Miliony lidí mají velkého bílého žraloka spojeného se jménem André Hartman. Hrátky tohoto vousatého morouse se zubatými parybami nenechají nikoho v klidu. Někdo je sleduje s obdivem a s otevřenými ústy, jiný kroutí hlavou s myšlenkou, že ten člověk patří do ústavu. Já ale vím jedno: se žraloky může André možná o život přijít, ale bez nich by nemohl žít vůbec.
Ty pikle jsme kuli více než rok. Přemýšleli jsme, kde a jak si zopakovat po pár letech pořádné potápění se žraloky. Vláda Jižní Afriky totiž striktně vymezila hranice v práci s těmito tvory.
Nikdo se s nimi nesmí potápět ani se jich dotýkat. Cesta k velkým bílým je teď otázkou peněz. Koupit si povolenku na volné ponory či fiktivní výzkum je ovšem jednoduché pro arabského šejka nebo pro nejbohatší týmy světa. My jsme spoléhali na svoji výřečnost a sepsali žádost o povolení doplněnou prosebným dopisem. Jenže jihoafričtí úředníci se nenechali zlomit. Museli jsme se tedy spokojit s takovým malým, trošku nelegálním ponorem se žralokem.
Loď je základ
Uvítání po roce bylo téměř dojemné. Na parkovišti u Andrého domku se krčila na vozíku lodička vhodná na klidnou vodu nějakého zapadlého jezírka. Trochu mi vyrazila dech. „Neboj, je to dobrá loď,“ pochvaloval si André, „jenom do ní trochu teče.“ Po hodině a půl jsme se konečně dostali k vodě, sundali člun z rezavějícího vozíku, a ten ladně sklouzl do průzračné vody. Jakmile se v něm uvelebil André, měli jsem vodu deset centimetrů od okraje. Coby znalec místních poměrů určil směr výpravy a vyjeli jsme.
Po hodině plavby jsme se dostali do takové mlhy, že ani mořský vlk Hartman netušil, kam dál. Vrtule se několikrát zamotala do dlouhých řas a nezbývalo, než chuchvalce hnědé traviny pokaždé vymotat a uvolnit tak sevření. Minuli jsme těsně několik hrozivě vyčnívajících útesů skal, které nám naznačily, že se blížíme k cíli naší cesty. Mlha se zvedla a konečně se ukázal směr. Před námi se tyčila skála a ještě než jsme k ní přijeli, prozradila její obyvatele pachová stopa. Pořádný zápach rybiny se linul z ostrova, který obývalo několik stovek lachtanů.
„Tak jsme tady,“ otočil André svou kocábku za ostrov. „Vidíš tu změněnou barvu vody?“ mávl rukou směrem od skály, „tohle svinstvo z ostrova odsud voda odnáší pryč. Žraloci to najdou a připlavou sem!“
Rybaříme
Čekáme tedy na velké bílé, povídáme si a pečeme se na slunci. Najednou André ukáže na vzdálené pobřeží. Policejní auto. Vím, že tady nejsme zrovna legálně a práce se žraloky je zde zakázána. Policie pravidelně krouží okolo pobřeží a kontroluje nelegální lovce langust či velkých ušní - abalounů. Moře je dnes prázdné a žádná rybářská loďka se v téhle zátoce nehoupá. Jsme tu sami a povolený je tu jen rybolov.
André zavelí: „Tak nahodíme udice, ne?“ Chvíli nechápu, ale pak mi dojde, že musíme legální činnost aspoň předstírat. Koneckonců, policie je dost daleko na to, aby nic nepoznala. A tak stojíme na vratkém člunu a chytáme ryby. Jen tak, bez prutu, vlasce a háčku. Bez návnady na ryby chytáme ryby. André trhá rukama a pravou začne rychle navíjet neviditelný vlasec. Zabrala mu. Horlivě beru podběrák a snažím se rybu chytit. Byla však rychlejší a utekla…
Policii, která nás ze břehu sledovala dalekohledem, náš imaginární rybolov uklidnil. Odjela v pravý čas, protože najednou se v místech, kde se houpaly naše neviditelné splávky, objevila hřbetní ploutev bílého žraloka. Udělala velké kolečko a rozjela se zpátky ke člunu. Šli jsme do kolen. Ne snad, že by nám ploutev nahnala strach, ale proto, abychom uskutečnili svůj plán: otevřít pánovi zdejších vod jeho obrovskou tlamu a pořádně si na něj sáhnout. I když se to nesmí a je to přísně zakázáno.
