U posvátného jezera Tso moriri - Ladák

U posvátného jezera Tso moriri - Ladák Zdroj: Václav Malinský

Pagoda Shwedagon, nejposvátnější místo v Barmě
Hora Klepáč - přírodní park Králický Sněžník
Poblíž Moldavy, Krušné hory
Kdesi v Himálaji
V cíli cesty na pomoc Emičce
35
Fotogalerie

Chodec Václav Malinský: Život se musí zažít. Rozhodl jsem se jít proti proudu

Před pár lety odešel ze zaměstnání a vyjel do světa. Toulal se pár měsíců po Asii, další cesty vedly po Čechách a Moravě. Nakonec své neúnavné pochody věnoval nemocným dětem a snaží se shromáždit peníze na jejich léčbu. Inspiroval tak mnoho dalších lidí – chodců, běžců i cyklistů -, kteří opustí zajeté trasy života a vydají se na cestu, která pomáhá nejen jim, ale především druhým.

Právě jste se vrátil ze svého pochodu po hranicích Československa, kterým jste podpořil léčbu těžce nemocné dívky Emičky. Měla cesta efekt, který jste očekával?

Po úspěšné loňské cestě pro Matěje jsem možná trochu očekával, že letošní cesta bude mít ještě větší finanční dopad. Na konec se mi letos pro Emičku podařilo vybrat cca 130 tisíc Kč. Není to málo, ale za tu dobu strávenou na cestě jsem očekával trochu vyšší částku. Nicméně sbírka není uzavřená, stále pokračuje dál, chystám přednáškové turné, díky kterému bych mohl získat další přispěvatele pro Emičku.

Jak dlouho vám cesta trvala a co vám přinesla?

Cesta mi trvala přesně 97 dní a ušel jsem 3566 km. Původní odhad byl cca pět měsíců, takže jsem to zvládl poměrně rychle. Zážitků je obrovské množství. Byla to určitě má nejzásadnější cesta. Prošel jsem osm národních parků, desítky chráněných krajinných oblastí a nespočet přírodních rezervací. Daleko víc se prohloubil můj vztah k přírodě. Víc než tři měsíce jsem spal venku, v lesích, v horách, v divočině. Najednou jsem si uvědomil, že tu nejsem jen na krátké návštěvě, ale že teď jsem součást té přírody. Poznal jsem nespočet nových, zajímavých lidí a také se na vlastní kůži přesvědčil o tom, že když je potřeba, tak lidé dokážou pomáhat. Občas je to ale potřeba připomínat a někoho trochu „pošťouchnout“.

Co na tak náročný pochod říkalo vaše tělo?

Přesvědčil jsem se, že naše tělo má skutečně neomezené možnosti. V loňském roce, když jsem šel pro Matěje, tak jsem napříč ČR ušel 800 km. Přišlo mi to jako něco neskutečného. O rok později jsem tu vzdálenost téměř zpětinásobil a cítil jsem, že bych byl schopný ujít ještě daleko více kilometrů. Na takové cestě je největší nápor spíše na psychiku. Je hrozně snadné si říct, že končím a jedu domů. Naštěstí já mám takovou náturu, že rád posouvám své vlastní hranice a především jsem hodně cílevědomý. Takže když si něco usmyslím, tak si za tím tvrdě jdu. Navíc když takovou cestu dělám pro někoho dalšího, tak mám vždy o motivaci postaráno. Cestu po československých hranicích jsem si vybral záměrně. Chtěl jsem lidem připomenout některé historické události. Mladým připomenout, aby si více vážili svobody, kterou teď máme. Dříve tu byla železná opona, hodně lidí na hranici zemřelo. Chodil jsem po těch místech a viděl ty příběhy, náhrobky apod. Procházel jsem přes spoustu silných míst, jako například Dukla na Slovensku, kde zemřelo nejvíce československých vojáků. Taky mě hodně zajímal vztah Čechů a Slováků a to, jak obě země vnímají rozdělení našeho společného státu.

