Nevím, kolika lidem se podaří splnit si svůj dětský sen, ale já mám to štěstí, že mezi ně díky své práci fotografa divoké přírody patřím. Na knihu Huga a Jane Goodallových jsem si tak vzpomněl právě ve chvíli, kdy jsem v květnu tohoto roku seděl v landroveru kdesi uprostřed botswanské divočiny. To, o čem jsem četl před více než třiceti lety, bylo najednou na dosah ruky…
V oblasti Serengeti, kde probíhal zmíněný terénní výzkum manželů Goodallových, však byli psi hyenovití v průběhu uplynulých let takřka vyhubeni. Některé zdroje sice uvádějí, že se v oblasti Serengeti stále ještě vyskytuje jedna smečka, která čas od času „operuje“ i v sousedící keňské rezervaci Masai Mara, ale těžko říci, nakolik jsou tyto zprávy aktuální, protože výskyt psů hyenovitých v této oblasti nebyl v posledních několika letech nijak věrohodně doložen. Serengeti bohužel není jedinou oblastí, ze které psi hyenovití vymizeli.
Míst, na kterých jsou tyto šelmy už minulostí, bohužel přibývá, a to zejména ve východní Africe. Je neuvěřitelné, s jakou přesností si vzpomínám na okamžiky, kdy se mi do rukou poprvé dostala kniha Huga a Jane Goodallových Nevinné bestie. Psal se rok 1976 a já byl ještě kluk. Se zatajeným dechem jsem hltal příběhy smečky psů hyenovitých a snil o tom, že to jednou budu právě já, kdo se vydá po jejich stopách. V polovině 70. let a ještě mnoho let poté však byly pláně Serengeti a kráter Ngorongoro vzdáleny stejně jako odvrácená strana Měsíce.
Vzácnou výjimkou je několik chráněných oblastí na jihu Tanzanie, kde jsou tato zvířata stále ještě k vidění. Naproti tomu v Botswaně jsou šance pozorovat smečky psů hyenovitých stále ještě dosti vysoké, a to zejména v oblastech, jako jsou delta řeky Okavango nebo území kolem známého národního parku Chobe.
Přesto jsem při plánování cesty do Botswany nebyl moc optimistický, protože psí smečky se obvykle pohybují na obrovském území (v některých případech mohou mít jejich teritoria rozlohu až 4000 km2) a denně se přemísťují o desítky kilometrů. Jedinou výjimkou, kdy se psi drží po nějakou dobu na stejném území, je doba, kdy mají mladé.
Můj pobyt v Botswaně byl omezen pouhými dvěma týdny, které k nějakému bližšímu seznámení se zvířaty dané oblasti rozhodně nestačí, takže nezbývalo, než se spolehnout na náhodu a doufat, že budu mít štěstí. Mým jediným cílem proto bylo pokusit se pořídit alespoň nějaké snímky těchto vzácných zvířat. Doufat v to, že se mi v tak krátké době podaří zachytit psy při nějaké akci nebo dokonce hlouběji proniknout do sociálního chování smečky, už patřilo spíše do oblasti sci-fi.
Smečka od laguny
Jedním z míst se slušnými šancemi na pozorování psů hyenovitých je oblast Kwando-Linyanti, která je součástí ekosystému národního parku Chobe. Už v prvních hodinách po příletu jsem se přesvědčil, jak velký podíl má na fotografování přírody šťastná náhoda. Když jsme se spolu s dalším kolegou fotografem vydali na první safari, uběhly od dosednutí našeho letadla na přistávací dráhu pouhé dvě hodiny. Vzhledem k pokročilému odpoledni a naší únavě z cesty jsme se rozhodli pouze pro malou „inspekční“ vyjížďku v blízkosti tábora. Když se však po dvaceti minutách jízdy ozvalo z vysílačky upozornění, že se nedaleko nás pohybuje skupina osmi psů, která je známá jako „smečka od laguny“, rázem bylo po únavě.
Laguna, na jejímž břehu stál náš tábor, sice tvořila přirozený střed velkého teritoria této smečky, ale to, že se psi v době našeho příletu zdržovali právě zde, bylo neuvěřitelné štěstí. Když jsme ke smečce přijeli, leželi právě všichni psi ve vysoké trávě a já se zmítal mezi radostí z toho, že poprvé v životě vidím tato zvířata na vlastní oči, a zároveň zoufalstvím, protože vysoká tráva rozhodně nebyla ideálním prostředím pro fotografování.
