Bylo šest ráno a já v duchu spílal Kiplingovi za to, že mi do hlavy nasadil takové romantické představy o cestě do Mandaláje. Po šestnácti hodinách v autobuse totiž vzaly za své. Po celonočním natřásání mě bolelo celé tělo, žaludek jsem měl na vodě a v uších mi doznívaly poslední tóny barmsky přezpívané Dancing Queen od skupiny ABBA. Možná jsem si za to mohl sám, protože jsem sem neplul po Iravadi (Ayeyarwady), jak to Kipling zamýšlel. Dnes bych však bez váhání takových cest absolvoval i deset, jen abych se do Mandaláje ještě jednou podíval.
Na první pohled se zdá, že druhé největší myanmenské město toho návštěvníkovi kromě prachu mnoho nenabídne – nemůže se chlubit dominantou, jako je Shwedagonská pagoda v Rangúnu, nevyrazí vám dech jako tři tisícovky paganských chrámů ani nenavodí poklidnou atmosféru jezera Inle.
Přesto společně s těmito lokalitami patří do „velké čtyřky“, kterou by cestovatel na cestě po Myanmě neměl opomenout. Ti, kdo se nenechají znechutit prvními dojmy, zjistí, že pod nánosy prachu tepe srdce velmi osobitého města.
Surfující mnich
Přestože je Mandaláj (Mandalay) relativně mladá (jen sto padesát let), byla posledním myanmským královským městem a v současnosti je středem buddhismu v zemi. Sídlí zde buddhistická univerzita, ve městě a blízkém okolí je přes sedm set pagod, chrámů a svatyní i řada posvátných míst. Mezi ně například patří pagoda Mahámuni, pod jejíž střechou mnichové denně pozlacují jemnými plíšky jednu z nejposvátnějších soch Buddhy v zemi, úchvatný dřevěný klášter Shwenandau s vyřezávanými reliéfy nebo pagoda Kuthodaw, jíž se přezdívá Největší kniha světa, protože pod svými 729 stúpami skrývá mramorové desky, na nichž je napsáno všech patnáct knih buddhistického pálijského kánonu Tripitaka.
Významný je také posvátný vrch Sagaing, kde se tyčí jedna svatyně vedle druhé. Koncentrace pagod je až surrealistická, nejen zde, ale po celé zemi. Není ale divu, protože náboženství hraje velmi důležitou roli v životě Barmánců, z nichž mnozí raději malým plíškem pozlatí vesnickou pagodu, než aby peníze utratili za své potřeby. Mniši, které na dálku rozeznáte podle červených hábitů, se těší velké úctě a jsou studnicí informací nejen o náboženství, kultuře i politice.
Mně se v pagodě Sandamání, kde posvátný klid umocňovalo příjemné cinkání tisíců zvonků, poštěstilo seznámit se s Džanítou, jenž tou dobou studoval na místní buddhistické univerzitě a na schodech chrámu si pročítal anglicky psané dějiny Myanmy z počátku minulého století. Oslovil jsem ho a on jako mnoho Barmánců uvítal možnost alespoň na chvíli si promluvit s cizincem.
Trpělivě odpovídal na moje všetečné dotazy o buddhismu a životě v zemi. Chtěl jsem se s ním pokusit udržet kontakt, proto jsem mu napsal svoji poštovní adresu a Džanítu jsem poprosil o totéž. Chvíli se na papírek díval, pak si posunul brýle a téměř omluvným hlasem pravil: „A nemohl bys mi dát svůj e-mail? Je to rychlejší a spolehlivější.“ Musím přiznat, že mi svou bezelstnou žádostí vyrazil dech a trochu jsem se zastyděl – ostatně, nebylo to poprvé ani naposledy.
Internetových kaváren v Myanmě je poskrovnu, jejich počet však pomalu roste. Přestože vláda přístup na nežádoucí servery omezuje, je to společně se zahraničním rozhlasovým vysíláním v podstatě jediný způsob, jak udržovat kontakt s děním ve světě, i v Myanmě samotné. „Co se děje u nás, vím z BBC. Z televize či novin se nedozvím téměř nic,“ vyprávěl mi jeden taxikář.
