. V něm ostré slunce střídá krupobití. Nekonečné cimbuří, hradby skalních stěn příkře stoupají a za úzkým hřebenem zas padají do nesčetných roklin. Ašchabad nemůže být daleko, ale cesta chybí, nic, co by vypadalo alespoň na pěšinu.

„Do Turkmenistánu je to ještě den,“ řekne mi starý pasák opřený o hůl. Čmoud z mnoha ohňů se válí vlhkou dolinou už tak plnou mlhy. Bez pasu, volní jako zdejší kočovníci, směřujeme k zakázaným horám. Kolik pastevců potkáváme mezi tmavými korunami jalovců a fialovými astragaly! Kolik stisků rukou, letmých pozdravů i poptávání! Rúzchoš! Kurdský pozdrav přináší důvěru, překvapení a úsměvy. Pravice letí k srdci. Muži zklidní psy, ta hrozivá psiska, která se neleknou smečky vlků. Na krku mají obojky s železnými hroty, to aby se neporvali mezi sebou a taky na obranu proti medvědům.

Autem do Tádžikistánu: Expedice k jezeru Kulikalon do samého srdce Fanských hor

Pod útesy stojí čerstvé stany z plátna, po dolinách a svazích zvoní stáda. Dvojice černých mužů má vše s sebou, naložené na oslech. Dlaně mají zhrublé a tvrdé, z práce a vápnité vody. Smotaný šátek kolem hlavy nebo vlněný kuláh (kdoví, proč říkáme česky kulich!). Kde se vyspí, dopředu nevědí, ani kdy podojí. Tak táhnou krajinou, roklinami Kopetdagu, s pruty a hromadou houní, potulní pastevci a s nimi tři stovky ovcí. Když zprudka zaprší, srazí osly k sobě a mezi vaky na hřbetech roztáhnou celtu. Teď se ohřívají po noci a dni ve znamení deště.

Günü říkají Kurdi mohutným fialovým polokoulím pichlavých astragalů. Tím tu topí a také suchým jalovcovým roštím. Z neopracovaných kmenů zas stavějí domy. Nejlepší dřevo na krovy kamenných chýší je jalovcové. Houževnatý jalovec (persky ors, kurdsky kodž), hlavní dřevina v Kopetdagu, dosahuje vzhledu a velikosti nízkého stromu. Pastevci pomalu mizí spolu s ovčím zvoněním. Ještě slyším poslední dobře míněnou radu: Pozor na levharty pod Safíd Kúh!

Příjezd nomádů

Pokračuji dolinou, z níž stěží něco vidím. Někde tady tuším Bílou horu (Safíd Kúh), o níž mluvili pastevci. Údolí tu končí planinou ztrácející se v mlhách. Křik dětí zazní z domnělé pustiny. Právě dnes přijíždějí na úbočí hory kurdští kočovníci. Za jejich jarním tahem přijdu vlastně až na samý konec Íránu, na dohled hraničního hřebene.

Po mnoha cestách za lidmi a stády v íránských horách poprvé zažívám příjezd nomádů. Ke všemu trochu zvláštní. Co přijde, se pramálo podobá rituálu. Neohrabaný příjezd s dýchavičnými traktůrky, které v zápřahu sotva utáhnou přetížené vozy. Kozla cestou nezařízli, i když pouť mezi roklemi musela být zrádná. Namísto oslav se dají do práce. Během několika hodin vyrostou stany - vedle těch, co tu stojí od včerejška. Je to jen jeden z předvojů, hlavní karavana je teprve na cestě. Nikde žádní koně ani osli. Při sezonní cestě za pastvou vyrážejí dvě samostatné výpravy: ženy s dětmi a hrstkou mužů se postarají o stany a vybavení tábora, muži doprovázejí stáda. Až za pár dní, kdy přiklušou všechna zvířata, dojde na nezbytnou oběť a na bujarou oslavu.

Žít „tady a teď“. To je životní motto většiny Uzbeků
Peter Hupka 31. října 2017 • 13:55

Žít „tady a teď“. To je životní motto většiny Uzbeků

Valníky přetékají nákladem. Pytle s obilím, plastové barely, rohože z rákosu, z jakých vznikne ohrada pro slepice. Traktor je ověšený lidmi, další chlapi se tlačí na motorce, která zakončuje kolonu. Celé je to o dobrý krok pomalejší než má chůze. Spřežení kouřících strojů supí z posledních sil, než se motor zastaví. Kola zbrzďují, zadrhávají o nové a nové balvany. Stoupání je jich plné, takže ženy s dětmi musejí po svých. V tom hluku a zmatku ty nejmenší vůbec nepláčou. Ženy je nosí na zádech v šátku - neustále s sebou. Úzký kontakt a blízkost matky přináší prckům pocit bezpečí, zbavuje potomka strachu a nejistoty. Stojí se jen chvíli. Muži nastupují s lopatami a karavana se hlemýždím tempem zase pohne.

