nahoru
Lidé a země | Zima v Salcbursku

Objevte poslední zbytky panenské přírody v Evropě a zkuste trek v Prokletých horách

Milan Daněk17. ledna 2018 • 08:00
Objevte poslední zbytky panenské přírody v Evropě a zkuste trek v Prokletých horách
foto: Alena Žákovská

Albánie má posledních několik desetiletí špatnou pověst. A drsná krajina severu země nese nelichotivé pojmenování. Prokletije čili Prokleté hory. Kdo se ale nebojí, zjistí, že zdejší horalé jsou velmi přívětiví a krajina proklatě krásná. Takže vzhůru na trek!

Vesnice Curraj i Epërm je jednou z nejmalebnějších horských vesnic z celé Albánie a také jednou z těch civilizaci nejvzdálenějších. Nevede k ní ani silnice. Musíme přes přehradu a dál pěkně po svých. Auto jsme zanechali v kempu v Komanu pod přehradní hrází a s batohy jsme se vydali k přístavišti výletních lodí.

Komanská přehradní nádrž bývá v nabídce turistických atrakcí uváděna jako Komani Lake. Řeka Drin tu divoce razila kaňony mezi horami, ale od 60. let její dravé vody začala mírnit budovaná kaskáda tří nádrží. Dnes slouží k výrobě elektřiny. Na vodních zdrojích je celá albánská energetika výhradně závislá. Komanská elektrárna byla dokončena roku 1986 a nad ní uměle vytvořené jezero se stalo vyhledávanou turistickou atrakcí. Výstavba však přerušila mnoho stezek a cest, které v okolí kaňonu vedly. Mnoho míst je dostupných pouze po vodě.

Výletní plavba je v průvodcích popisována jako jedna z nejatraktivnějších z celého světa. Okolí je krásou srovnáváno s norskými fjordy. Asi po dvou hodinách nás kapitán upozornil, že se blíží Markaj. Nebylo zde ale žádné přístaviště, a tak nezbývalo než seskočit z přídě trajektu na pustý skalnatý břeh, kde začínala červeně značená cesta vedoucí do kopce. Turistické značky jsou tu výsledkem práce českého projektu.

Albánská výzva

Poslední sjízdný úsek cesty skončil u hydroelektrárny v Curraj i Poshtëm, tedy v Dolním Curraji. Parkovalo tu několik aut s českou poznávací značkou. Do Horního Curraje musíme z nadmořské výšky někde lehce nad 200 metry přejít průsmykem ve výšce 904 m n. m. Vypadalo to skoro na horolezecký výstup. Ale šlo to. Naštěstí je po cestě dostatek příležitostí k doplnění zásoby vody. Jinde ve vápencových horách voda rychle mizí. Do vesnice jsme došli vyčerpaní před setměním. Začalo pršet, tak rychle stavíme stany v místním kempu. Je jím louka s dvacítkou stanů, dole u říčky stojí polní kuchyně a přístřešek jídelny. Pivo Tirana vychlazené v čisté vodě horské říčky na teplotu 8 stupňů prodává majitel pozemku Agim za 1,5 eura.

Trek jako z pohádky. Vydejte se na túru zvanou Dronningruta neboli Královnina cesta

Aktivitu spolku Albánská výzva jsme vyhledali náhodně na internetu při plánování cesty. Přivítal nás Vojta. Je z Brna stejně jako zakladatel projektu Honza Balák řečený Challenger. Večer trávíme všichni společně pod igelitem jídelny. Účastníci projektu jsou mladí lidé, převážně studenti. Přijeli pomáhat vesnici, které hrozí vylidnění a zánik. Stejně na tom byly ještě přednedávnem nedaleké vesnice Theth a Valbona. Dnes jsou z nich vyhledávané turistické cíle a místní našli důvod neodcházet. Motivem dobrovolníků k prožití týdenního turnusu v prostředí, kde není elektřina, mobilní signál ani Wi-Fi, jsou nevšední zážitky a pomoc. Zapojili se do značení turistických tras na zaniklých stezkách, do opravy kostela nebo stavby mostu.