Mobilní telefony, jinde v Asii běžné, jsou v Myanmě velkou vzácností a dovolit si je mohou jen ti nejbohatší. Myanmští úředníci na letišti dokonce mobily návštěvníkům ze zahraničí údajně zabavují, mě samotného se však na to, zda s sebou mám telefon, po příletu nikdo neptal. I kdybych ho s sebou měl, tak by byl dobrý akorát tak jako budík, protože roaming je zablokovaný a signál je jen v největších městech. Telefonní automaty tu také nejsou, místo toho si musíte zavolat z „pevné“ linky přímo od chlapíka, jenž si před sebe na stůl položí několik přístrojů.
Přestože jsou satelitní přijímače vcelku běžnou záležitostí ve městech, většina lidí je od okolního světa nadále odříznuta. Tato izolace však může svou měrou přispívat k zachovávání tradiční kultury: například naprostá většina mužů stále nosí tzv. longyi, dlouhé sukně, i když se do místního šatníku postupně vkrádají džínsy.
Když vládne armáda
Džaníta se při našem rozhovoru zajímal, jako ostatně mnoho dalších lidí v Myanmě, jak se žije v Evropě. Po chvíli vyprávění jsem si najednou uvědomil, jak mně můj život se všemi „strastmi“ přijde směšný. Nikdo, kdo se rozhodne navštívit Myanmu, by neměl zapomínat na to, že tu více než čtyřicet let vládne režim, který je označován za jeden z nejbrutálnějších na světě. Podle předních organizací na ochranu lidských práv má na svědomí myanmská vojenská junta zločiny proti lidskosti, mučení vězňů, organizaci nucených prací, a dokonce i odvody dětí do armády. A to je jen část dlouhého seznamu porušování lidských práv v Myanmě. Armáda své odhodlání naposledy ukázala v září roku 2007, když nekompromisně potlačila masové protesty, které se rozhořely napříč celou zemí.
Já byl v Myanmě sice před těmito masovými demonstracemi a tehdy mě překvapila absence obávané armády. Očekával jsem vojáky na každém rohu, všudypřítomné hlídky, kontrolní stanoviště. Místo toho jsem jen občas potkával hlídkující policisty na křižovatkách. A kromě jednoho konvoje jsem při pozdějších cestách žádné davy vojáků neviděl, dokonce ani v Mandaláji v areálu bývalého královského paláce, kde má armáda hlavní stan pro oblast střední Myanmy: kromě několika vojáků u brány a velké cedule v barmštině a pro turisty i v angličtině hlásající odhodlání armády rozdrtit všechny nepřátele země, příslušníci ozbrojených sil vidět téměř nejsou.
To je dané tím, že se cizinci mohou procházet jen na úzce vymezeném prostoru – tabulka s tenkou linkou, po níž se turisté mohou pohybovat a jež vede jen k necitelně zrekonstruovanému královskému paláci (původní shořel), je víc než výmluvná. Podobná omezení platí v celé zemi, protože místní režim kontroluje pohyb cizinců a do velkých částí Myanmy mají turisté vstup zakázán.
Ruku v ruce s nesvobodou jde i chudoba – zubožený stav ekonomiky má na svědomí právě politika vládnoucí junty. Přitom má země obrovské přírodní bohatství a mohla by být jedním z nejbohatších států v regionu. Izolace a největší míra korupce na světě (podle Transparency International je Myanma na tom stejně jako Somálsko) znamená, že chudoba je každodenní realitou, obzvlášť na vesnicích.
Poněkud paradoxní je, že zcela zajištění nejsou ani příslušníci armády: vojáci v prostorách bývalého mandalájského královského paláce, který slouží jako kasárna, si plat vylepšují tím, že v areálu obdělávají malá políčka a úrodu prodávají na trhu. Sankce a izolace však zdaleka neznamenají konec obchodu. Ve velkých myanmských městech pro ty, kdo mají peníze, jsou k dostání téměř všechny vymoženosti moderní civilizace: největšími obchodními partnery jsou Čína a Indie, kde se vyrábí i většina zboží pro západní trh.
