Říká se, že to nejkrásnější, co můžeme prožívat, je dobrodružství. Kdo se neumí divit a radovat, je mrtvý zaživa. Jenže někdy je těch zážitků skoro až moc a člověk by si přál být někde v teple, nerušen překvapeními a nenadálými změnami plánu. Jestli chcete právě tohle, tak nejezděte do Argentiny. Tahle země vás moc vydechnout nenechá.
Tuhle proklatou noc jsem myslel, že umřu - právě kvůli touze po dobrodružství a poznání. Pro nepotlačitelné nutkání být v něčem první. Za všechno mohla tahle nadmořská výška a mizerné počasí. Všude kolem se proháněla vichřice, které Argentinci a Chilané přezdívají výstižně Bílá smrt. Vítr od Pacifiku dosahuje na vrcholu Aconcaguy v nárazech často rychlosti dvou set kilometrů za hodinu a nešťastník, kterého vítr na hoře zastihne, nemá velkou šanci se před ním ukrýt.
Výstup na Aconcaguu, nejvyšší horu západní polokoule, které do sedmi tisíc metrů nadmořské výšky chybí pouhých jedenačtyřicet metrů, je technicky snadný. Problémem je však právě nadmořská výška a zrádné počasí. Celou noc jsem v posledním bivaku před výstupem na vrchol nemohl usnout. Až sem jsem se s padákem na zádech táhl jako vosa v medu a každou chvíli se opíral o teleskopické hůlky, abych nabral trochu dechu. A to všechno jen proto, abych byl první člověk, který se pustí z vrcholu Aconcaguy na padáku. Pošetilé člověčí plány!
Nafrněná Aconcagua
Na vrchol mi za úsvitu zbývalo jen několik set výškových metrů, takže pár hodin pochodu. Jenže venku za tenkou stěnou stanu se ženili všichni čerti a mně začínalo být jasné, že z letu na padáku nejspíš nebude nic. Za mohutným masivem hory se vytvořil nádherný lenticularis, oblak vznikající silným prouděním vzduchu na závětrné straně hory. Na pohled je nádherný, ale ve chvíli, kdy jsem chtěl uskutečnit jeden ze svých snů a pustit se na padáku z nejvyšší hory široko daleko, mi velkou radost neudělal.
S přicházející nocí oblaka dostávala neuvěřitelné tvary a barvy. Vystrčil jsem nos ze stanu a připadalo mi to, jako bych vystupoval z hlubin oceánu. Modré šero lemovaly rudooranžové vrcholy bouřkové oblačnosti, ze kterých problikávaly záblesky. Postupně se oblačnost zvedala, až zahalila celou horu.
Vítr zesílil, spustil se liják a blesky doprovázené toulavou ozvěnou hromu co chvíli nasvětlily scénu. Byl jsem otrávený, naštvaný, zklamaný, vzteklý. Konečně se sem dohrabu i s padákem na zádech, a ze skoku nakonec nebude nic? Myšlenka na porážku mě frustrovala. Seděl jsem ve stanu a smiřoval se s neodvratnou situací.
Vytahoval jsem benzinový vařič zabalený ve starém časopisu a najednou mi zrak padl na útržek věty na listu. Stálo tam: „Způsob, jak dosáhnout vnitřního míru, spočívá v tom, že dokončíte úplně všechno, co jste začali…“ Rozhlédl jsem se po malém stanovém světě, který mě obklopoval, a vmžiku se rozhodl. Dobře, nebudu se z vršku Aconcaguy snášet na padáku, ale úplně se odradit nenechám.
Když mi nechce dopřát to potěšení poletovat si na chvíli nad horskými velikány, aspoň si na ni vyšlápnu a vyříkáme si to osobně! Nazul jsem si pohorky a s končící bouřkou jsem odhodlaně vykročil na vrchol. Dopil jsem zbytek čaje, dorazil plácačku slivovice a zbytek sušenek. Měly mi dodat energii při cestě na nejvyšší bod kontinentu i při zdlouhavém sestupu zpátky do údolí k Puente del Inca, lákajícímu sirnými horkými prameny ke skvělé lázni. Přinejmenším mi ale na chvíli osladily hořké zklamání z toho, že místo letu na padáku si to dolů budu klopýtat pěšky.
