Rezavý pamětník bojů mezi Američany a Vietkongy je dnes atrakcí pro turisty.

Rezavý pamětník bojů mezi Američany a Vietkongy je dnes atrakcí pro turisty. Zdroj: Vladimír Štědrý

Putování neprostupnou deltou Mekongu
Voda je kalná. Způsobuje to hlína, kterou Mekong nabere nahoře v Laosu.
Všechny lodě tu mají namalované oči. Je to ochrana před krokodýly – prý se leknou a nezaútočí na posádku.
Kdo si podmanil zdejší farmářské vesničky, ten vládl celé deltě, protože měl zásoby rýže.
Tunely Cu-Chi, které měřily stovky kilometrů a v nichž se skrývalo celé podzemní město, nebyly nic pro lidi trpící klaustrofobií.
10
Fotogalerie

Po stopách „americké“ války: Putování neprostupnou deltou Mekongu

Delta Mekongu je nekonečná spleť džungle, říčních ramen, kanálů, bystřin, bažin, ale také rýžových polí, ovocných sadů a rybářských farem. Toto vodní bludiště má rozlohu dvou třetin naší republiky. Delta je tak nasáklá vodou, že vlastně není jasné, zda je to ještě pevná země rozedraná vodními proudy, nebo už jsou to ostrovy v moři sladké vody.

Mekong (Me Công) už tady není ani sám sebou. Dělí se do devíti mohutných ramen, takže mu Vietnamci říkají Devět draků. Lidé tady často bydlí v domcích na kuřích nohách, protože příliv padesát kilometrů vzdáleného moře zvedá hladinu až o dva metry. Ještě horší jsou povodně. Nejhorší je pocit, že nevíte, kam vás meandry vedou, a že na vás džungle tlačí zleva, zprava a někdy i shora. Máte pocit, že rozpažíte a dotknete se břehů. Nejdříve jsme tady pádlovali, pak už bylo lepší jen se odrážet od břehu. Tak úzký byl kanál.

Džungle nad námi se zavřela jako past, vyhnala světlo a dopoledne změnila v soumrak. Vzduch byl dusný a visela v něm tíseň. Chvíli jsem věřil, že jsem v srdci temnoty, ztracen uprostřed mekongské delty. Džungle nás obkličovala, svírala chřtán a zase ho rozvírala. Nebylo kam prchnout. Kořeny prorůstaly až do vody a mangrovy chránily břehy lépe než ostnatý drát. Občas nás němě míjel člun, sem tam jsme míjeli samotářské domky zarostlé v džungli.

Takhle tajemně, bizarně a hrozivě asi vypadala delta Mekongu v očích amerických vojáků v dobách americko-vietnamského konfliktu. Představíte si, že byste tu byli na hlídce, a dostanete z toho husí kůži. Válčit tady muselo být příšerné.

Kdysi tu bojovalo na tři sta padesát tisíc mužů, Američanů i Vietnamců. V temné džungli neviděl nepřítel nepřítele, a vojáci často stříleli naslepo. Důležité bylo ovládnout jednotlivé vesnice, protože kdo ovládal místní zemědělce, kteří pěstují rýži, ovládal celou deltu. Američané museli mít nervy nadranc, když pluli řekou ve svých hliníkových člunech, v nichž byli jen bezmocnými terči. Jejich motory byly slyšet na kilometry daleko, zatímco Vietnamci se pohybovali džunglí jako stíny. Posádky amerických člunů měly jen pětadvacet procent naděje, že přežijí rok služby.

Ale to už je všechno pryč. Americkým vojákům i jejich někdejším nepřátelům je dnes kolem šedesáti.

Žízeň ve vodním světě

Jinak se prý v mekongské deltě žije nejpříjemněji z celého Vietnamu. Všechno tady roste samo: zdejší rýží nakrmíte celý Vietnam, do sítí samy vplouvají ryby s podivnými názvy jako třeba sloní ucho a v mangrovových houštinách u břehu žijí celé kolonie krevet. Stačí jim udělat stín a pak je jen sebrat. Na farmách nabízejí „kolemplujícím“ spoustu ovoce: maličké banány, které chutnají úplně jinak než ty naše, mléčné jablko, jež má opravdu chuť kravského mléka, nebo dračí oči – malé lahodné ovoce, o jehož chuti nejlépe vypovídá jeho latinský název Euphoria longana. Chtěl jsem se po jednom ostrově trochu projít, ale víc jsem rozhrnoval větve, než chodil.

