Haribula se krátce, úsečně zasměje. V tmavém obličeji se blýskne řada bílých, dravčích zubů, které prozradí svého majitele. Haribula je dravec, lovec, nevyzpytatelná šelma. Ale pro tuto chvíli i jediný muž, který mne dělí od problémů. A těch se na území kmene Surmů může přihodit spousta. Naštěstí má Haribula respekt a korálky zdobený kalašnikov. Čeká nás spousta chvil, kdy budeme za zdravou kůži vděčit právě Haribulovi…
Cesta na surmské území je trnitá a dlouhá. Vlastně spíše prašná a hlavně velmi úmorná. Z Addis Abeby (Ádís Ábeba) je to nějakých sedm set padesát kilometrů, což by na evropských silnicích nepředstavovalo žádný velký problém. Ne tak v Africe. Těchto 750 kilometrů obnáší tři dny týrání těla v postarší terénní toyotě bez klimatizace. Čím víc se blížíme k jihu, tím je cesta horší. V období dešťů se některé úseky nedají projet vůbec: zaprší a člověk se nemusí měsíc dostat zpátky. Nyní je sucho, ale cestu zase ztěžuje všudypřítomný červený prach. Vniká do očí a do plic, až má člověk pocit, že se dusí, má nateklý krk a těžko se mu polyká.
I to vysvětluje, proč je území Surmů zatím pořád ještě zasaženo civilizací jen velmi málo. I když - časy se mění a také sem proniká západní civilizace mílovými kroky. Před třemi lety se na jih Etiopie, do údolí řeky Omo, k Surmům dalo dojet jen na oslu. Silnice, tedy to, co ji má vzdáleně připomínat, neexistovala. V Kibishi (Kibísh), hlavním centru Surmů, nebylo nic než pár chatrčí. Stačily však tři roky a jako houby po dešti tu vyrostlo dvanáct obchodů. Koupíte tu kokakolu i etiopské pivo St. Georges, ovšem s dalšími produkty jsou už trochu na štíru - jiný sortiment než rýži, cigarety nebo cukr nečekejte.
Všech těchto 12 obchodů patří muslimským obchodníkům, kteří se rozhodli začít podnikat na surmském území. V divokých horách žijí divocí lidé, a tak je třeba obchody nechat hlídat. Haribula to dělá za 15 birrů na týden. Slušně si vydělá, a tak si může dovolit čtyři manželky. Daleko za vesnicí má své stádo, které čítá 200 krav. Je to bohatý a vážený muž.
Ukradené kalaše
„Čarli, čarli,“ odpovídám už asi posté za tento den. Procházíme vesnicí a je třeba každého z mužů, žen i dětí pozdravit. K tomu si s každým podat ruku, případně prohodit pár slov. Základní zdvořilost, bez které bychom si zadělali na zbytečné problémy. Surmové jsou pověstní divokostí a bojovností. Každý muž musí mít zbraň, bez ní by nebyl váženým členem komunity.
Vzhledem k blízkosti súdánské hranice nebyl nikdy problém si ji obstarat. První kalašnikovy ale Surmové nekoupili, nýbrž ukradli svým odvěkým nepřátelům, Bumům. Bumové sídlí ještě blíž k súdánské hranici, a tak měli logicky palné zbraně ještě dřív než Surmové.
Ze Súdánu proudily a dosud proudí na surmské teritorium zbraně. Kalašnikov dnes dostanete za 2000 birrů (asi 4500 Kč). Není ale zase tak jednoduché se ke zbraním dostat. Je třeba znát několik prostředníků, kteří vás dovedou až k překupníkovi. Nicméně kde je vůle, je i cesta. Nezdá se, že by po zuby ozbrojeným mužům v táboře dělal nelegální obchod se zbraněmi problémy.
