Srpen je období velkého „sobího rodea“ - všechny kusy je nutné označit, roztřídit a spočítat. A pak šup s nimi na zimní pastvu.

Srpen je období velkého „sobího rodea“ - všechny kusy je nutné označit, roztřídit a spočítat. A pak šup s nimi na zimní pastvu. Zdroj: Jiří Chaloupka

Severské rodeo: Počítání a značkování sobů je pro Laponce významnou událostí

Už hodnou chvíli jedeme podél drátěného plotu, který odděluje pastviny od skromné silničky, ale po sobech ani památky. Míříme právě k Nordkinnu - nejsevernějšímu poloostrovu evropské pevniny. Kam se poděla všechna zvířata, která se tu jindy potulují a zcela samozřejmě vstupují do cesty lidem i automobilům?

V dálce na úpatí náhorní plošiny zahlédneme několik laponských domků, nad nimiž stoupá dým. Záhy zjišťujeme, že kouř jsou vlastně mračna zvířeného prachu, a za okamžik už udiveně civíme na několik tisíc vyděšeně pobíhajících a vzpínajících se sobích těl, vířících širokými kopyty jemný prach.

Už nám konečně dochází, proč jsme cestou nezahlédli ani jednoho paroháče. Všechna zvířata ze širokého okolí jsou soustředěna na jednom místě. Jsme právě svědky „velkého zátahu“ - letního značkování, počítání a třídění sobů. Na naší výpravě za polární kruh máme to štěstí být účastníky věhlasného laponského svátku, odehrávajícího se každoročně během srpna na sobích pastvinách.

Sobí rodeo

Houfy sobů jsou z náhorních plošin postupně naháněny do rozlehlé trychtýřovité ohrady. Tísnící se kusy jsou odtud po desítkách vpouštěny do kruhového corralu, ve kterém probíhá vlastní selekce. Ze zmatené masy zvířecích těl v té chvíli vyčnívají parohy a hlavy s hrůzou vypoulenýma očima.

Nad ohradou se vznáší mračno prachu a halekání Laponců. Pastevci se náhle mění v lovce. Někteří se s kovbojskými šátky či respirátory přes ústa vrhají do změti těl, kopyt a paroží a zručně vytahují vzpouzející se zvířata ze zmateně pobíhajícího chumlu. Označeni číslem či sprejovou barvou putují roztřídění sobi jednou z několika branek ven z kruhové ohrady do dalšího oploceného výběhu.

Uprostřed kroužícího proudu sobů zatím pobíhají laponské děti a značkují sobí telata. Vně ohrady přitom žalostně bečí několik mláďat, která se v nastalé vřavě oddělila od matek.

Severské rodeoSeverské rodeo|Jiří Chaloupka

Toto severské rodeo ze sedaček terénních čtyřkolek spokojeně sledují malé děti, které se ještě neodvažují mezi soby, společně s několika laponskými stařenkami. Pastevecká společnost se k této události sjela ze všech koutů skandinávského severu. Spolu s Laponci z Norska jsou tu i jejich soukmenovci ze Švédska a Finska. Výsledkem značkování jsou roztříděná stáda připravená k cestě na zimní pastviska.

Úspěšná „inventarizace“ sobí populace je navzdory částečné prohibici zakončena oslavnou „vodkovou pijatikou“.

Paroháči za ploty

Norové odhadují počet sobů na svém území přibližně na sto třicet tisíc. Poutník na cestě na sever se s mohutnými sudokopytníky poprvé setká většinou už v pásmu lesů střední Skandinávie. Skupinky či samotáři pasoucí se okolo silnic jsou značným nebezpečím pro motoristy. Zdánlivě apatický přežvýkavec na okraji cesty se rozhodne přeběhnout do druhého příkopu zpravidla ve chvíli, kdy řidiči k odvrácení střetu mnoho času nezbývá. Ne nadarmo mají pro tyto případy místní automobilisté často masky svých vozů vyztuženy mohutnými kovovými rámy.

S postupem na sever se nebezpečí kolize se soby kupodivu snižuje, přestože velkých sobích stád přibývá. Krajina se totiž s ustupující lesní vegetací stává sice nostalgičtější, ale přehlednější. V oblasti bezlesé tundry za polárním kruhem se pozorování sobích skupin, spásajících pokojně zakrslé rostliny a lišejník, stává téměř běžnou součástí výpravy.

Částečně domestikovaní sobi mají v provincii Finnmark vyhrazena svá pastviště drátěnými ploty, kterých generace pastevců, kočovných Laponců neboli Sámů, zbudovaly na náhorních plošinách často desítky kilometrů.

Letní a zimní domov

Přestože se tradičnímu způsobu obživy věnuje v severských zemích už jen zlomek z přibližně sedmdesátitisícové laponské populace, vlastní jen v oblasti Kautokeina u norsko-finské hranice na pět desítek tisíc sobů. Převážná většina Laponců dnes žije usedlým způsobem, a neodlišuje se tak od ostatní populace severního Norska.

Nejvíce zájmu médií, vědců i turistů však přitahuje právě ona kočující menšina potomků dávných severských šamanů, jíž přináší obživu chov sobů, výroba a prodej produktů z nich. Severští pastevci mají svůj „pracovní“ rok rozdělený podle potřeb migrujících stád. Na léto je Laponci následují se svými tradičními stany (laava) do nižších poloh či k pobřeží.

Srpen je období velkého „sobího rodea“ - všechny kusy je nutné označit, roztřídit a spočítat. A pak šup s nimi na zimní pastvu.Srpen je období velkého „sobího rodea“ - všechny kusy je nutné označit, roztřídit a spočítat. A pak šup s nimi na zimní pastvu.|Jiří Chaloupka

Naopak na zimu je vyhánějí výše na náhorní plošinu - viddu. Sobi se zde přes kyprý, mnohdy sfoukaný sníh lépe dostanou ke své zimní pastvě, lišejníku. K přečkání tohoto období mají pastevci v kopcích zřízený svůj zimní domov: pevné dřevěné domky. Odtud odjíždějí za pasoucími se zvířaty zpravidla na sněžných skútrech.

Podzimnímu stěhování na viddu však předchází nahánění sobů z letních pastvin, jejich počítání, třídění a značkování. Tento způsob „inventury“ majetku je v ročním koloběhu Laponců velmi významnou událostí.