Na stromech byly uzounké bambusové žebříky, a tak jsem pochopil, že to, co považuji za neprůchodnou změť větví a listů, je ve skutečnosti zdejší sad. Jaká by asi byla procházka v opravdové divoké džungli, kolem jejíž břehů jsme proplouvali...

Paradoxní je, že v tomto vodním světě je nedostatek vody, alespoň té pitné. Vietnamci tady pijí dešťovou vodu, kterou si musejí nachytat do zvláštních nádrží. Když jsme pluli přes tříkilometrové rameno Mekongu, řeka byla nekonečně široká a neskutečně kalná. „Ta voda není špinavá,“ tvrdil jeden místní optimista. „Je jen hnědá, jak bere hlínu.“ Kdo tomu věří, může se třeba i napít. Ostatní ho jistě přijdou navštívit do nemocnice. Nahnědlý nádech skutečně řece dodává hlína, kterou Mekong nabere nahoře v Laosu a Kambodži. Voda nese i kusy dřeva, trsy zeleně, igelitové pytle, shnilé ovoce, splašky a taky něco, co na dálku vypadá jako mršina prasete. V dobách, kdy se v deltě válčilo, tady plula lidská těla.

Dnes kolem projíždějí lodě, které vypadají jako plovoucí zahrady: jedna veze stromky, další je zelinářství... Všechny lodě mají na přídi namalované oči. Místní věří, že když se vynoří krokodýl, řekne si prý, že takhle velkou rybu ještě neviděl, a raději uteče, aniž by ublížil lidem na palubě.

Nedobytné podzemí

Zpátky v Saigonu, dnes Ho Či Minově Městě (Thanh Phô Hô Chi Minh), jsem zašel do vyhlášeného baru Apocalypse Now. Pár zvědavých turistů, několik místních kluků s melírem, kteří mají očividně peníze. Pár holek, ale mnohem krásnější jsou k zahlédnutí na ulici. Jinak mrtvo. „Hi, Johnny, chceš si užít?“ pokřikuje jedna dívka ze vchodu slabě osvětleného baru, odkud je slyšet dunění rockové hudby.

„Nechceš, pohlednici, Joe?“ zeptá se vás malý chlapec jako kdysi, ale dnes tady děti nosí na krku rudé pionýrské šátky. Zvuky a volání jsou stejné jako tehdy za války, ale rýžová pole, kudy se kdysi za nocí plížili Vietkongové, se změnila ve stavební parcely, na nichž rostou nové činžáky.

Kdo ovšem chce, ještě pořád tu může najít spoustu památek a vzpomínek na dobu války, třeba prezidentský palác v centru města. Moderní stavba, kde sídlili jihovietnamští prezidenti a kterou dvakrát bombardovali jejich vlastní piloti, kteří byli v prvním případě „jen“ proti režimu a v druhém přímo ve službách nepřítele. V parku přímo před průčelím budovy dodnes stojí jeden z tanků, které 30. dubna 1975 v 10.45 prorazily bránu areálu a zůstaly stát s hlavní namířenou na stavbu. Tehdy Saigon padl. Uvnitř zůstal bílý mercedes, jímž tehdejší prezident Thieu jezdil.

Prohlédnout si můžete i strážnice, odkud strážní dávno utekli, nebo telefonní ústřednu se ztichlými aparáty. V konferenčním sále, kde ve vzrušené době konfliktu zasedala vláda, na ministry stále čekají mikrofony. Nohy návštěvníků se dnes boří do těžkého koberce v sále, kde se konaly státní večeře. Pracovna prezidenta a soukromé místnosti dodnes nesou známky luxusu. Ze všech míst a předmětů, jež kdysi byly součástí historických událostí, jsou dnes jen historické rekvizity. Abyste se sem dostali, stačí si koupit levnou vstupenku.