Surmové jsou pověstní svými nepřátelskými postoji k bělochům. Okrádání bílých návštěvníků patřilo a patří k dennímu pořádku, a když člověk na vlastní oči vidí rozlehlé území divokých hor, je mu jasné, že tady se dá zmizet beze stopy.
„Kdo problémy čeká už dopředu, ten se do nich bezpochyby dostane,“ poznamenává k tomu náš domorodý průvodce Osman. Je majitelem cestovní agentury v Addis. Vzdělaný, perfektní angličtinou mluvící mladý muž, jehož vášní jsou všemožné technické vymoženosti. Jeho ne úplně nová toyota se může pochlubit zánovním navigačním systémem GPS. Osman nemá v Addis příliš silnou konkurenci, co se týče organizování cest na surmské území.
„Musíš být připravený na všechno - ať už se stane něco autu nebo lidem. Tady ti nikdo nepomůže, pokud se z průšvihu nevysekáš sám, zemřeš tu,“ vysvětluje s plnou pusou čatu, místní lehké drogy. „Ale s trochou štěstí a s respektem k tomu, jak to tu chodí, se přežít dá docela dobře.“
Pro jistotu do vězení
Tábor v Kibishi bude naší základnou během celého pobytu. Je to oplocené místo kolem nízké zděné budovy, kde sídlí vojenský velitel celé oblasti. Netrvá ani pár hodin a máme tu čest se s ním seznámit osobně. Problém totiž nastává hned po příjezdu.
Máme s sebou surmského mladíka Tizibeta, který nám bude tlumočit ze surmštiny a doprovázet nás. Tizibeta jsme našli v Mizan Teferi (Mízan Teferí), pekelné díře, která je poslední civilizační zastávkou před vjezdem na území Surmů. V „restauraci“, kde neměli nic jiného než pivo, kolu a inžaru, místní specialitu, kterou jí celá Etiopie, jsme ukázali jeho fotku. Za půl hodiny ho přivedli. Měl očividně radost, že s námi bude moci strávit tolik placených dní. Řekl jen, že si dojde pro jiné boty a může jet. Žádné starosti o to, kde bude spát, co bude jíst. Jak skvělého pomocníka a rádce jsme v něm ale našli, to jsme si mohli naplno uvědomit až poté, co jsme ho v Mizan zase vysadili…
V Kibishi se ovšem Tizibet nelíbí dalšímu horkokrevnému mladíkovi, který se honosí titulem „oficiální průvodce“. Huláká na celou vesnici a vypadá to na velkou nepříjemnost. Končíme v zasedací místnosti naproti Bardogole Gargovi, váženému místnímu bossovi. Celá pře se odehrává v amharštině, takže rozumím až závěrečné řeči, kterou mi tlumočí z amharštiny do angličtiny Osman. Spor rozřešil vojenský velitel následujícím způsobem: milého samozvaného průvodce nechal na týden zavřít do vězení. Zdůvodnil to tím, že by mohl podněcovat místní k násilí proti nám, takže je to pro jeho i naše dobro. Do vězení to věru nebylo daleko - cely sousedí s vojenskou správou. Občas se z těch míst ozývaly nepříliš příjemné zvuky…
Trpět pro krásu
Ráno je všude v Africe nejkrásnější. Svěží vzduch rychle prohřívají paprsky, které se zakrátko začnou bolestivě zabodávat do bílé kůže. Černí obyvatelé surmských hor chodí nazí, slunce, surmsky „su“, jim přes ebenovou kůži ublížit nemůže.
Vstávám a hrabu se ze stanu. Surmové se už dověděli, že v táboře pobývá bílá návštěva. Čekají před stanem. Jakmile opustím bezpečí čtyř plátěných stěn, jsem jim vydaná na milost a nemilost. Čistím si zuby a v zádech cítím upřené pohledy. Obouvám si boty, češu se… každá činnost je pro ně zajímavým divadlem, kterého se nechtějí vzdát. Od rána až do večera se mne drží několik desítek dospělých i dětí.
