Leckdo by mohl z názvu článku usuzovat, že řeč bude o alpském horském masivu procházejícím několika evropskými státy, ale není tomu tak. Tato přezdívka náleží poměrně malému a v evropském měřítku i nízkému pohoří. Ano, jedná se skutečně o česko-polské Krkonoše s jejich nevypočitatelnými vrtochy počasí, a to jak v létě, tak v zimě.
Člověk nemusí jezdit daleko za naše hranice a utratit spoustu peněz, aby zažil skutečné dobrodružství. Pro ty, kdo jsou ochotni odříci si na tři nebo čtyři dny trochu pohodlí, může být třeba zimní přechod Krkonoš se spaním pod stanem silný zážitek. Může se zdát, že v těchto nízkých horách, kde je poměrně hustá síť nejen značených cest, ale i horských chat, není třeba se ničeho obávat, opak je však pravdou.
Vánice, mlhy, mráz a laviny, nedostatečné vybavení spolu s přeceněním vlastních sil tu už způsobily mnoho tragédií. I když většinu z nich lze přičíst na vrub vzrůstajícímu počtu úrazů sjezdařů, horská služba každoročně vyjíždí k několika desítkám pátracích akcí. Několik z nich je vždy považováno za tzv. těžké záchranné akce, kdy jde zachraňovaným skutečně o život.
Marš z Maršova
Je polovina prosince, což považuji za dobu ideální pro pobyt na horách, neboť před Vánocemi jsou Krkonoše doslova vylidněné. Na cestu se vydáváme ve dvou, a protože předminulý rok jsme putovali ze západu na východ, letos jsme si vybrali přechod Krkonoš opačným směrem, konkrétně z Horního Maršova do Harrachova. Celá trasa měří něco málo přes padesát kilometrů a pohodovým tempem se dá zvládnout za tři dny.
Ráno za Horním Maršovem snídáme, balíme stan, mažeme lyže a vydáváme se směrem na Rýchorskou boudu. Cesta vede do kopce, takže se alespoň rychleji dostáváme na „provozní teplotu“. Z Rýchorek pak pokračujeme po červené značce na Pomezní boudy. Počasí je ideální. Nefouká, je polojasno a jen mírně mrzne.
V upravené stopě se jede velmi dobře i s těžkým batohem. Stopa vede většinou lesem, a lyžaři si tak mohou krásu zimní přírody opravdu vychutnat. Cestou tu a tam fotíme a na Sovím sedle za Pomezními boudami, teď již na takzvané Cestě česko-polského přátelství, zjišťujeme, že se pomalu začíná smrákat. Náš cíl je však pro tento den jasný - Schneekoppe, Snieka čili Sněžka. Únava přibývá, proto se ještě raději zastavujeme v boudě Jelence, abychom se trochu ohřáli a občerstvili. Majitel nás vítá slovy: „A hele, další zoufalci!“ Naše vyděšené zraky spočinou na opodál sedícím, viditelně unaveném mladíkovi, který prý vyšel z Harrachova na sněžnicích, sám a bez stanu. O výhodách spaní v záhrabu ve sněhu nás nepřesvědčil, ale aspoň jsme pochopili podivné přivítání pana hostinského.
Po chvíli opět plni sil pokračujeme v cestě. Stoupání na Sněžku probíhá skvěle, noční nebe je bez mraků a měsíc nám dobře osvětluje trasu, takže ani nemusíme používat čelovku. Odměnou nám pak je téměř úplné bezvětří s oblohou plnou hvězd a výhledem do dalekého okolí. Máme z toho velkou radost, protože na Sněžce, kde to opravdu umí zafoukat, panuje takové počasí jen výjimečně.
Rozmrazení v boudě
Ráno je už vše při starém. Nastává radikální změna počasí. Jakmile vylézáme ze stanu, metá nám prudký vítr do obličeje zmrzlý sníh, přes který téměř nic nevidíme. Balení stanu promrzlými ztuhlými prsty stojí v takovéto sněhové bouři opravdu za to. Když po dlouhém balení a několikaminutovém hledání v bílé tmě konečně nacházíme cestu dolů, dostáváme se na méně divoké místo a musím říct, že se nám dost ulevuje. Postupně se nám i daří rozhýbávat promrzlé končetiny.
Luční boudu, nejvýše položený horský hotel v ČR, který jsme ani neměli v úmyslu navštívit, velmi rychle vybíráme jako naši nejbližší „rozmrazovací“ zastávku. Vinou sněhové vánice je stopa samozřejmě zavátá a to cestu v silném větru a mrazu také značně ztěžuje. Po hodinové rozmrazovací kúře pokračujeme dále na západ ke Špindlerově boudě. Silný vítr proti nám žene zmrzlý sníh takovou silou, že nejenom nic nevidíme, ale problémy nám činí jak pohyb na lyžích, tak obyčejné dýchání. O pilování běžkařského stylu tak nemůže být ani řeči a my myslíme jen na to, aby to už bylo za námi.
V takovém počasí člověk ocení význam zimního tyčového značení, bez kterého by tady byla orientace úplně nemožná. Čtyřmetrové tyče jsou zasazovány do takových vzdáleností, aby byly bezpečným vodítkem i při velmi špatné viditelnosti a nepohodě.