Také tunely Cu-Chi poblíž Ho Či Minova Města se staly turistickou atrakcí. Kdo trpí klaustrofobií, měl by si návštěvu odpustit. Vlezete dovnitř jako do kanálu, pak prolézáte chodbou, v níž se musíte místy skoro plazit. Nad vámi je několik metrů hlíny. Kolem úplná tma. Průvodce občas zhasne, abyste viděli, jak to tady chodilo tehdy. Tyhle tunely Američany děsily. Měřily dvě stě padesát kilometrů, měly několik pater a sahaly skoro až k hranicím Kambodže. Uvnitř byly celé nemocnice, kasárna, školy, kuchyně, velitelská centra, továrny na zbraně. Bylo to celé město, kde žilo na deset tisíc lidí.

Rodily se tady děti, mladí lidé se brali a ranění a nemocní umírali. Tunely se táhly i pod americkým vojenským táborem, ale Američané je nikdy nedobyli, přestože tam pouštěli plyn.

Když jste dole v podzemí, zpotíte se za chvilku jako myš. Otrlé povahy si mohou půjčit vietnamskou přilbu, pušku a baťoh, aby věděly, jaké to tehdy opravdu bylo.

Jiná válka

Zkuste se zeptat v deltě Mekongu na vietnamskou válku a nebudou vám rozumět. Tady jí totiž říkají americká. Vypadá jinak než ta vietnamská. Zjistíte to v muzeu v centru Ho Či Minova Města.

Dříve se jmenovalo Muzeum amerických a čínských válečných zločinů, před pár lety bylo přejmenováno na méně adresné Muzeum pozůstatků války, aby se turisté z USA a Číny neurazili. Vešel jsem dovnitř a uviděl válku vietnamskýma očima.

Hned na nádvoří stojí nezbytné „válečné rekvizity“: americký tank, samohybná houfnice, obrněný transportér. Jen se dát do pohybu, namířit hlaveň a vypálit. O kus dál jsou k vidění stíhačky, vrtulníky, bomby a rakety.

Jedna bomba je zvlášť obrovská. Turisté se u ní prý rádi fotí, protože je to největší bomba, na jakou si mohou ve svém životě sáhnout. Měří asi čtyři metry. Obsahovala Agent Orange, jedovatou látku, s níž se snažili Američané zbavit plochy džungle listí, aby se tam nemohli ukrývat Vietkongové. Podařilo se jim to. Lidé, které toxická látka zasáhla, jsou dodnes nemocní a místo zdravých dětí se jim rodí mrzáci. Pak jsou tady pušky, pistole, revolvery, kulomety, samopaly.

Kolem těch ještě projdete bez svírání v hrdle, ale o kus dál už vás začne jímat hrůza. Uvidíte totiž modely „tygřích klecí“, kobek, v nichž nejdřív Francouzi a potom tajní policisté jihovietnamského režimu drželi zajaté partyzány a mučili je.

Nejvíc ale na vás zapůsobí dětské kresby. Výkresy, jaké jste kreslili ve škole tak ve třetí třídě. Jenže na těchto jsou mrtvá těla, rozházené kusy končetin. Nad tím vrtulník s nápisem USA. Všude oheň, vytřeštěné oči a trosky. Tak viděly válku vietnamské děti.

Vyšel jsem ven a zjistil, že na nádvoří muzea začal mezi tanky a letadly jakýsi večírek. Stály tu stolky s občerstvením a pivem a u nich muži i ženy, mnozí v uniformách vietnamské armády. Někteří byli tak staří, že se možná jako mladí plížili podzemními tunely, džunglí delty Mekongu nebo bahnem rýžových polí kolem Ho Či Minova Města. Šel jsem k jednomu z šedovlasých mužů a zeptal se ho, jestli bojoval tady někde v okolí města. „Ano, bojoval jsem tady,“ řekl a úsměv mu trochu ztuhl. Asi neměl zájem povídat si zrovna o tomhle. Kolem bylo jídlo, pití, zábava… „Ta válka už dávno skončila,“ dodal rezolutně.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: