Muži nosí nepromokavé vlněné houně.

Muži nosí nepromokavé vlněné houně. Zdroj: Milan Daněk

Lesotho
Silnice v Dračích horách, průsmyk Sani Pass
Vzorně uklizená vesnice
Národní park Sehlabathebe
4
Fotogalerie

Království Lesotho: Expedice do nejvýše položené nezávislé země světa

Do království Lesotho sice cesta vede přes Dračí hory, ale nehledejme ho v říši pohádek. Dračí hory (Drakensberg) na jihu Afriky se v jazyce Zulů nazývají „Hradba oštěpů“ a to horské království ležící za ní žije pomalým poklidným životem. Možná proto uniká zájmu sdělovacích prostředků, ale určitě stojí za návštěvu.


Lesotho, dříve známé jako Basutsko, je enklávou uprostřed Jihoafrické republiky. Pro návštěvníky z Česka byla nedávno zrušena vízová povinnost a otevřela se tak jedinečná příležitost k poznání krásně jiné, barevně nerozdělené Afriky. Sothové, převážně pastevci, tady tvoří přes devadesát procent všech obyvatel. Král Letsie III. jim zde vládne od roku 1996.

Sani Pass s hospodou bez točeného

Jihoafrický Underberg je obvyklým výchozím místem k putování po Dračích horách. Auto jsme doslova napěchovali zásobou potravin. Těžko se odhadovalo, jaké možnosti budou na druhé straně hor. Jedinou branou do království z východu od provincie KwaZulu-Natal je průsmyk Sani Pass v nadmořské výšce 2873 metrů. Vede k němu známá cesta, která vyžaduje auto s náhonem na všechna čtyři kola. Tedy pokud jedete směrem nahoru. Z království dolů to prý nikdo nekontroluje.

Po patnácti kilometrech skončila asfaltová cesta a za kontrolou celníků Jižní Afriky teprve začalo opravdové stoupání. Občas jsme zastavili a kochali se výhledem. Starost nám dělala cesta před námi. Zdolání devítikilometrového nepřetržitého stoupání průvodce popisují jako mimořádně náročné a nebezpečné, plné strmých úseků, serpentin a zákrutů. Cesta byla zbudována roku 1950 a s Číňany je do roku 2019 dohodnuta její obnova a přeměna na zpevněnou silnici s asfaltovým povrchem. Dost možná to bude znamenat konec jedné legendy.

Měli jsme štěstí. Zima zde trvá od května do července a běžně tu sněží. Povrch byl ale zrovna suchý, bez sněhu a ledu. Pouze do jednoho strmého kamenitého úseku jsme najížděli nadvakrát.

Nahoře na celnici proběhlo odbavení bez dlouhého zdržení. Stačilo vyplnit jednoduchý formulář a uhradit poplatek 30 randů za auto. Peníze není potřeba měnit, zdejší měna „loti“ má stejnou hodnotu jako jihoafrické randy. Přioblékli jsme se a vyrazili jsme k hospodě, která se honosí pověstí nejvýše položené v celé Africe. Trošku nás zklamala, vypadá obdobně jako běžná vysokohorská chata kdekoli ve světě. Navíc pivo zde nabízejí jen v plechovce.

Zajímavější byli místní pastevci zahalení do dek. Ochotně s námi mluvili anglicky a nechali se fotografovat. Vedle sothštiny je tu angličtina úředním jazykem. Díky snahám francouzských evangelických misionářů započatým už v 19. století a pozdějšímu protektorátu Britů má dnešní Lesotho relativně dobře rozvinuté školství. Dosahuje jedné z nejvyšších úrovní gramotnosti v Africe: 62,3 procenta žen a 81,1 procenta mužů. Náš hovor s dvojicí místních mladých pastevců skončil ve chvíli, kdy jim zazvonil mobil a maminka je zavolala k obědu.

Cesta po střeše jižní Afriky

Území království vyplňuje nejvyšší jihoafrická náhorní plošina Basuto svažující se od východu na západ ve výškách 2300 až 3000 m n. m. Tímto se stalo Lesotho nejvýše položenou nezávislou zemí světa. Pro mnohé to bude možná překvapující tvrzení, ale je tomu tak. Nadmořská výška zde nikde neklesá pod 1400 metrů a nejvyšší vrchol Thabana Ntlenyana je s výškou 3482 metrů zároveň nejvyšší horou jižní Afriky.

