Jezuita Ferdinand Verbiest, jeden ze Slavíčkových předchůdců na čínském dvoře. Slavíčkova podobizna se nedochovala.

Jezuita Ferdinand Verbiest, jeden ze Slavíčkových předchůdců na čínském dvoře. Slavíčkova podobizna se nedochovala. Zdroj: archiv

Misionář Karel Slavíček: Český jezuita na dvoře čínského císaře

„Potom mi císař zanotoval stupnici c-d-e-f atd. a kázal, abych ji opakoval po něm. Zahrál si na mém spinetu a vyptával se na různé věci o tónech a nakonec za mnohých roztomilých důkazů přízně výslovně prohlásil, že má z mého příchodu velkou radost a že si už dávno přál, aby přišel nějaký dobrý hudebník, který by byl zároveň dobrým matematikem. A protože já umím obojí, byl jsem za to od císaře oceněn a pochválen, čímž autorita pana Pedriniho již značně poklesla…“

Jezuitskému misionáři Karlu Slavíčkovi sebevědomí nechybělo, jak vidíme v dopise staršímu příteli a spolubratru v Brně Juliu Zwickerovi, kde píše o svém prvním přijetí u čínského císaře Kchang-si. Ovšem nebyla to prázdná pýcha, neboť Slavíček byl opravdu výjimečně schopný vědec i umělec, i když pro členy Tovaryšstva Ježíšova bývalo vynikající vzdělání i inteligence charakteristické. Pedrini, císařův evropský tlumočník a hudebník, měl důvod se obávat.

Jezuité na čínském císařském dvoře? Nezasvěcení se možná podiví, ale historiky tato skutečnost nepřekvapí. Číňané i Japonci totiž byli vůči křesťanům poměrně tolerantní. Představitelé římskokatolické církve si to uvědomovali a již od středověku se pokoušeli v Číně i Japonsku získat co nejvíce stoupenců Kristovy víry. Tato snaha přetrvávala po dlouhá staletí a po vzniku jezuitského řádu v 16. století ještě zesílila. Už tehdy proslul působením v Japonsku sv. František Xaverský.

Zakladatelem a průkopníkem jezuitských misií v Číně byl Matteo Ricci (1552-1610). Tovaryšstvo Ježíšovo zvolilo jednoduchou, ale velmi účinnou cestu: působilo na vyšší vzdělanou třídu, či dokonce přímo na císařský dvůr, který ovládal celou zemi. Jezuité šli až tak daleko, že se přizpůsobovali čínskému prostředí, a to nejen oblečením, ale i formou náboženských obřadů. Takzvaný „čínský ritus“ nakonec papež roku 1742 zakázal.

Z Jimramova do Pekingu

Slavíček pocházel z Jimramova na Vysočině. Vystudoval gymnázium v Brně, pak absolvoval dva roky bohosloví a v Olomouci strávil tři roky na filozofické fakultě. V rodném Jimramově vykonávali duchovní správu dva jezuité, což ho nepochybně inspirovalo. V roce 1694 po ukončení gymnázia vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova, zatím jako novic. V tomto městě nějaký čas zůstal, ale táhlo ho to výš a dál. Odešel do Prahy, kde studoval čtyři roky na Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity.

Jeho hlavními zájmy se stala matematika a astronomie. Během pražského pobytu sestavil podrobný plán hlavního města království, což se mu později, jak uvidíme, v Číně hodilo. Následovala léta, kdy často měnil působiště. Vyučoval v Jičíně, slezské Vratislavi, Olomouci. Roku 1712 byl promován na doktora filozofie a téhož roku složil slavné řeholní sliby a stal se plnoprávným členem Tovaryšstva Ježíšova. O dva roky později byl přeložen do Brna, kde pomáhal svému bývalému profesorovi Jakubu Kresovi při přípravě jeho matematických spisů pro tisk.

Touha barokního člověka po dálkách, jak o ní píše historik Zdeněk Kalista, byla typická i pro Karla Slavíčka, jehož ideálem se stala misijní činnost. V roce 1714 mu bylo už 36 let, když požádal o vyslání do misií. Někteří členové žádali řádového generála třeba desetkrát, a nakonec jim stejně nevyhověl. Slavíček však dostal svolení ihned. Rozhodly o tom jeho mimořádné schopnosti kněze, matematika i hudebníka. Proto mu byla „přidělena“ Čína, kde se od misionářů Tovaryšstva vyžadovala znalost aspoň jednoho z těchto oborů.

