Žinvalská přehrada v Gruzii je sevřená zelenými horami.

Žinvalská přehrada v Gruzii je sevřená zelenými horami. Zdroj: David Novotný

Drsná cyklojízda přes tři země
Automyčka na ázerbájdžánském venkově
Cykloturistická romantika u hranice mezi Ázerbájdžánem a Gruzií
Monumentální vjezd do ázerbájdžánského města Šäki
Každodenní rutina, balení před odjezdem (Gruzie, Kvareli)
6
Fotogalerie

Drsná cyklojízda přes tři země aneb Ázerbájdžán, Gruzie a Arménie ze sedla bicyklu

Uprostřed horkého léta jsme si naplánovali výpravu z Ázerbájdžánu přes Gruzii až do hlavního arménského města Jerevanu. S parťákem Davidem jsme projeli na kole Himálaj, a tak se nebojíme ani další kopcovité trasy. Jednu chvíli nám Zakavkazsko dalo ale pořádně zabrat.

Čtyřproudová silnice se táhne téměř od letiště a před bezmála třímilionovým Baku se rozšiřuje o další dva pruhy. Metropole se rozkládá na Apšeronském poloostrově na pobřeží Kaspického moře. Nepřehlédnutelnou dominantou jsou ropné věže, hlavní zdroj bohatství země. Pohonné hmoty tu stojí stejně jako voda! V centru Baku se mísí historická a moderní architektura, všude je spousta zelených parků.

„Tahle vlajka je prý největší na světě,“ upozorňuji Davida na 162 metrů vysoký stožár stojící před námi, na kterém vlaje čtyřhektarová, 70 metrů široká ázerbájdžánská vlajka. V historické čtvrti se dá sehnat snad úplně všechno. Kupujeme dokonce i bombu na vaření, která většinou bývá na našich cestách první komplikací.

Pod hladinou moře

Šlapeme po pobřeží Kaspického moře, největšího jezera na světě. Jeho hladina leží 28 metrů pod hladinou moří. Je léto – a vedro. Chvílemi zavane aspoň příjemný osvěžující vánek. Zhruba za hodinu nacházíme vhodné místo na osvěžení v jezeře. „Je to teplý jako kafe!“ zahlásí zklamaně parťák. Asi 65 kilometrů od Baku leží velmi zajímavé místo zapsané na Seznamu UNESCO – skalní petroglyfy v národním parku Gobustan, staré asi 10 000 let.

Ovšem nejdříve musíme zdolat ostré převýšení od pobřeží do skal. Na pěti kilometrech se zvedne výška o 165 metrů. Stojíme u vstupní brány. Pravěcí lidé tu po sobě zanechali obrázky vyryté do skal. Na kamenech jsou zachycené momenty lovících lidí, jejich zbraně i zvířecí oběti. Jsou jich tu stovky. Unikátní je nejen počet, ale především jejich zachovalost díky příznivým klimatickým podmínkám. Podle dostupných informací a obrázků sahalo kdysi mořské pobřeží až k těmto skalám. Nyní je vzdálené asi 10 kilometrů.

Kolaps

„Jsou tady škorpioni!“ uskočím při balení stanu leknutím. Asi pět těchto potvůrek si pěkně hovělo pod naším přístřeškem. Teď zalezli do děr v písku. Včera jsme si stěžovali na úmorné vedro a dneska projíždíme už přímo rozžhavenou pecí. Ázerbájdžán má čtyři klimatická pásma a my se momentálně nacházíme v oblasti, která trhá teplotní rekordy. Hodinky mi ukazují přes 40 stupňů Celsia! Snažíme se střídat vodu s čajem a ionťáky, ale žízeň máme pořád.

Po pár kilácích konečně opouštíme rovnou a nudnou asfaltovou silnici. „Teď už to bude větší zábava!“ motivuji parťáka k poslednímu úseku dnešní etapy. Zatáčíme směrem k horám. Cesta je vysušená, hrbolatá, má hliněný povrch a mírně se začíná zvedat. Za chvíli se za mnou ozve: „Zpomal, melu z posledního!“ Před sebou v dáli vidíme stromy a menší vesnici. „Už je to podle mapy jenom pět kilometrů!“ vypočítávám. Nepomáhá to. David sesedá z kola a chvíli tlačí. Po sto metrech kolo odstaví a sedá si na kámen.

„Nemůžu se ani postavit. Jsem úplně hotovej!“ šeptá a vzápětí uléhá na prašnou zem. Takhle vyřízeného jsem ho ještě nikdy neviděl. Přemýšlím, co dál. Mluvím na něj, neodpovídá. Jedu pro pomoc, ale stoupání v otevřeném prostoru strašně klame. Vesnice se přibližuje zatraceně pomalu. U třetí chalupy sedí čtyři muži. Zastavuji u nich a žádám o pomoc. „Charašó, móžno pajéchať,“ říká jeden z nich. Sedáme do jeho žigulíku a jedeme pro polomrtvého Davida.

