nahoru

Miroslav Zikmund očima svých nejbližších spolupracovníků posledních let Petra Horkého, Miroslava Náplavy a Vladimíra Kroce

Lenka Klicperová, Andrea Bláhová15. prosince 2017 • 12:15
Miroslav Zikmund očima svých nejbližších spolupracovníků posledních let Petra Horkého, Miroslava Náplavy a Vladimíra Kroce
foto: Jindřich Böhm

Jeden z našich největších cestovatelů, legendární Miroslav Zikmund, nedávno pokřtil novou knihu o svém životě a společných cestách s neméně slavným Jiřím Hanzelkou. Na knize pracovali řadu let tři muži, kteří znají Zikmundův život velmi detailně – Petr Horký, Miroslav Náplava a Vladimír Kroc. Horký je dokumentarista, který režíroval film Století Miroslava Zikmunda. Miroslav Náplava je dlouholetým editorem díla dvojice H+Z a Vladimír Kroc, rozhlasový novinář, který se Zikmundem natočil desítky pořadů.

Co pro vás znamenalo setkání s Miroslavem Zikmundem? Čím vás jeho dílo zaujalo?

Petr Horký: Miroslava Zikmunda a Thora Heyerdahla považuji ve své režijní a cestovatelské práci za hlavní učitele (vážení přednášející z FAMU mi snad odpustí). A oba pánové se mi otiskli i do života – jejich pohled na práci, spolupracovníky, oponenty i na nepřátele… Velkorysost k druhým, orientace na to, co mohu změnit, a ne na to, co dělají jiní… Dílo H+Z mne zaujalo hlavně důsledností, dotahováním v každém kroku.

Miroslav Náplava: Na naše první setkání nikdy nezapomenu. S Petrem Horkým jsme byli etnografem zlínského muzea Karlem Pavlištíkem 7. ledna 1997 panu Zikmundovi představeni. Přijeli jsme s několikastránkovým návrhem scénáře oslav padesátého výročí startu Hanzelky a Zikmunda na jejich první cestu. Chtěli jsme se s nimi ale především setkat osobně, tak přímočaře domýšliví jsme byli. Miroslav nám při loučení řekl: „Připomínáte mi nás dva, když jsme si vymysleli plán cesty kolem světa. Víte, že nám na jednom ministerstvu tehdy vytkli, jak že si troufáme vypravit se do Afriky, když jsme tam ještě nebyli?“ Padli jsme si oka a dneska jsme přátelé. Jinak by ostatně nevznikl film ani kniha Století Miroslava Zikmunda.

Vladimír Kroc: Knížky Hanzelky a Zikmunda byly v knihovně rodičů v mém dětství obestřeny posvátným mlčením. Matně jsem tušil, že jde o něco zakázaného, ale tehdy jsem netušil proč. Nikdy by mě nenapadlo, že se mi dostane té výsady se s Miroslavem opakovaně pracovně – později i soukromě – setkávat a povídat si o jeho životě. Pokaždé jsem z návštěvy na Nivách odjížděl nabitý pozitivní energií. A nezapomenutelnou příležitostí pro mě bylo rozmlouvat s panem Zikmundem ve studiu na Kudlově o filmech H+Z a opatřit je pro nové vydání alternativním komentářem, který vysvětloval původní, době poplatné průvodní slovo.

Dokázal vás pan Zikmund během tvorby knihy něčím překvapit?

Petr Horký: No jejda! Mnohokrát! O tom je i v knížce koneckonců několik pasáží. Původně jsem si myslel, že kniha bude venku do konce roku 2014, kdy měl premiéru film. Jako bych pana Zikmunda neznal… Zalovil v archivu a vynášel na světlo další a další fantastické materiály – celé fascikly dosud nezveřejněných textů, celý cestopis.

Miroslav Náplava: Mnohokrát. Vzhledem k tomu, že jste v redakci L+Z musely urgovat tyhle řádky, vzpomenu na překvapení, když jsem se začetl do vzájemné korespondence Hanzelky a Zikmunda. Miroslav v dopise z 10. října 1967 psal Jiřímu: „Jurko, pokud jde o termíny odevzdání rukopisu, ještě nikdy jsme žádný nesplnili, Afrikou počínaje. Ne proto, že bychom byli k termínům přistupovali neodpovědně, ale prostě proto, že jakýkoli termín se vždycky snáz vysloví, než se napíše kniha. Myslím, že taky ještě žádný spisovatel nikdy neodevzdal rukopis v termínu. Protože na každém se dá pracovat do nekonečna, taky když už je vytištěn.“ Takže i takový termínový systematik a deníkový pedant, jak je Miroslav Zikmund všeobecně vnímán, připustil, že splnit termín je někdy nad síly autora. Zásadní poselství tkví ovšem v tom, že to není neodpovědnost, ale součást tvůrčího procesu.

