Vířící derviši při rituálu sema v Istanbulu navozují iluzi vznášejících se bytostí. Arabský nápis na ochoze pod muzikanty říká: „Náš nejvyšší Mevlana.“ Stejný nápis je také umístěn nad vchodem do muzea Mevlana ve městě Konya.

Vířící derviši při rituálu sema v Istanbulu navozují iluzi vznášejících se bytostí. Arabský nápis na ochoze pod muzikanty říká: „Náš nejvyšší Mevlana.“ Stejný nápis je také umístěn nad vchodem do muzea Mevlana ve městě Konya. Zdroj: Daniel Pečeňa

Vířící derviši při rituálu sema v Istanbulu navozují iluzi vznášejících se bytostí. Arabský nápis na ochoze pod muzikanty říká: „Náš nejvyšší Mevlana.“ Stejný nápis je také umístěn nad vchodem do muzea Mevlana ve městě Konya.
Šejch (duchovní vedoucí dervišů) a háfiz (jeho pomocník) přihlížejí rituálu ze svých postů. Derviši se pomocí předcházejícího studia a tréninku mohou během víření dostat do transu a následné extáze.
První turecký prezident Mustafa Kemal zvaný Atatürk, tedy otec Turků, dervišské řády ve dvacátých letech zakázal. Údajně proto, že nevyhovovaly novému politickému uspořádání turecké republiky.
Sufismus je mystický směr islámu, jenž má své kořeny již v dávném starověku.
Lidé před branou do muzea Mevlana ve mestě Konya. Pro vstup do svatostánku stačí jen návleky na boty.
7
Fotogalerie

Derviši: Súfijský mystický řád, který se nevšedním rituálním tancem spojuje s Bohem

Súfismus je mystický směr islámu, jenž má své kořeny již v dávném starověku (uvádí se, že vznikl v 7. století v dnešním Jemenu). Účelem tohoto směru je splynutí s Bohem či Alláhem pomocí hudby, transu, askeze, poezie nebo meditace. Formou sufismu je několik různých řádů, například rifajové, helvetiové či mevlevijové, kteří jsou všeobecně známější jako bratrství tančících dervišů.

První turecký prezident Mustafa Kemal zvaný Atatürk, tedy otec Turků, dervišské řády ve dvacátých letech zakázal. Údajně proto, že nevyhovovaly novému politickému uspořádání turecké republiky. Přesto se dnes můžeme s tančícími derviši na území Turecka setkat poměrně často.

Hlavní příčiny tkví především v rozvoji a síle cestovního ruchu, který začal otevírat dervišským spolkům cestu zpět do všeobecného povědomí lidí. Tančícím dervišům je tedy dnes pod hlavičkou kulturních asociací více či méně povoleno pořádat ukázky starověkého rituálu zvaného sema. I diskrétní projevy sufismu samého začínají být pomalu tolerovány.

Náboženská extáze

V istanbulských uličkách čtvrti Beyolu je ve dvoře schované nenápadné muzeum uchované řádem mevlevijů. Tam směřují mé kroky. Přicházím zde zhlédnout dechberoucí ceremoniál sema, o kterém kolují těžko uvěřitelné zvěsti.

Začátek celého ceremoniálu obstarává kapela (tzv. mutrip), která odehraje zahajující skladbu ještě v přední části taneční místnosti. Sbor i muzikanti se posléze odeberou na balkon, odkud budou doprovázet tanečníky po celý zbytek rituálu. Derviši (semazen) nastupují na parket zahaleni do dlouhých černých plášťů (hšrka), symbolizujících hrobku. Na hlavách nesou kuželovité klobouky (sikke) představující náhrobky jejich ega. Po nich vchází na parket šejch, duchovní vůdce dervišů. Šejch se pohybuje v blízkosti červené ovčí kůže, tedy na nejvyšším duchovním stupni, a během rituálu zosobňuje samotného Mevlanu, dávného zakladatele řádu. Červená barva kůže pak označuje zrození a existenci.

Začínají „velédské cykly“: derviši třikrát pomalu kráčejí okolo místnosti a uklánějí se sobě navzájem i svému mistrovi. Znázorňují, jak Bůh tvořil svět. Poté přichází chvíle, kdy si derviši svorně sundají své pláště na znamení oproštění se od tohoto světa. Objevují se jejich bílé rubáše s dlouhými suknicemi (tennure). Tanečníci mají ruce překříženy, znázorňujíce tak jednotu s Bohem.

V tomto momentu hudba nabírá na dynamičnosti a derviši, jeden po druhém, začínají tančit všude kolem v místnosti, a to zvláštním, jakoby vířivým pohybem. Jsem jim téměř na dosah ruky a cítím, jak jejich energie cirkuluje. Jemné třepetání látky jejich oděvů vytváří ve vzduchu pravidelnou zvukomalebnou kulisu promíchanou s mírným vrzáním dřevěné podlahy. Tanečníci se vlní v kruzích v souladu s vytříbenými tóny hudebního tělesa. Oči přihlížejících jsou upřeny na bělostné šaty postav a po chvíli přijímají iluzi vznášejících se dervišů.

Ti v dokonalé souhře rotují po osmihranné místnosti jako planety ve vesmíru. Pravou dlaň mají vytočenu nahoru a přijímají takto požehnání nebes. Levá dlaň naopak míří směrem dolů a přenáší tak požehnání na zemi. V tuto chvíli derviši prožívají vrcholné okamžiky. Někteří z nich jsou schopni takto v transu kroužit i hodiny. Rituál sema má ale svá pravidla a po třech cyklech víření zvolna končí. Tanečníci si opět obléknou černé pláště a za háfizova (pomocník šejcha) předčítání z koránu opouštějí sál.

