nahoru

Polárnice Marie Šabacká: Ráda opouštím pohodlí

Zuzana Šprinclová13. ledna 2018 • 11:00
Marie Šabacká
Marie Šabacká
• foto: 
Rudolf Havlík

Zvládla pět dnů bez vody, omrzlé prsty a poradila si i s porouchaným generátorem. Úspěšná polární vědkyně Marie Šabacká pracovala na americké i britské vědecké základně v Antarktidě, v Arktidě na Špicberkách pomáhala zakládat českou stanici, kde pravidelně tráví několik týdnů v roce výzkumem života v ledu a sněhu.

Byla jste pětkrát v Antarktidě, pravidelně jezdíte do Arktidy. Kde to máte raději?

Každé místo je velmi odlišné. V Antarktidě vidíte přírodu, jaká nikde jinde na světě není. Jsou tam jen vědecké základny a samotná cesta je velké dobrodružství. V Arktidě jezdím na Špicberky, které jsou také krásné. Jejich jižní část je má srdeční záležitost, protože to byla první polární krajina, kterou jsem viděla.

Máte tam místo, kam se ráda vracíte?

Určitě, stará traperská chatka a její okolí na jižních Špicberkách je jedním z nejkrásnějších míst, co znám. Je v malé klidné zátoce přímo u moře, kolem je zeleno, spousta rostlin a zvířat, chodí tam často medvědi i lišky, připlouvají bílé velryby běluhy, moře má příjemný zvuk.

Jezdíte na Špicberky už čtrnáct let. Slaňujete do nitra pohybujících se ledovců, navrtáváte led nebo spíte ve stanu v divoké přírodě. Je pro vás práce adrenalin?

Svým způsobem je adrenalin, že se dostanu z běžné komfortní zóny. Na teplou sprchu můžu i na několik týdnů zapomenout. Ale nevadí mi to. Dnes už máme na Špicberkách vybudovanou infrastrukturu: vědeckou stanici, loď a v hlavním městě Longyearbyenu dům. O veškerou přípravu a logistiku se starají studenti. Začátky byly mnohem dobrodružnější, všechno jsme si zařizovali sami a lezli třeba i do jeskyní, kam bychom si dnes už netroufli. Když se ohlédnu, říkám si, jak je možné, že jsem to přežila.

Výprava na severní pól aneb Jak si poradit s tím, když vám cíl vaší cesty stále „uhýbá“?

Jaká tedy byla první cesta?

Dobrodružná. Přiletěli jsme do hlavního města a zamířili rovnou do přístavu, kde jsme měli s polským kolegou vyplout na malé jachtě k polské vědecké stanici. Tenkrát tam Češi ještě svoji neměli. Jenže mu nefungovala pumpa, tak jsme museli na skladišti najít starou z pračky. Vyjeli jsme se zpožděním a místo 24 hodin jsme kvůli strašné bouři pluli asi tři dny. Bylo mi hrozně zle.

V polárních oblastech se Marie slaňuje do ledových jeskyní.V polárních oblastech se Marie slaňuje do ledových jeskyní.

To vypadá jako náročný křest…

Byl to pro mě šok, ale vše dopadlo dobře. Člověk si rychle uvědomí, že musí být přizpůsobivý. Věci a počasí se tam neustále mění a nikdy nic neděláte za optimálních podmínek. A je potřeba naučit se, jak říkají Angličani, nasadit si i jinou čepici, měnit profese, na chvíli být třeba kuchařem nebo opravářem.

Musela jste někdy použít zbraň?

Zbraně se nosí jako poslední forma ochrany proti ledním medvědům. Snažím se pohybovat tak, abych se do té situace nedostala. Dvakrát jsem ale vystřelila ze signální zbraně, která medvěda zaplašila.