Svou mírou se na špatné ekonomické situaci v zemi podepisuje i malý turistický ruch. Pro cestovatele to jistě představuje příjemnou změnu: v autobusech jedete často jen s Barmánci, když se turisté potkají někde v chrámu, tak se pozdraví, když jdete na jídlo, tak si vás předcházejí, několikakilometrovou pláž můžete mít jen pro sebe. Rozhodně by vás také nemělo zaskočit, když se s vámi lidé budou chtít nechat vyfotografovat, obzvlášť když zavítáte někam, kde je zahraničních návštěvníků jako šafránu. To si pak třeba budete muset udělat snímků třeba dvacet.
Malé počty turistů mají však i stinnější stránky, protože cestovat v Myanmě většinou znamená cestovat na vlastní pěst: malé cestovní kanceláře, které nabízejí výlety po okolí, jako je tomu například ve Vietnamu, téměř neexistují. Mnohdy tak spoustu času strávíte jen organizací cest a handrkováním o cenách. Těm, kdo do Myanmy přijíždějí v rámci organizovaného zájezdu, tyto starosti odpadají, na druhou stranu však velmi pravděpodobně utrácejí peníze u společností, které jsou nějakým způsobem napojeny na vládu.
Řada populárních průvodců Lonely Planet před tím varuje a nabádá návštěvníky, aby peníze utráceli jen v soukromých podnicích. Toho si už všimli i místní lidé a některým z nich začala právě nepopularita vlády pomáhat při podnikání.
Jak se vydělává na juntě
Místní lidé sice armádě nemohou přijít na jméno, na druhou stranu ji však někteří nepřímo vděčí za obživu. O tvrdosti režimu nelze vést spory, někdy se však můžete dostat do situace, kdy se začnete cítit provinile, ani nevíte jak.
„Do Myieku létají jen Myanma Airways,“ odpověděl mi majitel malé cestovní kanceláře v centru Mandaláje a touto větou hovor pokládal za ukončený. Na můj nechápavý výraz po chvíli dodal: „To jsou vládní aerolinky, rozumíš? S nimi letět nemůžeš.“ Na otázku, jak se tam tedy mám dostat, když tam po silnici nelze cestovat, lakonicky pravil: „Leť jinam, někam, kam létají soukromé společnosti.“ Když jsem trval na svém, tak se na mě vyčítavě podíval a jen velmi neochotně hledal cenu.
Do Myieku jsem nakonec nejel, nikoli však kvůli prodavači letenek, ale nedostatku času (až později jsem si dohledal, že junta má stejně ve většině aerolinek alespoň nějaký podíl). Je pochopitelné, že člověk nechce přisypávat peníze vládě víc, než je to nutné, na druhou stranu vyhnout se tomu úplně nelze: například desetidolarový vstup na nejzajímavější památky v Mandaláji zaplatit musíte, útěchou vám budiž to, že snad alespoň část peněz jde na zachování objektů. Někdy lze mluvit až o posedlosti, jakým způsobem někteří hoteliéři či obchodníci zdůrazňují, že jde o podnik soukromý, nikoli vládní.
Za svou obživu „vděčí“ vládě i Moustache Brothers (Kníratí bratři), kteří své umění předvádějí ve čtvrti na jih od centra Mandaláje, kde se soustředí různé kabarety a malá divadla. Za zesměšňování představitelů junty si dva ze tří bratrů odseděli několik let tvrdého žaláře. Dnes mají zakázáno hrát v rodném jazyce, proto se přeorientovali na turisty a představení dělají v angličtině. To vládním kruhům, zdá se, tolik nevadí, protože všichni cestovatelé ze Západu dobře vědí, jaký režim v zemi vládne.
Představení Moustache Brothers lze přirovnat ke kabaretní show: uslyšíte hudbu, politické vtipy a uvidíte ukázky tradičních myanmských tanců. Svou kritikou armády a vládnoucí garnitury rozhodně nešetří a všem v sále z kraje inscenace ukážou, kde před několika lety seděla nejznámější místní disidentka Aung San Su Ťij, když byla dočasně propuštěna z domácího vězení.
Po hodině a půl, když jsem odcházel z malé místnosti, jsem se však neubránil dojmu, že pobavení turistů na účet vlády poměrně snadno vydělává peníze – na místní poměry vstupné nízké rozhodně není a po představení Moustache Brothers vytáhnou velkou krabici a nabídnou vám ke koupi tričko se svými podobiznami či dévédéčko s nahrávkou celého večera.
