Bratr Joakim, původním jménem Roman Hrdý, je jediný český mnich sloužící v Rusku. Není to nevrlý a zamlklý asketický stařec s dlouhým plnovousem, naopak. Srší humorem a energií a používá internet i auto. Jeho duchovní cesta mi poskytla možnost podívat se na Rusko jinýma očima, než je obvyklé - očima dlouhá léta zakazované pravoslavné víry.
Kdysi byly v každém ruském městě desítky kostelů a klášterů a vše v životě Rusů určovala církev a její pravidla. Pak přišla revoluce a kláštery byly zrušeny, jejich obyvatelé povražděni a církev pokořena. Dnes se ale vše vrací do starých kolejí a ruská pravoslavná církev zažívá renesanci.
Nejslavnějším a největším klášterem v Rusku je Trojicko-sergijevská lávra u Moskvy - prastaré duchovní centrum, které se neodvážili zrušit ani bolševici. Před klášterem mě vítá socha zakladatele svatého Sergije Radoněžského, kousek od něj se potutelně usmívá busta Lenina. Nabírám vodu u posvátných pramenů a vstupuji do ohromného areálu lávry. Náhoda tomu chtěla, že jsem zde před několika lety potkal bratra Joakima, jediného českého mnicha sloužícího v Rusku. „Jáchyme, hledá tě tady nějaký čert ze západu,“ říkala tenkrát mnišská služba do klášterního telefonu, když jsem si jej nechal vyvolat. Okouzlila mne jeho otevřenost a optimismus.
V jakých podstatných rysech se liší pravoslavná církev od římskokatolické?
Až do 11. století jsme měli jednu společnou církev, v polovině 11. století však došlo k velkému rozkolu. Hlavním problémem bylo na západě vzniklé a pro pravoslavné křesťany nepřijatelné učení o neomylnosti a nadřazenosti římského biskupa - papeže. Papež se pro západní teology stává hlavou celosvětové církve, náměstkem Krista na zemi.
Pravoslavné místní církve tuto novotu nikdy nemohly přijmout. Od prvních století křesťanství v čele jeruzalémského patriarchátu stál jeruzalémský patriarcha, v čele alexandrijského patriarchátu papež Alexandrie, v Antiochii byl patriarcha antiochijský, v Římě papež římský a v Konstantinopoli patriarcha konstantinopolský. Všechny místní pravoslavné církve jsou dodnes samostatné - řecká, jeruzalémská, ruská, gruzínská, americká, polská nebo i naše česká a slovenská a další. Jednota je v lásce a ve věrnosti původnímu tradičnímu křesťanskému učení, nejautoritativnějším orgánem je celocírkevní sněm, nikoli jeden člověk. Pravoslavná věrouka dodnes stojí na raně křesťanských celocírkevních sněmech, na kterých církevní otcové jasně formulovali křesťanské učení.
Prošel jste jako poutník ostatní ruské kláštery, čím je sergijevský klášter jiný?
V Rusku bylo v minulém století zavražděno osmdesát milionů lidí, a to jak komunisty, tak fašisty. Bylo zničeno na pět set monastýrů a třicet tisíc chrámů. Například při represích v roce 1937 byly zabity tisíce pravoslavných duchovních. Mnišství bylo v Rusku spíše mučednictvím. Před druhou světovou válkou zůstaly funkční jen dva monastýry: u Pskova a v Počajivu na Ukrajině. Všechny ostatní byly buď zcela zničeny, nebo proměněny na kolchozy, koncentráky či muzea ateismu.
Krásná, historicky a kulturně cenná Trojicko-sergijevská lávra se částečně proměnila na muzeum, v chrámech byla nemocnice, také kino, taneční sál, a dokonce i střelnice. Lávra byla pro věřící znovu otevřena až po válce. Musela tehdy vyjít vstříc prostým lidem, odstoupit od svého tradičního strohého klášterního života a stala se spíše velkou farností, na kterou jezdili věřící z celého Ruska, aby se vyzpovídali nebo prostě pro duchovní radu a útěchu.
