Severní pól je dobyt! Já jsem se tu ještě mohl vyfotit sám, za pár let už tady možná bude tlačenice.

Severní pól je dobyt! Já jsem se tu ještě mohl vyfotit sám, za pár let už tady možná bude tlačenice. Zdroj: Petr Horký

Výprava dopadla úspěšně - pól byl uloven
Nic moc tu není, spíš má člověk vítězný pocit, že se vetřel někam, kam mu to příroda neměla v úmyslu dovolit.
Nic moc tu není, spíš má člověk vítězný pocit, že se vetřel někam, kam mu to příroda neměla v úmyslu dovolit.
3
Fotogalerie

Výprava na severní pól aneb Jak si poradit s tím, když vám cíl vaší cesty stále „uhýbá“?

Výprava na severní pól je prý „na palici“. Helikoptéra vás vysadí uprostřed bílého ničeho, zakousne se do vás mráz a musíte si dávat sakra pozor, kam šlapete. Kdo se propadne do ledové vody, má jen pár minut na záchranu. A navíc - kvůli pohybu ker, driftu, se pól vzdaluje, uhýbá a uniká… Vzdálenosti se tak násobí a to, co máte po celodenní túře v nohou, nemusí nijak přispět k tomu, abyste se k tomu zatracenému bodu přiblížili. Ale jak se říká - komu není rady…

Přiletěli jsme na Špicberky, do města Longyearbyen. Mirek Jakeš o pár týdnů dřív, protože si plánoval další cesty, já jsem se přidal na konci března. Čekal nás týden příprav, než se na polární stanici Barneo bude dát přistát. Rusové tam létají s antonovem 74, ramenatým letadlem, které má super krátkou startovací i přistávací dráhu, což je tady, na ledu, samozřejmě rozhodující. Před námi byly cvičné vycházky, plánování, přesné rozdělení činností při bivaku, abychom na cestě neztráceli čas.

Špicberky jsou Aljaškou Evropy. Tady za polárním kruhem, na 78. rovnoběžce, je nejsevernější kostel, nejsevernější univerzita na světě… Je to také kus divoké přírody, který jsem nečekal. Nádherná sněhobílá kopcovitá krajina, permafrost, a přitom právě zde bývala tropická vegetace. Kdysi totiž tohle území leželo na rovníku a až v průběhu milionů let se vlivem pohybu zemských desek a jiných přírodních sil posunulo na místa, kde je dnes.

Dřív se tu těžilo uhlí, právě pozůstatek té minulosti s pravěkou tropickou džunglí, ale v poslední době Špicberky začínají žít z turistického ruchu.

Kolem celého Longyearbyenu jsou všude vidět dřevěné sloupy bývalých lanovek, překladiště a výhybky, dnes chráněné památníky na dobu minulou. Demontovat zařízení starých důlních systémů by bylo dražší než ho nechat na místě, a tak je místní prohlásili za národní památku. V hlavním městě žije dva tisíce obyvatel, a pokud vám oznámím, že populace celého souostroví se zastavuje na čísle 2500, uděláte si představu o hustotě osídlení sami.

V některých průvodcích se uvádí, i na jakém místě žije který lovec, což může být v krajních případech životně důležité. Tady je opravdová divočina, žádná hra na dobrodružství. Střídá se tu polární den a polární noc. Půl roku je celý den tma a půl roku zase po stejnou dobu panuje světlo.

Když jsme přijeli, bylo tu kolem minus třiceti stupňů Celsia. Za měsíc, když jsme se vrátili z pólu, byly už tři stupně nad nulou a tál sníh.