Vladimír Kroc: Každé setkání s ním je mimořádné. Když jsme se ve čtyřech (s Mirkem Náplavou a Petrem Horkým) pustili do diskuse, záhy měl člověk dojem, že si povídá s vrstevníkem. Miroslav zůstává v mysli obdivuhodně svěží a mladistvý. Vždycky mě fascinovala jeho dokonalá paměť a schopnost držet nit vyprávění, při každé odbočce se dokáže neomylně vrátit. A jednou mě pobavilo, když jsem se ho v živém rozhlasovém rozhovoru zeptal, to mu bylo devadesát pět, jak se mu daří, odpověděl: „To víte, Vladimíre, už nejsem takový jura, jaký jsem býval třeba před deseti lety!“

Co si myslíte, že je příčinou jeho neskutečné duševní i fyzické vitality?

Petr Horký: Vůle. Nezastavuji se u genetické predispozice (dlouhověkost je u Zikmundů obvyklá), měli bychom se bavit o tom, co můžeme ovlivnit ve svých životech všichni. Pak je to podle mne na prvním místě kázeň, vůle. Každé ráno cvičení, k tomu práce na zahradě. Mentální činnost – dokončování rozdělaného, schopnost nikdy nad ničím nemávnout rukou. Žádné takové to: kdo že to řekl? Kdy že se to stalo? Jak že to bylo? Aaaale, to už je jedno… Ne! Prostě dohledat, zjistit, připomenout si. Nemávat rukou sám nad sebou.

Miroslav Náplava: Nebudu bádat nad genetickými předpoklady a úrovní současné medicíny. Nemoc dokáže vyčerpat i nezdolného optimistu a nad nevyléčitelnou nemocí silou ducha bohužel zvítězit nejde, proto předčasně odešel Jiří Hanzelka nebo Thor Heyerdahl, slavný kapitán Kon-Tiki. Pořád by měli co říct. Měli neuvěřitelné pracovní nasazení a vnitřní přesvědčení o smysluplnosti své práce. Miroslav si ani téměř v devadesáti devíti letech nepřipustil, že je důchodce, že už toho udělal hodně a přišel čas odpočívat. Potřebuje stále zaměstnávat hlavu, mít před sebou výzvy. To, že o knize Století Miroslava Zikmunda prohlásil, že je to jeho poslední kniha, neznamená, že složí ruce do klína, jen se bude věnovat jinému tématu. A s jedním nápadem k němu zrovna jedu.

Vladimír Kroc: Miroslav Zikmund je od podstaty pozitivně vyladěn. Je to velmi pracovitý a systematický člověk. Myslím, že za svoji vitalitu vděčí dobrým genům, ale hlavně tomu, že nepřestal pracovat jak fyzicky, tak především duševně.

Vychází první historický speciál Lidé a Země Velcí čeští cestovatelé

Vyberte ze života pana Zikmunda jeden okamžik, který považujete za nejsilnější, nejinspirativnější nebo nejobdivuhodnější.

Petr Horký: Vstup do Komunistické strany a pak reakce po okupaci v osmašedesátém. Naše země se pořád ještě pere s komunistickým dědictvím, skoro celá jedna generace lidí v tom marasmu prožila půl života. Vstup do strany s určitou naivitou, zkreslenou představou – to dovedu pochopit u kdekoho. A pak, když se naše země ocitla pod okupací tzv. spojeneckých vojsk, když nám byla vnucena okupační vláda, okupační armáda a okupační zákony, Hanzelka se Zikmundem se odmítli podřídit mohutné síle, postavili se proti a mezinárodní zločin označili pravým jménem. To je ono. Chyby můžeme udělat všichni, podstatné je ale přiznat si, jak se věci doopravdy mají, a začít pracovat na nápravě. Být čestný člověk neznamená neudělat nikdy chybu, ale dokázat se té chybě postavit.

Miroslav Náplava: Napadá mě situace, bez které bychom o Zikmundovi s Hanzelkou možná nikdy neslyšeli. Když šli v roce 1946 dva čerství komerční inženýři Jiří s Miroslavem se svým plánem cesty kolem světa poprvé do pražského sídla Tatry v Kartouzské ulici, zastavil je vrátný a ptal se, za kým jdou. „Za panem generálním ředitelem, nejsme ohlášeni, vlastně ani nevíme, jak se jmenuje.“ Vrátný na ně nevěřícně zíral, ale poradil jim zaklepat u dveří se jmenovkou Jaroslav Růžička. A dál už ten příběh znáte. Tenhle okamžik považuju za klíčový: mladická drzost, dokonalá příprava a kus štěstí v osobě vrátného, který je nevyhodil.