Většina ruských monastýrů se dnes obnovuje, mnoho mladých lidí touží po mnišském životě, vstupují do zdevastovaných klášterů a vlastními silami je opravují a obnovují. Tak tomu je například na Soloveckých ostrovech v Bílém moři, na Valaámu v Ladožském jezeře nebo v jiných odlehlých místech, kde jsou relativně dobré podmínky pro modlitební mnišský život. Jelikož však tyto monastýry byly navráceny církvi teprve nedávno, jsou v nich vesměs mladí a nezkušení monaši. V lávře, kde je přirozeně podstatně rušněji, jelikož se nachází jen sedmdesát kilometrů od Moskvy a je tak lákadlem pro turisty, jsou zase zkušenější mniši a také kvalitní duchovní škola - Moskevská duchovní akademie. Většina z tří set monachů tak má dokončené teologické vzdělání.
Jak vypadá všední den mnicha v klášteře?
Jestliže se v manželství člověk učí obětavosti vůči partnerovi a dětem, v monastýru mniši žijí v sebezapření, poslouchají duchovního otce a snaží se plnit boží přikázání. K tomu jim dopomáhá i neustálá modlitba, tedy dialog s Bohem. Mniši chodí podle možnosti brzy spát, aby co nejdříve vstávali, v některých monastýrech vstávají k modlitbám už krátce po půlnoci. Nejprve se modlí sami ve svém pokoji, poté se scházejí na společnou modlitbu v chrámu. Tato ranní modlitba vrcholí v chrámu svatou liturgií (na západě „mše“) a přijímáním.
Poté následuje chvíle odpočinku a práce. Někteří pracují v dílnách, jako například řezbáři nebo ikonopisci, jiní na poli, další vaří oběd, uklízejí chrám, starají se o poutníky, vydávají knihy… Každý dělá to, co mu představený monastýru přikáže. Pak je společný oběd, opět práce, večer bohoslužba, soukromí a spánek. Když jsem byl v lávře roku 1999 vysvěcen na kněze, buď jsem sloužil každodenní bohoslužby s liturgií, nebo jsem zpovídal, případně jezdil na služební cesty na farnosti nebo do malých ženských monastýrů, které měly nedostatek kněží.
Také jsem navštěvoval věznici pro mladistvé. Několik let jsem byl na příjmu hostí, v takzvané biskupské ubytovně. Potom jsem dostal na starost vše, co se týká bohoslužeb, tedy bohoslužebné oblečení, nádoby, svíce, ikony, oltářní prostory všech chrámů.
Obyčejní ruští občané vnímají Rusko jako zemi nesvobody a totality. Jak vidíte Rusko vy z pohledu pravoslavného mnicha?
Musím říci, že Rusové ke mně byli velmi vstřícní, jsou velmi pohostinní a přívětiví. Nikdy jsem si tu nepřipadal jako vetřelec nebo nevítaná osoba. Při svém pobytu jsem se třeba občas dostal na ožehavé téma, jak vnímají rok 1968, ve kterém došlo k invazi do naší republiky. Každé takovéto vzpomenutí Rusové těžce nesli. Nechápou, že jim něco takového vůbec vyčítáme, a tvrdí: „Vždyť ti, co u vás provedli invazi, byli v první řadě našimi nepřáteli. Nás přece vyhubili desítky milionů.“
Jinak je jasné, že oněch hrůzostrašných sedmdesát let tuto zemi silně poznamenalo. Mám dojem, že se tu lidé dlouho nechtějí vzdát toho, co zdědili z minula. V první polovině 20. století se mnozí z nich nechtěli vzdát pravoslavné víry, případně monarchie, a proto bolševici museli provést tu strašnou genocidu, ve které zahynulo tolik milionů nevinných lidí. A teď se zase mnozí z nich nechtějí vzdát určitých socialistických principů a ateismu.
Vidíte nějaký zásadní rozdíl mezi českou a ruskou mentalitou?
Myslím si, že Rusové jsou nám mentalitou velmi blízcí, jsme Slované a člověk se u nich necítí být cizincem. Jeden rozdíl je ale možná důležitý. Mám pocit, že berou život v jistém slova smyslu opravdověji než my - i lásku i víru i touhu po spáse. Pokud je jim ovšem víra vzata, může se tato vlastnost projevit v bezbožnosti i negativně. Když se bolševici Rusům snažili vzít víru a nahrazovali ji bezbožným komunismem, zachovávali mnohé rituály církve, sochami a obrazy Lenina nahradili ikony Krista, průvody po Rudém náměstí nahradila bohoslužebná procesí, místo ostatků světců dali lidem mumii Lenina atd. Teprve teď, téměř po sto letech, se vše vrací do starých kolejí a Rusko spěje ke kořenům, na kterých bylo zbudováno, k pravoslaví.
