Uluru, zvaný též Ayers Rock

Uluru, zvaný též Ayers Rock Zdroj: Petr Fero

Ačkoli výstup na vrchol vypadá na první pohled jen jako procházka, zvlášť když cestu jistí řetězové „zábradlí“
Pro Aborigince je tohle místo svaté. Někam smějí jen muži, jinam pouze ženy a některá místa jsou vyhrazena starcům.
Uluru, zvaný též Ayers Rock
Uluru, zvaný též Ayers Rock
4
Fotogalerie

Na cestě po nejmenším kontinentu světa: Slavný monolit Uluru

Australané tvrdí, že i kdybyste viděli milion obrázků Uluru, naživo vám tato podivuhodná skála v Rudém středu země beztak vyrazí dech. A vůbec nepřehánějí. Zatímco například egyptské pyramidy vypadají na vlastní oči tak nějak menší, než byste čekali, australský skalní monolit působí právě naopak.

Uluru, zvaný též Ayers Rock (Ayersova skála, jak ji v 19. století nazval cestovatel William Gosse na počest tehdejšího premiéra státu Jižní Austrálie sira Henryho Ayerse), vypadá, jako by na nekonečnou australskou pláň přiletěl rovnou z vesmíru. Všude okolo nedozírný rovinatý buš, a najednou se uprostřed z ničeho zvedá tři sta padesát metrů nad terén kus rudé skály. Pořádný kus - vždyť po obvodu měří bezmála deset kilometrů. A to se dvě třetiny Uluru skrývají ještě pod zemí.

Kde se však skála vzala? Vědci mají jasné vysvětlení: jelikož byl tento kus horniny tvrdší než vše okolo, prostě odolal erozi. Domorodci to vysvětlují jinak: skálu ze země vyzdvihli démoni.

Domov i pro žáby

Pro moderní turisty-dobyvatele představuje rudý kopec jasnou výzvu: Tohle musím zdolat. Ačkoli výstup na vrchol vypadá na první pohled jen jako procházka, zvlášť když cestu jistí řetězové „zábradlí“, má to hned několik háčků.

Zřejmě největší překážkou je vražedné vedro, jež tady - obzvlášť v kombinaci s hejny neuvěřitelně dotěrných much - přivádí člověka k šílenství. To není zrovna nejvhodnější stav pro pohyb na celkem kluzké skále, zvlášť pokud navíc zaprší nebo zavane nenadálý poryv větru. Pak je tu ještě něco jako spirituální zádrhel: domorodí lidé nevidí šplhání na Uluru rádi. Každopádně je co obdivovat i ze země. Nakonec možná i víc než shora - na to si koneckonců můžete najmout vyhlídkový letoun či vrtulník.

Zarazí vás třeba počet stromů, jež kolem skály raší z vyschlé půdy nebo i ze sporadických trhlin v monolitu. Během desetikilometrové túry podél úpatí projdete okolo řady soutěsek, a uvidíte dokonce i billabongy neboli vodní díry. Ano, Uluru ukrývá i jezírka. Vedle klokanů, pštrosů, nejrůznějších ještěrů či hadů tu uprostřed pouště žijí také čtyři druhy žab!

A rozhodně si nenechte ujít východ či západ slunce - rudá skála při něm magicky mění barvy. Vždycky je přítomen nějaký odstín červené. Což je celkem pozoruhodný fakt vzhledem k tomu, že Uluru je pískovcový monolit. Barvu mu podle rangerů dodává zvětrávání: přítomné železité minerály působením vody a kyslíku zabarvují povrch. Je to prý podobný proces jako rezavění oceli. Nezvětraná hornina má šedou barvu, o čemž se můžete přesvědčit na některých skrytých místech při pohledu zblízka během túry dokola.

Komu patří Uluru

Uluru je jedním z mála míst, kde můžete potkat „nezkažené“ původní obyvatele Austrálie. Jsou to tradiční vlastníci zdejšího území a říkají si Ananguové. Jejich zhruba 130členná komunita sídlí v osadě Mutitjulu. Její členové působí v návštěvním centru i jako průvodci v národním parku.

Aboriginci jsou velice spirituálně založeni, a tak vám budou na úpatí Uluru vyprávět například o tom, jak uctívají své mrtvé: „Když někdo zemře, zůstává s námi dál jeho jméno. Ale už nikdy se nesmí ukazovat fotografie zesnulých ani nesmí zaznít jejich hlas. Po smrti celí patří zemi,“ vysvětluje Barbara, jedna z Ananguů.

V návštěvním centru, jež je jakousi interaktivní školou života v buši podle nepsaného souboru dávných pravidel zvaných Tjukurpa, tak uvidíte vedle návodů, jak si obstarat v buši jídlo a vodu, také pár přelepených tabulí s obrazy zesnulých a navždy umlčené audiozáznamy s jejich vzkazy.

Také si však vyslechnete příběh dokládající letitý útisk původních obyvatel kontinentu ze strany bělochů: „Žijeme v těchto místech odjakživa, ale teprve v roce 1985 nám vláda v Canbeře přiznala vlastnictví této země. My jsme ji pak pronajali státu na devadesát devět let.“ Za to, že na posvátná území okolo Uluru dnes můžete vstoupit, zaplatíte dvacet pět australských dolarů. Ani za ně se však nedostanete všude, některá rituální místa jsou zkrátka zapovězená.

„Ani naši lidé nemohou všichni všude,“ říká Barbara, „na některá svatá místa smějí jen muži, jinam pouze ženy a pak jsou i místa určená výhradně pro starce. Celé území Uluru bylo vždy velmi výjimečné, a tak doufáme, že vás ta zdejší krása a energie budou inspirovat a vy budete všechnu tuto nově nabytou moudrost sdílet se svými blízkými doma. S věděním přichází i zodpovědnost.“


KÁMEN, KTERÝ NOSÍ SMŮLU

Správci Národního parku Uluru jsou svědky podivuhodného fenoménu: turisté, kteří si z Uluru odvážejí kousek skály na památku, ji pak posílají přes půl zeměkoule navzdory astronomickým nákladům zpátky. Nosí jim prý smůlu. „Tak nám to aspoň píšou lidé v dopisech, které chodí spolu s kamením skoro každý den,“ říká místní ranger a ukazuje na knihu v návštěvním centru, kde jsou kopie některých dopisů k nahlédnutí.

Tak například v roce 2002 poslal kdosi z Německa zpátky sedmikilový kus Uluru! „Poštovné muselo stát celé jmění,“ diví se ranger. Vrácené kamení se shromažďuje v sídle správy parku a jednou za čas bývá ceremoniálně uloženo zpátky na Uluru. „Věříme, že to těm nešťastníkům, kteří si i přes zákaz kus skály odvezli, nějak pomáhá. Ale pravda je, že ještě nikdo nám nenapsal, že by po vrácení ukradeného kamene vyhrál v loterii nebo tak něco,“ dodává ranger s tím, že navíc mnoho vracených kousků se zpátky do parku vůbec nedostane kvůli přísným australským zákonům na dovoz přírodních materiálů.