nahoru

Oslava Nového roku v Barmě a Thajsku: Voda, voda a zase jen voda

Vladislav T. Jiroušek1. ledna 2018 • 07:00
Oslava Nového roku v Barmě a Thajsku: Voda, voda a zase jen voda
foto: Vladislav T. Jiroušek

Podél kanálu královského paláce v Mandalay, v centrální Myanmě (Barma), se již tři týdny před příchodem Nového roku začínají stavět velké tribuny. Budou z nich téci proudy vody na průvody věřících a věřící zase na oplátku budou vodou častovat diváky na tribuně. Samá voda, mokro a zase voda - tak vypadají oslavy Nového roku v Myanmě či v sousedním Thajsku. A nekonají se vůbec v lednu, nýbrž 12. dubna.

V Mandalay bývají oslavy nejvelkolepější, což ovšem znamená i nejmokřejší. Vodou se totiž mají všichni věřící očistit z hříchů, které po celý rok páchali. Skoro to vypadá, že Barmánci celý rok nedělali nic jiného než že hřešili. Plánujeme tedy raději útěk do pohraničního Tachileiku, snad tam bude o něco lépe.

Nebylo. Voda teče proudem tak, že se na ulici téměř nedá vyjít. Měsíc je v úplňku, začíná Nový rok. Ten se zde, na severu v centru zlatého trojúhelníku, slaví devět dnů. Jsou pouze dvě možnosti, jak strávit tento čas - nevycházet z bezpečí bungalovu či hotelu, anebo se do oslav zapojit se vší razancí, které je člověk schopen. Je 12. dubna a v Tachileiku právě začaly oslavy. Z letiště jedeme zavřeným taxíkem a nevěříme vlastním očím.

Zaprášený klenot jménem Mandaláj. Druhé největší město Myanmaru je středem buddhismu v …

Vědra, mísy, hrnky, prostě všechny dostupné nádoby jsou plné vody. Vzápětí jsou však vyprazdňovány neuvěřitelnou rychlostí na každého, kdo se vyskytne v blízkosti, náš taxík nevyjímaje. Z uzavřeného auta je to bezva podívaná. Zastavujeme v boční ulici těsně u hotelu. Tady naštěstí řádí jen malí kluci a tak jsme unikli bez úhony. Zatím.

V příštích dnes jsme se měli od všech spáchaných hříchů očistit vskutku důkladně. První den to je bezva sanuk, jak říkají místní, tedy legrace. Druhý den to je ještě legrace. Třetí den se osměluji a zkouším fotit. Čtvrtý den mne polévání, mírně a jemně řečeno, přestává bavit. Pátý den toho mám plné zuby. Šestý den přemýšlím, jak to přežijeme. Sedmý den mám vražedné sklony. Osmý den trávíme se skřípěním zubů uzavřeni v bungalovu. Devátý den se pokoušíme uniknout v autobusech pryč z vodního světa...

Konečně v Mae Sai

Polévání v Tachileiku máme dost, a tak raději míříme do sousedního Thajska. Na hraniční přechod, pár kroků od hotýlku, kde jsme se ubytovali, nás dovezl hodný majitel hotelu. Nechtěli jsme riskovat prolití báglů. Vyplňujeme obvyklé sáhodlouhé dotazníky a trpělivě odpovídáme na všechny možné záludné otázky. Pak nás pohraniční kontrola propouští.

Na další, ještě důkladnější prohlídku už nemají čas. Z přísných uniformovaných úředníků se najednou stávají malé děti. Chápou se hadic a proudy vody vítají nešťastníky přicházející z thajské strany hranice. Kličkuji s báglem mezi sprchami a v duchu si mnu ruce. Ve zmatku od nás Barmánci zapomněli vybrat dvanáct dolarů - prý náhrada za „letištní“ poplatek.

O-ešiki: Více než sedm století starý festival, při kterém Tokio osvítí tisíce luceren

V thajském Mae Sai je blázinec ještě větší, o vodu zde rozhodně není také nouze. Při hledání hotelu se ukrývám mezi krámky, tam je relativně bezpečno. Konečně mám klíče od pokojíku v poměrně boční uličce. Přemýšlím, jak tam dopravím dva bágly a svoji ženu, které se moc dobře neběhá, protože jí po náročném treku slézá jeden nehet za druhým.

Šlapacím rikšům se moc nechce, ale přece jen jednoho ulovím. Protlačit se dopravním mumrajem a ještě se vyhýbat sprchám vody je téměř nemožné. Neustále obíhám rikšu, uhýbám vodě, musím ukazovat cestu. Jsem na tom však lépe než Inka, která v rikše nemá před proudy vody kam uhnout.