Právě proto jste si pro svůj pochod vybral bývalé Československo?

Ano, vybral jsem si Československo právě kvůli těm hranicím, které se mezi námi vytvořily. Myslím si, že hranice je stejně jen pouhá čára na mapě, která nedělá rozdíly mezi lidmi. Všichni jsme si rovni. Co se týká rozdělení našich států, tak dost často jsem se setkal s názory, že jsme se nikdy neměli rozdělit a že za tím vším stojí jen politici a prostí lidé o tom nerozhodovali. Češi rozdělení příliš nevnímají, jako by na to už skoro zapomněli. Na Slovensku mi občas přišlo, že tam přebývá ještě taková nostalgická nálada. Hodně Slováků rozdělení lituje, často vzpomínají na to, jak třeba jezdili pracovat do Česka, nebo tady mají hodně příbuzných. Jinak vztah mezi Čechy a Slováky je vynikající, dokonce si myslím, že se málokde najdou dva sousední státy, které by mezi sebou měly tak dobré vztahy.

Jak jste se dozvěděl o osudu malé Emičky, které jste pochod věnoval?

Když jsem se rozhodl, že udělám další dobročinný pochod, napsal jsem na své stránky veřejnou výzvu. Na ni zareagovalo několik rodin. Postupně jsem se začal seznamovat s jejich příběhy a problémy. Chtěl jsem pomoci hlavně někomu, kdo je na vše sám, nestojí za ním žádná organizace nebo občanské sdružení. Po setkání s Emičkou a její maminkou jsem měl jasno: bude to cesta pro ni.

Co vás přimělo k rozhodnutí spojit své cesty s dobrým účelem?

Jednoduše jsem chtěl svým cestám dát nějaký smysl. Naprostá většina lidí cestuje jen pro svůj vlastní užitek, sami pro sebe. Nikdo ostatní z toho nic nemá. Kamarád Pavel Doubek mě inspiroval svou úspěšnou cestou Walk for Syria, kterou spojil s českou charitou. Ta myšlenka mě natolik nadchla, že jsem měl hned jasno, že udělám svůj první dobročinný pochod.

Které další projekty jste absolvoval?

Vloni na jaře jsem přešel Českou republiku z nejvýchodnějšího bodu na nejzápadnější (800 km). Ta cesta měla název Pěšky pro Matěje. Matěj je desetiletý chlapec, který je již sedm let ve vigilním kómatu po původně banální operaci krčních mandlí. Potřebuje 24hodinovou péči, kterou si z velké části musí hradit rodiče sami. Znamená to 50–60 tisíc Kč měsíčně. Tou cestou jsem také chtěl poukázat na to, jaké jsou problémy s financováním těchto případů ze strany státu a pojišťoven. Díky většímu mediálnímu zájmu se vytvořil větší nátlak na nemocnici, která za Matějův stav nese zodpovědnost a po sedmileté soudní tahanici konečně došlo mezi rodiči Matěje a nemocnicí k mimosoudnímu vyrovnání. Nicméně Matějův stav to už bohužel nezlepší.

Cestoval jste ale i v zahraničí…

Hned po návratu z cesty pro Matěje jsme s kamarádem Pavlem vytvořili nový projekt Walk for Help. Spojili jsme se s českou neziskovou organizací Most ProTibet a Charitou ČR a vydali jsme se do indického Himálaje. Navštívili jsme místa, která organizace Most podporuje. Snažili jsme se více lidem v Česku přiblížit život v těchto těžkých podmínkách a získat finance na podporu klášterů, škol, ale i tibetských nomádů a seniorů. Charita ČR se zase pro změnu snažila obnovit infrastrukturu v Nepálu po ničivém zemětřesení v roce 2015. Protože se jednalo o Walk for Help (Pěšky pro pomoc), absolvovali jsme dva vysokohorské treky. Nějaký čas jsme strávili v buddhistickém klášteře, který Most podporuje. Také jsme navštívili malou vesnici Demul, ležící v nadmořské výšce 4300 m n. m. kousek od tibetských hranic. Tady jsme podpořili školu Kunsel. Náš člen Pavel tu má i v jednom klášteře adoptovaného malého mníška. Po návratu z cesty jsem pak dělal o naší cestě přednášky a snažil se získat více podporovatelů.