Mezi horami a stepí

Travnatá planina teď vystupuje z mlhy a s ní šest stanů pod srázy Safíd Kúh. Včera přijeli první, teprve zatloukají kolíky a vypínají bílé celty. Pastevci v dolině byli místní, přitáhli ze vsi; ti na planině, skuteční nomádi, jsou z větší dálky. Patří ke kmeni Zafránlu a tady v horách mají jajláq, tradiční letní pastviny. Už jen pár tisícovek Kurdů zůstalo věrných kočování. A jen malá část z nich tráví zimu v původních zimovištích - v turkmenské stepi v oblasti Maráve Tappe.

Torkaman (Türkmen) Sahrá je zimním domovem posledních nomádů v této části Íránu, Turkmenů i Kurdů. Rytmus kočování chorásánských Kurdů je zvláštní. Letní a zimní pastviny (jajláq a kešláq) dělí dvě stě kilometrů, ale domy si už postavili ve městě: na půl cesty „mezi zimou a létem“. Dva nejchladnější měsíce přečkají tam, předjaří ve stepi a na léto jdou do hor. S příchodem podzimu ještě jednou zamíří na turkmenské pláně, dokud nepřituhne. Nomádi jsou stále v pohybu, celé rodiny i s dětmi. Jakou jinou školu jim dají na cestě mezi stepí a horami?

Národní rezervace Ustjurt: Promění tento kazašský přírodní klenot těžba ropy a plynu v …

Tady v Kopetdagu sotva vzešla tráva, v úžlabinách ještě svítí sníh. Blýská se a bouří. Z východu se valí další temná mračna. Z tábořiště mezi dvěma temnými útesy jde chlad jako z jeskyně. „Čáj bochor!“ Jsem rád, že mě jedna z rodin zve do stanu vypít čaj. Přijeli předčasně. „Byla dlouhá zima,“ stěžuje si muž v saku. Horské jaro bývá jiné než teď a v létě skoro nezaprší.

Šest rodin vlastní tisícovku ovcí. Potrvá několik dní, než je náklaďáky a traktory všechny svezou. Co vůz, to stovka zvířat. Teď s sebou vezou slepice, taky osly a nějaké kozy. Lidé přijeli z Šírvánu, kde čekají na konec zimy, aby mohli zasít obilí. Na jaře přitáhnou sem, pasou skoro dva měsíce, od půlky května do konce června. To už pod horami začínají žně, kvůli nimž se většina z nich vrací. Část obilí prodají, část zrna mají pro ovce na zimu.

V okolí Maráve Tappe kočuje přes zimu jen něco pastevců. Mají tam hliněné domky, spíš skromné přístřešky, místo dřívějších zimních stanů. Ty původní z černé kozí srsti se nemohou rovnat turkmenským jurtám. Na podzim se usazení členové kmene vracejí do Šírvánu, ale hrstka nomádů vytrvá ve stepi. Někde tam, kde podle legend leží mytický Džargalán, země nejzelenějších pastvin. O ní vědí nejvíc proslulí a’šiqové Š lidoví bardi a vypravěči, doprovázející příběhy zpěvem a hrou na dotár.

Severní Pákistán: V ráji horolezců naleznete panensky čistou přírodu i pohostinné …

V Maráve Tappe mají na zimu naftová kamna, tady jim musí stačit ohniště. Konečně hoří. Nic jiného než astragalové větévky. Ve stanu je to cítit syrovou hlínou. Ještě pořádně neutěsnili, profukuje, loňská pícka je pobořená dešti. Musí opravit, co tu na podzim zanechali. Vykopat příkopy proti vodě a vypnout plátno na všechny kolíky. Stany vypadají modernizovaně, alespoň zdálky. Černou kozí srst vystřídala plátěná plachta. Ve střeše jsou ale díry, dovnitř kape, stanová látka je vetchá a záplatovaná.

Sotva vybalili. Sedím při čaji, prohlížím jen část toho, co patří do stanu: pytle s obilím, v uzlících svázané každodenní potraviny, červenou čočku, cizrnu, byliny a zerešk, sušené červené bobule podobné dřišťálu, které se dávají spolu se šafránem do rýže. V plechovce lístky čaje, kand, sekaný cukr v šátku, vše vstřícná paní snímá z polic. Když se loučím s kočovníky, zase to varování před levharty. Dovedou uchvátit ovci a psů se nebojí. Na dravce jsou to úrodné kraje: vlci, hyeny a orli - ti všichni usilují o jejich zvířata.