Neviditelné vyhlídky
Po dvou- až tříhodinovém potýkání se s nečasem s chutí zastavujeme.
Dáváme si občerstvovací pauzu v jednom z penzionů pod Špindlerovou boudou a horký čaj pro jistotu vylepšujeme i něčím ostřejším. Malá dávka alkoholu dokáže občas divy. Vítr sice nepolevuje, ale čas rychle utíká, světla ubývá a my opět jdeme dál. Jako cíl jsme pro tento den určili okolí Martinovy boudy.
Než většinou stačíme vytáhnout z batohu fotoaparát a vybrat vhodné místo pro expozici, spustí se znovu silný vítr, sněžení nebo mlha. Co se však dá dělat, poručit větru ani mlze nedokážeme. Odpoledne i přes mírné zlepšení počasí pokračujeme jen velmi pomalu dál a o vyhlídkách z hřebene do okolních údolí si můžeme nechat jen zdát.
Nezastavujeme ani v Petrových boudách, ale míříme dál směrem na Dívčí a Mužské kameny, což jsou několikametrové žulové bloky, nyní v zimě pokryté namrzlým sněhem a ledem. Za nimi na rozcestí zvaném Sedlo nad Martinovkou zahýbáme doprava a sjíždíme prudkým klesáním až k našemu cíli. K večeru se počasí překvapivě uklidňuje, až to vypadá téměř idylicky. Spokojeně stavíme stan, vaříme „vynikající“ nudlovou polévku vyrobenou kdesi v Číně a vcelku rychle usínáme. K ránu se oba navzájem utvrzujeme, že naše spacáky už mají svoje léta a bude třeba je vyměnit.
Po sbalení stanu se také shodujeme, že dnes musí opravdu pěkně mrznout. Brnění zkřehlého palce u pravé ruky mi nepolevuje ani po půlhodince strávené u čaje na Martinově boudě. Podle správce prý ráno bylo na teploměru minus sedmnáct stupňů, což opravdu není mnoho. Pozitivní ale je zlepšení, tedy spíše vyjasnění počasí. Mezi mraky tu a tam vykukuje sluníčko! Vydáváme se opět na cestu, tentokrát po zelené značce směr Labská bouda.
Tento objekt je podle mého jedna z nejobludnějších staveb Krkonoš, která se do horského prostředí opravdu nehodí. Máme však štěstí, spadla mlha, a tak není bouda moc vidět.
Konec dobrý…
Protože nám zbývá ještě poměrně dost času, stoupáme zpátky na hřeben na Krakonošovu kazatelnu, odkud snad bude pěkný rozhled na polskou stranu.
Bohužel začalo znovu trochu foukat, k tomu se už tradičně přidala mlha a vidět není skoro nic. Po hřebenu pokračujeme k seskupení žulových balvanů zvanému Tvarožník.
Počasí je stále velmi proměnlivé, dost mrzne, a proto rychle sjíždíme na Voseckou boudu. Naše putování je už skoro u konce a my míříme ke konečnému a zaslouženému cíli. Po upravené cestě a namrzlém sněhu je to z Vosecké skutečně skvělý několikakilometrový sjezd přes Krakonošovu snídani až do Harrachova. Z Tvarožníku na okraj městečka činí výškový rozdíl plných pět set metrů, a to je prostě parádní závěrečná jízda. Tři dny na sněhu, ve větru a mrazu nebyly žádný med, ale stály za to!
Na co si dát pozor
Ledové plotny, sněhové peřiny
V důsledku silného větru a vlivem občasného tání se také v některých obdobích mění horské hřebeny na mnoha místech v ledové plotny, což pohyb na cestách velmi ztěžuje a vede to k mnoha lehkým i těžkým zraněním, někdy i s následkem smrti. V souvislosti s pohybem v nejvýše položených partiích je třeba zmínit i výšku sněhové pokrývky: průměrně dosahuje síly 1-3 m a na hřebenech vydrží kolem 170 dní v roce. Největší mocnost sněhového nakupení byla naměřena na lavinovém poli v Modrém dole, a to úctyhodných 15 m.
Vichřice, ba i orkán
Jedním z největších nebezpečí, které tu člověka může zastihnout, je silný vítr doprovázený mocnými poryvy. Často mívá charakter vichřice, ba i orkánu, neboť dosahuje rychlosti až 150 km/h. Jedná se o specifický jev vzdušného proudění, kdy západní větry stoupají údolími otevřenými k západu vzhůru a nabývají tak současně se zužováním údolí na rychlosti. Na otevřených pláních se jejich rychlost ještě zvětšuje. Proto na holých hřebenech při silném větru může působit potíže i samotná chůze, natožpak jízda na lyžích.
Těžká a rychlá smrt
Další nebezpečí v zimě představují laviny. Na obou stranách hor je zmapováno více než padesát míst, kde sněhové laviny padají, a to někdy rychlostí až 75 m/s. K největšímu lavinovému neštěstí došlo v Krkonoších v roce 1968 na polské straně v Bílém jaru, kdy zahynulo devatenáct polských turistů. Největší zaznamenaná lavina na české straně se sesula v roce 1956 v oblasti Obřího dolu, dosáhla délky 1200 m a měla hmotnost 120 000 tun. Horská služba v zimních měsících místa s nejčastějším výskytem lavin uzavírá.