Asi po hodině se všech osm psů jako na povel zvedlo a začalo se pomalu přesouvat k okraji buše, což mi poskytlo několik prvních fotografických příležitostí. V jednom okamžiku se pak všechna zvířata jako na povel zastavila a vzápětí se velkou rychlostí rozběhla do buše. Začínal lov a já mohl jen doufat, že se nám v těžkém terénu podaří alespoň chvíli se smečkou udržet krok.
To, za čím se psi hnali, jsme ani nezahlédli, ale podařilo se nám je sledovat ještě dobrých dvacet minut, než nám nenávratně zmizeli v hustém porostu. Do tábora jsem se vracel s vědomím, že to, za čím jsem do Botswany přijel především, je vlastně splněno, a že vše, co mi zde se psy hyenovitými bude ještě dopřáno, bude už navíc…
Vlezlí sloni a lvi
Botswana samozřejmě svým návštěvníkům neukazuje v rámci safari pouze psy hyenovité. Hned v prvních hodinách v oblasti Kwando-Linyanti nám bylo jasné, že hlavními aktéry našich fotografií budou sloni. Tato oblast je proslulá obrovskými stády, a i když nebyli tlustokožci právě v dohledu, stopy jejich „činnosti“ byly nepřehlédnutelné. Olámané větve, odřená kůra stromů a hromádky sloního trusu byly takřka na každém kroku.
Někdy byla sloní blízkost dokonce těsnější, než bychom si sami přáli. Jezdili jsme otevřeným landroverem bez střechy a jen málokdy v životě jsem si připadal tak malý jako ve chvílích, kdy jsem si mohl na některého slona téměř sáhnout. Podobné pocity jsem měl i v případě lvů, protože ani tato zvířata nemají problém přibližovat se až těsně k vozům, které vnímají jako jakousi pohyblivou součást krajiny. I když si lidí ve vozech vůbec nevšímají, je to stejně zvláštní pocit, když člověka od této šelmy budící značný respekt dělí jen pár metrů volného prostoru.
V oblasti Kwando-Linyanti probíhá už několik let rozsáhlý mezinárodní vědecký výzkum zabývající se slony a kočkovitými šelmami, který zasahuje i do přilehlé části Namibie.
Jednou ze zajímavostí, pokud jde o zdejší lvy, je to, že se soustředí i na lov velkých zvířat. Zatímco lvi ve východní Africe nemají většinou vzhledem k dostatku jiné potravy (zejména v období migrace zvěře) důvod riskovat zranění při lovu velkých zvířat, museli se lvi v Botswaně přizpůsobit faktu, že je zde menších zvířat nedostatek, a orientovat se i na lov tak velkých zvířat, jako jsou třeba sloni nebo žirafy.
Bleskový lov
Pokud jde o psy hyenovité, přálo nám štěstí i v příštích dnech. Dva dny po našem prvním setkání se „smečkou od laguny“ jsme z tábora vyjeli už časně ráno, protože jsme chtěli navštívit vzdálenější oblast východně od tábora, kde se tou dobou pohybovala velká stáda slonů. Asi po půl hodině jízdy se ozval z vysílačky vzrušený hlas, že se v okolí tábora opět pohybuje celá smečka psů. Na nic jsme samozřejmě nečekali a obrátili jsme auto zpět.