Poněkud vyčerpávající společnost, protože… surmské ženy se například nikdy nemyjí. Tedy přesněji řečeno myjí si jen horní část těla do pasu, hygiena tedy končí u břicha. Dál se nedostanou, ať rodí či menstruují. Prostě zvyk, i když ne úplně voňavý.
Starý zvyk je samozřejmě i to, čím Surmky přitahují pozornost už od dob, kdy se na etiopsko-súdánské pomezí dostali první běloši, kteří přežili a popsali tamní život. Talířky v dolním rtu. Nikdo už patrně nikdy nezjistí, proč si je ženy do úst vkládají. Tizibet jen krčí rameny: „To už nikdo neví, je to prostě zvyk.“ Existuje teorie, podle níž by to prý mohlo pocházet ze snahy zohyzdit se pro případ, že by ženy zajali lovci otroků. Aby pro ně ženy nebyly atraktivní.
Mně se spíše zdá, že je to prastarý způsob zdobení, lidé se odpradávna zdobením chtěli odlišit od zvířat, ozdobit si tělo. Navíc se rty dívkám perforují ve věku, kdy začínají menstruovat a stávají se ženami, čili může jít i o přechodový rituál, při kterém dívka může dokázat, že je statečná a že má pro svého budoucího manžela velkou cenu.
Dodnes platí, že čím větší talířek, tím je žena krásnější a přitažlivější. Některé talířky dosahují přímo obludných rozměrů - 15 až 20 cm v průměru! Dívky se mohou ale samy rozhodnout, zda bolestivou proceduru podstoupí či nikoli. Převažují však stále ty, které se drží starých zvyků svých předků.
„Nejprve se dřevěným kůlem prorazí ret a kůl se ve rtu nechá pár dní, aby se vytvořil prostor pro talířek. Pak si dívka vkládá do vzniklého prostoru větší a větší talířek. Je také ještě třeba vyrazit dva spodní zuby, aby talířek dobře držel a nepadal,“ popisuje celou proceduru Tizibet. Hrůzné? Možná…
Asi den pochodu od Kibishe mohu v jedné z vesnic pozorovat další zkrášlovací rituál - skarifikaci neboli ozdobné zjizvování těla. Skarifikace probíhá tak, že se vezme větvička s trnem akácie, tou se nabodne kůže a vršek se nařízne žiletkou. Špinavou a tupou. Dívám se do tváře asi sedmnáctileté dívky. Má nádhernou postavu, urostlé tělo. Za deset let už bude vypadat skoro jako stařena.
Jizvy ji ale budou krášlit až do smrti. Stařena s velkým talířkem jí vyřezává ornament na pravé rameno. Za celou dobu nehne „sede“ (dívka) ani brvou, na konci jen starostlivě kontroluje zakrvácené rameno. Teď se nechají rány dva dny otevřené a pak se na ně přiloží rostliny, které způsobí, že se rány nezhojí úplně…
Kráva, to je majetek
Haribulova čtvrtá žena Arancha talířek nemá, a tak vypadá z našeho pohledu docela pohledně. Na kamenném primitivním mlýnku rozdírá praženou kukuřici. Přidávám se k ní, z čehož má veškeré obyvatelstvo neskutečnou radost. Zjišťuji, že namlít na večeři je docela fuška.
Surmský jídelníček je velice prostý, maso a bílkoviny se v něm vyskytují jen zřídkakdy. Jen občas se porazí koza, kráva jen výjimečně. Kráva, to je majetek. Majetek, který Surmu může vynést na vrchol společenského žebříčku. Mít hodně krav znamená mít hodně žen, a tudíž mít se dobře. Surmská nevěsta stojí něco kolem dvaceti krav, k tomu se musí ještě přidat jeden kalašnikov. Surmský svět je omezen na život v buši, s krávami a primitivními podmínkami, které zatím civilizace neovlivnila.