Borci severu

Problém byl v tom, že jsme pořád nemohli vzlétnout. I když - vzlétnout by šlo, jen by potom nebylo kde přistát. Na Barneu nefungoval bagr. A jak jsem se od Rusů dověděl (i když to napadne i malé dítě), bez bagru se ledová přistávací dráha nepostaví… Musí měřit alespoň dvanáct set metrů. A takhle dlouhé rovné místo byste v Arktidě hledali dlouho. Takže popořadě: musí to být na ledě, který unese hmotnost proudového letadla i při startu a přistání. Musí to být přímé - tedy žádné jamky a pukliny. A konečně, musí to být tak dlouhé, aby to jako arktické letiště mohlo fungovat. Jeden z pilotů mi vyprávěl, jak se tady na ledu a sněhu vlastně přistává a vzlétá. Tamní borci umějí startovat i na 600 metrech. A když je potřeba, dráha třeba začne praskat, dokázali prý letadlo zvednout i na třech stech metrech! Tomu se říká ruský zázrak.

Létat na pól vyžaduje zkušenosti, dobrý odhad a hlavně mít létání zkrátka v krvi. Stejnou debatu jsem zahájil i s místními piloty helikoptér. Všude kolem je bílo, a když si helikoptéra sedá, rotor zvíří sníh tak, že pilot nemůže vidět, jak je vysoko nad zemí. Ptal jsem se: „Jak potom přistáváte?“ Moloděc se usmál a ukázal dozadu: „Když je potřeba, vidíš támhleten těžký černý pytlík? Když potřebuji orientační bod, vyhodí ho technik ven a pak už vidím tmavý bod, podle kterého se můžu helikoptéru unese?“ Jen se usmál a s úsměvem si ukázal na oči: „Vidím a poznám.“ Tihle chlapíci mají zkušenosti z tvrdých polárních oblastí a ze všech míst, kde měli Rusové atomové základny.

Konečně Barneo

Kolem otevřeného nákladového prostoru antonova se střídají budovatelé Barnea s prvními cestovateli. Je nás celkem devět, každý tým se chystá na jinou vzdálenost. A cíl máme společný. Původně jsem plánoval natáčet tu dva dny, ale jako všechno v Arktidě, i tento plán se okamžitě mění.

„Základna ještě není dostavená, tady nemůžete zůstat!“ Za hodinu odlétáme. Kolem helikoptéry se už začínají míhat mechanici. S Mirkem Jakešem si dělíme úkoly: on obstará všechno důležité pro výpravu a já alespoň budu mít hodinu čas natáčet. Stavím stativ a koutkem oka čtu napnutý transparent: Právě se tu běží polární maraton! Něco neskutečného! Účastníci (a běhají ho i ženy) vypadají jako skupinka ufonů, dezorientovaných na cizí planetě.

Dívám se na tu partu podivných týpků, jak klušou po bílých pláních a přemýšlím, kde končí odvaha a kde začíná bláznovství. Ptal jsem se jednoho z účastníků, kolik musel zaplatit, aby se tady dobrovolně fyzicky zdevastoval. Prý jedenáct tisíc eur. „Ježíšikriste! A stojí to za to? Co je na tom závodě nejtěžší?“ „Ta strašná zima!“ „Zúčastníte se závodu ještě někdy v budoucnu?“ „To teda fakt nevím! Nejdříve musím vstřebat to, co se ve mně děje teď…“ A opět se kymácivým pohybem dal do běhu. Asi to může mít svůj půvab, ale… já bych do toho nešel.

Zpátky k Barneu. Tahle polární stanice se staví na čtyři až šest týdnů, funguje od března do dubna. Je to jediná základna v této oblasti na světě. Představte si stanovou osadu. Bydlí tu tak piloti, vědci, v posledních dnech i maratonci a v posledních letech čím dál častěji i turisté. Když si zaplatí něco jako výlet Paříž-severní pól-Paříž, mají připravené i poměrně pohodlné ubytování.

V posledních letech se mluví o komercionalizaci severního pólu. Myslím, že stejný osud jako Everest tato oblast ještě hned tak nenastoupí. Během šesti týdnů zhruba od března do dubna projde Barneem celkem asi dvě stě lidí. Jsou mezi nimi i ti, kteří za poplatek kolem půl milionu korun získají razítko „dobrodruh“, i kdyby je zkušený průvodce měl na saních k tomu pólu třeba dotáhnout sám, ale těch ještě příliš mnoho není.

