nahoru

Na karibské tancovačce aneb Do Hondurasu za bojovnými i veselými Garifuny

Anna Schlindenbuch8. prosince 2017 • 08:30
Na karibské tancovačce aneb Do Hondurasu za bojovnými i veselými Garifuny
foto: Anna Schlindenbuch

Po pláži se v úmorném vedru prochází macatá žena černé pleti v barevné minisukni. Na hlavě jí sedí lavór, ze kterého se hrstce turistů za hlasitého vyvolávání snaží vnutit tradiční pan de coco - nevábný kokosový chléb, který připomíná velkou kynutou buchtu bez náplně. Ostatní výtvory garifunské kuchyně, stejně jako projevy tradiční kultury, jsou však o poznání lákavější…

S Garifuny, černými obyvateli Střední Ameriky, se můžete potkat v Hondurasu, Nikaragui, Guatemale a Belize či na některém z rajských karibských ostrovů (Trinidad, Dominika a Svatý Vincent). Jejich cesta do Střední Ameriky byla dlouhá a strastiplná. Začala na západním pobřeží Afriky, odkud nenasytní otrokáři importovali otroky do Nového světa. V roce 1635 dvě ze španělských lodí s nebohými černochy ztroskotaly u pobřeží karibského ostrova Svatého Vincenta, který byl v té době obydlený Caliponany neboli Žlutými Kariby, jak je nazývali kolonizátoři. Černí trosečníci se s místními obyvateli ve strachu před otroctvím rychle sžili, přijali jejich zvyky, jazyk a za manželky si brali místní ženy.

Barevné tradice

Potomky této nové generace s mixem indiánské a africké krve byli právě Garifunové. Na konci 18. století z ostrova tisícovku Garifunů odvezli britští kolonizátoři na tehdy nehostinný a neúrodný ostrov Roatán (dnes je Mekkou zámožných turistů především z Ameriky).

Po necelém půlroce zbídačení Garifunové požádali o vylodění na honduraské pevnině, což jim bylo umožněno. Stali se vítanou levnou pracovní sílou hlavně pro exportéry banánů, kteří tenkrát zažívali obrovský boom. Ve čtyřicátých letech minulého století však banánový průmysl zaznamenal úpadek a mnoho Garifunů přišlo o práci.

Bůh, který si rád zakouří. To je Maximón, zvaný také San Simon či Ri Laj Mam

K žádným velkým změnám do dnešních dnů, kdy žije ve Střední Americe okolo půl milionu Garifunů, nedošlo. Nezaměstnanost a ruku v ruce s ní jdoucí kriminalita spojená často s drogovým byznysem je žalostně vysoká a pro většinu Garifunů je snem odstěhovat se do Spojených států, kde se už začíná tvořit jejich solidní stotisícová komunita. Většina ilegálních garifunských přistěhovalců pracuje v textilních továrnách nebo pomáhá v domácnostech.

V minulosti Garifunové žili převážně v tradičních dřevěných domech s verandou, natřených pastelovými barvami. Dnes se alespoň ti bohatší stěhují do betonových domků vybavených všemi civilizačními vymoženostmi. Stejně tak pestré etnické ošacení odkazující k africkým kořenům nyní postupně vytlačuje uniforma západní mládeže v podobě džín, trička a kšiltovky. I tradiční náboženství, mísící křesťanství s africkými a indiánskými kulty, ustupuje křesťanským sektám, které do země přinášejí misionáři z USA. Přesto však mnohé z tradic zůstávají živé, jak jsem se sama mohla přesvědčit.

Na paměť vítězství

V honduraském Trujillu, v garifunské čtvrti CocoPando, můžete každou neděli na pláži obdivovat taneční umění místní omladiny. Procházím se po pláži a odněkud zdálky slyším rytmus bubnů. Zvědavost mi nedá a jdu blíž. Před mýma očima se odehrává prastarý obřad wanarangua. Běžně se koná těsně po Vánocích, okolo svátku Tří králů, ale letos jim to nějak nevyšlo, takže slaví až na konci ledna. Ujímá se mě muž okolo třicítky, který jako by z oka vypadl legendárnímu Bobu Marleymu.