Znudění milionáři i pohodlní dobrodruzi. To jsou zákazníci cestovek poskytujících výlet…

Lední medvědi jsou prý velmi zvědaví…

Strašně. Lákají je nejrůznější pachy i naše vědecké vybavení. U naší vědecké stanice vyrostl a pohyboval se medvěd, kterému jsme říkali Roger. Dobýval se k nám a otravoval. Kvůli medvědům musíme být neustále ve střehu. Pokud přespáváme mimo základnu, stavíme si protimedvědí ohradník a držíme hlídky 24 hodin. Když pracujeme, vždycky se musí jeden člověk dívat po krajině.

Na jakém projektu teď na Špicberkách pracujete?

Studuji převážně ledovce a dívám se na ně jako na celý ekosystém, jako by to bylo jezero nebo louka, kus lesa. Život je v jakémkoli extrémním prostředí, třeba i kilometr pod ledem, kde je minimum kyslíku a je tam tma. Aktuálně zkoumáme kryokonity, malé jamky v ledu vyplněné sedimentem. Jsou to oázy života, kde se vyskytují malá zvířátka, jako želvušky a vířníci. V jamkách plní funkci predátorů, jedí všechno ostatní, co zde žije (řasy, bakterie, viry). Jsou to takoví lvi nebo tygři ledovců. Snažíme se pochopit, kde organismy berou energii, jak se vyvíjejí, jak probíhá cyklus živin. A také jak aktivita a množství mikroorganismů přispívají ke tmavnutí a tím i tání ledovců.

Jakým tempem nyní postupuje tání ledovců?

Celosvětově teplota stoupla o 1 stupeň, ale v Arktidě už o 2,7 stupně. Ledovce ustupují přímo před očima, rapidně se mění klima. Zima nastupuje mnohem později, ledovce v zimě ustupují i v době, kdy už by měly přirůstat. Letos byly v lednu teploty nad nulou! A na podzim bylo o 64  procent více srážek než normálně. Kvůli dešti se tvoří ledová krusta, třeba sobi se nemůžou prohrabat k lišejníkům a hladoví.

Mrazivá norská retro expedice aneb Dva Češi ve stopách Amundsena a Nansena

V souvislosti s klimatickými změnami vidí lidé většinou katastrofické scénáře. Co predikujete do budoucna?

Klima je nesmírně komplikované a ovlivňujících faktorů je tolik, že jsou jakékoli predikce velmi složité. Jasné ale je, že pokud kvůli tajícím ledovcům stoupne hladina oceánu o půl metru, tak se bude muset přemístit asi 140 milionů lidí po celém světě. A to se dotkne každého, i nás ve vnitrozemí. Chápu, že to spousta lidí vidí černě, zvlášť když třeba současná americká vláda mluví o vykonstruovanosti a globální oteplování odmítá. Nelíbí se mi, že se oteplování značně politizuje. Měli bychom se na to dívat s chladnou hlavou a řešit to konstruktivně. Zůstávám racionálním optimistou a věřím, že zdravý rozum zvítězí.

A jak bychom se tedy měli k tématu oteplování postavit?

Řešení musíme hledat v moderních technologiích. Návrat třeba k životu bez aut je nereálný. A opomíjet bychom neměli ani pozitiva. Například někteří lidé na Špicberkách oteplování vítají, protože se změnou krajiny přicházejí nové možnosti. Mohou třeba ryby lovit celoročně, nově tam migruje jeden druh kraba, který je komerčně zajímavý, jezdí více turistů a v létě se už dnes dá přejet přes severní pól lodí, což dříve nebylo možné a otevírá to obrovské možnosti pro lodní dopravu. Já chápu, proč se na to tak někteří lidé dívají.

Marie ŠabackáMarie Šabacká

Je podle vás dobré otevřít polární oblasti turismu?