První psy jsme uviděli už za chvíli, ale než jsme si stačili připravit fotoaparáty, rozběhla se zvířata velkou rychlostí do buše. Vzápětí nám řidič oznámil, že se máme pevně držet, protože chce psy sledovat. Přiznám se, že jsem se v duchu srdečně zasmál, protože držet krok se smečkou psů, která (jak jsem se později dověděl) pronásledovala impalu, bylo podle mě totéž, jako pustit se padesátikilometrovou rychlostí uprostřed křivoklátských lesů za kličkující srnou. Smích mě přešel takřka okamžitě. Auto prudce vyrazilo a já už jenom zaslechl, jak náš řidič rozjařeně volá, zda jsme připraveni na pravý botswanský „rokenrol“…
Popravdě řečeno, většinu této šílené jízdy si moc nepamatuji, protože zhruba po dvou minutách jsem se sesunul na podlahu vozu. V náručí jsem svíral dva fotoaparáty s dlouhými skly a v duchu jsem proklínal všechny psy na světě, včetně našeho yorkšíra. Poslední, co jsem ještě viděl, byl průjezd středem našeho tábora, kudy se zoufalá impala, ve snaze setřást divokou smečku, přehnala. Vysvobodilo nás až charakteristické skučení psů, podle kterého bylo jasné, že svou kořist kdesi před námi právě strhli.
Byl jsem sice potlučený, ale možnost fotografovat psy bezprostředně po úspěšném lovu mě samozřejmě okamžitě postavila na nohy. Během půlminuty, než se nám podařilo dojet až na místo, však už vlastně nebylo co fotit. Neuvěřitelná rychlost, s jakou psi hyenovití konzumují svou potravu, je všeobecně známá, ale přesto mě zaskočila. Jediné, co se v tu chvíli dalo fotit, bylo klubko osmi těl, pod kterými se dala jen tušit nebohá impala. Zhruba za čtvrt hodiny na místě zbyla pouze lebka a pár nestravitelných částí těla uloveného zvířete.
Milosrdný způsob zabíjení
Právě způsob lovu je možná jedním z důvodů, proč nejsou tyto šelmy mezi lidmi příliš oblíbené a proč také byly na mnoha místech vyhubeny. Psi hyenovití nejsou uzpůsobeni k tomu, aby svou kořist zakousli či zardousili, ale usmrtí ji tak, že z ní zaživa vytrhají vnitřní orgány. Jakkoli se nám tento způsob lovu může zdát krutý, pravdou zůstává, že oběť psího útoku umírá velice rychle. Od okamžiku, kdy ji psi strhnou, obvykle netrvá její usmrcení déle než tři až čtyři minuty. Když vezmeme v úvahu ještě šok, který každé ulovené zvíře prodělává a v tu chvíli přirozeně tlumí bolest, patří tento způsob zabíjení v savaně k těm milosrdnějším.
Lidé mají často tendenci srovnávat způsob lovu psů s lovem velkých afrických koček, který je samozřejmě méně krvavý a pro náš způsob vnímání jaksi přijatelnější. Rádoby „čistý“ způsob lovu velkých afrických koček však ve skutečnosti pro jejich oběť obvykle znamená mnohem delší a bolestnější umírání, než jaké přináší lovecká metoda psů. V mnoha případech totiž kočkovitým šelmám trvá i deset minut, než svou oběť skutečně usmrtí. Právě v knize Nevinné bestie popisují autoři případ, kdy zvíře ulovené lvem umíralo dokonce plných sedmnáct minut.
Hravá siesta
Když poslední kusy impaly zmizely v psích žaludcích, uložila se většina zvířat ve stínu stromů a odpočívala. Siesta netrvala dlouho, protože alfa samice se po chvíli zvedla a vydala se s celou smečkou k blízkému napajedlu. Na volném prostranství u mělkého jezírka jsme pak mohli pozorovat úplně jinou stránku chování psů, než je zarputilý lov. O kočkovitých šelmách je obecně známo, že si rády hrají, u psů jsem však takovou míru hravosti, kterou nasycená a spokojená smečka začala předvádět, rozhodně nepředpokládal.
Ohromeně jsem sledoval jejich vzájemné honičky a pošťuchování či přetahování o kusy dřeva nebo rákosu. Smečka od laguny nám dopřála ještě hodinu, než znovu zmizela v buši. V dalších dnech už jsme ji nespatřili. Zřejmě se vydala na další toulky po svém revíru.
Chráněné oblasti Botswany, ve kterých je díky přísné ochranářské politice lidská přítomnost omezena na minimum, jsou stále ještě pro tato zvířata přirozeným a bezpečným domovem. Doufám, že to tak i zůstane a zdejší smečky psů hyenovitých jednou nebudou jen vzpomínkou na papíře nebo na fotografii - tak jako „nevinné bestie“ z knížek o Serengeti.