Lepší regenerace než spánek neexistuje. Ráno jsme sice rozlámaní, ale jinak fit. Slunce je schované většinu dne za mraky, a tak je i teplota vzduchu příjemnější. S každým šlápnutím se mírně zvedá nadmořská výška. „Dnes si to šlapání konečně užívám!“ hlásí spokojeně David. Po necelých sto kilometrech sjíždíme ze silnice na úzkou vozovku vedoucí mezi domy. Vyběhne k nám pár dětí z vesnice. Ukazujeme jim, co všechno dostanou, když nám přinesou pár okurek, rajčat a cibuli. Vidina dárků v podobě propisovaček, žvýkaček a různých přívěsků na klíče je evidentně zaujala. Zatím vařím vodu na večeři a čekáme. Za půl hodiny se děti vracejí i s fůrou zeleniny. „To máme aspoň na dva dny! Dobrá práce!“ chválí je kámoš.

Vítejte v Gruzii!

Čím dál jsme od hlavního města, tím propastnější rozdíly pozorujeme. V Baku většina lidí jezdila v naleštěných moderních autech různých západních značek, bydlela v nových domech. Tady, blízko hranice s Gruzií, jsou to výhradně ojetiny ruské výroby, zvířecí povozy tažené osly nebo voly a lidé bydlí ve skromných chaloupkách. Co je však v celém Ázerbájdžánu stejné – vysoká bezpečnost.

Muslimská víra je dominantním náboženstvím, ale jejich snášenlivost vůči jinému vyznání je příkladná. Asi málokde se v islámském světě stane, že na ulicích vedle sebe může stát ortodoxní muslim s dívkou v krátké sukni, přičemž to nikoho nijak nepohoršuje. Po 600 ujetých kilometrech spokojeně opouštíme Ázerbájdžán. Za hranicemi jsou prvním rozdílem kostely místo mešit a vepřové maso na jídelním lístku.

Kde je chyba?

Už od hranice nás cedule upozorňovaly na město Tianeti, které bylo podle mapy vzdálené zhruba 100 kilometrů. Teď jsme od něj asi 40 kilometrů, ovšem značení žádné. Nevíme, kudy se vydat, kterou okreskou k němu jet. Dáváme na rady místních. Za deset kiláků asfalt mizí v nenávratnu a dál šlapeme po šotolině. Přitom v mapě mám silnici značenou žlutou čárou, což odpovídá vozovce druhé třídy. Auta naprosto žádná. „To není možný, musíme jet blbě!“ pochybuje David. „Jiná varianta tu není!“ trvám na svém.

Na zelených loukách se pase spousta krav, naštěstí i s dozorem. Netrpělivě na pasáčka vyhrknu dotaz na cestu k Tianeti. „Da, tólko prjamo,“ odpovídá a ukazuje dál. Sláva! Už šlapeme klidněji. Kamenitá vozovka je sice obtížná, ale vede unikátní přírodou. Cesta se klikatí až do 1300 metrů. Na vrcholu sedla máme nádherný výhled na famózní přírodní scenerii. Za tři hodiny již projíždíme městem Tianeti, polorozbořeným a opuštěným.

Ve Stalinově rodišti

Po dalších dvou dnech cesty vjíždíme do města Gori, rodiště možná největšího vraha v dějinách lidstva – Josifa Vissarionoviče Džugašviliho neboli Stalina. Zde v muzeu ho však představují jen v pozitivních barvách. Stěny jsou popsány informacemi o jeho životě, zásluhách a vítězstvích. Je zde spousta fotek, dokumentů, nechybějí obrázky rodičů a dětí. Je tu dokonce i jeho posmrtná maska. Venku stojí domek, kde se narodil a žil do svých čtyř let. Vedle je umístěn vagon, ve kterém přijel na památné setkání prezidentů v Jaltě. Dovídáme se tu o něm skoro vše. Jen o milionech mrtvých, které dal zabít, tu zmínka jaksi chybí.

O pár dní později nás silnice kousek před hranicí navádí vlevo do Ázerbájdžánu a vpravo do Arménie. Gruzie představuje spojovací článek mezi oběma zeměmi, neboť ty mají mezi sebou hranici kvůli bojům o Náhorní Karabach neprodyšně uzavřenou.

Perla Arménie

Až na malou výjimku šlapeme od rána pořád do kopce. Těsně před hodnotou dva kilometry nad mořem padáme o 800 výškových metrů níž. „Sakra, to ne!“ hudrujeme, protože víme, že brzy ztracenou výšku opět budeme muset nabrat. Samozřejmě – na značce ve městě Dilidžan upozorňují na strmé stoupání. Čeká nás poslední a zároveň nejvyšší stoupání na naší cestě Zakavkazskem. Opřeme se pořádně do šlapek a začínáme ukrajovat první metry z dramaticky se zvedajících serpentin.