Host do domu…

Ves na konci světa střeží cimbuří vojenského postu. Cesta pod hory trvá z města přes tři hodiny. Zpět vyjíždí den co den jediný minibus, ráno v pět. Vstáváme ve čtyři, aby nás hostitel v klidu uctil snídaní a čajem. Pan Abbás nalévá čaj a modlí se, jako by modlitbou nápoj hostům posvěcoval. „Mémún, host,“ podotkne muž jakoby nic. Jako by chtěl říct, co už za tři dny dávno víme. To slovo je od Boha. Chodá! Hostitel pozdvihne hlavu ke stropu z těžkých jalovcových trámů. To Bůh, pohlédne kamsi nad ně. To Bůh je hostem.

Soužení s Kavalírem: Za krásami afghánské přírody na hřbetě poněkud svérázného koně

Svítá, když v blátě tlačíme s ostatními stařičký autobus. „Já Alí (Ó Alí),“ povzbuzují se Kurdové, stejně jako když se začnou modlit. Teď to zní jako zaklínadlo a kupodivu to funguje. Hneme se. Sborem zazní modlitba a my naposledy zamáváme našemu andělu-ochránci. Pasy už zase leží na svých místech. Znovu díky kurdskému radnímu. K mistrovství hostitele patří své hosty chránit a zaopatřit se vším všudy. A co ten zelený lístek od velitele popsaný ortelem? Určitě se vraťte do Mašhadu, tam vyhledejte úřad: tento cizinec ať je neprodleně popraven. Tak to stálo v legendách. Co stojí na usmoleném vzkazu, jen tušíme. Co s takovým papírkem? Do Mašhadu daleko, eskorta nás naštěstí nedoprovází - a nic jiného nás nenutí se tam vracet…


Domácí chléb

Chleba v Chorásánu je mocný, jakoby nakynutý. Plameny šlehají, když stařenka v kurdsky vázaném šátku zapaluje v tanduru astragaly a topolovými větvemi. Sází chléb po stěnách pícky a sotva ho stačí vytahovat. Výletníci ho kupují po desítkách. Horkost ještě dlouho sálá z večerní pece, a když všichni za tmy odjedou, usteleme si na teplém loži. Pec na chleba se v kurdštině řekne tandur. Tak důležitý předmět má společné jméno na rozsáhlém území: ve fársí tánur, turkmensky tanur, v Iráku říkají peci podobně: tannúra. V Chorásánu jsou to velké kopule s malým černým otvorem, který bývá zakryt plochým kamenem. Najdeme je na dvorku, často za domem pod zvláštní konstrukcí, jako by to byla letní kuchyň. Těsto nijak složité: obvykle jen mouka, sůl a voda. Hbité ruce rozválejí tenkou hůlkou záclonu a přilepí ji na stěnu pece, která ji přijme jen na krátkou chvíli. V těchto částech Íránu se do nekvašeného těsta nepřidává mléko. K směsi vody a různě hrubé mouky patří ještě zvláštní černé koření, chutí podobné tymiánu. Okrouhlé placky jsou těžké, skoro půlkilové, ze silné vrstvy těsta, jiné zas bývají protáhlé do bezmála metrové délky. K pečení nestačí vál a hůlka, ještě je třeba jakési dřevěné razítko opatřené svazkem hřebů. Takovými propichují a kypří pekaři chlebové těsto, aby se nekroutilo a rovnoměrně přilnulo na rozpálenou stěnu pece či železný plát. Proto jsou íránské placky tak perforované. Dobře upečené vydrží měkké několik dní, takže se nepeče každý den. Skoro každá hospodyňka připravuje chleba sama, pekáren není zas tolik a domácím plackám se stěží co vyrovná. Kurdové měli vždy pověst bojovníků a ani staré letopisy na nich nenechávají nit suchou.


Íránští Kurdové

Kurdy odedávna provázela špatná pověst a ve zprávách starých cestovatelů na nich nezůstává nitka suchá. „Lid loupeživý a neklidný, který nezná jiného styku se sousedy než výpravy loupežné“, povahou platil za „nejdivočejší národ západního východu“. Kurdové si z tamních minorit také nejsilněji zachovali národní uvědomění - k nelibosti každého režimu v Íránu. Na šest milionů Kurdů žije hlavně v severozápadním Íránu, mnohem méně než v Turecku, asi tolik jako v Iráku nebo v Sýrii. Ani íránským Kurdům není přiznáno postavení národnostní menšiny. Kurdština není sice zakázána, ale není ani úřední řečí. Osud íránských Kurdů prochází krátkými obdobími uvolnění a náznaků samosprávy a mnohem delšími periodami represí. V Íránu však zažívá kurdské etnikum relativně nejmenší restrikce ze strany vládní moci, nesrovnatelné se situací v Turecku a před lety v Iráku. Ani současná doba ale nepřeje kurdské autonomii.

Kyrgyzský Alatau: Vrcholy, údolí a jezera nejhornatější země světa
Vachánské údolí: Ráj horských velikánů a pohostinných obyvatel pod vrcholem Karla Marxe

Jiří Sladký




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země