V polárním létě sem ale také jezdí ruský a americký ledoborec. Tam už jsou podmínky jiné. Jiné bydlení, jiné počasí, jiná strava, jiný program a jiná cena.

Jde se hlavou

Za hodinu nás helikoptéra odnáší na začátek trasy. Barneo leží asi 75 km od pólu. Protože chceme urazit nejdelší vzdálenost z českých výprav, necháváme se odnést ještě dál. Spolu s námi vystupuje ekvádorský horolezec Pepe Jijón, který chce stejnou vzdálenost absolvovat sólo.

Budoucnost tomu chtěla, že jsme pak společně postupovali skoro sto kilometrů, než se naše cesty rozdělily. Kvůli tomu, že se s klimatem naší planety opravdu něco děje, vyráží se k severnímu pólu o dva týdny dříve, než bývalo zvykem. A tak se může stát, že člověka potká to, co nás - pekelná zima. V saních jsem měl láhev vodky Amundsen a ta mi zmrzla. Když se k tomu podle tabulek amerických vojáků přidá sněžení a protivítr, dostaneme se snad k číslu minus pětapadesát. Ale třeba to není pravda, třeba je míň a hlavně - je to úplně jedno. Sem jsem chtěl, přes dva roky jsem o to usiloval, a tak mě teď nezastaví mráz. Že tady bude zima, to ví každé malé dítě.

Škoda jen, že pořád vane ten protivítr, který stále posunuje led, po kterém kráčíme, dál od pólu. Říká se tomu drift a my jsme se ocitli na jakémsi obrovském běžícím pásu. Sice jsme našlapali klidně dvacet kilometrů, ale odpoledne se ukázalo, že zeměpisně, podle souřadnic, jsme skoro tam co ráno. Později jsem se dozvěděl, že skupina, kterou helikoptéra vysadila dvacet sedm kilometrů před pólem, na tom byla ještě hůř. Šlapali pět dnů ze všech sil a když na konci pětidenního pochodu koukli na „džípíes“, musel se jim zvednout žaludek. Od cíle je dělilo třicet jedna kilometrů! Drift byl tak silný, že se jim ani nepodařilo udržet na nule. I přes svůj pochod po ledu ze zeměpisného hlediska neustále couvali!

Pochopil jsem, proč polárníci říkají, že severní pól je na „palici“. Pokud člověk nemá silnou motivaci, pokud fakt nemáte jasno, proč tu jste, místní podmínky vás velmi rychle zlomí.

Lépe bez namáčení

Pochodujeme už deset dnů. Za tu dobu jsme dokázali spolupracovat s Pepem a pomoci mu nějak překonat drsné úvodní podmínky, které ho zaskočily. Není to žádný elév, má za sebou výstup na Everest, ale jak sám říkal: „Hora přede mnou neutíká, pól ano.“ Kvůli extrémní nepřízni okolností se všechny expedice nechávají poponést alespoň kousek na své cestě - setkáváme se tak se Slováky, s indickou armádní výpravou, se Španěly, ale i s dámskou dvojicí tvořenou Angličankou a atletkou ze Singapuru.

Do cesty se staví torosy, obrovské hromady ledu, které nahrne drift. Přes některé se dá přelézt, přes jiné ne. Pak jsou tu nebezpečné pukliny v ledu. Když máte šedesát kilo zátěže, jsou i dva metry na přeskočení moc. Některé jsou strašně široké, třeba dvě stě tři sta metrů. Nezbývá, než je pak obejít. Další možností je počkat, až otevřená hladina Severního ledového oceánu zamrzne. Ráno může být „moudřejší večera“, ale jen pokud ten tenký ledový proužek unese člověka i se zátěží. Potom postupujete zvolna, sunete opatrně nohu vedle nohy, a přesvědčujete sami sebe, že ten průhyb pod lyžemi vašeho kolegy se vám jenom zdá.