Mnohem hlubší dojem ve mně zanechalo představení tradičního loutkového divadla. Ani zde se turistům nevyhnete, ale umění myanmských mistrů je úžasné. Mytologii střídají události z dějin a vše podtrhuje téměř hypnotická hudba. Vrcholem představení pro mě byla lidská loutka, kdy dívku neviditelnými provázky ovládal mistr loutkář a ona se trhaně pohybovala podle jeho vedení.
Filozofové na třech kolech
Přes všechny památky, které jsou v Mandaláji a okolí k vidění, vás asi nejnezapomenutelnější zážitky čekají při komunikaci s Barmánci. Dobrým místem k tomu jsou čajovny, kde si můžete dopřát lahodný zelený čaj se slazeným kondenzovaným mlékem a sladké dortíky, pak restaurace či vývařovny na ulici, kam na večeři chodí místní, a dobrá příležitost se naskytne při myanmském nohejbalu s ratanovým míčem či při debatách s řidiči kolových rikš.
Ti vás nejen naučí základní fráze v barmštině či v jazyce počítat, ale poradí vám třeba při plánování vaší nadcházející cesty. Jsou to bodří chlapíci s téměř obligátní kšiltovkou na hlavě, kteří od rána do večera v sedle cedí pot, jen aby nakrmili svoji rodinu. A to nejdřív musejí splatit pronájem kola na ten den. Jen málo z nich totiž má to štěstí, že rikšu sami vlastní. Názory mají na všechno: na život, politiku, cizince, fotbal, jídlo i ženy. Jsou to takoví hloubaví filozofové, kteří jsou dlouhé minuty, kdy šlapou, schopni vést nejrůznější hovory.
Prvního kontaktu s nimi se vám dostane obvykle po několika vteřinách na ulici. „Nechceš svézt?“ oslovil mě hned, co jsem vyšel z čajovny, usměvavý padesátník s jiskrnýma očima. Zrcadlila se v nich taková upřímnost, že jsem překousl nechuť k tomu, aby mě vozil člověk, který mohl být můj otec. A rozhodně jsem nelitoval. Jmenoval se Win a za jediný den mě zavezl na místa, kam cizinci obyčejně nejezdí, pomohl mi vyměnit dolary (dokonce jsem na jeho přímluvu dostal od místní čínské vekslačky lepší kurz) a našel nejlevnější internet ve městě. A při večeři, na kterou jsem ho donutil se mnou jít, mě zasvětil do tajů myanmské kuchyně.
Nezavírat oči
Skvělá příležitost pro procvičení „mezinárodní znakové řeči“ se také naskýtá při cestách po okolí. V kraji kolem Mandaláje je toho k vidění spousta: v Mingunu můžete obdivovat padesát metrů vysoký podstavec toho, co měla být největší pagoda na světě, v Inwě se procházet polorozbořenými pagodami a pozorovat drsný život na venkově, kde i přes velkou chudobu lidé neztrácejí dobrou náladu, společně s mnichy se projít po nejdelším mostě z teakového dřeva na světě v Amarapuře či vylézt na vrch Sagaing, po jehož návštěvě nebudete mít na další chrámy ani pomyšlení.
Skvělým způsobem, jak se do těchto míst dostat, je naskočit do jednoho z pick-upů, které neustále brázdí silnice – ženy se většinou tísní uvnitř, zatímco muži sedí na střeše nebo jsou zavěšení zvenčí. K tomu, abych prolomil ledy a vzájemné rozpačité pohledy, mi většinou stačil úsměv a české bonbony.
Tato země skrývá neskutečné bohatství nejen kvůli památkám a přírodě, ale především díky lidem, kteří se den co den probouzejí v chudé a nesvobodné zemi. Možná, že měl Džaníta pravdu, když psal, že změna k lepšímu jen tak nenastane. Na druhou stranu však nad represemi v Myanmě nesmíme zavírat oči a možná právě tím, že budeme udržovat debatu o situaci v zemi při životě, těmto lidem pomůžeme.