Rekonvalescence v tropech
Po zklamání v Andách jsem se rozhodl lízat si rány na křižovatce tří zemí: Argentiny, Paraguaye a Brazílie. Chtěl jsem si odpočinout a vidět tamní tropický ráj, smáčený nekonečným deštěm, a dojet až k obrovským vodopádům Iguazú.
Cesta na sever pampou po klepající silnici rovné jako pravítko byla úmorná a nudná, zpestřená jen občas stádem dobytka zebu. Naplánoval jsem si jízdu až do západu slunce s tím, že se pak poohlédnu po nějakém vhodném místě u příjemného potoka, kde bych mohl pohodlně sjet z cesty a přenocovat.
Ještě jsem neujel ani sto kilometrů, když mě zastavil úsek cesty zatarasený snad tisícovým stádem dobytka, který honáci nakládali na nákladní vozy. Jejich zručné pohyby byly rychlé a zkušené, ale přece jen trvalo dlouhé dvě hodiny, než veškerý dobytek nastoupil svou poslední cestu k přeměně ve šťavnatý biftek. Směrem k paraguayské hranici jsem už jel jako o závod. Za autem se místy táhl dlouhý ohon prachu.
Tak se stalo, že mě před jakousi bohem zapomenutou vesnicí uprostřed ničeho ocenila policie pokutou za překročení rychlosti šedesát kilometrů v hodině. Pokutový blok velikosti dopisního papíru s velkým státním znakem uprostřed se spíše podobal diplomu za rychlostní rekord trati. Nádavkem mi sympatický policista přidal svazek maté a na rubovou stranu pokutového blokodiplomu vypsal všechny obce až po Paraguay, ve kterých policie měří rychlost.
Se stovkami kilometrů ukrajovanými severozápadním směrem se krajina začala výrazně měnit. Občas se objevily ostrůvky někdejšího pralesa, výrazně se zvýšila vlhkost vzduchu a objevily se první silné lijáky. Na několika místech jsem projížděl dusivým kouřem lesního požáru uprostřed strašidelné měsíční krajiny. Tak v praxi vypadá destruktivní kultivační metoda známá po celém světě jako „slash and burn“, tedy setni a spal. Kmeny skutečných velikánů, na které sekery a motorové pily rolníků nestačí, pokoří zemědělci tak, že kolem nich rozdělají drobné ohně, které živí po celé týdny. Až se plameny prohlodají skrze tvrdé jádro, padesátimetroví obři se sami odporoučejí k zemi.
Posledních sto kilometrů cesty byla krajina kolem cesty kouzelná. Projížděl jsem vzdušnými lesy s mýtinami zlaté trávy. Erozí vyhlodané stěny vytvářely neuvěřitelně nádherný chaos, jímž protékaly řeky. Byly hluboké a zabarvené doruda hlínou, splavovanou prudkým deštěm. Jednu chvíli lilo tak hustě, že viditelnost nepřesáhla padesát metrů, a hned nato přestalo pršet úplně. Do svého cíle jsem se dostal večer promoklý a zůstal přes noc v autě.
Za Hřmící vodou
Ráno jsem zaspal a probudil mě až vydýchaný horký vzduch v kabině. Odvezl jsem auto na parkoviště jakéhosi hotelu a vydal se stezkou k vodopádům. Prales vytvářel kouzelnou kulisu k hřmícím vodám. V některých místech spadlé listí a zbytky větviček časem vytvořily úrodný koberec, ve kterém se uchytila semena nejrůznějších rostlin.