Cílem naší cesty se stal národní park Sehlabathebe. Čekala nás klikatící se prašná cesta hornatým terénem přes malebné průsmyky a s výhledy do divokých soutěsek a údolí. Na trase nejsou žádná města. Naprostá většina obyvatel království žije v malých vesnicích, které tvoří rodinné usedlosti. Jejich domy, takzvané rondavely, jsou kamenné stavby kruhového půdorysu, mají doškovou střechu a jedinou obytnou místnost. Elektrifikace do naprosté většiny osad stále nedorazila. V okolí domečků je uklizeno, kamenné zídky vytvářejí terasy a políčka se táhnou vysoko do kopců. Auto je ve vesnici vidět zcela výjimečně. Muly zůstávají nadále jediným spolehlivým prostředkem, který dovede bezpečně překonávat kluzké skalní průsmyky.

V okolní Jižní Africe už i na venkově téměř vymizelo tradiční oblečení, ale tady lidé stále nosí vlněné přehozy. Jsou praktické, udržují tělu za každého počasí vyrovnanou teplotu a jiskra z ohně je snadno nepropálí. Dřevo je však vzácným materiálem. Stromy zde téměř nerostou, k topení se užívá sušený zvířecí trus.

Kadibudky s komínem

Kuriozitu, s jakou jsme se setkali dosud jen v Lesothu, nebylo možné přehlédnout. Zářivě bílé roury komínků bylo vidět v každé z malebných kamenných vesniček, kterými jsme projížděli. K našemu počátečnímu překvapení nevycházely z obytných domků, ale ze zadní části záchodků. Jejich smysl nám byl později vysvětlen. Komínky tvoří součást důmyslného systému latríny. Nejde přitom o zlepšovák zvyšující tepelný či jiný komfort tohoto nezbytného zařízení, ale je to projekt prevence před nákazou úplavicí.

Účelem je zamezit kontaktu s infekčními mouchami. Potenciální šiřitelé nemoci se dovnitř dostanou dveřmi a poté je naláká jáma latríny. Starý typ záchodků bez komínků jim nebránil vyletět zpět stejnou cestou, jakou se tam dostali. V nové kadibudce jsou však mouchy přitahovány světlem z komína, přičemž ten je ucpaný gázou. Záměr se stává funkčním tehdy, když za sebou lidé řádně zavírají dveře a nepouštějí dovnitř další světlo. Pak se mouchy nikdy nedostanou ven a bezmocně bzučí v komíně, kde zůstanou.

Opuštěná oáza klidu

Po stezce vedoucí po hřebeni Dračích hor, která kopíruje státní hranici, lze údajně pěšky dojít od Sani Passu až do národního parku Sehlabathebe za čtyři dny. Nám cesta autem s náhonem na čtyři kola trvala tři dny.

Safari se stády slonů, žiraf nebo lvů v tomhle parku nenajdeme. Bohatství a jedinečnost zde ocení ten, kdo miluje ticho a osamělost krásné krajiny. Její reliéf se přitom výrazně neliší od míst, kterými jsme putovali předchozí dny. Jeden rozdíl je však patrný. Nikde ani stopy po stádech ovcí a koz nebo po obdělané půdě.

Skutečnou bránu za hranici parku tvořil ostnatý drát s praporkem natažený přes cestu. Asi o půl kilometru dál už jsme oficiálně vstoupili na území parku a tady se nacházel moderní ubytovací komplex. Byli jsme tu jediní hosté a bez problémů jsme obdrželi povolení postavit stany a využívat zdejší sociální zařízení. Do deseti večer zde dokonce generátor vyráběl elektrický proud. Na zdejší poměry opravdový luxus.

Večer přece jen dva turisté v doprovodu místního průvodce přijeli. Byli to důchodci z Kalifornie a rádi se s námi podělili o své zážitky. Táboření v parku není nijak omezeno a prostor k turistice se zdá nekonečný. Jen s orientací je to složitější. Nejsou zde vyznačeny cesty, takže nezbývá než zvolit nějakou vyšlapanou pěšinku a čekat, kam člověka dovede. Lze tady potkat několik druhů antilop, ale nejvýznamnější je unikátní afroalpinská a subalpinská flóra, ptactvo a ryby.

Dnes neobydlené území parku skrývá i kulturní bohatství. Je zde 65 nalezišť starodávných sanských skalních maleb. Sanové (dříve nazývaní Křováci) jsou původní obyvatelé náhorní plošiny. Už v 8. století je však odtud z velké části vytlačily bantuské kmeny a poslední byli vyhlazeni Brity v 19. století. Přesto po sobě zanechali stopy, které lze nalézt v jazyce současných Sothů, a především bohatství skalních maleb a rytin. Jde o největší „sbírku“ skalních maleb v Africe na jih od Sahary.

Jejich skalní úkryty však nebylo snadné najít. Pod jeden takový převis nás zavedl strážce parku. Malby zde běžně překrývaly jedna druhou tak, jak byly zhotoveny v různých dobách. Zobrazují lidi, zvířata i neživé předměty. Člověk je obvykle v červené barvě, jen málokdy je možné rozeznat pohlaví a téměř vždy se jedná o dospělé osoby. Často jsou zobrazovány antilopy, které byly pro život Sanů důležité.