Sympatické je, že se Albánská výzva nesnaží být spasitelským projektem a za klíčové považuje dobré vztahy s obyvateli vesnice. Obyvatelé letního kempu se pro vesničany stali významnými odběrateli místních produktů, zejména ovčích sýrů. Nezbytná doprava materiálu a potravin na horských konících jim snad poprvé v historii přinesla ukázku možnosti obživy v turistickém ruchu. Vše probíhá bez dotací a grantů.

Ráj, nebo vesnice duchů

Lidé zdejší obtížně dostupnou horskou oblast začali osidlovat někdy od 16. století. První osadníci byli katolíci, kteří sem utíkali před vlivem osmanských úřadů. V minulosti v Curraji žilo až 300 rodin, které obývaly asi 150 domů. Dnes je většina usedlostí neobydlená a zchátralá. Svou odlehlostí vesnice patří mezi nejhůře dostupné nejen v Albánii, ale velmi pravděpodobně i v celé Evropě. S pádem režimu diktátora Envera Hodži, který zakazoval jakékoli cestování, zapříčinila však tahle izolovanost i odchod většiny obyvatel do měst. Někteří odešli za prací rovnou do ciziny.

Blažený únik před zimou: Čtrnáctidenní trek přírodními parky Tasmánie

Fungovala zde škola, ambulance se dvěma sestrami, vodní elektrárna a kostel. Dnes tu přebývá už jen několik málo rodin a život se do vesnice navrací jenom v létě. Většina z obyvatel, kteří zde alespoň sezonně zůstávají, odchází s koncem léta žít a pracovat do měst. Přes zimu jich zůstane pouhých pět. Není se čemu divit. K nejbližšímu obchodu, škole či lékaři se odtud dostanou za deset hodin.

Obdobně jako v minulosti dokázala odlehlost skloubená s odvahou místních obyvatel vzdorovat turecké expanzi, napomohla mnohé uchránit i před komunistickým režimem. Ten zde napáchal nejvíce škod. Obyvatelé přesto dokázali ubránit mnoho tradičních základních hodnot. Zachování alespoň hrubé stavby kostela je toho příkladem. Zůstal v severní Albánii pouze jedním ze dvou katolických kostelů, které nebyly během komunismu srovnány se zemí. V roce 1967 se místní proti jeho zbourání postavili. Hodža v té době vyhlásil Albánii za první ateistický stát světa. Kostel zbudovaný roku 1897 mohl dál sloužit jako režimní kino, patro obýval komunistický funkcionář. Současnou obnovu kostela iniciovali a z velké části provedli čeští dobrovolníci. Vloni došlo i k vysvěcení opravených prostor, které jsme teď měli možnost navštívit. Atmosféru prostého vybavení s oltářem a malovanými lavicemi zde dokreslují dva už nefunkční prasklé zvony.

Opuštěná a zchátralá budova školy se nachází hned vedle kostela a je nezvykle obklopena hřbitovem. Nápisy na starých křížích dokládají, že se zdejší horalé dožívali až překvapivě velmi vysokého věku. Nezřídka přes devadesát let. Doba, kdy byla škola plná dětí, je dávno pryč. Přízemní část budovy teď slouží jako útulek k přenocování prasat.

Na treku Vancouverem: Za krásami největšího ostrova západního pobřeží Severní Ameriky
Vojtěch Čeřovský a Anežka Hrabánková 6. října 2017 • 10:59

Na treku Vancouverem: Za krásami největšího ostrova západního pobřeží Severní Ameriky

Vesnice se rozprostírá kolem říčky Currajve, která protéká středem údolí a její vody míří přes kaskády do Dolního Curraje. Ve směru proti proudu zbyly ruiny elektrárny, která vesnici až do 90. let zásobovala elektřinou. Po proudu dolů na zvědavce čekají staré mlýny a ještě níže dosud neprozkoumaný kaňon. Překonat nástrahy skalního úbočí by šlo pouze lezením v náročném terénu.

K Černé jeskyni

Odpoledne to vypadalo, že se počasí přece jen ustálilo, a tak jsme se rozhodli vyrazit k přechodu hor směrem k vesnici Theth dostupné civilizaci. Vojta nám poradil, jak si cestu rozložit a kde nejlépe přenocovat. Cesta je prý dobře značená. „Do Thethu byste mohli dojít za tři dny. Poslední jistá voda je v Čereč, to jsou tři domy v dohledu od jeskyně. Pak až za průsmykem Boshi. Ze svahů možná teď po dešti potečou malé potůčky, ale na to se nespoléhejte,“ řekl nakonec.