Silnice je poměrně široká a provoz minimální. Těsně před vrcholem musíme projet tunelem. Naštěstí je osvětlený. Ovšem rachot z projíždějících aut je silný a nepříjemný. Po dvou hodinách jízdy z Dilidžanu dosahujeme nového výškového rekordu překonaného na kole. Nacházíme se ve výšce 2114 metrů. Pokračujeme za město Sevan a pak k velkému jezeru stejného názvu. Pro Armény je de facto mořem a současně snad nejpopulárnějším místem pro piknik. Prostředí ve dvoutisícové výšce je opravdu velice atraktivní a z hlavního města to sem mají jen hodinu autem. Zajíždíme do kempu a s ručníkem kolem krku spěcháme k vodní hladině. Je krásně teplo. „On se nikdo nekoupe,“ udivuje mě. Za okamžik je nám jasné proč. „Je to studenýýýý!“ křičí David.

Cílové místo

Ráno zjišťuji, že si někdo nenávratně půjčil moje mýdlo na praní. Dal jsem si ho před stan uschnout a je v čudu. Arméni v nás ve srovnání s Gruzínci a Ázerbájdžánci nevzbuzují důvěru. Po zkušenostech z hraničního přechodu (nepokrytá žádost o úplatek), předražené restauraci v kempu a teď i po zbytečné ztrátě se v názoru jen utvrzujeme.

Směřujeme dál na jih k tureckým hranicím. Arméni a Turci se kvůli nevyřešenému účtu z historie nemají zrovna v lásce. Bájný Ararat, jehož vrchol je celoročně pokryt sněhem a ledem, má pro Armény velký význam. Je jejich národním symbolem, protože původně ležela hora na území Arménie. Podle Bible na vrcholku Araratu přistála po potopě světa Noemova archa. Po vulkánu se dvěma vrcholy Arméni pojmenovali město, oblast i místní pivo. Horu vidí každý den, mají ji na dosah, ovšem nemůžou k ní. V současnosti je totiž toto území turecké.

Podobně jako s Ázerbájdžánci, ani s Turky nemají jediný hraniční přechod. Naším cílem je klášter Chor Virap, který leží těsně u hranice. Nabízí přímo parádní výhled na 5165 metrů vysoký Ararat. Probíhá zde právě jakýsi obřad, jehož význam úplně nechápeme. Nejdříve lidé vypouštějí bílé holubice a vzápětí podřezávají krk kohoutovi. Jeho oběť je zřejmě nějakým náboženským rituálem. Návštěva kláštera je příjemnou tečkou za naším cestováním přes tři rozdílné kavkazské republiky.

Faktao trase

  • Start Baku, cíl Jerevan
  • Najeto: 1200 km
  • Počet dní v sedle: 11
  • Nejvyšší bod – konec tunelu nad městem Dilidžan a před jezerem Sevan: 2114 m
  • Nejnižším místem byla hladina Kaspického moře: 28 m pod hladinou moře
  • Nejkratší etapa měřila 73 km a nejdelší etapa 163 km

Kdyvyjet?

  • nížinách okolo Kaspického moře je přes léto extrémní teplo (kolem 40 °C ve stínu) a pro návštěvu se více hodí jarní měsíce (dubenkvěten). Pro horskéoblasti jsou ovšem letní měsíce nejvhodnější.
  • Povrchsilnic je pro kola ve všech třech republikách většinou bezproblémový. Výjimky tvoří některé vedlejší cesty a horské úseky. Ty jsou šotolinové a prašné.

Očima autora

Všechny tři země nás něčím zaujaly. Krajina jižního Kavkazu je skutečně parádní. Zasněžené bílé vrcholky nejvyšších hor uprostřed horkého léta dodávají cestování zajímavou atmosféru. Ovšem vzájemné vztahy sousedních národů jsou dost komplikované. Ázerbájdžánci se nemají rádi s Armény, Gruzie s Ruskem a Arménie má kromě Ázerbájdžánců problémové vztahy i se sousedním Tureckem. Nejpříjemnější nám připadali jednoznačně lidé v Ázerbájdžánu a pak v Gruzii. V Ázerbájdžánu jsme byli vícekrát pozváni k přátelskému rozhovoru, který se zde spojuje běžně s popíjením čaje. Naopak Arménci nám k srdci moc nepřirostli. Nicméně, se všemi třemi národy jsme se celkem bez problémů domluvili a rozhodně bychom se neobávali vyrazit na Kavkaz znovu!