Ukaž ten čumák!
Naše paryba se chovala, jako kdyby věděla, po čem tak toužím. Tisíce hodin na různých lodích, stovky dnů na různých mořích, týdny naplněné pouhou trpělivostí a měsíce čekání. Čas bez žraloků byl vždy utrpením a dnes tu byla odměna, na kterou jsem léta čekal.
André pohotově ponořil do vody ruku, ale žralok se zastavil sotva deset centimetrů před jeho prsty. Vousáč se snažil paži natáhnout, ale na žraloka nedosáhl. Jako by to ta potvora tušila nebo doufala, že se nahneme tak daleko, až přepadneme za ní do vody. To by nastala jiná písnička. Najednou udělal zubatec něco nečekaného: pomalu vystrčil nad vodu rypák, potom horní čelist, následovala spodní a najednou byl nad vodou téměř celý. Ukázal se nám v celé své parádě, jako by se předváděl a chtěl ukázat, kdo je tady pánem. Pod vodou měl pouze prsní ploutve a s otevřenou hubou si nás prohlížel. Koukali jsme do obrovské rudé tlamy, nekonečně hluboké a orámované zahnutými zuby, a ten pohled v nás budil… no, přinejmenším respekt.
Pak se dravec natočil až koketně na bok a celá ta krvavá a temná díra se mu zalila vodou. Ležel a neustále si nás prohlížel. Černé oko měl tak chladné, že mne i pod pálícím sluncem polil ledový pot. Jestli je na bílém žraloku něco děsivého, tak je to jeho mrtvé a nehybné oko, temné jako smrt. Žralok už měl zmizet ve vodě a ukázat se zhruba za pár minut, ale tenhle zvědavec se nepochopitelně předváděl. Chvíli nás pozoroval pravým okem a pak se znovu vzpřímil. Nad klidnou hladinou se zase objevila celá čelist a žralok naprázdno cvaknul.
Trochu jsme se lekli a přitom si uvědomili, že jsme při hrátkách s běloušem zatížili záď a nabrali tolik vody, že už přetékala přes bok kocábky. Co nevidět bychom šli ke dnu. Rychle jsem skočil na špici loďky a voda trochu ubyla. Hartman hned zase začal nedočkavě natahovat ruku a znovu chtěl chytit žraloka za rypák. Jenže ta potvora na sebe nechtěla nechat sáhnout! Znovu na nás strnule zírala, a tak jsem aspoň mačkal spoušť ostošest.
Na třetí pokus se to Andrému konečně podařilo. Chytil žraloka za čumák a on mu vyjel po prstech. Naštěstí André včas uhnul, takže zvíře se jen opřelo břichem o člun a rypák přistrčilo na pár centimetrů od mých kolen.
Dost bylo hrátek
Pak se ale stalo něco nečekaného. Predátor si všiml, že jsme na něj nachystali návnadu, aby se nám náhodou nevyhnul, a z ničeho nic ho ta podrcená jatýrka začala zajímat. Jedno chlamstnutí, a návnada zmizela ve žraločí čelisti. Bohužel pro nás žralok nepřekousl silné lano, na kterém visela. Trhnul provazem, ale ten stále pevně držel uvázán u masivního nerezového úvazu pevně přišroubovaného ke člunu. Loď se nebezpečně zakymácela a záď se začala ve vteřině potápět. Motory klesaly čím dál tím hlouběji a červená podlaha člunu mizela v mohutných přílivech slané vody.