Celá plocha zářila pestrými květy toužícími po přízni slunce. Nad květy poletovali motýli s křídly velkými jako dlaně a scénu doplňoval polétavý hmyz jiskřící ve vzduchu jako zářivé smaragdy a rubíny. Tím vším se proplétali medvídci nosálové se vztyčenými pruhovanými ocasy a dlouhými čenichy hledali v zemi tlusté larvy. Hřmící voda neboli vodopády Iguazú leží na dolním toku stejnojmenné pohraniční řeky mezi Argentinou a Brazílií, jen několik málo kilometrů od paraguayské hranice. Vodní masa se řítí v půlkruhu do Ďáblova chřtánu, který je centrem a dominantou oblasti. Neburácí zde však jediný vodopád, ale celá soustava jednadvaceti větších a přibližně dvou set menších peřejí o celkové šíři čtyři kilometry.
Jednotlivé vodopády lze velmi dobře pozorovat v prosinci a lednu, kdy má řeka nejslabší průtok. Z vody se zvedají mohutné závoje husté mlhy, často protkané duhovými barevnými vzory. Pro indiány byly vodopády „místem, kde se rodí mraky“. Iguazú jsou dvakrát širší než Viktoriiny vodopády na řece Zambezi a mají dvaapůlkrát větší průtok než Niagarské vodopády. Jejich název pochází z jazyka guaraní, ve kterém pojem „i“ znamená voda a slovo „guazú“ je výraz pro něco velkého. Stál jsem dlouhou chvíli před obrovskou masou vody a přemýšlel o svých argentinských plánech.
Chtěl jsem se vydrápat na nejvyšší horu země i kontinentu a pak ji pokořit tím, že si z jejího vršku rozšafně skočím s padákem. Chtěl jsem se vznášet mezi horskými obry a aspoň na chvíli se jim cítit roven. Nevyšlo to, hora o mně nechtěla ani slyšet. U vodopádů Iguazú jsem si zase připadal tak nepatrný a bezmocný, jak se jen smrtelník při pohledu na sílu přírody může cítit. Argentina mi dala pořádnou lekci a já na ni jen tak nezapomenu.
ACONCAGUA
Aconcagua je nejvyšší horou And, a tedy i nejvyšší horou Jižní Ameriky. Inkové ji nazývali Anco-cahuac, což v kečuánštině znamená „Bílá stráž“. Není dokázáno, že by na ni Inkové vystoupili, ale je nesporné, že se dostali vysoko. Jejich stopy byly nalezeny na jiných vrcholech And, a to i na těch vyšších než 6000 m. Prvním známým Evropanem, který oblast prozkoumal, byl generál José de San Martín, který s vojskem roku 1817 překročil Andy právě v této oblasti. Prvním Evropanem, který se pokusil na horu vystoupit, byl Paul Gussfeldt, jeden z největších německých horolezců konce 19. století. Roku 1883 se dostal až do výšky 6560 m. Na vrchol vystoupil až roku 1897 švýcarský horský vůdce Mathias Zurbriggen. Aconcagua sice měří necelých 7000 m, ale její poloha v Andách, ve kterých přesahuje okolní hory o více než tisíc metrů, její blízkost oceánu a otevřenost oceánským větrům činí její klimatické podmínky velmi náročnými. Velké nebezpečí pro zájemce o výstup představuje především silný studený vítr, dosahující někdy rychlosti přes 200 km/h. Z úplného klidu se počasí může změnit během několika hodin.
PUENTE DEL INCA
Puente del Inca nebo Incký most je skalní oblouk, který se klene přes řeku Vacas, přítok řeky Mendoza. Vědci soudí, že tento nezvykly přírodní útvar vznikl spolupůsobením tak protikladných elementů, jako jsou led a stejnojmenné horké prameny, které prýští nedaleko. Na začátku dvacátého století zde vznikly rozsáhlé lázně, v nichž se pomocí sirných pramenů léčily nejrůznější nemoci. V té době zde vyrostla i vlaková stanice, která se zachovala dodnes. Byla to jedna z posledních argentinských stanic Transandské železnice, pak vlak pokračoval do Chile, kam projížděl dlouhým tunelem pod Andami. Dnes je Puente del Inca jen zapadlá vesnička v horách s několika hotýlky a restauracemi.
