Hrad San Michele

Hrad San Michele Zdroj: Profimedia.cz

Hrad San Michele, Val di Sole
Hrad Valer
Hrad Thun
Hradní vlak vám ukáže ty nejhezčí hrady v Trentinu. A užijete si skvělé jablečné občerstvení.
Castello del Buonconsiglio
5
Fotogalerie

Středověcí strážci severní Itálie. To jsou hrady San Michele, Caldes, Valer a Thun

Jen přibližně sedmkrát do roka vyjíždí speciální vlak za poznáním hradů v italských údolích Val di Sole a Val di Non. Zakusuje se do svahů plných jabloní a křižuje místa, kde se střetávala království, národnosti a kultury.

Po osmé ráno se na nádraží Trento-Malè houfuje stovka šťastných, kteří získali lístky na „Il Trenino dei Castelli“. Za pár minut už vlak sviští územím, které s dvaceti osmi tisíci hektarů půdy tvoří největší souvislou pěstitelskou oblast jabloní v Evropě. Každoročně zde farmáři vypěstují 450 000 tun jablek. Dříve ale v provincii Trentino bujely jen moruše a vinná réva. Teprve po první světové válce padlo rozhodnutí zdejších zemědělců vysázet v údolích Val di Non a Val di Sole jabloně.

Ovocnáři využívají k výsadbě každý centimetr, včetně extrémně členitého horského terénu. Není tedy výjimkou, že lahodné plody rostou také na svazích Dolomit ve výšce 1200 metrů nad mořem.

S Nobelovou cenou na hradě

Vlak zastavuje u téměř nepřístupného výběžku skály, kde byl za langobardských dob postaven dvacet pět metrů vysoký San Michele. Pevnost zajišťovala platbu cla a bezpečnost obchodní stezky vedoucí průsmykem Tonale ve výšce 1883 metrů. Spojnicí mezi provinciemi Trentino a tehdejší Horní Brescií proudily kupecké karavany i skupiny kleriků mířící za tridentským biskupem.

Hrad se zdmi silnými skoro tři metry vlastnilo mnoho šlechtických rodů, včetně jedné Češky. Jeho spolumajitelkou se stala rodačka z Prahy – pacifistka Bertha von Suttner, rozená hraběnka Kinská ze Vchynic a Tetova. První žena, jíž byla v roce 1905 udělena Nobelova cena za mír, se v rámci svých aktivit dostala i do Itálie, kde dala popud k založení Mírové společnosti Benátky.

Na zdraví krále Langobardů

Další zastávkou je hrad Caldes. Na rozdíl od San Michele má zachované interiéry a kombinace benátské, německé a lombardské architektury nám dává v pěti podlažích autentický pohled na středověký život. Příslušníci rodu Cagnò – Rambaldo a Arnoldo – získali od tridentského biskupa povolení, aby ve 13. století vystavili sídlo, jež by kontrolovalo stezky vedoucí do údolí Val di Sole.

Scházíme do sklepení Caldesu, kde chuťové buňky svádějí ke hříchu jednohubky s křenovou šlehačkou, sýry s marmeládami a špek. Ve skleničkách perlí šumivé víno Rotari, jež dostalo jméno podle statečného langobardského krále. Skvěle pasuje s orzottem – kroupovým rizotem s parmazánovými hoblinkami.

Schůzka s hrabětem

Hrad Valer s 80 pokoji je ve vlastnictví rodu Spaurů 650 let. Od té doby si však majitelé upravili interiéry k obrazu svému. Pyšní se patnácti ložnicemi, čtrnácti koupelnami, pěti kuchyněmi (včetně černé), hodovní síní, knihovnou, dvěma kaplemi, osmibokou věží, vinným sklepem a bazénem. Ulrico hrabě ze Spauru ale otevírá svůj hrad veřejnosti jen velmi zřídka. Teď nás vítá ve své rezidenci: od gotické kaple svatého Valeria s pestrými freskami přes chodbu s výhledem na zamlžené Dolomity až po hradní zahrady.