„Nůž!“ řval André ze všech sil. Skočil k lanu napjatému jak struna a snažil se ho udržet alespoň trochu povolené. Přetahování se žralokem ale nemůže vyznít ve člověčí prospěch. Není prostě v lidských silách měřit své síly s pětimetrovým obrem. Predátor táhl náš člun pryč na otevřené moře a kotva stále držela na jeho dně. Loď se tak doslova tlačila vlastní vahou pod vodu. Byli jsme už po kolena ve vodě a modlili se o zázrak.
Šmátral jsem po prsa v ledové vodě a hledal nůž, kterým jsme připravovali návnadu. „Rychle! Nebo se potopíme!“ křičel pořád André. Nůž voda někam odnesla, a tak jsem chytil lano vedle Andrého prstů. Oba jsme zabrali vší silou, ale vypadalo to beznadějně. Dva suchozemci zápasící o přežití s netvorem hlubin v jeho revíru.
Záď byla celá pod vodou a já už nehleděl na to, že se mi v ní namočila celá brašna s fotoaparáty a objektivy. Bojovali jsme o holý život, protože v téhle ledové vodě plné žraloků doplavat na břeh… To by se nám těžko podařilo.
Lano bylo jako tětiva luku, a najednou povolilo. Žralok ho konečně překousl a my s Andrém s úlevou spadli na záda. Žralok nás nepotopil - odplaval a už se nevrátil. Nepodařilo se nám se k němu ponořit ani jsme si s ním víc nepohráli. Naším jediným úlovkem byl zážitek, který nám přichystal.
Domů jsme dojeli jen tak tak na jeden motor a naše loďka byla zralá na generálku. My ostatně taky, i když přes všechno nebezpečí to stálo za to. Už se těším na další. Je totiž jedno, kolik kiksů a průšvihů na moři s André Hartmanem zažijete. Neodradí ho to. A já už se těším, jak mu za pár týdnů zavolám z druhé strany Jižní Afriky a řeknu mu: „Hele, André, mám chuť na pořádný ponor, jen my, žraloci, moře a žádní policajti ani byrokrati. Co ty na to?“ A navzdory dnešnímu vyčerpávajícímu zážitku se na druhé straně telefonu ozve: „Hm. Tak jedem.“
ŽRALOČÍ KAMARÁD
Jihoafrická potápěčská legenda André Hartman je potápěčský instruktor nejvíce známý pro svou práci s velkým bílým žralokem. Narodil se roku 1952 v Kapském Městě, kde jeho otec obchodoval s diamanty. Už od mládí byl vynikající plavec a od potápění brzy přešel k lovu harpunou, ač je to ve vodách plných žraloků nebezpečné. Pět let byl v jihoafrickém námořnictvu (dokonce hrál na flétnu v Navy Bandu), pak mu ale vojenský styl života přestal vyhovovat. Poté se podílel na záchraně zbytků britské lodi, která ztroskotala u Kapského Města v roce 1682. Od té doby se věnuje práci s bílými žraloky a vlastní společnost, která lidem umožňuje potápět se na nebezpečná místa a případně pozorovat žraloky.
André Hartman se jako jediný na světě odváží postavit se velkému bílému žralokovi tváří v tvář bez jakékoli ochrany a mimo železnou klec, kterou potápěči běžně užívají. Svou prací chce dokázat, že tento obr není zdaleka tak bezduchý zabiják, jak si lidé představují na základě dojmů z mnoha filmů a každoročních statistik pobřežních hlídek. Jeho rada při setkání se žralokem zní: „Když se k vám žralok přiblíží, nepokoušejte se uniknout. Zůstaňte zcela klidní a nehýbejte se. Nejlépe je sklonit hlavu. V 99 procentech případů žralok odplave…“
Zranění se ale nevyhnulo ani takovému žraločímu veteránovi, jako je André - v roce 2004 byl jedním zubatcem vážně zraněn. Jihoafrické úřady ho obvinily z volného potápění se se žraloky, což je v Jižní Africe nelegální, stejně jako se jich dotýkat. Hartman ale tvrdil, že byl na lodi a celá událost byla nehoda. André Hartman se podílel na tvorbě mnoha dokumentů o velkém bílém žralokovi, například pro National Geographic, BBC či Discovery. Se Stevem Lichtagem spolupracoval na snímku Carcharias - velký bílý.
