Billboardy, poutače, reklamní cedule. V Alžírsku jich rozhodně není tolik jako u nás, ale tři mi utkvěly v paměti.
První jsem zahlédl ve městě Bú Sá`ada. Byla na něm scéna z války za nezávislost, kterou Alžírsko vedlo proti francouzským okupantům. Začala v roce 1954 a táhla se bezmála deset let.Bolestně poznamenala téměř každou alžírskou rodinu a zahynulo v ní přes půl milionů lidí. Alžířané si nakonec svobodu na Francii vybojovali, nepřátelé se však brzy objevili ve vlastních řadách. O billboard stál opřený domorodý muž v dlouhém plášti s kapucí na hlavě. Měl smutné oči a smutná byla i melodie, kterou hrál na dlouhou dřevěnou flétnu. Ačkoli to byla hudba beze slov, nebylo pochyb o tom, že zvuk i obraz spolu souvisejí.
O nic veselejší nebyl ani reklamní poutač ve městě Tughghúrt, který propagoval protetické pomůcky. Bylo na něm kolečkové křeslo, umělá ruka, noha i berle. Možná to byl vývěsní štít firmy, která je zhotovovala, a asi bylo správné, aby i negramotní obyvatelé věděli, kde mají podnik tohoto zaměření hledat. Teroristické útoky, které v zemi probíhají od roku 1991 dodnes, totiž připravily mnoho Alžířanů nejen o příbuzné (obětí bylo přes sto tisíc), ale často i o některou z končetin. Vždyť zraněných bylo ještě více než mrtvých.
Třetí billboard vyvolával nejméně negativních asociací pouze zdánlivě. Byly na něm vrtné věže, dlouhá potrubí ropovodů nebo plynovodů a kouřící komíny. Nejspíš propagoval obrovské zásoby ropy a zemního plynu, na které mohou být Alžířané právem hrdí. Mohli by, pokud by bohatství plynoucí z těchto přírodních zdrojů pocítili na vlastní kůži, ale tak tomu rozhodně není.
„V některých oblastech země dosahuje nezaměstnanost až sedmdesáti procent a ti, co práci mají, si vydělají sotva čtyři sta dolarů měsíčně. Vyžít se z toho nedá. Alžírsko je bohatá země, ale tisíce jejích obyvatel musí žít ve slumech. To nedává smysl,“ řekl mi mladík, se kterým jsem krátce předtím mluvil.
Ze tří minaretů
Ve všech zemích severní Afriky je dominantním náboženstvím islám, což znamená, že neodmyslitelnou součástí městských siluet jsou minarety mešit. Doufal jsem, že se na nějaký minaret dostanu, i když v sousedních zemích, v Maroku a Tunisku, se mi to nezdařilo. Můj sen se mi splnil hned na třech různých místech. Tím prvním bylo úžasné pouštní město al-Wád, přezdívané Město betonových ňader. Z výšky věže jsem si mohl naplno vychutnat svéráz místní architektury, kterou proslavily obří kupole čnící ze střech většiny budov. Stavějí se prý proto, že dobře rozptylují světlo a chrání obydlí před velkým vedrem. Oblé křivky kupolí mi z výšky připomínaly ženské vnady. Mnohé z nich byly bílé nebo stříbrné, ale s obzorem nejvíce ladily ty v barvě písku.
O tři dny později mě vpustil na minaret správce mešity v Tamasenu nedaleko Tughghúrtu. Tato tradiční opevněná vesnice, postavená z nepálených cihel, připomíná městečko duchů. V 90. letech minulého století postihly oblast prudké deště, které poškodily většinu staveb. Drtivá většina obyvatel se vystěhovala a hnědé hliněné baráčky pozvolna chátrají a rozpadají se na prach. Je to zvláštní pohled. Zatímco procházka tímto místem připomíná pomíjivost všeho a je tak trochu symbolem zmaru, hned za ruinami města se rozkládá symbol života – obrovský palmový háj.
Třetí svatyní, do které jsem byl vpuštěn, byla nádherně zrekonstruovaná mešita v městečku Tamellaht. Jmenuje se Sídí al-Hadž Alí – podle muslimského světce, který je pochován v přilehlém mauzoleu. Uctívání svatých, označovaných též za „přátele boží“ nebo „požehnané“, je severoafrickou zvláštností. V Alžírsku, ale také v sousedním Maroku a Tunisku najdete hrobky různých muslimských světců proslulé jako místa požehnání, kde mohou lidé hledat pomoc.
Ze tří hřbitovů
Hrob svatého muže bývá i důvodem návštěvy hřbitova ve městě Malika. Najdete zde nejen vlastní hrobku Sídího Aissy, podivuhodnou sněhobílou stavbu s několika věžičkami a spoustou ladných křivek, ale i hroby obyčejných smrtelníků, které připomínají keramické smetiště. Místní obyvatelé totiž označují hroby svých zesnulých keramickou nádobou, kterou nebožtík ještě za svého života nejraději používal. Skončí-li život člověka, měl by skončit i život jeho oblíbeného hrníčku, věří domorodci, kteří na místě posledního odpočinku roztříští nádobu na střepy.