Zpočátku cesta vedla kolem roztroušených, většinou opuštěných stavení. Stoupali jsme stále do kopce. Ještě před dvaceti lety tu zemědělci pěstovali kukuřici, brambory a často vinnou révu. Chovali ovce, krávy a kozy pro mléko a k výrobě sýrů a jogurtů, pro maso prasata. Pověstnou rakiju pálili z vína, švestek, jablek, hrušek i fíků. Na téhle straně údolí to ale nyní vypadalo opuštěně a zpustle. Veselejší pohled byl na protější svah, kde jsme napočítali tři stáda ovcí. Jejich majitelé, kteří se ještě neodstěhovali, je na zimu z velké části rozprodají a zbylé kusy seženou a ustájí v podhůří.

Arktidou v srdci Evropy aneb Zimní přechod Krkonoš není žádný med
Lukáš Blažek 18. prosince 2017 • 10:11

Arktidou v srdci Evropy aneb Zimní přechod Krkonoš není žádný med

Kopec jsme překonali nečekaně snadno a začali klesat. Čereš nás zdaleka vítal štěkotem pasteveckých psů. Prošli jsme kolem jednoho z obydlených stavení a jeho domácí nás ujistil, že na Theth jdeme správně. Ukázal na stezku dál směrem po vrstevnici. Mysleli jsme, že nás dovede k tábořišti, ale zanedlouho jsme narazili na odbočku s namalovanou značkou jeskyně. Nezbylo než hlavní trasu opustit a sledovat značení, což ve výsledku znamenalo sestoupit stovku výškových metrů na dno kaňonu. K vodě a místu tábořiště jsme museli ještě kus dál kolem vyschlého koryta.

Postavili jsme stany a začali se rozhlížet po jeskyni. Ze dna kaňonu nebyl její překvapivě obrovský, odhadem 25 metrů vysoký vstupní portál vůbec vidět. Dovedla nás k němu opět značka vedoucí dalších sto výškových metrů, tentokrát v protější stěně kaňonu. Shpella e Zezë, což v překladu znamená Černá jeskyně, patří mezi nejrozsáhlejší a nejdelší jeskynní systémy severoalbánských hor. Její zatím objevená délka čítá pět kilometrů. Podél nataženého provázku je možné relativně bezpečně několik stovek metrů skrytého podzemí projít. Celý systém zmapovali v roce 2015 italští speleologové, které jsme shodou okolností potkali následující den.

Průsmyk Boshi ve výšce 1900 m n. m. je od této jeskyně vzdálen den pochodu, při kterém je nutné počítat s nedostatkem vody. Námi zvolená cesta byla bezpečnější než odbočující extrémní trek do údolí Valbony, také vyznačený značkami. Na něj je nezbytné mít zásobu vody aspoň na dva dny.

Cestou nad mraky

Od půlnoci do svítání hustě pršelo. Několik hodin jsme postupovali mokrem a mlhou. Chvílemi nám pod nohama voněly rozkvetlé louky, procházeli jsme temnými bukovými pralesy, místy zase lezli přes kameny nebo se prodírali mokrou houštinou. Bylo jasné, že na rozdíl od dosud živé spojnice mezi Curraj i Poshtëm a Curraj i Epërm po téhle stezce žádná karavana horských koníků neprošla už mnoho let.

Vydejte se švédskou divočinou po starých stezkách a objevte kouzlo kyrkstadů

Po poledni jsme vystoupali nad mraky. Bílá, sluncem ozářená plocha pod námi zvýrazňovala okouzlující krásu vrcholů okolních hor. Rázem jsme ale poznali i palčivou a vysušující sílu slunce. Naštěstí, díky nedávnému dešti, ještě před koncem našeho zdánlivě nekonečného putování, stékal ze svahu potůček chladivě osvěžující vody. Za průsmykem nás čekal první pohled do věhlasného údolí vesnice Theth a hlavně sestup k lákavě popisované salaši pasáků ovcí. Vytoužená planina s místem plánovaného noclehu se blížila. Byla krásnější, než jsme si dokázali z vyprávění, byť barvitého, představit. Těšili jsme se na setkání s pastevci. Prý zde půjde zakoupit i sýr a mléko. V oblasti severní Albánie bylo v minulosti užíváno tradiční zvykové právo, tzv. kánun, jehož některá ustanovení jsou stále dodržována. Týkají se např. důležitosti daného slova (besa) nebo pověstné pohostinnosti vůči hostu, kterého má hostitel povinnost chránit.

