Dokumentární cyklus Modrá krev patřil každý jarní týden mezi nejpopulárnější programy na ČT2 se sledovaností kolem pěti set tisíc. Zásluhu na úspěšném seriálu o české aristokracii má i František Kinský. Vypravil se do šlechtických rodin a ukázal, jak dnes žijí potomci slavných rodů.
Rod Kinských má ve svém erbu tři vlčí zuby. Vy jste se do moderování zakousl s pořádnou chutí. Nabídku na průvodce pořadem jste přijal kvůli svému dlouholetému přátelství s režisérkou Alenou Činčerovou, nebo vás k tomu vedly jiné pohnutky?
Důvod byl jediný – jsme s Alenou dlouholetí kamarádi a idea natočit tento cyklus vznikla při naší diskusi. Alena mi pak řekla, abych se bez obav ujal role moderátora.
Vaše společné dílo zaznamenalo obrovský úspěch. Jen na internetu zhlédlo všech osm dílů přes sedm milionů diváků. Ovšem realizace dokumentu rozhodně nebyla jednoduchá.
Seriál se prosazoval poměrně dlouho. Poprvé šel námět na programovou radu České televize v roce 2012, poté znovu o dvanáct měsíců později. V roce 2014 jej režisérka představila kreativní producentce Lence Polákové v České televizi Ostrava. Té se zalíbil na první pohled. Prosadila jej a má nesmírnou zásluhu na tom, že seriál vznikl. Nejprve se natočil pilotní díl – Czerninové. Potom následovaly další dva díly – Sternbergové a Schwarzenbergové. No a pak se uvolnily finanční prostředky a do konce roku 2016 se realizovalo zbylých pět.
Na dokumentu jste se podílel také jako odborný poradce. Do jaké míry jste mohl zasáhnout do scénářů?
Všechny jsem je četl dříve, než byly prezentovány odpovědným lidem v České televizi Ostrava. Sledoval jsem především fakta. Kontroloval jsem, zda jsou v pořádku jména, letopočty, příbuzenské vztahy.
S Alenou Činčerovou jste připravili osm dílů. Materiálu jste však měli daleko víc. Podle čeho padla volba na Czerniny, Sternbergy, Kolowraty, Colloredo-Mansfeldy, Lobkowicze, Nostitze, Schwarzenbergy a Kinské?
Alena Činčerová vybrala osm největších obecně známých rodů. O nich bylo rozhodnuto od prvního okamžiku, kdy bylo jasné, že se seriál bude točit.
Sehrála při natáčení velkou roli skutečnost, že vy coby průvodce jste modré krve?
Mnoho rozhovorů se nafilmovalo snadněji, jelikož si zástupci jednotlivých rodů povídali s někým, koho dobře znají. Byli přístupnější k vystupování v televizi. Když jsem k nim přišel, všichni mi říkali: „Nazdar, jsem rád, že tě vidím.“ Následovalo příjemné a nepochybně osobnější vyprávění. S neznámým moderátorem by se museli sblížit a pravděpodobně by natáčení trvalo déle.
Když jsem četla zpětné vazby na internetu, diváci velmi kladně hodnotili váš moderátorský výkon. Do komentářů psali: „Konečně někdo, kdo hovoří pomalu, srozumitelně a nemluví rychlostí střely.“
Ke svému nesmírnému překvapení jsem na sociálních sítích, které jsem si prohlížel, kritiku nezaznamenal. Nikdo mi snad nevyčinil. Potěšilo mě množství pozitivních ohlasů, které mi přišly na e-mail.
Díl věnovaný Nostitzům se od ostatních výrazně lišil. Byla také pro vás emotivní reakce Mathildy Nostitzové překvapením?
Nostitzové nikdy zámek v Plané u Mariánských Lázní nedostali zpátky, i když o něj Mathilda Nostitzová intenzivně usilovala. Nepodařilo se jí prorazit blok Benešových dekretů. Ona má k místu silný emotivní vztah. Na zámku se narodila a vyrůstala v něm do dvanácti let. Řekla, že tam s námi pojede, protože jsme chtěli, aby nám o budově vyprávěla. Ale okamžik, kdy viděla stav svého rodného domu, ji nesmírně zasáhl. Mathilda byla v Plané naposledy před třemi lety a zámek vypadal zcela jinak. Od té doby devastace pokročila tak daleko, že je ze sídla ruina. Mathilda odmítla jít dovnitř. Neustále opakovala: „Chci pryč, chci pryč…“ Ano, tento díl byl zcela jiný. Všech sedm rodů majetek spravuje, buduje, vylepšuje – a jí se rozpadá před očima. Všech sedm rodů má radost i starost, avšak ona má v tomto ohledu jenom zoufalství. Mathilda jej však kompenzuje neuvěřitelnou a velmi smysluplnou prací. V České republice založila Nadační fond Mathilda na pomoc slabozrakým a nevidomým lidem. Ona je jako buldozer. V osmdesáti letech má síly na rozdávání. Vyzařuje neuvěřitelně silnou vnitřní energii a díky ní je ve své záslužné činnosti tak úspěšná.