Pokud by led nevydržel, samotné namočení ještě nemusí být fatální. Problém je, když se člověk namočí celý. Z vyprávění vím, že když se člověk namočí do půl pasu, musí se přerušit pochod, zastanovat, převléknout a sušit. Ve společnosti a za pomoci ostatních se situace dá vyřešit. Naproti tomu Honza Kopka, který na kole přejel zimní Aljašku, popisuje, že v případě, že se ponoříte celí, je před vámi maximálně pět minut času. Pokud se do té doby okamžitě nesvléknete do naha (a pochopitelně neobléknete do suchého), mráz z oblečení udělá krunýř, který už nejde sundat a postupně z těla odčerpá poslední jiskřičku tepla.

Každý den jiný kraj

Dřív jsem občas někde četl, že Arktida je nehybný kontinent, který se nemění. To je pěkná blbost! Jakmile se po pár dnech adaptujete na místní podmínky, začnete si to tady užívat a sledujete ledovou krajinu, jak se mění, jak je úžasná!

Zjišťovali jsme různé podoby mrazu, větru, sněhu. Někde to vypadalo, jako když hromady torosů netvoří led, ale obrovské karamely. Jindy hromady nahrnutého ledu měly jakoby řád a pak jste měli pocit, že přelézáte přes skladiště nějaké stavební firmy, která má tmavě modré, zasněžené cihly.

Pak náhle ledové hory vystřídala úplná rovina, která se táhla dobře půl kilometru. Další kus cesty zase led rozrývaly pukliny, které jsme museli přelézat a obcházet. Celé odpoledne v pohybu a vzdušnou čarou urazíte jen tři čtyři kilometry.

Na konci dne pak člověk zastaví, utáboří se, a když se ráno vzbudí, krajina je zase jiná. Arktida je ohromně proměnlivá. Všechno se mění každou hodinu. Objevují se trhliny, proti vám se začnou zvedat obrovské ledové kry, neskutečná masa v pohybu, která řve na celý ten prostor kolem. Když se srazí kry, je slyšet takové sténání, vrzání, jako kdyby to led bolelo. Jako kdyby ho někdo mučil.

Když pól uhýbá

Čtrnáct dní, čtrnáctkrát deset hodin pohybu, a cíl je na dohled. Podle navigace vím, že dvanáct set metrů před námi to je, ale „to“ místo nemůžu poznat. Bude totiž vypadat úplně stejně, jako Arktida kdekoli jinde. Až souřadnice na displeji mi prozradí, že jsme v cíli.

Jediným jakýms takýms důkazem o tom, že stojíme na pólu, může být uložení souřadnic v navigaci. Kýžených devadesát stupňů si totiž nemůžete manuálně zadat. Musíte na tomto bodě přímo stát a uložit si jej do paměti přístroje. Pak existuje důkaz, že alespoň tato „džípíeska“ byla na severním pólu. Dokonce na to existuje speciální výraz „hunt the Pole“, tedy něco jako „lovit pól“. Rychlost pohybu, jakým vám pól „uniká“ kvůli driftu, je někdy až kilometr za hodinu. Nám se proto stalo, že když jsme jednu noc stanovali přímo v cíli, ráno jsme si museli všechno sbalit a ujít dalších šest kilometrů, abychom opět stanuli na severním pólu!

Takto jsme nakonec našlapali skutečně ze všech českých polárních výprav nejvíc - minimálně sto padesát kilometrů. K souřadnicím se ještě přičítá deset až třicet procent podle kličkování, možná bychom se pak dostali ke sto sedmdesáti, možná osmdesáti - ale to už je námět pro diskuse.

A kvůli čemu vlastně člověk podniká takovou cestu? Samotný pól zase takový zázrak není, není tam vůbec nic. Ale ani tak nelituji jediné vteřiny, kdy jsem byl na cestě. V souvislosti se severním pólem se mi totiž vracely věty, které mi jednou při rozhovoru řekl poslední člověk, který se prošel po Měsíci, astronaut Eugen Cernan: Je to mnohem víc metafyzické místo, než něco, na co byste si chtěli sáhnout. Cítíte, že jste někde, kam člověk nepatří, ale kam se mu podařilo dostat. A spousta věcí z vašeho normálního života najednou získává jiné, ty skutečné významy.