Osvíceni v sarkofágu

Město Konya ležící uprostřed obrovské Anatolské stepi hrálo v minulosti roli tradiční zastávky karavan putujících dále na východ. Dnes je tohle město spojováno především s tančícími derviši. Místní Mevlanovo muzeum (bývalá základna bratrství), zasvěcené památce Rumiho, je s 1,5 milionem návštěvníků ročně živým důkazem tohoto trendu. To dosvědčuje i Osman, mladý Turek, kterého potkáváme na ulici poblíž muzea. S viditelnou zvědavostí se nás ptá: „Už jste byli v muzeu?“ Ani však nečeká na naši odpověď a vzápětí dodává: „Je to ta nejslavnější budova ve městě!“ Mevlanovo muzeum stojí hned vedle mešity sultána Selima. Budova se zelenou vykachličkovanou věží je ohrazena honosnou kamennou zdí s charakteristickými kopulemi. Pod nimi se nachází část muzejních prostor.

Zde jsou vidět výjevy ze života bratrství, znázorněného pomocí figurín dervišů oblečených do stylových kostýmů. K vidění je i dervišské umění, hudební nástroje a ručně tkané koberce. Na rozlehlém dvoře před samotným mauzoleem stojí zdobená fontána, která dříve sloužila rituálnímu oblévání dervišů. Před vchodem do mauzolea se tísní početné turecké rodiny, poutníci z jiných muslimských zemí a pochopitelně i turisté. Zřídka lze vidět i osoby, jež svým vzezřením připomínají spíše členy „New Age“. Tito lidé (tzv. „západní“ sufisté, kteří nicméně nemusejí být nezbytně muslimy) však vyznávají novodobé sufistické hnutí založené Inyaytem Khanem v roce 1923, které má své sídlo v Ženevě.

Vcházíme dovnitř hlavní svatyně. Vábí nás charakteristický zvuk flétny (ney) nesoucí se celým komplexem. Úpěnlivá hudba proniká celým sálem a provází každý krok dervišské historie. K hrobce Mevlany směřuje nejvíce lidí. Přicházejí se sem poklonit jeho památce a vznést modlitbu k jeho duši. Sarkofág je ozářen světlem, které odhaluje bohatě zdobené okolní zdi, jež jsou popsány pozlacenou kaligrafií v arabském jazyce. Lidé pak postupují do takzvané semehane, což je rozlehlý sál, kde se v minulosti odehrávaly dervišské rituální obřady. Tato místnost tvoří největší část muzea a je tu i rozsáhlá sbírka s exponáty pojícími se k bratrství. Je zde také umístěna kolekce ručně psaných koránů, z nichž nejstarší pochází z devátého století.

Derviši ušli za doprovodu třtinových píšťal dlouhou cestu. A i přes krátkou nepřízeň osudu, kdy byly jejich kláštery zavírány, se jejich staleté tradice zdají opět živé. Jestli se ovšem někteří z nich během tance dotýkají „absolutna“, se mi bohužel nepodařilo zjistit.


Kdo zná Boha?

Nejen pomocí tance a podmanivé hudby, ale především prostřednictvím předcházejícího studia a tréninku se derviši během rituálu mohou dostat až do extáze, skrze kterou se spojují s „božskou realitou“, zvanou taktéž baraka. „Učení dervišů však není založeno jen na představě Boha či Alláha, nýbrž v samotné podstatě věcí. Náboženský kontext dervišského myšlení je tedy pouhým prostředkem pro poznání sebe sama. Kdo zná svou vlastní podstatu, zná i svého Boha,“ píše Idries Shah ve své knize Sufisté.


Příběh Rumiho - Mevlany

Na počátku řádu tančících dervišů stál Celaleddin Rumi, mystik, teolog a básník, zvaný též Mevlana, tj. Náš pán. Rumi se narodil v roce 1207 v Balchu (Afghánistán) a jeho rodinné pouto sahá až k Abú Bakrovi, jenž byl po dlouhá léta společníkem proroka Muhammada. Po pouti do Mekky se Rumiho rodina rozhodla přijmout pozvání sultána Keykubada a zakotvit ve městě Konya ve středním Turecku. Zde Rumi potkal tajemného derviše jménem Šemsi Tebrizi. Seznámení těchto dvou mystiků je také zaznamenáno jako „setkání dvou moří“.

Tebrizi měl na Rumiho velký vliv. To se ale nelíbilo Rumiho žákům a stoupencům, kteří později Tebriziho odstranili v naději, že se jejich Mistr začne věnovat jim se stejnou pílí a láskou jako k Tebrizimu. Tímto činem dosáhli však opaku - Rumi se stáhl do sebe, částečně se oddával meditaci a částečně psaní. V tomto úseku jeho života napsal monumentální básnické dílo Mesnevi, jež čítá na 25 tisíc veršů. V psaní pak pokračoval až do své smrti v prosinci 1273.

Od tohoto data se také ve městě Konya koná festival, který uctívá jeho památku. V odkazu Rumiho života i díla můžeme nalézt především toleranci, logické myšlení a dobročinnost. Jeho psané dílo pak později částečně ovlivnilo například J. W. Goetheho. Po smrti Rumiho jeho syn, sultán Veled, spojil jeho stoupence do bratrství mevlevijů neboli řádu tančících dervišů.