Během realizace projektu došlo i na setkání s vašimi známými a příbuznými. Se synovcem Karlem Schwarzenbergem nebo se strýcem Zdeňkem Sternbergem. Shledal jste se také s někým, koho jste velmi dlouho neviděl nebo koho jste vůbec neznal?
Poprvé ve svém životě jsem viděl Alexandra Schwarzenberga. Nikdy jsem nepotkal mladého Nostitze. Netušil jsem, že zde žije Alyssa Kolowratová, učitelka angličtiny. Úžasná, fantastická osoba. Seznámil jsem se také s Derekem Colloredo--Mansfeldem a jeho synovcem Alexandrem, který v Praze studuje americkou univerzitu.
Za členy některých šlechtických rodů jste putovali i do zahraničí. Navštívili jste je ve Vídni, Štýrsku, a dokonce na řeckém ostrově Pátmos, kde žije Alexandr Schwarzenberg.
Telefonní číslo na Alexandra jsem dostal od Karla Schwarzenberga, který mu o natáčení řekl. Když mi Alexandr zvedl telefon, měl jsem pocit, že ho znám padesát let. Úplně vřelý rozhovor. Zeptal se mě: „Kolik vás bude?“ – „Asi čtyři,“ řekl jsem. A on hned odpověděl: „Dobře, tak já vás zvu na Pátmos.“ Zaplatil nám letenky, bydleli jsme v jeho nádherném domě a měli vše potřebné k dispozici. Alexandr je úžasný, laskavý a milý člověk. Vůbec jsme nemuseli hledat témata k rozhovoru. Mluvili jsme spolu tak, jako kdybychom se rozešli před pěti minutami. Moc se mi líbil.
Myslíte si, že panuje rozdíl v přístupu lidí ke šlechtě u nás a v zahraničí? Mám tím na mysli osoby, jež se na české aristokraty dívají s despektem.
Je to různé – stát od státu. Tam, kde panuje monarchie, je šlechta nositelem svých titulů v plné míře. V Německu je šlechtický titul součástí vašeho jména. Podepisujete--li jakoukoli oficiální listinu, musíte ji signovat všemi jmény včetně svého titulu. V Rakousku jsou stejně jako u nás šlechtické tituly zrušeny. Mnoho aristokratů tak žije zcela běžným životem. Samozřejmě někteří dědičně vlastní domy, zámky, pozemky, ale o ty se starají jako běžní hospodáři. Jsou to zkrátka šafáři na svém majetku. Nejsem schopen posoudit, jaký přístup k potomkům aristokracie mají lidé u nás. Doufám jen, že jsme naším seriálem přiblížili šlechtu jako osoby, které mají svá zaměstnání a vykonávají je odpovědně. Jako osoby, jež s vydělanými prostředky zacházejí velmi svědomitě. Neodnášejí je ze země a investují je tu zpátky. Jak říkal Giovanni Kinský dal Borgo: „Když jsem přijel do Chlumce nad Cidlinou, pozval jsem si všechny zaměstnance a prohlásil jsem, že odsud z tohoto státu nevyvezu jedinou korunu, kterou tady vydělám. Všechny budu investovat zpátky sem.“ Nikdy to skutečně neudělal jinak. Ty peníze neskončily na Kajmanských ostrovech, nezmizely na Bahamách. A stejně tak každý, se kterým jsme při natáčení mluvili, má toto nastavení v sobě.
Zůstal vám v paměti některý díl víc než jiný?
Samozřejmě mě napadají Kinští, protože to bylo vřelé natáčení a viděl jsem neskutečné věci. To, co dokázal Constantin ve Žďáru nad Sázavou, včetně vybudování úžasného Muzea nové generace. Nebo jeho manželka Marie, jež každý rok organizuje mezinárodní festival současného tance a pohybového divadla. Zrovna tak v Chlumci nad Cidlinou se neuvěřitelně činí. Další díl, který ve mně vyvolal obdiv, byl o Lobkowiczích. Přijel jsem do Křimic, kde Jaroslav Lobkowicz opravuje zámek se třemi lidmi. Spadla mi brada. Nebo přijedete za Czerniny do Chudenic a uvědomíte si, že jsou s tímto místem spjati nepřetržitě osm set let. Jejich předek patřil ke dvoru krále Přemysla Otakara I. Zkrátka při každém natáčení jsem se dozvěděl něco nového a uchoval jsem si další osobní vzpomínky. Natáčení každého dílu mě velmi obohatilo.
Dokonce jste od Kristiny Colloredo-Mansfeldové získal jednu informaci pro vás neuvěřitelnou…
Já miluju Leonarda Cohena a to byl její kamarád. Žili spolu na Hydře. Představte si, že potkáte člověka, který je přítel vašeho idolu, k němuž vzhlížíte a jehož fantastický koncert v Praze si stále uchováváte v paměti.
Modrá krev byla úspěšným projektem. Nabízí se tedy otázka, zda uvažujete o pokračování?
Po ukončení natáčení byla paní režisérka Činčerová vyzvána, aby na jarní programovou radu České televize přišla s dalším návrhem, který byl okamžitě schválen. Letos se tedy píše dalších osm scénářů a pravděpodobně v roce 2019 by se měla vysílat druhá série.
František Kinský (1947)
