Lucie Radová cestuje od mládí a teď si plní sen o velké expedici. Se čtyřmi dalšími odvážlivkyněmi si pronajala v Kolumbii dva tuktuky a plánují projet Jižní Ameriku. Čeká je 5555 km a na nich třeba výstup na vulkán Chimborazo (6268 m n. m.), amazonská džungle i největší solná pláň světa Salar de Uyuni. Jak se pětice žen cítí teď, na počátku cesty?
Jak vznikla takhle bláznivá myšlenka? A proč zrovna tuktuk?
Posledních pár let jsem strašně moc chtěla udělat svoji velkou expedici. V životě jsem ale nevlastnila žádný dopravní prostředek. Auto mi přišlo příliš velké a motorka zas moc malá. A tak jsem si s manželem na zkoušku půjčila na Šrí Lance tuktuk. Nakonec jsme si ho nechali celý měsíc, ujeli v něm 1700 km po celém ostrově a hrozně nás to bavilo. No a protože můj manžel Dan necestuje moc rád, rozhodla jsem se, že udělám své vlastní dobrodružství v čistě holčičím stylu. Tuktuk už byla samozřejmost.
Jak se tvořil tým pro expedici tuktukem Jižní Amerikou?
Hledala jsem kameramanku, fotografku a pak další dvě holky, které by bavilo s námi jet a nebály se. Musím říct, že jsem měla na parťačky obrovské štěstí. Holky si strašně rychle sedly, a jestli vše půjde podle plánu, oslavíme společně i Vánoce.
Jste závislé na svých vozítkách. Počítáte třeba s opravami, kterých se budete muset zhostit?
Určitě! A já osobně se na to těším! Hodně mě překvapuje, jak jsou některé holky z týmu v tomto směru zdatné. Vyměnit kolo, svíčku, řešit základní věci kolem motoru a karburátoru pro ně není problém. Já jsem si radši prošla školením v Praze. Podařilo se nám totiž sehnat tuktuk a pak nás bezvadný automechanik Pavel Augustín zasvětil do tajů motorových tříkolek. Pokud dojde k nějaké zásadní opravě, se kterou si nebudeme umět poradit, budeme volat do Česka nebo tuktuk prostě nějakým způsobem dopravíme do místní dílny.
Jste zatím na začátku cesty, jaká je nálada v „mužstvu“?
Zatím jsme opravdu na začátku. Do Kolumbie jsem odjela s kameramankou Eliškou dva týdny předtím, než dojede zbytek výpravy. Naším úkolem bylo během této poměrně krátké doby sehnat dva tuktuky a připravit je na cestu. Dnes tu jsme přesně dva týdny a oba tuktuky máme v lakovně. Dneska odpoledne (úterý 5. 9. – pozn. red.) dorazí také holky. Doufám, že během pěti dnů vyjedeme na cestu. Jinak myslím, že si všechny dobře rozumíme. Postupně se poznáváme a cítím, že to klape.
Vy sama máte na kontě už několik desítek zemí, přitom jste velmi mladá. Kdy jste začala cestovat?
To se hezky poslouchá. Sama jsem začala cestovat hned po střední škole. To jsem vyjela na sedm měsíců jako au-pair do Londýna. Lehkost cestování mi ukazovali rodiče od útlého dětství. Každý rok jsme jako alergici jezdili k moři, do Turecka, Tuniska, na jih Španělska. Daleko za Evropu jsem se vydala sama, ale už právě s tou lehkostí, že se cestování nemusím bát, a že pokud se něco stane, mám tu blízké, co se o mě postarají. To je hodně důležité: vědět, že na problémy nejste sami.
Bylo tedy cestování odjakživa váš sen, nebo ho odstartovala nějaká konkrétní, třeba i náhodná zkušenost?
Já nemám sny. Dělám, co mě baví. Za rok to možná bude znamenat mít farmu, pěstovat rajčata, okurky a na zimu jezdit do Španělska. A jestli mě to bude lákat, tak to tak budu s největší pravděpodobností mít.
Je pro vás příjemnější cestovat sama, nebo s někým?
To je jako byste se zeptala, jestli mám radši jahodovou, nebo pistáciovou zmrzlinu. Obě miluju, když jsou dobře udělané! Sólo cestování zbožňuju. Hlavně pro tu jednoduchost dostat se ke komukoliv. Je to také jedna z mála příležitostí, kdy dokážu sama sobě naslouchat a povídat si sama se sebou. Jakmile někoho na cesty přiberu, tak je najednou cestování více o vztahu mezi námi než s okolím. Co mě na tom hlavně baví, je sdílení zážitků a legrace. Přece jenom, když cestuju sama, vtipy dojdou docela rychle.
Jste spíš sběratel kilometrů a navštívených míst, nebo se klidně někde „zapíchnete“ na delší dobu, abyste si místo a tamní lidi užila?
Na sbírání kilometrů jsem už stará. Docela dobře si na cestách dělám kamarády, baví mě poznávat jejich způsob života, dozvědět se o jejich radostech i problémech. To se vám nepodaří během pár hodin dlouhé návštěvy.
Co se vám v komunikaci s místními lidmi nejvíc osvědčilo?
Být přítomná a chápavá. A usmívat se. Úsměv vyřeší všechno. Skoro všechno.
Podle čeho si další cíl cesty vybíráte? Je pro vás rozhodující třeba krásná příroda nebo příslib specifické atmosféry?
Poslední dobou jsem propadla horám. Hodně mě bavil týdenní trek berberskými vesnicemi v pohoří Atlas. Skvělá kombinace cestování, nádherné přírody, zajímavých lidí a dobrého jídla. Nejlepší dovolená.
Co vy a jídlo na cestách? Poznáváte přes jídlo svět, nebo jen sníte, co vám dají na talíř?
Já sním všechno, co vidím. Nejvíce mě baví jíst s místními, úplně nejvíce na ulici. Jídlo je na mých cestách zájem číslo jedna. Často mám totiž hlad a jsem pak nesnesitelná.
