Maroko

Maroko Zdroj: Hana Urbanová

Maroko
Marrákeš
Tinghir
3
Fotogalerie

Maroko je populární turistickou destinací. Změní rostoucí počet návštěvníků ráz této země?

Častou první zastávkou turistů, kteří míří do Maroka, bývá Shifshawn, městečko v severomarockém pohoří Ríf (ar-Rif). Mnozí tady svou pouť po Maroku končí a vydávají se do Tangeru (Tanga) či španělské enklávy Ceuta, odkud odjíždějí trajekty do Evropy. Ale i pro zkušenější návštěvníky této africké země může být Shifshawn překvapením.

Pro cizince je Shifshawn prvním závanem arabského světa. Na ulicích se setkávají se zahalenými ženami a muži v džilabách (tradiční marocký oděv připomínající dlouhou, silnou tuniku s kapucí), všímají si, že nejčastějším dopravním prostředkem v křivolakých uličkách starého města jsou na kost vyhublí oslíci, jejichž váha nákladu pro Evropana často hraničí s týráním zvířat, a ráno je budí hlas muezzina. Ti zkušenější, kteří už mají cestu Marokem za sebou, mohou při příjezdu do Shifshawnu váhat, zda už náhodou bezděčně nevstoupili na evropský kontinent. Shifshawn z dálky připomíná městečko ztracené v některém z alpských údolí. Okolní krajina je až zářivě zelená.

Problémy s vodou, tak časté v jiných částech Maroka, zde lidé neznají. V medině člověk potká - především v době, kdy je v blízkém Španělsku volno - téměř více Evropanů než místních. I levnější hotely jsou ve srovnání s těmi ve městech dále na jih luxusní a zařízené podle evropského vkusu. S marockými návštěvníky se zde prostě nepočítá.

Obchodníci poklidně sedí ve svých obchůdcích a moc dobře vědí, že na rozdíl od svých kolegů ve Fesu, Marrákeši či Essavíře nemusí vycházet ven, aby připoutali pozornost turistů. Těch je tu totiž tolik, že sami „vlezou do pasti“, z které se bez nákupu za pár desítek dirhamů (10 dirhamů je přibližně jedno euro) jen těžko uniká. Vnímavějším turistům, zvyklým na ruch marockých velkoměst a naopak na ospalý klid malých, neturistických městeček, tak Shifshawn může připadat jako líný skanzen toho, co kdysi bylo autentickou arabskou kulturou.

Od hippies k turistům

Osud městečka Shifshawn do značné míry vystihuje úděl celého Maroka. Tuto zemi turisticky „objevili“ příslušníci hnutí hippie v 60. letech minulého století. Marocký Marrákeš se pro ně stal první zastávkou na kultovní cestě za poznáním východních kultur, která dále pokračovala přes Istanbul do Kathmandu v Nepálu. Záhy po nich začala do Maroka jezdit i další generace cestovatelů: turisté, kteří měli méně času a ideálů, zato však mnohem více peněz.

V současné době Maroko ročně navštíví kolem sedmi a půl milionu turistů. Toto číslo od roku 2000 vzrostlo třikrát. Příjmy z turismu dnes činí přibližně deset procent marockého HDP.

Nárůst počtu návštěvníků má samozřejmě vliv na život a podobu turistických i méně turistických částí Maroka. Třeba čtvrté největší město Maroka, Marrákeš, tvoří součást itinerářů všech cest po nejzápadnější zemi severní Afriky. Uvidíte tu vše, co si Evropan představí, řekne-li se Orient: kejklíře, krotitele hadů a opiček, zahalené ženy nabízející zdobení henou či čtení osudu z ruky i prodavače vody, kteří své zboží zákazníkům nalévají z vaků vyrobených z velbloudí kůže. Celá scenérie je večer zahalena do oparu kouře, který vychází ze stánků nabízejících marocký kuskus či tajine.

To vše má své nepopiratelné kouzlo, otázkou však je, nakolik stále ještě jde o autentický projev místní kultury a nakolik už je to spíše představení pro turisty. Je těžké najít jednoznačnou odpověď - mnoho především mladých Maročanů dá dnes přednost televizi či internetové kavárně před setkáním na náměstí přeplněném turisty. Velká část restaurací okolo náměstí slouží výhradně turistům (ne už tak stánky v jeho prostředku). Stejně tak prodavači vody a další exotické profese dnes už spíše dotvářejí romantický obraz arabsko-afrického města, kvůli kterému sem jezdí turisté, než aby plnili praktickou funkci.

Přesto však lze vždy na rozlehlém náměstí najít skupiny místních, kteří si přišli poslechnout vyprávění příběhů (to už pro jazykovou bariéru nemůže být určeno turistům), často doprovázené bubnováním či tancem. Skutečný život místních lidí a představení pro turisty jsou zde tak provázány, že nemá cenu snažit se tyto dva elementy od sebe oddělit.

Kontrastem k Marrákeši je malé městečko Tafrait ležící v jižním cípu pohoří Antiatlas. Turisticky bylo objeveno až v nedávné době především kvůli své obtížné dostupnosti. Rozdíl oproti Marrákeši či dalším turistickým městům je znát na první pohled. Většina zdejších žen nosí černou burku a jednoduché černé šaty, které by ve větších městech, kde jsou ženské hábity až křiklavě barevné, působily směšně a zastarale. Reakce místních na přítomnost turistů se také velmi liší od více turistických měst - děti při setkání klopí hlavu, ženy si na dohled „nemuslimů“ (ať žen, či mužů) často zahalují i obličej. Kvůli neúrodnosti a nedostupnosti zdejšího kraje odsud po desetiletí odcházeli muži, aby si našli práci ve větších městech a zajistili tak obživu pro svou rodinu. V okolí Tafraitu dodnes najdete zpola opuštěné vesničky, jejichž jedinými stálými obyvateli jsou ženy.

Nic není černobílé

Příliv turistů do dříve exotických zemí samozřejmě nelze zastavit. S počtem turistů však zároveň klesá autenticita každého místa. Tak dnes k největším marockým vodopádům d Ouzoud (al-Wazed) vede blátěná cesta lemovaná stánky, které nabízejí vše: od falešných značkových bot až po ingredience tradiční marocké medicíny. Tomu, že se místní lidé a tím i místní kultura budou čím dál tím víc přizpůsobovat turistické poptávce, se ale nelze vyhnout. Můžeme tedy jen doufat, že nárůst turismu ekonomicky a sociálně prospěje zemi, která se v současnosti potýká s nezaměstnaností kolem dvaceti procent a kde přes dvě pětiny dospělého obyvatelstva neumí číst.