V našem programu zbývá poslední památka, na kterou jsem zvědavá asi nejvíc. Má totiž spojitost s Čechami – hrad Thun je domovským sídlem rodu Thunů. Úchvatná dominanta nad městečkem Vigo di Ton ovšem na první pohled připomíná nedobytnou fortifikaci. Padací most, čtverhranné věže, bašty se střílnami a hluboké příkopy tvoří důmyslný systém opevnění.

Přesto však mohutný gigant nepostrádá eleganci a pohodlí. Biskupská komnata (Stanza del Vescovo) je dokonce celá obložena borovým dřevem a spolu s majolikovými kamny působí útulným dojmem. Mezi speciality hradu Thun patří od roku 1921 i produkce vlastního medu. Vyrábějí zde třináct druhů a za „olíznutí“ určitě stojí koriandrový, kaštanový či jablečný.

Elixíry z hor

Naše hradní putování je u konce, a tak nám před návratem do Trenta přijde osvěžení v podobě chladné vody s mátovým sirupem, bylinkových čajů a sušenek velice vhod.

Na nádvoří Thunu už rozkvétá stánek s květy heřmánku, levandule, lípy, zavinutky, měsíčku i slézu a já už cítím vůni vonných sáčků s léčebnými účinky. Hlavou mi víří tisíc otázek, které směřuji na Pietra Menapaceho. Šedovlasý rolník na své „Azienda Agricola“ pěstuje rostlinky, které v náruči čisté horské přírody získávají ohromnou sílu.

„Naše péče o bylinky vychází z filozofie Pietra Andrea Mattioliho, slavného italského renesančního lékaře a botanika,“ říká majitel rodinné farmy z Cles. „Vyrábíme z nich čaje, sirupy nebo bylinkové soli na vaření. Mícháme i sedm bylinných směsí. Naší specialitou je Infuso dell’Alpinista pro dodání nové energie. Dejte si pár šálků a pak zlezete každý vrchol v Dolomitech!“


Českomoravské stopy v Trentu

Přestože Castello del Buonconsiglio není na trase speciálního hradního vlaku, bylo škoda toto kolosální sídlo v Trentu vynechat. Vojenská pevnost založená ve 13. století se totiž vypracovala na honosnou rezidenci tridentského biskupa. Díky vzdušným renesančním liniím, nádherně barevným freskám a důmyslně ukryté zahradě získala na jemnosti. Dnes si jeden z největších opevněných komplexů v Alpách můžete prohlédnout od sklepa až po nejvyšší patro. Z benátské lodžie pak skoro vyhlédnete na Trento lemované řekou Adiží a sevřené do náruče zelených kopců. Až se vrátíte do ulic města, hledejte jeho znak. Tridentskému knížectví a biskupství jej udělil český král Jan Lucemburský v roce 1339svatováclavská orlice je dodnes symbolemTrenta. A mimochodem, na stolec sv. Vigila usedl také jeden Moravan – Mikuláš z Brna, který od roku 1337 po deset let zastával úřad tridentského biskupa.


Thunové

Již na sklonku středověku tato aristokratická rodina rozšířila své panství ve značné části údolí řeky Noce, jež zahrnovalo několik hradů a jurisdikcí. Od té doby patřili Thunové k nejvýznamnějším feudálním rodům v Trentinu. Postupem času se rozdělili do několika větví a jednou z nich byla i česká odnož s kláštereckým, děčínským a choltickým majorátem. Dnes potomci rodu žijí v Rakousku a Itálii.


Očima autorky

Vřelí Italové mě okamžitě přijali mezi sebe a zvědavě se mě vyptávali na památky v naší republice, na českou historii a kuchyni. Uvědomili jsme si, jak jsou naše kultury už několik stovek let propojené a že vzájemné poznávání společných dějin postaví mosty italsko-českým vztahům i do budoucnosti.