Přihodilo se mi jednou, že mne jeden z mladých válečníků chtěl učinit svojí zákonitou manželkou. Nabídl za mne slušnou sumičku, 60 krav a dva kalašnikovy! Být Surmkou, asi z té pocty omdlím. Pak Surma projevil zájem odejít se mnou „do mé země“. „A co bys tam se mnou dělal?“ ptám se zvědavá na odpověď, kterou mi tlumočí Tizibet. „Staral bych se přece o tvoje krávy,“ zní naprosto bezelstná a upřímná odpověď…
Takový je svět Surmů. Jednoduchý, primitivní, lehce čitelný. Drsný svět, kde není místo ani pro bohy. Surmové se o ně jednoduše nestarají…
Proč děkovat?
Kulka do samopalu stojí deset birrů. Dost peněz, na které se musí vydělat. Nejjednodušším způsobem, jak vydělat bez práce peníze, je pózovat turistům. Potíž je v tom, že jich na surmské území zase tolik nejezdí. Kdo však přijede, ten musí platit. Za všechno, za vzduch, který dýchá, za zem, na které leží, za slunce, které ho spaluje. Kdo neplatí, nemá na území kmene co dělat.
Ženy kromě toho občas prodají zeleninu na trhu. Za plastový podnos sladkých brambor chtějí 2 birry. Za focení podle náročnosti i 20. Je to dost velký kontrast v porovnání s tím, kolik si vydělávají třeba lamačky kamene kousek za Addis. Potkali jsme je tam, jak v poledním vedru nakládají na primitivní trakař obrovské kvádry kamene a vozí ho na stavbu silnice. Za patnáct birrů na den…
Pak je tu ale ještě zlato. Zlatonosné řeky v nitru hor mohou značně navýšit mužovo jmění. Za jeden gram zlata dostanou na trhu 170 birrů. Za co utrácí? To je prosté - za krávy, kalašnikovy, za ženy a jejich ozdoby. Každá žena se chce pyšnit rukama ozdobenýma měděnými náramky a korálky. Je třeba také neustále nakupovat žiletky, protože korunou krásy zde není účes a vlasy, ale vyholená hlava pokrytá různými ornamenty. Hlavy se holí už i ročním miminkům. Každá matka přece chce, aby její dítě bylo to nejkrásnější.
Nikdo si neláme hlavu s tím, jestli bude zítra co jíst. Teď je teď a žiji pro tuto chvíli. Surmská populace i kvůli tomu vypadá velmi nezdravě. Věkový průměr tak pětačtyřicet let, staršího člověka aby pohledal. Děti mají obrovská vzedmutá bříška, projev nemoci zvané kwashiorkor - v podstatě nedostatek bílkovin a vitaminů. Kolem kulatých tělíček se houpají vyhublé ručky a nožky, které tělíčko sotva udrží.
Nemocí je tu spousta, celý kmen neskutečným způsobem kašle. Má to na svědomí jen prašné prostředí nebo i tubera a černý kašel? Spíš všechno dohromady. V jedné z vesnic dokonce potkávám muže bez prstů na nohou. Může jít o zranění, ale…
Jednoho rána se v našem táboře objevil muž. Měl v zádech díru jak po granátu, z níž už vykukovali červi. Dověděl se, že jsou tu bílí - tak ať ho prý ošetříme. Bereme tedy do ruky dezinfekci, kapesníčky vymetáme červy a dezinfikujeme. Nakonec vyrobíme černochovi krásný obvaz a naordinujeme antibiotika. Teď už mi pro nás zbývá jen jedno balení, kdyby se něco stalo. Domorodec nic z toho neocení. Nechápe to. Neví, proč by měl říct „ankese tumu“, děkuji. Pro něj je samozřejmé, že jsme bohatí, tak je naší povinností ho vyléčit, a zadarmo. Svým způsobem má vlastně pravdu. My jsme velmi bohatí…