V centru bojů

Opatrně vykukuji, naše ulička ústí na jednu z hlavních ulic, kde tečou téměř potoky. Hned na rohu je jedno z mnoha vodních stanovišť. Posádku tvoří tři rozesmáté dívky a dva kluci. Z děvčat crčí voda, a když se jim snad zdálo, že jim ze šosů kape málo vody, nalijí si vědro na hlavu sama. I když je třicet stupňů, třesou se zimou, protože sedí ve stínu a mokrý oblek zrovna nehřeje. Pro smytí hříchu se zkrátka musí něco vytrpět.

Domlouvám si focení, schovávám se za plechový plot a dírou prostrkuji objektiv. Ale není to správné místo, a tak se raději věnuji pivu s ledem, které mi děvčata neustále dolévají. Včera jsme na druhé straně hranice pili s místními odpornou thajskou whisky, dnes pivo. To k Novému roku patří asi všude na světě.

Ve dnech oslav netečou jen potoky vody, žně mají také prodejci pohonných hmot. Ulicemi totiž neustále projíždějí pick-upy a malá nákladní auta s velkými nádržemi s vodou. Posádky jsou ve střehu a „pálí“ na vše živé. Zvláště tuhé boje se odehrávají při míjení polévacího stanoviště. Každý dobrý zásah je doprovázen mohutným jásotem.

Jihovýchodní Asií po jedné stopě aneb Objevování krás Kambodže ze sedla bicyklu

Skutečně důkladně se v tento čas očistí motocyklisté, kteří chytají proudy vody zepředu i zezadu, zprava i z leva. Děvčata na malých motocyklech raději zastavují sama a „dobrovolně“ si nechají na hlavy nalít vědra vody. Polévací auta jezdí i po hlavních silnicích mezi městy. Bohužel to nemá vždy jen veselé následky, viděli jsme ošklivou nehodu právě jednoho z motocyklistů. Rychlost vody se sčítá s rychlostí vozidel, a tak má dávka z protijedoucího auta ohromnou sílu.

Večer jedeme s australskými a thajskými přáteli na korbě pickupu. Přišel první déšť, konečně prší, jsme mokří skrz naskrz. Náhle rána jako když kopne kůň a nečekaný vodopád mi málem urazil hlavu… Tohle se nedělá, slušní lidé nepolévají po západu slunce, pak je přece zima! Ani jízda autobusem není bezpečná. Náš řidič polévání nefandí, předem hrozí všem vodním stanovištím a průvodčí nutí utírat vodu, která se prodere zavřenými dveřmi. Řidič dalšího autobusu je v klídku, jedeme s otevřenými dveřmi. Vozem tak prolétávají vědra vody. Neustále měníme sedadla, hledáme ta nejbezpečnější. Cestující na zadním sedadle připomínají vodnické učně.

Vodní fotosafari

Foťák jsem ukryl do bezpečí a vydal se do ulic, vybaven aparátem, který vodu snáší lépe. Ale cákání moc fotit neumí, a tak jsem risknul zrcadlovku s dlouhým sklem. Pochoduji a mávám foťákem před sebou, zdá se, že to zabírá. Ale jen někdy.

Oživené mysterium: Rituální tance „čham“ jsou vznešenou podívanou plnou krásy, barev,…

Chrst a jsem mokrý! Zuřím a milá dívenka mi s úsměvem podává ručník. „Pane, přece je Songkran - Nový rok!“ Naštěstí elektronika funguje. Pochoduji dál, schovávám se za sloup a exponuji pár snímků. Hoši od vedle jsou nervózní, připadám jim trochu moc suchý. Ale nakonec mne přece jen nechají projít. Přátelsky mi kynou, zubí se a než se stačím vzpamatovat, s dovolením mi pomalu vylijí velký džber pěkně za krk. Kalhoty váží stále více.

Schovám se v krámě, tam se snad voda nelije. Milá prodavačka se usmívá. Fajn, zde jsem v bezpečí. V klidu exponuji - a náhle mám kbelík vody na zádech! Ta dobrá prodavačka nevydržela pohled na bezstarostně fotícího cizince a raději si vyplavila krám. Ale co, je přece Songkran - Nový rok!

Autem do Tádžikistánu: Expedice k jezeru Kulikalon do samého srdce Fanských hor

Žít „tady a teď“. To je životní motto většiny Uzbeků
Peter Hupka 31. října 2017 • 13:55

Žít „tady a teď“. To je životní motto většiny Uzbeků

Vladislav T. Jiroušek




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země