„Asi po dvou hodinách viděli jsme, an ze všech stran lidu na tisíce k našemu domu běží, řadem se stavějí, na střechy lezou. Nejprv jsme se domnívali, že někde v našem domě hoří. Toť po malé chvíli vidíme, že guardie, která obyčejně při popravách se užívá, upřímo k naší hospodě jde... Jak k domu přijeli, tak subaša s koně a jiní Turci ssedali a jančaři nebo guardie s hřmotem a křikem dům náš otevřeli... A všichni ouprkem, kde koho dostati mohli, po pavlačích vedli, vlekli a kruh železný na krk vstrčili a řetěz skrze kruh prostrčili.“
Tak podle cestopisu Václava Vratislava z Mitrovic skončilo diplomatické poselstvo císaře Rudolfa II. v tureckém Cařihradě, poté co se Habsburk rozhodl porušit mír a zahájil opět proti osmanské říši válku. Na rozdíl od Antialkoránu Václava Budovce z Budova napsal Vratislav skutečný cestopis.
Ve srovnání s Václavem Budovcem byl Vratislav z Mitrovic obdařen výraznějším literárním talentem. Zajímavě popisuje prostředí tureckého hlavního města a navíc i poměry v žalářích a na galejích, neboť člen diplomatického poselstva Vratislav na rozdíl od Budovce prožil větší část své mise jako vězeň.
Narodil se v Jindřichově Hradci a pocházel ze starobylého katolického rodu rytířů Vratislavů. Už v raném mládí ho přitahovala četba cestopisů, zejména tehdy velmi populárního autora Ogiera Ghiselina de Busbecqa, rakouského velvyslance v osmanské říši, jenž v roce 1562 vydal spis o cestě do Cařihradu. Vratislav toužil po poznání zemí, o nichž čítal, a měl to štěstí, že už v patnácti letech se mu jeho sen splnil.
Díky protekci příbuzných ve vysokých státních funkcích byl roku 1591 přidělen jako panoš Fridrichu Krekvicovi, vůdci poselstva císaře Rudolfa II. k tureckému sultánovi, jenž se měl stát císařským vyslancem v tureckém hlavním městě.
V té době sice vládl mezi habsburskou monarchií a osmanskou říší mír, avšak v pohraničních oblastech docházelo v důsledku nedisciplinovanosti a agresivity místních begů ke stálým konfliktům. Turci měli v úmyslu v roce 1590 válečný stav obnovit, ale Rudolf II. prosadil mír i za cenu pokořující podmínky, že kromě každoročního tributu ve výši 30 000 dukátů poselstvo tureckému sultánovi přiveze různé drahocenné zboží a skvosty.
Cesta do Cařihradu
Poselstvo z Vídně vyrazilo 1. října 1591. Tehdy obvyklá cesta vedla zpočátku po Dunaji. Záhy dorazilo do Ostřihomi, kde se tehdy nacházela turecká hranice. Do Bělehradu lodi dopluly 22. října. Zde členy mise pět dní zdržely přípravy na další cestu, během níž putovali na koních a vozech Balkánským poloostrovem - údolím srbské Moravy přes Pirot do Sofie a pak údolím řeky Marice přes Plovdiv a Drinopol do Cařihradu, kam poselstvo dorazilo 28. listopadu.
Vratislav z Mitrovic popisuje Bělehrad jako místo, jímž Turci pronikali do Uher, a běduje nad tureckými vpády, během nichž byla uherská země zpustošena a mnoho Čechů přišlo o život. Ani vzácné dary, s nimiž byl sultán spokojen, však nezabránily vypuknutí nového nepřátelství. K moci se znovu dostal velkovezír Sinaan paša, jehož životní prioritou byl boj proti Habsburkům.
Vyslanec Krekvic byl obžalován ze zrady a poté, co v bitvě u Sisaku padli dva sultánovi synové a turecké vojsko bylo poraženo. Celé diplomatické poselstvo skončilo ve vězení. Krekvic byl dokonce odvlečen do Bělehradu, kde zemřel. Postavení členů poselstva se přímo odvíjelo od situace na bojištích. Když Turci prohrávali, skončili nešťastníci přikováni na galejích. A bylo ještě hůře.
Po dalších tureckých porážkách byli zajatci dopraveni do pevnosti Anadolhissar, údajně nejhoršího tureckého vězení. Vratislav vzhledem ke svému mladému věku snášel věznění poměrně dobře, hůře však na tom byli jeho starší kolegové. Nicméně ani on nebyl ušetřen nelidského utrpení, a to nejen v žaláři, ale i na galejích, kde si užil těžké fyzické dřiny, ostrých slunečních paprsků, takže se cítil jako „vopálenej vepř“, a stálého bití. Teprve po smrti velkovezíra Sinaana nový sultán Mehmed III. nešťastníky z vězení propustil.
Členové poselstva se vraceli do střední Evropy se sultánem a jeho vojáky, kteří táhli vstříc uherskému Jágeru. Václav Vratislav z Mitrovic dorazil domů roku 1595 a teprve po čtyřech letech, ve věku třiadvaceti let, sepsal své zážitky.
Možná i díky tomuto časovému odstupu si zachoval humor a nadhled. Své dílo nazval Příhody Václava Vratislava z Mitrovic, kteréž v tureckém hlavním městě Constantinopoli viděl, v zajetí svém 1591 zkusil a po šťastném do vlasti se navrácení sám léta 1599 sepsal. Vzal si za ženu Ludmilu Ježovskou z Lub, s níž vyženil i středočeské městečko Starý Knín a účastnil se ještě dalších bojů proti Turkům. Jeho osudy byly natolik spojeny s osmanskou říší, že se mu začalo přezdívat „Tureček“.
Literární skvost
Český jazykovědec Jan Gebauer označil Vratislavův cestopis za „okrasu české literatury“. Vratislav totiž dokázal na hlavní napínavý děj, který představují osudy císařského poselstva, navázat množství příběhů i informací o životě v osmanské říši. Dílo je velmi čtivé, líčení se zaměřuje především na zvyky lidí a popis krajiny. Dokládá to i první knižní vydání tohoto cestopisu, které pochází až z roku 1777. Tehdy jej vydal František Martin Pelcl s předmluvou bránící český jazyk. Vratislavův spis mu byl příkladem krásné češtiny, jazyka, který tehdy na sklonku 18. století první buditelé křísili k životu. Z hlediska odborného je Vratislavův spis přínosem spíše pro historiky než pro zeměpisce.
Vratislavův cařihradský pobyt byl poněkud nešťastný, ale jeho životní osud naopak mnohem příznivější než život jeho „diplomatického kolegy“ Václava Budovce z Budova, a to jen díky tomu, že se v pohnuté době přidal na tu „správnou“ stranu. Během stavovského povstání v letech 1618-1620 zůstal jako katolík věrný císaři a musel nakrátko opustit zemi. Zatímco Budovec skončil na popravišti, Vratislav za prokázanou věrnost panovníkovi byl po porážce povstání povýšen do panského stavu, jmenován nejvyšším zemským sudím a tajným císařským radou a polepšil si také majetkově. Odpočívá v honosném hrobě v kostele sv. Jakuba na Starém Městě pražském.