Vladimír Kroc: Celý jeho život je obdivuhodný. Pro mě osobně je fascinující, s jakou vnitřní silou a noblesou dokázal snášet dvacet let v ústraní, kdy ho za normalizace zvrácený socialistický režim připravil o možnost pracovat a cestovat. Je to statečný muž.

Jak dobře se vyznáte v historii českého cestování? Udělejte si rychlý kvíz. Jen…

V čem může příběh H+Z oslovit dnešní mladou generaci?

Petr Horký: Je to vlastně napínavý příběh, který by se mohl napsat jako román anebo natočit jako dobrodružný film. Je jednoduše zábavný, poutavý. Pak je tu prvek možné inspirace – nesdílím takové ty lamentující řeči nad dnešní mládeží, naopak si myslím, že naše budoucnost je v docela dobrých rukou. A cílevědomost, schopnost snít a pak za snem a vizí kráčet – to jsou vlastnosti, které vedly svět už za dob Césara a povedou je i za sto let.

Miroslav Náplava: Zásadní důvod, proč jsem panu Zikmundovi několik let navrhoval, abychom připravili výbor z díla H+Z, z něhož vzniklo dvousvazkové dílo Legenda H+Z. Fenomén českého cestopisu, byla nadčasovost jejich textů. Často se nestačím divit, co dneska někteří autoři považují za cestopis. V prvním svazku výboru je vložena faksimile jejich plánu cesty kolem světa. Tohle by si měl přečíst každý cestovatel, který chystá expedici. Ale na druhou stranu, i oni byli mladí a neklidní. Takže vše jde svou přirozenou cestou.

Vladimír Kroc: Věřím, že jejich příběh stále oslovuje snílky, kteří si uvědomují, že jenom snít nestačí, že za každým splněným snem bývá neskutečná píle, cílevědomost, odříkání a dřina. Inspirují k touze podnikat velké věci.

Přidejte nějakou svoji osobní historku, na kterou si vzpomenete, pokud se vysloví jméno Miroslav Zikmund.

Petr Horký: Těch je! Když jsme dokončovali film, uspořádali jsme velké setkání celého štábu u pana Zikmunda doma. Sjelo se tam tehdy snad čtyřicet padesát lidí a sesedli jsme se stejně, jako když se tam scházeli disidenti. Kameraman Pavel Otevřel z toho natočil malé video jako vzpomínku pro přátele. S panem Zikmundem jsme se na to pak společně dívali a on najednou vyhrkl: „Podívejte, jak se šourám… jak jsem shrbený, no to je hrozné!“ – „Mirku, budete se s tím muset smířit.“ – „S čím myslíte?“ – „Že jste ve svých pětadevadesáti letech začal stárnout!“ Chvíli bylo ticho a pak se hlasitě rozesmál: „Petře, vy si ze mne tropíte žerty!“

Miroslav Náplava: Vysokoškolák Miroslav Zikmund po přečtení knihy Ze života horolezce od Juliuse Kugyho zahořel láskou k velehorám a horolezectví. Na konci války stanul na vrcholku třítisícového Ankogelu. Zážitky sepsal v nepublikovaném cestopise Svítání na obzoru s podtitulem Z toulek po Vysokých Tatrách a Korutanech 1944. Na den přesně 12. srpna, po sedmdesáti letech, jsme tam vylezli s Petrem Horkým a z vrcholu mu zatelefonovali. Miroslav nám po návratu poděkoval: „Postarali jste se mi o pěkné odpoledne, pánové. Až do večera jsem v tu neděli listoval a pročítal stránky rukopisu. Byl jsem tam s vámi.“ Na ten jeho zasněný pohled nikdy nezapomenu. Vášeň k cestování i horám máme totiž úplně stejnou.

Vladimír Kroc: Při jedné návštěvě na Nivách jsme se chystali uložit ke spánku a Miroslav prohodil, že paní Marie mu kladla na srdce, aby mi nezapomněl povléct postel. Řekl jsem mu, ať si se mnou nedělá starost. Zajiskřilo mu v očích a řekl: „V tom případě bych pro vás něco měl…“ V hostinském pokoji přistavil schůdky k jedné skříni a podal mi stařičký spacák, s nímž provandroval – jak pravil – celou Afriku a Jižní Ameriku. Cítil jsem se nebývale poctěn, usínal jsem s pomyšlením, že tento spacák hřál slavného cestovatele na vrcholu Cheopsovy pyramidy, na Kilimandžáru… Až později jsem zjistil, že přede mnou v něm spal už Petr Horký…

Jak dobře se vyznáte v historii českého cestování? Udělejte si rychlý kvíz. Jen…

Vychází dlouho očekávaný životopis legendárního cestovatele Miroslava Zikmunda

 

 

Lenka Klicperová, Andrea Bláhová




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země