Rodák z Českomoravské vrchoviny, jenž dosud nikdy neopustil střední Evropu, měl před sebou dlouhou a nebezpečnou cestu, z níž už se neměl nikdy vrátit. Čína se stala jeho osudem. V létě 1715 odjel z Brna do Prahy, kde se sešel s páterem Ignácem Köglerem, s nímž odcestoval do Lisabonu. V portugalském hlavním městě se sešli s třetím misionářem, Portugalcem Ondřejem Pereyrou. Společně se pak všichni tři vydali 13. března 1716 na cestu kolem Afriky do Číny.

Plavba trvala na tehdejší dobu poměrně krátce - pouhých 170 dní, ale misionáři se nevyhnuli v Indickém oceánu bouři, která všem nahnala hrůzu: „Měli jsme v zádech zuřivý vítr a vlny jako hory,“ napsal později Slavíček v jednom z dopisů z Číny, „takže se nám rozbily okenní tabule zadní ohrady, jíž pak pronikly vlny s velkým hukotem, zaplavily celou loď a velmi poškodily naše věci. Brzy potom byla loď vysokými vlnami zepředu i zezadu tak napadána, že bychom byli téměř bývali ve vlnách pohřbeni… Vlny stoupaly tak vysoko, že jsem musel, chtěje dohlédnout jejich vrcholu, nahnout hlavu daleko dozadu a tvář zvednout takřka vodorovně.“

Po příjezdu Slavíčkovi a jeho druhům nechali ušít šaty podle čínské módy a byly jim „po čínsku“ ostřihány vlasy. Z Macaa odpluli všichni tři jezuitští misionáři do Kantonu, pak odcestovali do Nan-čchangu. Krátce po Novém roce 1717 dorazili všichni tři do hlavního města Pekingu.

Dne 3. února 1717 jej představili císaři Kchang-si, jenž jej angažoval jako dvorního hudebníka. Slavíček hrával na spinet, který si přivezl z Lisabonu. Občas si na něj zahrál i samotný panovník. Už v roce 1717 na císařův popud Slavíček sestavil první přesný plán hlavního města Pekingu. Použil měření ze tří bodů - císařské hvězdárny, věže kolejního chrámu a z jedné sedmipatrové čínské svatyně - a upřesnil také zeměpisnou šířku Pekingu. Velmi rychle se naučil čínsky. Jeho popis čínštiny, jejž obsahuje jeden z jeho dopisů, je první charakteristikou tohoto jazyka z pera Čecha, byť psanou latinsky.

Císař Kchang-si byl křesťanům nakloněn a za jeho vlády se těšili úplné svobodě. Po jeho smrti v roce 1722 však usedl na trůn jeho syn Jung-čeng, jenž nařídil křesťany soustředit do Pekingu. Slavíček, který ze zdravotních důvodů pobýval mimo hlavní město, se musel vrátit. Pokračoval v astronomických měřeních a pracoval na díle o čínské hudbě, jež se ale nedochovalo.

Listy z Číny

Slavíček se v Pekingu neocitl v izolaci, dopisoval si latinsky s evropskými vědeckými kapacitami, jako byl Stéphane Souciet v Paříži či Guillaume de l’Isle v Petrohradě. Dopisy byly jeho jedinými prostředníky kontaktu s domovem. Pro nás jsou zase jediným zdrojem informací o jeho dlouholetém působení v této exotické zemi. Většina dochovaných originálů je uložena v knihovně Strahovského kláštera v Praze, mnoho se jich však bohužel ztratilo.

Český jezuita Karel Slavíček zemřel po osmnácti letech působení v Pekingu. Čínský nápis na jeho dosud dochovaném hrobě zní: Pan Jen, osobním jménem Ťia-le, posmrtným titulem Sien-chou. Působení jezuitů z Čech na čínském dvoře Slavíčkovou smrtí však neskončilo. Jeho místo zaujal další jezuita z Čech, rodák z Bíliny - Jan Walter.