Inspiroval jste svým záměrem někoho dalšího?

Mám velkou radost, že mé cesty mají smysl. Po dokončení cesty pro Matěje jsem vytvořil „štafetu pomoci“, na kterou navázalo hned několik lidí. Kamarád pro Matěje objel na kole Česko, další zase běžel pro Matěje z Prahy do Vsetína. Další kluk pak šel pěšky ze západu ČR na východ na pomoc dalšímu chlapci. Po přednáškách o Himálaji jsem zase měl odezvy na další adopce malých mnichů a mnišek. Letos moji cestu pro Emičku podpořil další kluk, který běžel ze severu Česka na jih. Stejný kamarád jako vloni pro změnu běžel z Bratislavy do Vsetína a další kamarád objel na kole Slovensko. Během cesty vzniklo několik charitativních aukcí a jedna základní škola dokonce pro Emičku uspořádala dobročinný jarmark. Další cestovatel pak věnoval svoji cestu Kungsleden ve Švédsku také Emičce. V této chvíli je na cestě další chodec, který vyrazil z nejzápadnějšího bodu ČR na nejvýchodnější a cestu věnoval Vilémkovi s mozkovou obrnou. Tímto jim všem chci veřejně poděkovat, že se rozhodli pokračovat v tom, co jsem začal, a dávají mi tak energii do dalších projektů.

Na cesty jste se vydal už před pár lety, kdy jste opustil zaměstnání. Co vás vedlo k takovému rozhodnutí?

Potřeboval jsem změnu, nějaký nový impulz a najít tu správnou cestu. Uvědomil jsem si, že život se nepočítá na hodiny strávené v zaměstnání a na vydělané peníze. Chtěl jsem v životě něco zažít, a ne jenom plnit to, co si ode mě společnost žádá, pracovat, vydělávat peníze, platit účty a kupovat si věci, které nepotřebuji, a stejně mě neudělají šťastným. Cítil jsem, že musím jít proti proudu. Zpětně tohle rozhodnutí hodnotím jako nejlepší v životě.

Kam tedy vedly vaše kroky po „nejlepším rozhodnutí vašeho života“?

Po výpovědi v zaměstnání jsem sám odjel do jihovýchodní Asie. Už předtím jsem se začal hodně zajímat o východní filozofii, o buddhismus a hinduismus. Logicky tedy první cesta na vlastní pěst byla směrem na východ. Dřív jsem jen klasicky vybral na pár týdnů dovolenou a někam odjel, většinou s přáteli. Věděl jsem ale, že mám omezený čas a pak zase musím do zaměstnání. Předtím jsem procestoval pár evropských zemí. Nízkonákladově, na vlastní pěst a bez plánu jsem začal cestovat až v jihovýchodní Asii. Cestoval jsem po Thajsku, Barmě a Kambodži. Nikam jsem příliš nespěchal a snažil se každou zemi poznat se vším, co k ní patří.

Která cesta vás nejvíc ovlivnila?