Letní přístřešek z kamení, střechou z igelitů a solárním panelem obývala pastevecká rodina. Tři vnoučata zde u prarodičů užívala bezstarostných školních prázdnin. Kromě babičky a dědečka a velkého stáda ovcí a koz jim společnost dělali ještě krávy, koník, prase a dva psi. Příchod neznámých lidí s batohy místní sledovali už z dálky. Hned při úvodním pozdravení jsme se zeptali na možnost zakoupení sýra. Babka překvapivě rychle přepočítala cenu na eura, a zatímco připravovala dohodnutá dvě kila, přinesl hbitě její muž talíř nakrájeného sýra k ochutnání. Lahodná čerstvá pochoutka byla vmžiku rozebrána, na což pastevec pohotově odpověděl dalším talířem. Dostali jsme povolení k postavení stanů. Medvědů se prý bát nemusíme.

Věž krevní msty

Pohled na údolí se známou vesnicí zvolna nabíral stále jasnější podobu. Otvíral se téměř celý zbývající úsek značené stezky. Vyhlíželi jsme hlavně pověstnou věž krevní msty, albánsky kulla e ngujimit. Princip krevní msty také v okolí Thethu patřil do zdejšího zvykového práva. Její výkon nahrazoval ruku státní moci, která sem jen obtížně dosahovala. Obdobné věže dříve po celém severu poskytovaly přístřešek a bezpečí mužům ohroženým krevní mstou. Dnes se za vstup platí a mnoho okolních domů je označeno nápisem guesthouse.

Stokilometrový trek divokou přírodou aneb Mongolským Altajem až k Pěti svatým

Zbývala už jen cesta zpět. Bagry zde před léty rozšířily klikatou oslí stezku na šíři jednoho auta a vznikla tak cesta, která divokou sjízdností může směle soupeřit s nějakou himálajskou. Starý mikrobus značky Mercedes tu zabezpečuje veřejnou dopravu do Skadaru dvakrát za den. Byl přeplněný a na nějaká bezpečnostní opatření v něm můžete zapomenout. Jediná chyba řidiče by měla fatální následky. My měli štěstí a Prokleté hory nás v pořádku pustily domů.


Treky v Prokletých horách

Díky projektu Albánská výzva najdete na severu Albánie 100 km značených stezek. Vydat se můžete po 8 trasách. Důležité je: nepřeceňovat v horském terénu své síly, mít dostatek vody a jídla, pořídit si mapu a GPS, mít u sebe nabitý mobil a číslo na záchrannou službu, nescházet ze značených tras a dát vědět o místu aktuálního pobytu.

Více o Albánské výzvě na: www.albanianchallenge.org


Očima autora

Před naší cestou jsme víc a častěji vnímali po léta utvrzované předsudky o nebezpečí a strastích života v Albánii, zemi nejbídnější ekonomiky plné nejhorší korupce a zabijáků. V Česku snad každý slyšel o albánské krevní mstě a statisících bunkrů vybudovaných šíleným diktátorem Hodžou. Hodně lidí si dodnes pamatuje na neúspěšné pátrání po zmizelé trojici mladých českých turistů v roce 2001. Paradoxně u nás dostalo do širšího povědomí tyhle zapomenuté hory. My jsme se ale přesvědčili, že zažité stereotypní názory v drtivé většině neodpovídají realitě. Tenhle opravdu proklatě krásný kout země zůstává otevřen všem, kteří se nebojí přejít hory a zažít pohostinnost zdejších lidí a volnost divoké, dosud nezničené přírody.

Vachánské údolí: Ráj horských velikánů a pohostinných obyvatel pod vrcholem Karla Marxe
Kyrgyzský Alatau: Vrcholy, údolí a jezera nejhornatější země světa

Milan Daněk




Starší články Lidé a Země