Šaman z kolumbijských hor: Chceme v Česku prodávat čokoládu a sdílet duchovní tradice

Vysvětluje nám, že historie této slavnosti sahá až do 18. století a koná se na památku porážky nenáviděných britských kolonizátorů. Podle legendy se jednoho dne žena jménem Baruda zeptala svého muže Chatuye, proč jako ostatní muži nebojuje proti Britům. Chatuye v tu chvíli napadla spásná myšlenka - bojovníci se převlečou do ženských šatů a nic netušícího nepřítele tak snadno porazí. Tak se také stalo, a od té doby se muži jedenkrát za rok přestrojí za ženy a na paměť zářného vítězství bujaře tančí.

Kozáček po „afroindiánsku“

Teplota na ostrém odpoledním sluníčku dosahuje čtyřicítky, ale tanečníci jsou oblečení od hlavy k patě. Většinu těla jim zakrývá úbor s dlouhými rukávy se vzory v pastelových barvách, připomínající noční košili našich prababiček, který je navíc ozdoben pestrými mašlemi. Obličeje mají schované za maskou s namalovaným ženským obličejem a na hlavě papírové čelenky zdobené pery, zrcátky, blyštivým staniolem či umělými květinami. Skryté jsou i dlaně, na něž si tanečník oblékne bílé bavlněné rukavice. Tanečníků je více než deset a podle výšky odhaduji, že nejmladšímu bude něco okolo šesti let.

Mnohem větší počet lidí je ovšem doprovází od zastávky k zastávce. Zástup lidí vede vesnicí mladý muž s vlajkou, který vybírá domy, před kterými se tanečníci zastaví a předvedou své umění. Ne náhodou vybírá hlavně bary a restaurace, kde se aktérům dostane náležitého rumového dopingu. Tanečníci se za doprovodu dvou bubeníků střídají uprostřed kruhu - začínají ti nejmenší, pokračují dospělí muži a nakonec jsou do víru tance vtaženi i ti nejbližší přihlížející.

Spása čeká na severu. To si myslí většina obyvatel středoamerického Salvadoru

Oproti našim zvyklostem neudávají rytmus bubeníci, ale tanečník, který jim pomocí zvuku stovek mušliček na lýtkách naznačuje tempo. Na změny v rytmu jsou hudebníci upozorněni gesty rukou, v nichž tanečník drží barevné stuhy. Když není spokojen, na okamžik přestane a produkce začíná znovu.

Můj samozvaný průvodce mi radí, že tanečníkům je potřeba pod nohy hodit nějakou tu bankovku, která poslouží na zaplacení večerní party. Samotný tanec zvaný stejně jako celá slavnost vypadá na pohled jednoduše - tančící má paže natažené před sebou a nohama dělá rychlé pohyby připomínající ruský kozáček - ale když to zkouším sama, diváci propuknou v hurónský smích. Asi to bude tím, že nemám pro tento tanec ty pravé geny - horkou směs Afriky a původní Ameriky. Coby upjatý bílý cizinec tak můžu být jen svědkem pravého garifunského veselí. Ale i to si nejspíš pořádně užiju - průvod vesnicí na oslavu vítězství nad bídnými kolonizátory prý trvá několik hodin.


Vůně kokosu

Až se pojedete seznámit s garifunskou kulturou, nejspíš neodoláte místnímu kulinářskému umění. Základem většiny jídel je kokos v kombinaci se zelenými banány (těmi, které se u nás prodávají jako banány na vaření) a čerstvými mořskými plody. Na doporučení domorodců jsem ochutnala největší místní specialitu - tapado zvané i sopa marinera neboli polévku z mořských plodů a kokosového mléka. Čekala jsem na ni sice více než hodinu, ale výsledek rozhodně stál za to. Podle pověstí znázorňují masky ženské obličeje. Převlečeni za ženy zvítězili Garifunové kdysi nad Brity. Na naše poměry žijí Garifunové velmi skromně. Úsměv jim ale navzdory tomu z tváří nikdy nemizí.

Výstup na Aconcaguu a cesta k vodopádům Iguazú: Argentinská lekce pokory
Mini Chutillos: Ulice ve městě Potosí pravidelně rozjasní populární dětský karneval

Anna Schlindenbuch




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země