Jednoznačně to byla hned ta první asijská cesta. Úplně od základu jsem si přetvořil životní hodnoty. Poznal jsem tamní chudobu, ale také to, že ti lidé jsou přesto šťastní a nic jim nechybí. V západním světě se pořád za něčím honíme, a ve výsledku stejně nejsme šťastní a většinou řešíme hlouposti. Na cestě si člověk uvědomí, jak málo stačí ke štěstí a spokojenému životu. Po návratu z Asie jsem si pak velmi těžko zvykal na život tady. Nerozuměl jsem si s lidmi, protože měli úplně jiný náhled na život než já. Trvalo mi několik měsíců se zase jakžtakž začlenit. Navždy mě ta cesta změnila, od té doby už nahlížím na svět a na lidi naprosto jinak. Svět není tak špatný, jak nám ho předhazují média. Spousta lidí má například strach z islámu. Já se na svých cestách potkal s tolika muslimy a vždycky to byli úžasní lidé. Islám nemusí nutně znamenat terorismus a násilí. Jenže když lidé budou zalezlí ve své bublině a nikam se nepodívají, tak budou pořád věřit jen tomu, co jim napovídají v televizi.

Změnil se váš vztah k penězům?

Už pro mě nejsou tolik důležité. Snažím se utrácet minimálně. Kupuji si jen to, co nutně potřebuji, nemám žádné půjčky, hypotéku apod. Když už do něčeho investuji, tak je to většinou fototechnika, která je pro mé cesty důležitá. Nemám zapotřebí si kupovat neustále nové oblečení, nejnovější iPhone apod.

Po svých prvních cestách jste začal i přednášet. Jaký byl ohlas? Myslíte, že lidé chtějí slyšet spíše fakta o zemi, nebo poznat atmosféru a váš osobní pocit?

Ohlasy byly vždy úžasné a na lidech je vidět, že je to baví. Rád vyprávím svůj životní příběh a je vidět, že se tím spousta lidí inspiruje a dodá jim to odvahu, že i oni mohou z toho systému vystoupit a začít si plnit své sny. Jinak přednášky kombinuji, přijde mi celkem důležité zmínit některá fakta o té zemi, ale daleko víc určitě lidi zajímá osobní pohled, příhody z cest, různé tipy a rady. Znám cestovatele, kteří jsou jen sběratelé razítek v pase. Někam na chvíli přijedou, navštíví ty nejznámější místa a pak o tom přednáší s tím, že tu zemi perfektně znají. Já se naopak těm turistickým místům vyhýbám, snažím se trávit čas s obyčejnými lidmi, protože jedině tak člověk pozná ten skutečný život v dané zemi. Hodně mě zajímá kultura, náboženství a historie.

Jak reagují lidé na vaše snahy pomoct druhým a vlastně suplovat služby zdravotnictví?

Velmi pozitivně. Těch případů jako Matěj nebo Emička je u nás spousta. Veřejnost je ale málo informovaná o tom, jak je to s financováním léčby apod. Většina si myslí, že vše hradí stát a pojišťovny, jenže tak to bohužel není. Sbírají se víčka, dělají se charitativní běhy, koncerty apod. Pak se taky jednou za čas objeví nějaký blázen jako já, který pro někoho jde někam pěšky.

Plánujete další projekt?

Poslední dobou mě hodně chytly dálkové běhy, ultramaratonské závody apod. Přemýšlel jsem nad uspořádáním charitativního běžeckého závodu nebo pochodu s vozíčkáři, kteří se snaží díky dvěma českým neziskovkám vrátit do normálního života. Momentálně hlavně plánuji přednáškové turné o poslední cestě pro Emičku. Slibuji si od toho získání dalších finančních prostředků pro Emičku a šíření myšlenky cestování a pomoci mezi širší veřejnost. V příštím roce se pak chystám na další, náročný, dálkový pochod napříč několika evropskýma zeměmi na Balkáně.

__________________________________________________________________

Pomoc pro Emičku

Pokud byste chtěli Emičce na nákladné rehabilitace přispět, můžete tak učinit na sbírkový účet 2700501868 / 2010, variabilní symbol 111. Tento sbírkový účet je vedený u Asociace rodičů dětí s DMO (dětskou mozkovou obrnou). Po schválení asociace jsou pak všechny finanční prostředky použity na léčbu, rehabilitace, pomůcky apod. Na stránkách asociace si lidé mohou přečíst příběh Emičky. Podobné informace se dozvíte i na stránkách www.cestazasny.com