Alžírské hřbitovy se od těch evropských naprosto liší. Zatímco u nás jsou to místa plná zeleně, kam pozůstalí na vzorně udržované hroby přinášejí květiny a zapalují svíčky, v Alžírsku jsou často místa posledního odpočinku označená jen jedním nebo dvěma obyčejnými kameny nebo kusy tvrdého zaprášeného betonu. Například ve městě Tughghúrt nevíte, zda jste na hřbitově, na staveništi, nebo na poušti, a nebýt několika hrobek místních králů, které se tyčí v rohu areálu, byli byste asi hodně rozpačití. Architektura budov uchovávajících ostatky několika panovníků je fascinující zejména díky neobvyklým kupolovitým střechám, které (podobně jako u staveb v al-Wádu) připomínají obří ženská ňadra. Zde dokonce zakončená vztyčenou bradavkou.
Důkazem toho, že všechny alžírské hřbitovy nejsou stejné, může být třeba hřbitov ve městě Bú Sá`ada. Ani sem sice pozůstalí nepřicházejí s květinami a svíčkami, ale hroby jsou docela upravené, náhrobní kameny zdobené islámskými ornamenty a popsané jmény těch, kteří pod nimi odpočívají. Navíc je to místo s hezkým výhledem. Leží na pahorku, a tak město i hory, které jej obklopují, máte pod sebou jako na dlani.
Třikrát nic pro vegetariány
Ačkoli nejsem vegetarián, při cestách po oblastech s nižším hygienickým standardem se snažím konzumaci masa vyhýbat. Ani Alžírsko nebylo výjimkou. I když jsem po několika dnech absence na maso chuť dostal, po návštěvě řeznických stánků ve městě Warqala mě opět rychle přešla.
První šok na mě čekal ještě předtím, než jsem se k prodejnám dostal. Bloudil jsem labyrintem uliček ve staré části města, když jsem se najednou ocitl na malém náměstíčku, kde nebylo nic kromě jedné plastové přepravky a tří párů velbloudích nohou. Byly zakrvavené, chlupaté a useklé těsně pod kolenem. Stály opřené o špinavou zídku a nikdo u nich nebyl. Třeba patřily prodavači, který si na chvíli odskočil. Zajímalo mě, k čemu takové amputované velbloudí nohy jsou, a tak jsem se obrátil na jednoho z kolemjdoucích.
Na otazník v mých očích odpověděl úsměvem a mezinárodně srozumitelným „súp“ – polévka… Zbytek zvířete jsem našel v masně za rohem. Nejrůznější vnitřnosti byly naskládané na pestrobarevných bedýnkách, vystavených na sluníčku. Pach krve přilákal stovky much, které by maso zcela pokryly, nebýt snědých prodavačů, kteří nad hromadami nepřetržitě mávali kousky kartonu. „Co to provádíte?“ zeptal jsem se trochu přihlouple. „Děláme lednici. Chladíme, větráme, zaháníme hmyz. Moc kvalitní maso, nechcete zkusit?“ Rezolutně jsem zavrtěl hlavou. Kombinace vedra a páchnoucích zvířecích mrtvol mi nedělala dobře, a tak jsem se začal poohlížet po východu.
Chvíli jsem bloudil tmavým labyrintem chodeb a průchodů, až jsem se nechtěně ocitl v jiném řeznickém krámku. Na zemi stála řada přepravek a na nich naskládaný tucet krvavých kozích hlav a nožek s kopýtky. „Zaručeně čerstvé, pane!“ objevil se na scéně řezník postříkaný krví. „Před chvilkou jsem je zabíjel! Nechcete jednu hlavičku zabalit?“ Zdvořile jsem poděkoval a sdělil, že nemám zájem. „Nebo si dáte raději polívčičku?“ nedal pokoj řezník. „Tady venku má bratr restauraci,“ ukázal rukou směrem k průchodu, který jsem ještě nevyzkoušel.
Prošel jsem jím a ocitl se na ulici. „Zaplaťpánbůh,“ řekl jsem si, „konečně jsem venku.“ Sotva jsem popošel několik kroků, objevil se přede mnou mladík, který nesl v náručí bezhlavé a vyvrhnuté kozí tělo stažené z kůže. Z útrob zvířete vyčuhovaly dvě igelitky se zeleninou a dalším zbožím. Když jsem přistoupil blíže, pochopil jsem, že břišní dutina nebohé kozy posloužila vynalézavému jinochovi místo nákupní tašky. Inu, jiný kraj – jiný mrav.