Věda, ochrana přírody a byznys jdou částečně ruku v ruce. Nesdílím stanovisko třeba Greenpeace, která si myslí, že Arktida a Antarktida by měly být zcela uzavřeny. V Arktidě, kde žijí lidé, jsem pro částečnou komercializaci. A možná i pro těžbu, pokud bude mít minimální dopad na přírodu. Například obyvatelům Grónska by mohla přinést zdroj ppříjmu, rozvíjet infrastrukturu a ochraně přírody by to mohlo pomoct. Jde ale o těžké rozhodnutí, prostředí se mění tak nesmírně rychle, že nemůžeme odhadnout, jaké mohou mít tak drastické zásahy do krajiny důsledky.

Na palubě ledoborce Polarstern aneb Jak to chodí na plovoucí vědecké laboratoři

Jak je to s regulací pohybu lidí v polárních oblastech dnes?

Na Špicberkách je možné volně se pohybovat jen v hlavním městě. Pokud ho někdo chce opustit, musí si většinou najmout průvodce, protože nemá potřebnou zbraň, vybavení a komunikační prostředky. Mimo vymezené oblasti musí mít speciální povolení a svou žádost odůvodnit. Některé části jsou úplně nebo částečně nedostupné třeba v období hnízdění ptáků anebo když rodí mroži. V Antarktidě je to ještě složitější, regulací a omezení je tam mnohem více. Ze stanice třeba nesmíte sami ven, můžete se pohybovat jen na malém plácku, chodit po vymezených stezkách, do mnoha oblastí se vůbec nesmí nebo tam smí jen omezený počet lidí za rok.

Špicberky zažívají největší turistický nápor v historii. Jaké jsou dopady turistického ruchu na tamní přírodu?

Tamní nepoznaná krajina a safari jsou pro turisty velmi lákavé a Špicberky jsou nejpřístupnější polární oblastí především pro Evropany. Je zde dobře vybudovaná infrastruktura, relativně bezpečno. V poslední době dost zlevnily letenky a přímé linky z Norska vyrážejí v sezoně každý den. Největší dopad na přírodu mají fosilní paliva z letadel. Jak ale turistický ruch ovlivňuje zvířata, to zatím nevíme. Turisté je pozorují z lodí, nemají s nimi bezprostřední kontakt, ale právě teď se zkoumá, jestli a jak třeba populaci mrožů ovlivňuje počet lodí, které v jejich blízkosti proplouvají.

Jaká pravidla musíte dodržovat, aby nedošlo k narušení ekosystému?

Ke krajině se chovat tak, aby nebylo poznat, že tam byl člověk. Kolem vědeckých stanic samozřejmě nějaký dopad je. Odpadky se odvážejí na lodi, biologický odpad je většinou povolené házet do moře. V Antarktidě je to mnohem přísnější. V některých místech, například v McMurdo Dry Valleys, se musí veškerá špinavá voda, třeba z nádobí nebo mytí těla, odvézt vrtulníkem a nesmíte se ani vyčurat na zem.

Severské rodeo: Počítání a značkování sobů je pro Laponce významnou událostí

Pracujete v drsných podmínkách s minimálním komfortem. Co vás na tom přitahuje?

Dneska jako vědec často sedíte za počítačem. Výjezdy do terénu mě vždycky neskutečně nabudí. Občas vylezu na ledovec, dlouho tam pracuji, pak si chvíli sednu, rozhlédnu se kolem sebe a nemůžu věřit, že je to moje práce. Neměnila bych s nikým na světě.


Marie Šabacká (36)

Pochází z Prahy, biologii vystudovala na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích, doktorát dělala u jednoho z nejslavnějších polárních vědců Johna C. Priscua na univerzitě v Montaně. Jako pravděpodobně první česká vědkyně pracovala na americké vědecké základně v Antarktidě, poté i na britské. Dnes se ekologii polárních krajů věnuje na Jihočeské univerzitě. Pravidelně jezdí na Špicberky a v budoucnu by se ráda více zaměřila na výzkum mizejících tropických ledovců v Africe.

Treehotel: Dejte si teplou sprchu v koruně stromů uprostřed švédské divočiny
Pozor, grizzly! Poznejte strasti a slasti fotografů v medvědím království

Zuzana Šprinclová




Starší články Lidé a Země