Vše není jako v pohádce

Na běžného turistu působí letmý pohled na zajímavou krajinu a živoucí skanzen původní kultury téměř pohádkově. Ale jak už to bývá, skutečnost života místních tak idylická není. Ekonomika království si nevystačí se zdejším nepříliš rozvinutým textilním průmyslem, zemědělstvím ani těžbou diamantů. Víc než polovina obyvatel žije pod hranicí bídy. Rodiny jsou z velké míry závislé na výdělcích příbuzných pracujících za hranicemi. Země s nebývalým počtem dobytka překvapivě není ani potravinově soběstačná. Celé čtyři pětiny potravin se musí dovážet.

A tím teprve začínají smutné statistiky. Lesotho patří do trojice států nejzasaženějších virem HIV. Hůře jsou na tom jen Svazijsko a Botswana. Poslední průzkumy uvádějí, že je nakaženo 23,6 procenta obyvatel země, ve městech je přitom HIV pozitivní přibližně polovina žen mladších čtyřiceti let. Další hrozivé údaje se týkají sexuálního násilí. V počtu znásilnění zaznamenala studie OSN v Lesothu dokonce nechvalné prvenství na světě, údajně někdy čelilo sexuálnímu násilí 61 procent zdejších žen.

Bohatství, nebo zkáza?

Naději na vylepšení stavu královské pokladnice slibuje bohatství sladkovodních zdrojů. V době vzniku samostatného Lesotha připadalo vládě Jihoafrické republiky jeho hornaté území jako snadno postradatelné. Dnes je i tohle jinak. Cenná pitná voda stála za zrodem jednoho z nejambicióznějších energetických projektů světa. V průběhu dvaceti let má být dokončen společný lesothsko-jihoafrický projekt, který zajistí zemi dostatek elektrické energie a také příjmy z prodeje vody pro jihoafrickou průmyslovou oblast Witwatersrand.

Vytváření obrovských nových vodních ploch však provázejí nežádoucí změny klimatu, které mohou znamenat ekologickou katastrofu. Už zbudování přehrad (v současnosti dokončených) vedlo k nebývalému nárůstu srážek. Zemědělství se potýká s nestálým počasím, prudké lijáky se podepsaly na okolních svazích, které jsou v posledních letech také nadměrně využívány jako pastviny. Eroze se stala opravdovou hrozbou pro zdejší krajinu.

Počet přijíždějících turistů postupně narůstá. Láká je sem klid této relativně bezpečné země, krásná příroda a dosud živá tradiční kultura. Nejlepší dobou k návštěvě je zdejší zima (červen–září), období sucha, kdy nehrozí záplavy a cesty jsou snadněji průjezdné.


Lesotho v džípu, na motorce, na kole, koni i pěšky

Po zrušení vízové povinnosti se pro české turisty stala návštěva enklávy horského království Lesotha vítanou příležitostí, jak poznat výrazně odlišnou zemi, než je okolní Jižní Afrika. Turistů sem přesto zatím mnoho nejezdí. Místní nezpevněné silnice jsou ideální pro dobrodružné cestování v terénních 4x4 autech nebo na enduromotocyklech. Zdejší divoké scenerie jistě brzy objeví a ocení také bikeři. Relativně bezpečná země bez ostnatých drátů, ohrad a plotů je opravdovým rájem pro pěšíturistiku. Není problém s kempováním nadivoko. Místní horaly, zahalené do nepromokavých vlněných houní, lze také požádat o přenocování v rondavelu, kamenném domečku o kruhovitém půdorysu a s doškovou střechou. Specifickou místní nabídkou je trekovánína malých konících. Tuto službu nabízí hned několik míst a můžete se domluvit na jízdě na pár hodin nebo i na několikadenní výpravě. Lesothští koníci pro místní znamenají často jediný způsob dopravy a jsou známí svou vytrvalostí a obratností.


Tip autora

Kam ještě v Lesothu? Thabana Ntlenyana je nejvyšším bodem Lesotha i celé jižní Afriky. Vrchol se tyčí na východě země v Dračích horách a dosahuje 3482 m. Z průsmyku Sani Pass se k němu můžete vypravit pěškynebo na koni. Nezapomeňte na teplé oblečení, v zimě zde bývá dostatek sněhu i na lyžování.

Teyateyaneng leží na severu země a město je významným centremtradičníchřemesel. Lze zde zakoupit tkané tapiserie, výrobky z vlny, vyřezávané ze dřeva i keramiku.

Thaba Bosiu (Hora nocí) je nejdůležitější historické místo Lesotha. Jedná se vysoko položenou pevnostna stejnojmenné stolovéhoře vzdálené asi 20 km od hlavního města Maseru.